12/2024

Eduard Modeller's Den je placený online magazín firmy Eduard - M. A., určený pro zájemce o plastikové modelářství, historii a související témata. Nabízí širokou škálu obsahu, včetně článků o aktuálním dění, historických článků, průvodců muzei a rozhovorů se zajímavými osobnostmi.

• Strana 1

  AKTUALITA – VLČÍ MÁKY

  DOUBLE STRIKE - MISE SCHWEINFURT-REGENSBURG

  PONORKY Z MANITOWOCU

  ROZHOVOR – LÉTAL JSEM S KRVAVOU STOVKOU

  WARNING SHOTS – LISTOPAD / PROSINEC 2024

  HISTORICKÁ POZNÁMKA - BOD OBRATU 1942

  PŘÍLOHA MAGAZÍNU INFO EDUARD

  Nulté číslo

  prosinec 2024

• Úvodník

  Vážení přátelé, vítejte u startovního čísla časopisu, který zajisté nemá malé ambice. Eduard Modeller‘s Den, tedy Eduardovo modelářské doupě, nebo také lenoška, pohodlné kanape, pro nás zjednodušeně EMD, si neklade za cíl konkurovat modelářským nebo historickým časopisům. Bude přinášet trochu jiný úhel pohledu a svou skladbou obsahu vytvářet mozaiku vhodnou jak pro čtenáře z okruhu plastikového modelářství, tak pro ty, kteří mají zájem o historii, muzejní cestování, setkávání se zajímavými osobnostmi a související témata.

  Vážení přátelé,

  vítejte u startovního čísla časopisu, kte-

  rý zajisté nemá malé ambice. Eduard Mo-

  deller‘s Den, tedy Eduardovo modelářské

  doupě, nebo také lenoška, pohodlné kana-

  pe, pro nás zjednodušeně EMD, si neklade

  za cíl konkurovat modelářským nebo his-

  torickým časopisům. Bude přinášet trochu

  jiný úhel pohledu a svou skladbou obsahu

  vytvářet mozaiku vhodnou jak pro čtenáře

  z okruhu plaskového modelářství, tak pro

  ty, kteří mají zájem o historii, muzejní ces-

  tování, setkávání se zajímavými osobnost-

  mi a související témata.

  Abychom to vše dokázali pokrýt, vytvoři-

  li jsme kvalitní sestavu autorů, korektorů

  a překladatelů, kteří vám budou pravi-

  delně předkládat výsledky své práce. Pak

  bude na vás, abyste si našli čas, rozložili se

  na svém oblíbeném kanapi nebo v doupě

  a náš časopis si užili.

  Když píšu, že jsme vytvořili sestavu auto-

  rů, neznamená to, že bychom nepracovali

  na rozšiřování jejich základny. Jsme připra-

  veni na spolupráci s dalšími badateli a pub-

  licisty, kteří se prostřednictvím EMD podělí

  se čtenáři o témata, která je fascinují, na-

  bíjejí je, nebo jim nedají spát. Mezi články

  tak budou nejen zcela nové a neznámé pří-

  běhy letecké, vojenské a námořní historie,

  či historie plaskového modelářství, ale

  také témata všeobecně známá, na která se

  však podíváme z jiného, méně obvyklého

  úhlu.

  Geneze tohoto časopisu byla dlouhá a po-

  měrně krkolomná. Začala před mnoha mě-

  síci úvahami o štěné podobě stávajícího

  Infa, kterou by si mohli zájemci objednat

  a nechat vyrobit principem on-demand,

  přes ročenku Infa s nejzajímavějšími člán-

  ky, až po to, co právě vidíte na svých ob-

  razovkách. I poté, co byla koncepce EMD

  ujasněna, z mnoha různých důvodů trvalo

  několik měsíců, proběhlo několik odkladů,

  než bylo připraveno toto nulté číslo. Berte

  ho jako ochutnávku toho, co vás v budouc-

  nu v EMD čeká.

  Ústředním prvkem tohoto čísla je článek,

  který pro nás připravil proslulý autor lite-

  ratury o Luwae, Donald Caldwell. Téma-

  tem je nechvalně proslulá mise 8th Air For-

  ce ze dne 17. srpna 1943 na Regensburg

  a Schweinfurt. V našem základním periodi-

  ku Info Eduard se v minulých měsících ob-

  jevilo několik článků přímo na toto téma,

  nebo se ho nějakým způsobem dotýka-

  jících. Práce pana Caldwella je doplňuje

  z „druhé strany“, z pohledu německé Lu-

  wae. Do podobného tématu patří i rozho-

  vor Maa Mabe s veteránem 100th Bomb

  Group, Johnem H. „Lucky“ Luckadoo. „Luc-

  ky“ je jedním z posledních žijících veteránů

  nejen Krvavé Stovky, ale i urputných letec-

  kých bojů o nadvládu nad evropským ne-

  bem v období roku 1943. Velmi si vážíme

  toho, že mí přátelé Ma a Lucky k použi

  jejich rozhovoru svolili.

  Výlet do muzea nás v tomto čísle zavede

  do Manitowocu ve státě Wisconsin. Člen

  naší redakční rady, frekventovaný autor

  Infa a ředitel společnos Eduard, Vladimír

  Šulc, tam při své návštěvě nasbíral nejen

  mnoho dojmů a fotograí, kterými vám

  chce toto unikátní muzeum přiblížit, záro-

  veň zpracoval řadu detailních historických

  vhledů vztažených k exponátům muzea

  i k tamějším dějinám.

  Čistě modelářská rubrika, kterou naplňu-

  je především externí kolega Marián Cihoň,

  a kterou nazýváme „Warning Shots“, tedy

  varovné výstřely, jakási upozornění, přiná-

  ší informace o pětadvace novinkách z ob-

  las plaskového modelářství, tentokrát

  vztažených především k listopadu a pro-

  ÚVODNÍK

  2

  Regensburg 17. srpna 1943 od Piotra Forkasiewicze

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

• Strana 3

  sinci 2024. Nečekejte v této rubrice něja-

  ká hodnocení, recenze. Myslíme si, že to

  nám nepřísluší. O to více se budeme snažit

  přinášet modelářské novinky velmi, velmi

  čerstvé.

  Z pravidelných rubrik tu máme ještě dvě,

  které vede náš kolega z redakční rady, a ji-

  nak šéf markengu Eduardu, ale také letec-

  ko-historický publicista, Jan Bobek. Zam-

  co první z rubrik ponese aktuální pohled,

  druhá bude historická. Ale že s historií

  a dneškem to není tak jednoduché, doka-

  zují i oba články, kterých se ve svých rubri-

  kách ujal sám editor. Historie i současnost

  se v nich dost prolínají. Víc ale nebudu pro-

  zrazovat, posuďte sami.

  Závěrečnou rubriku, kterou jsme nazva-

  li příznačně Debrieng, bude pravidelně

  obstarávat Vladimír Šulc, od kterého jste

  zvyklí v Infu číst úvodníky. Ale protože jsem

  si tuto výsadu pro EMD přivlastnil já, bude

  pan Šulc, nebo pro mnohé z vás Vláďa, Vla-

  dimír, Vlad… každé číslo svou myšlenkou

  uzavírat.

  Přestože tvůrčí tým tohoto časopisu má

  za sebou několik let tvorby Infa Eduard,

  a nějaké zkušenos zajisté nasbíral, kon-

  cepce zamýšleného časopisu je něčím zce-

  la novým. Bude přinášet nové výzvy a nová

  řešení. Jsme připraveni vám nabídnout po-

  cvou práci a čvý, neotřelý obsah, ovšem

  nepovažujeme se za mistry světa. Učíme

  se, proto nám promiňte případné přešlapy

  a nedokonalos, protože věříme, že právě

  ty, stejně jako vaše odezva, nás budou po-

  souvat dál.

  Než svůj první sloupek v tomto časopise

  zakončím a vyzvu vás, abyste si užili jeho

  obsah přinejmenším tak, jako jsme si my

  užili jeho tvorbu, rád bych poděkoval svým

  kolegům z redakční rady, našim autorů,

  grakům, korektorům a překladatelům za

  práci na obsahu tohoto čísla i již připravo-

  vaných čísel příšch. A v neposlední řadě

  také společnos Triobo, která pro nás zá-

  polila s neobvyklými technickými požadav-

  ky a pomáhala tak tento časopis během

  jeho dlouhého zrodu spoluvytvářet.

  Budeme rádi za vaše názory a odezvu.

  Příjemné čtení!

  Jan Zdiarský

  šéfredaktor EMD

  a magazínu Info Eduard

  2 Úvodník

  slovo šéfredaktora

  5 Aktualita

  Vlčí máky / Jan Bobek

  8 Double Strike Mise

  Schweinfurt-Regensburg

  z pohledu Luwae

  Donald Caldwell

  33 Ponorky z Manitowocu

  reportáž z muzea od Vladimíra Šulce

  70 Létal jsem

  s Krvavou Stovkou

  rozhovor Maa Mabe

  s Johnem H. Luckadoo

  82 Warning Shots

  Novinky ze světa plaskového

  modelářství - listopad / prosinec 2024

  Marian Cihoň

  91 Bod obratu

  - listopad 1942

  Historická poznámka Jana Bobka

  96 Modelářská galerie

  Paolo Portuesi: P-51D 1/48 Eduard

  100 Debrieng

  Vladimír Šulc

  70 8

  33 91

  OBSAH

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  3

  ÚVODNÍK

• Strana 4

  PODMÍNKY NÁKUPU A PŘIHLÁŠENÍ

  4

  EDUARD MODELLER´S DEN ... EDUARDOVO MODELÁŘSKÉ DOUPĚ

  Internetový časopis, placená příloha Infa Eduard.

  Jazyk: vychází ve dvou jazykových verzích, česky a anglicky

  Formát je připraven prioritně pro čtení na mobilních zařízeních a počítačích.

  Periodicita: měsíčník

  Termín vydání: okolo 10 dne v měsíci.

  Registrace k odběru: při nákupu na emd.eduard.com (aktuální nulté číslo je zdarma)

  Předplatné: dostupné při registraci a platbě *

  Způsob distribuce: ke čtení a ke stažení na plaormě Triobo (emd.eduard.com)

  Registrovaný uživatel bude moci číst obsah na 4 zařízeních zároveň.

  Zároveň může stáhnout pdf toho čísla, které má zaplaceno.

  Cena: 125 Kč / 5,- USD (či ekvivalent v EUR nebo jiné měně **) za permanentní přístup

  pro každé jednotlivé číslo (aktuální nulté číslo je zdarma)

  Způsob platby: kartou na platební bráně Stripe, přes plaormu Triobo

  Bonusy: při zakoupení každého čísla získá zákazník jednorázový kupón na slevu 10%

  při nákupu na e-shopu Eduard (www.eduard.com) ***

  Slevové bonusy budou dostupné od prvního placeného čísla časopisu

  * k možnos předplatného a jednotlivého nákupu:

  - bez předplatného, každé číslo si akvuji sám; jednorázový nákup, vzápě dosta-

  nu jednorázový slevový kupon

  - jako měsíční - každý měsíc se mi automacky otevře ke čtení nové číslo, částka

  strhne z karty a dostanu od Eduardu e-mail s novým slevovým kuponem

  - na období – čtvrtletní, pololetní, roční

  - po zaplacení předplatného na období dostanu tolik slevových kuponů,

  kolik měsíců jsem si předplal (3, 6 nebo 12) a mohu je kdykoliv využít.

  Na jeden nákup lze ale použít vždy jen jeden slevový kupón, nelze jich

  v jednom nákupu uplatnit několik.

  Uživateli / čtenáři zůstanou otevřena i starší čísla, pokud si je v minulos zakoupil.

  Zároveň lze stejným postupem jako u nového čísla zpřístupnit jakékoliv starší číslo.

  ** převodní poměr mezi USD a vaší měnou se řídí kursem vaší banky

  *** kombinace s jinými slevami vyhlášenými na www.eduard.com je možná.

  Slevy se aplikují postupně dle příkladu:

  Nákup v hodnotě 1000 Kč

  1) 1000 Kč – 20% Aerparty = 800 Kč

  2) 800 Kč– 10% EMD = 720 Kč

  => Celková sleva = 280 Kč = 28% z původní ceny

  Více slevových kódů za EMD nelze uplatnit kumulovaně při jednom nákupu.

  Tzn. na jeden nákup lze uplatnit pouze jeden slevový kupon EMD.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

• Aktualita - Vlčí máky

  U nás v Česku je již po řadu let měsíc listopad spojen s Dnem veteránů, jehož symbolem jsou vlčí máky. Ač je to tradice poměrně stará, u nás si z vcelku logických důvodů našla své místo až v posledních třiceti letech. Předchozí režim vedený komunisty a jejich pomahači vzýval červenou barvu ve zcela jiném tvarovém uspořádání (a zrovna listopad jí býval plný) a květ vlčího máku jaksi nebyl v kursu. Prostřednictvím zakoupení vzpomínkových vlčích máků lidé dnes přispívají na podporu válečných veteránů. Zahraniční čtenáře, především ze zemí Commonwealthu, může přenesení jejich tradice do českého prostředí překvapit. S 11. listopadem a „poppies“ nás seznámili naši vlastní váleční veteráni z 2. světové války, kteří se po pádu komunistického režimu v roce 1989 vraceli ze Západu do svobodné vlasti. Symbol vlčího máku se v Česku začal používat v devadesátých letech. V roce 2001 následovala první oficiální oslava Dne válečných veteránů v Praze na Vítkově a o tři roky později byl Den válečných veteránů definován v legislativě jako významný den České republiky. Od roku 2014 je pak mimo jiné symbolem sbírky Vojenského fondu solidarity. Naše firma tento fond podporuje téměř každý rok při oslavách Dne veteránů v Praze na Náměstí míru výtěžkem z prodeje našich stavebnic, plakátů a upomínkových předmětů.

  U nás v Česku je již po řadu let měsíc listo-

  pad spojen s Dnem veteránů, jehož symbo-

  lem jsou vlčí máky. Ač je to tradice poměr-

  ně stará, u nás si z vcelku logických důvodů

  našla své místo až v posledních třice le-

  tech. Předchozí režim vedený komunisty

  a jejich pomahači vzýval červenou bar-

  vu ve zcela jiném tvarovém uspořádání

  (a zrovna listopad jí býval plný) a květ vl-

  čího máku jaksi nebyl v kursu. Prostřed-

  nictvím zakoupení vzpomínkových vlčích

  máků lidé dnes přispívají na podporu váleč-

  ných veteránů. Zahraniční čtenáře, přede-

  vším ze zemí Commonwealthu, může pře-

  nesení jejich tradice do českého prostředí

  překvapit. S 11. listopadem a „poppies“

  nás seznámili naši vlastní váleční veteráni

  z 2. světové války, kteří se po pádu komu-

  nisckého režimu v roce 1989 vraceli ze

  Západu do svobodné vlas. Symbol vlčího

  máku se v Česku začal používat v devade-

  sátých letech. V roce 2001 následovala prv-

  ní ociální oslava Dne válečných veteránů

  v Praze na Vítkově a o tři roky později byl

  Den válečných veteránů denován v legis-

  lavě jako významný den České republiky.

  Od roku 2014 je pak mimo jiné symbolem

  sbírky Vojenského fondu solidarity. Naše

  rma tento fond podporuje téměř každý

  rok při oslavách Dne veteránů v Praze na

  Náměs míru výtěžkem z prodeje našich

  stavebnic, plakátů a upomínkových před-

  mětů.

  Tradice Dne veteránů je nejsilnější ve

  Velké Británii a zemích Commonwealthu,

  ale postupně se ujala i v dalších zemích.

  Během uplynulých dese let se postupně

  rozšiřuje například na Ukrajině.

  Jak se vlastně uctění památky padlých vo-

  jáků a podpora válečných veteránů spojila

  s vlčími máky? Prapůvod tohoto symbolu

  leží ve Flandrech v roce 1915 během dru-

  hé bitvy u Yper, jež probíhala od 22. dubna

  do 25. května onoho roku. Z předchozích

  bojů bylo bojiště masivní dělostřeleckou

  palbou proměněno v měsíční krajinu, na

  které zbyly jen pahýly stromů. Dnes takové

  scény můžeme vidět na záběrech z bojů na

  Ukrajině. Pro vojáky obou válčících stran

  na jaře 1915 tedy bylo značným překvape-

  VLČÍ MÁKY

  Jan Bobek

  AKTUALITA

  5

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

• Strana 6

  ním, když bitevní pole v obrovském rozsa-

  hu rozkvetlo záplavou vlčích máků. Zemi-

  na nesčetněkrát zoraná výbuchy byla tož

  pro tyto, v dobrém slova smyslu, plevelné

  rostliny ideálním prostředím.

  Po necelém roce strašlivé války, která prá-

  vě během druhé bitvy u Yper přinesla úto-

  ky chemickou zbraní, byly kvetoucí máky

  pro vojáky v zákopech výjevem jako z jiné-

  ho světa. Mnoho z nich poslalo květy domů

  v dopisech a dnes patří mezi cenné artefak-

  ty v muzejních sbírkách. Vlčí máky rostoucí

  na bojiš však byly fenoménem známým

  již od napoleonských válek.

  Základní kámen ke vzniku tradice vlčích

  máků položil právě během druhé bitvy

  u Yper kanadský vojenský lékař se skotský-

  mi předky, Major John McCrae, jenž slou-

  žil v rámci 1st Brigade, C.F.A. Před válkou

  působil jako patolog a na toto téma i pu-

  blikoval. Byl však nadán rovněž v oblas

  poezie. Jeho přítel, Lt. Alexis Helmer, byl

  2. května 1915 zabit dělostřeleckým graná-

  tem. Během následujícího dne se konal po-

  hřeb Helmerových ostatků, jež se podařilo

  nalézt. McCrae pod dojmem smr přítele

  a ohromného množství zabitých a zraně-

  ných vojáků po pohřbu začal tvořit báseň

  „Na anderských polích“. Rád bych ji připo-

  mněl v básnickém překladu Petra Kukala,

  neboť ani po více než sto letech nepozbyla

  nic na své síle a poselství:

  Na polích Flander odevšad

  máky a kříže. Stovky řad.

  Zde spíme. Tak to zůstane.

  Ty leš k slunci, skřivane,

  v rachotu děl a kanonád.

  Jsme mrtvi. Ještě před pár dny

  nám slunce pralo do torny.

  Hřálo nás jako láska těch,

  co nás teď najdou ve Flandrech.

  Teď jste to vy, kdo musí jít

  s pochodní v boj. Už pro náš klid.

  Věříme ve vás. Kdyby zhas‘

  plamen té víry, každý z nás

  zbytečně prolil svoji krev,

  co v mácích vzlíná ve Flandrech.

  Ještě během roku 1915 byla báseň pu-

  blikována a stala se nejpopulárnějším dí-

  lem tohoto charakteru na téma probíhající

  války. Rychle se dočkala překladu do řady

  jazyků a mnoho vojáků ji s vděčnos vní-

  malo jako vyjádření smyslu jejich utrpení

  a uctění obě padlých kamarádů. John Mc-

  Crae bohužel na počátku roku 1918 zemřel,

  a tak se nedočkal vydání své básnické sbír-

  ky, jež nesla název jak jinak než „Na ande-

  rských polích“.

  V roce 1921 se vzpomínkové vlčí máky

  rozšířily mezi Spojenci jako symbol, jež

  se nosí připnut na klopách v den příměří.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Vlčí máky

  AKTUALITA

  6

• Strana 7

  Tradice se natolik rozšířila, že dokonce

  vznikla továrna na vzpomínkové vlčí máky.

  Toto uctění památky padlých spojeneckých

  vojáků z první světové války i z dalších kon-

  iktů je dodnes inspirací i pro umělecká

  díla. Téma vlčích máků však není ve světě

  prostou kontroverzí. V minulos se spory

  týkaly jejich uměleckého návrhu, či opráv-

  nění tento symbol prodávat. V souvislos

  s některými vojenskými operacemi je jeho

  používání považováno čás veřejnos do-

  konce za nevhodné. Někdy je ztvárněn

  v bílé barvě, jako symbol míru.

  Vraťme se ale do Česka. Když nastalo

  11. listopadu 1918 v 11 hodin dopoledne

  pařížského času příměří, byl více než mi-

  lion česky mluvících mužů ze zemí Koruny

  české součás rakousko-uherské armády.

  V téže době však přes sto síc jejich kra-

  janů bojovalo v Československých legiích

  na spojenecké straně. Legionáři sloužili ve

  francouzské, italské, srbské a do roku 1917

  rovněž v ruské armádě. Asi stovka jejich

  krajanů dokonce bojovala v britských uni-

  formách. Pravděpodobně nikdo z nich na

  obou válečných stranách by se nenadál,

  že po sto letech budou v jejich vlas obě-

   válečných veteránů připomínány květem

  vlčího máku, jehož příběh začal na ande-

  rských polích a jeho vzpomínková forma

  vznikla v zámoří. Vlčí mák jako symbol obě-

   a podpory válečných veteránů se ubírá

  novými cestami a věřím, že je to pro vete-

  rány a jejich rodiny dobrá zpráva.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Vlčí máky

  AKTUALITA

  7

• DOUBLE STRIKE

  Tento článek podrobně popisuje obranu Luftwaffe proti kombinovanému náletu 8th Air Force na Schweinfurt a Regensburg dne 17. srpna 1943. Schweinfurt, kde se nacházelo velké množství německého průmyslu na výrobu ložisek, a Regensburg, hlavní výrobní závod stíhacích letounů Messerschmitt, patřily mezi nejdůležitější cíle na seznamu spojenecké bombardovací ofenzivy. Obě města byla vzdálená, mimo dosah amerických doprovodných stíhačů, ale 8th Air Force, pod velením generálmajora Iry Eakera, byla pod tlakem z Washingtonu, aby u těchto cílů docílila okamžitých výsledků. Štáb generálmajora Freda Andersona z VIII Bomber Command proto vypracoval ambiciózní plán bombardovat oba cíle v jediný den. Tři skupiny B-24 byly po náletu na Ploiești stále nasazeny ve středomořském prostoru, takže celá mise musela být provedena bombardéry B-17. V konečné verzi plánu měl menší a novější 4th Bomb Wing vzlétnout jako první a zamířit přímo na Regensburg, přičemž by jej až k německé hranici doprovázely všechny dostupné stíhací letouny P-47. Po bombardování by svaz pokračoval na jih přes Alpy a přistál v severní Africe. Větší a zkušenější 1st Bomb Wing měl vzlétnout s patnáctiminutovým odstupem, měl bombardovat Schweinfurt a vrátit se do Anglie. Tyto B-17 by byly doprovázeny maximálním stíhacím doprovodem, který by v ten den byl na své druhé misi. Očekávalo se, že nová povaha a složitost kombinované mise zmate německé pozemní návodčí a vyčerpá jejich piloty. Největší slabinou plánu, kromě závislosti na dokonalém počasí a přesném načasování, byl omezený dolet bombardérů, což nutilo letouny z 1st Bomb Wing letět nejpřímější trasou na cíl a zpět. Tato trasa byla až po Schweinfurt téměř identická s trasou na Regensburg. Němečtí pozemní návodčí se tedy měli vypořádat se třemi formacemi bombardérů letícími stejnou trasou v tentýž den, což jejich schopnosti nijak zvlášť nenamáhalo. Reichsluftverteidigung [RLV, protivzdušná obrana Říše] pomalu nabývala na síle. Několik stíhacích jednotek bylo staženo z východní fronty a Středomoří a po přestavbě zahájilo výcvik pro boj s americkými těžkými bombardéry.

  DOUBLE STRIKE

  MISE SCHWEINFURT-REGENSBURG

  Z POHLEDU LUFTWAFFE

  Donald Caldwell

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  HISTORIE

  8

• Strana 9

  Štáb RLV v předchozích měsících vypraco-

  val plány na soustředění shačů podél tras

  možných náletů, směřujících hluboko do

  vnitrozemí. Němeč pilo absolvovali před-

  letové přípravy a dostali mapy popisující le-

  ště, na nichž mohli po dlouhých bojových

  letech přistát. Tato leště byla vybavena

  potřebným technickým zázemím. To mělo

  usnadnit druhá bojová nasazení shačů ve

  stejném dni, pokud do bojové zóny dorazili

  z nejvzdálenějších základen.

  Ráno 17. srpna 1943 proměnilo anglické

  počasí už tak pochybnou misi v katastrofu.

  Počasí nad západní Evropou bylo to ráno

  dokonalé - kromě anglických základen B-17,

  které byly zahaleny mlhou. Plány byly pro-

  to narychlo změněny. Osádky z 4th Bomb

  Wing potřebovaly shnout denní světlo, aby

  mohly přistát na pro ně neznámých lešch

  v severní Africe, a mohly tedy se startem

  na misi čekat jen hodinu, poté však musely

  vzlétnout. V tuto dobu byl zřejmě změněn

  plán doprovodu, protože 4th Wing dopro-

  vázely pouze dvě skupiny P-47, zamco další

  dvě shací skupiny čekaly spolu s 1st Bomb

  Wing, který nebyl dostatečně vycvičen pro

  starty za špatného počasí. Start bombardé-

  rů 1st Bomb Wing byl odložen o tři a půl ho-

  diny, což byla maximální doba, jakou bylo

  možné čekat, a ještě se před setměním vrát

  do Anglie. Ani to však nepředstavovalo dost

  času na to, aby se P-47 z prvního doprovodu

  vrály, natankovaly a znovu vyzbrojily, takže

  doprovod velkého svazu k Schweinfurtu byl

  ponechán pouze na dvou skupinách P-47

  a Spiirech RAF s krátkým doletem. Dvě sku-

  piny P-47, 56th FG a nová 353rd FG, doká-

  Tento článek podrobně popisuje obranu Luwae pro kombinovanému

  náletu 8th Air Force na Schweinfurt a Regensburg dne 17. srpna 1943. Schwein-

  furt, kde se nacházelo velké množství německého průmyslu na výrobu ložisek,

  a Regensburg, hlavní výrobní závod shacích letounů Messerschmi, patřily

  mezi nejdůležitější cíle na seznamu spojenecké bombardovací ofenzivy.

  Obě města byla vzdálená, mimo dosah amerických doprovodných shačů,

  ale 8th Air Force, pod velením generálmajora Iry Eakera, byla pod tlakem

  z Washingtonu, aby u těchto cílů docílila okamžitých výsledků. Štáb generál-

  majora Freda Andersona z VIII Bomber Command proto vypracoval ambiciózní

  plán bombardovat oba cíle v jediný den. Tři skupiny B-24 byly po náletu na

  Ploieș stále nasazeny ve středomořském prostoru, takže celá mise musela být

  provedena bombardéry B-17. V konečné verzi plánu měl menší a novější

  4th Bomb Wing vzlétnout jako první a zamířit přímo na Regensburg, přičemž

  by jej až k německé hranici doprovázely všechny dostupné shací letouny P-47.

  Po bombardování by svaz pokračoval na jih přes Alpy a přistál v severní Africe.

  Větší a zkušenější 1st Bomb Wing měl vzlétnout s patnácminutovým odstu-

  pem, měl bombardovat Schweinfurt a vrát se do Anglie. Tyto B-17 by byly

  doprovázeny maximálním shacím doprovodem, který by v ten den byl na své

  druhé misi. Očekávalo se, že nová povaha a složitost kombinované mise zmate

  německé pozemní návodčí a vyčerpá jejich piloty. Největší slabinou plánu,

  DOUBLE STRIKE

  MISE SCHWEINFURT-REGENSBURG

  Z POHLEDU LUFTWAFFE

  kromě závislos na dokonalém počasí a přesném načasování, byl omezený

  dolet bombardérů, což nulo letouny z 1st Bomb Wing letět nejpřímější trasou

  na cíl a zpět. Tato trasa byla až po Schweinfurt téměř idencká s trasou na

  Regensburg. Němeč pozemní návodčí se tedy měli vypořádat se třemi forma-

  cemi bombardérů lecími stejnou trasou v tentýž den, což jejich schopnos

  nijak zvlášť nenamáhalo.

  Reichsluverteidigung [RLV, provzdušná obrana Říše] pomalu nabývala na

  síle. Několik shacích jednotek bylo staženo z východní fronty a Středomoří

  a po přestavbě zahájilo výcvik pro boj s americkými těžkými bombardéry.

  Základem článku je autorova kniha The Luwae over Germany: Defense of the Reich

  (spoluautor Richard Muller) a Day Fighters in Defense of the Reich: A War Diary 1942-1945.

  Není-li uvedeno jinak, fotograe poskytl autor.

  Donald Caldwell

  HISTORIE

  9

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

• Strana 10

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  zaly absolvovat dvě mise, podporovaly svaz

  lecí k Regensburgu a vracející se jednotky

  od Schweinfurtu. Zamco většina němec-

  kých Jagdgruppe [shacích skupin] neměla

  příliš velké problémy s podniknum dvou,

  nebo dokonce tří bojových letů během to-

  hoto dne.

  Testy palubních rádií na základnách B-17

  před úsvitem poskytly německým pozem-

  ním návodčím dostatečné varování před

  velkým náletem směřujícím hluboko do vni-

  trozemí. Jafü Holland-Ruhrgebiet [označení

  pro štáb a velitele řízení shacího operací

  v holandsko-ruhrské oblas], jímž byl Oberst

  Walter Grabmann, operující z vily poblíž Ar-

  nhemu, uvedl v 08:00 svých sedm Jagdgrup-

  pe do plné pohotovos. V 10:48 vyslal do

  vzduchu Hptm. Karla Borrise a jeho I./JG 26

  z Woensdrechtu. Nejlepší popis Borrisova

  bojového letu najdeme v nepublikovaných

  pamětech Jörga Kiefnera, důstojníka, kte-

  rý byl krátce před m přidělen k Borrisově

  jednotce. Jeho zpráva o bojovém letu může

  sloužit jako příklad řady dalších bojů, jež se

  v ten den odehrály:

  „Na stojánku 3. Stael jsme jeli za úsvitu

  s mým velitelem Hptm. Hermichenem na

  motocyklu se sajdkárou, v níž bylo pět nebo

  šest lidí. V té době byla I./JG 26 dislokována

  na leš Woensdrecht poblíž ús Šeldy, ji-

  hovýchodně od Antverp.

  Motory našich shaček Focke Wulf Fw 190

  byly právě zahřívány a z výfuků řvoucích mo-

  torů běžících na plný plyn vystřelovaly dlou-

  hé světle modré plameny. Velitel pozemní

  obsluhy hlásil tři stroje Startklar [připrave-

  ny ke vzletu]. Všichni pilo se shromáždili,

  byl mi přidělen letoun „žlutá 2“. Byl to býva-

  lý stroj Kommodora (opravdu rychlý stroj).

  Byl jsem šéfův Kaczmarek [wingman]. Také

  stroj Petera Ahrense byl připraven. Ve třech

  jsme měli zahájit „jednodenní válku“. Den

  předm jsem zničením bombardéru B-17,

  který byl před m poškozen někým jiným

  [endgülge Vernichtung, zkráceně eV], do-

  sáhl svého prvního sestřelu. Oblékli jsme zá-

  chranné vesty, vyzbrojili se signální pistolí

  a municí v každé kapse letecké kombinézy

  pro boje u Kanálu a natáhli jsme se v soused-

  ní místnos. V rádiu hrála chá ranní hudba,

  většinou z BBC Londýn. Jakmile se rozedně-

  lo, přišli ordonancové a připravili stůl na sní-

  dani pro shací piloty. Alfons už s rachotem

  připravoval nádobí. Mohli jsme začít, venku

  bylo ještě lehce mlhavo, čekal se hezký den

  a pravděpodobně se brzy bude něco dít.

  Kolem osmé hodiny hlasitě zapraskala

  v reproduktoru zpráva z velitelství: „Nad An-

  Fw 190A-5, WNr. 410054, Oberst Walter

  Grabmann, Jagdiegerführer Holland & 3.

  Jagddivision, 1943-1944

  Eduard kit No. 1144

  Fw 190A Obersta Grabmanna, velitele Jafü

  Holland-Ruhrgebiet, který vedl obranu

  Luwae pro misi Schweinfurt-Regensburg.

  Walter Grabmann (1905 - 1992)

  Jeden z nejschopnějších a nejvlivnějších

  velitelů shacích velitelství a divizí v rámci

  obrany Říše. Grabmann se naučil létat u ně-

  mecké policie a později získal hodnost v nově

  vzniklé Luwae. Brzy se stal velitelem jedné

  z jednotek, ze kterých později vznikla JG 26.

  Po působení ve Španělsku v roli velitele sha-

  cí složky Condor Legion přešel k nové katego-

  rii shacích letounů, Bf 110 (Zerstörer). Velel

  ZG 76 během francouzského tažení a bitvy

  o Británii, za což byl vyznamenán Ryřským

  křížem. V srpnu 1942 převzal funkci Jafü Ho-

  lland-Ruhrgebiet a v listopadu 1943 mu bylo

  svěřeno velení Jagddivision 3, které si udržel

  až do posledního chaockého měsíce války.

  Jeho poslední hodnost byla Generalmajor.

  Po válce byl hlavním autorem historických

  studií USAF o německém letectvu.

  HISTORIE

  10

• Strana 11

  glií byla zaznamenána intenzivní akvita při

  shromažďovací formací! Aha, začíná to!

  Přicházely další a další zprávy. Formace

  stále kroužily nad ostrovem. Trvalo to dnes

  opravdu dlouho, než přišlo hlášení: „Nyní

  se čelo formace vydalo východním kurzem“.

  Evidentně tam musely být velké skupiny ´tlu-

  stých aut´ [Dicke Autos, kód Luwae pro

  těžké bombardéry]. Z rádiové komunikace

  bylo patrné, že jde o čtyřmotorové bombar-

  déry. Do akce! Rozkaz ke startu musel přijít

  okamžitě, protože jsme byli přímo v příleto-

  vé trase hlášených nepřátelských jednotek.

  Takže je potkáme jako první! V 10:48 jsme

  dostali rozkaz ke startu.

  Díky neustálým hlášením o situaci napě

  rostlo až na hranici únosnos, teď to konečně

  přišlo! Když jsem doběhl k letounu, můj me-

  chanik už stál vedle něj s padákem, popruhy

  a přezkami připravenými. Výskok na křídlo

  a jedním hupem do sedačky. Páčka startéru

  v poloze zapnuto, zvednout břišní popruhy

  a sepnout je dohromady, levý a pravý ra-

  menní popruh a sepnout přezkou. Na hla-

  vu kuklu, kterou už měl mechanik připrave-

  nu v ruce, kabel do zástrčky rádia. Zapnout

  zapalování, startér zabral, pohnout pákou

  plynové přípus, a skvělý motor BMW 801

  s dvojitým hvězdicovým uspořádáním se

  rozeběhl, zpočátku vypouštěl modrý oblak

  kouře. Vpředu je volno, brzdové špalky jsou

  odstraněny, tlačítka rádia na ovladači jsou

  nastavena. Přidal jsem plyn a stroj roloval

  na okraj pole, hned napravo od Hermiche-

  na. Poslední zamávání mechanikovi, příš

  hodinu bude myslet na svého „ptáka“ a své-

  ho pilota!

  Pak zprava nad plochou přeletěla leta-

  dla štábního Schwarmu [čtyřčlenné letky].

  Jakmile nás minuli, náš vedoucí mechanik

  vystřelil červenou světlici, my tři jsme dali

  plný plyn a začalo divoké rojení. Nevzpomí-

  nám si, kolik letadel z naší Gruppe vzlétlo.

  Nebylo jich mnoho, nanejvýš dvanáct. Her-

  michen byl v čele, ale pro mě, ´mladého za-

  jíce´, bylo třeba držet se, udržet svou pozi-

  ci co nejlépe a být opatrný. Stoupali jsme

  docela rychle. V záplavě příkazů a hlášení

  velitelů formací panoval v rádiu absolutní

  chaos.”

  Borrisova I./JG 26 vzlétla při hotovostním

  startu v okamžiku, kdy svaz směřující k Re-

  gensbugu minul anglické pobřeží. Během

  pě minut začalo být zřejmé, že bombar-

  déry míří přímo k holandskému pobřeží

  a na leš Schiphol dostal rozkaz ke star-

  tu Hptm. Klaus Mietusch se svou III./JG 26.

  Několik nočních shacích Messerschmiů

  Bf 110 z I./NJG 1 a II./NJG 1 vzlétlo také.

  Měly za úkol napadat opozdilé bombardé-

  ry. Na leš Woensdrecht zůstala na zemi

  Karl Borris, na tomto snímku jako Oberleut-

  nant v roce 1942, byl jediným předválečným

  pilotem JG 26, který létal s JG 26 až do konce

  války. Major Borris velel I. Gruppe po dobu

  téměř dvou let.

  Hptm. Rolf Hermichen, Kommandeur

  I./JG 11, je nesen od svého letadla,

  zcela nového Fw 190A-7, po úspěšném

  bojovém letu počátkem roku 1944.

  Focke-Wulf je zřejmě celý v nátěru Hell-

  grau (světle šedá), jež byla běžná pro výš-

  kové shací Bf 109, ale ne pro Fw 190.

  Hermichen byl během mise Schweinfurt

  -Regensburg Kapitänem 3./JG 26.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  11

• Strana 12

  II./JG 1 a její personál sledoval, jak bom-

  bardéry přelétají přímo nad nimi. K této si-

  tuaci došlo patrně proto, že v tu chvíli byla

  známa pozice a předpokládaný kurs jen

  asi poloviny bombardérů. Borris se svou

  jednotkou začal nabírat výšku východním

  kurzem, aby měl výhodnou pozici k úto-

  ku. Mietuschovi pilo již měli ranní slunce

  v zádech, když se dostali do vizuálního kon-

  taktu s bombardéry.

  Přilétající americký svaz se skládal ze 146

  strojů B-17 v protáhlé formaci, kterou tvo-

  řily tři combat boxy se slabým doprovo-

  dem dvou squadron z 353rd Fighter Group.

  Borris čekal ve slunci a s výhodou převýše-

  ní, když se k němu bombardéry blížily. Byl

  v perfektní pozici pro čelní útok. Nedosta-

  tečný shací doprovod se patrně soustředil

  na ochranu prvního combat boxu a žádný

  z pilotů v kokpitech P-47 si nevšiml Focke-

  -Wulfů, které se prohnaly kolem a v levé

  zatáčce se říly k druhému combat boxu.

  Poté, co Němci americkou formací prolétli,

  zasáhli poslední box a odpoutali se z boje

  do různých směrů. Borrisův cíl, poslední

  letoun v combat boxu 94th Bomb Group,

  vzplanul, zamířil z formace kolmo dolů

  a dopadl na zem. Byla to první ztráta to-

  hoto dne na obou stranách. Z poškoze-

  ných motorů několika B-17 v posledním

  combat wingu začal vycházet kouř. Jeden

  Focke-Wulf byl zasažen, odpoutal se z boje

  a nouzově přistál na leš Venlo. Žádné

  další německé shací letouny nebyly bě-

  hem tohoto útoku vážně poškozeny.

  Jörg Kiefner na to vzpomíná: „Vylétli jsme

  z tenké vrstvy oblačnos a najednou jsme

  spatřili velkou skupinu Messerschmiů,

  jak se později ukázalo, byly to naši bratři

  z III. Gruppe. Měl jsem příliš málo zkuše-

  nos na to, abych se ve všem nějak oriento-

  val. Vystoupali jsme do hladiny 8000 metrů

  a letěli širokým obloukem. Najednou se ob-

  jevila ‘tlustá auta‘, čtyřmotoráky!!! Nejdřív

  výbuchy aku a pak mezi nimi husté hroz-

  ny bombardérů pod námi a vlevo! Paralel-

  ním kurzem jsme se dostali před ně, bylo

  jich 150! Pak jsme zatočili k čelnímu útoku,

  pevně, v klesání a v semknuté formaci! Můj

  druhý útok na čtyřmotoráky.

  Útočíme z mírného převýšení, zpředu, ze

  šikmého kurzu. Obrovská letadla, která

  byla původně vidět jen jako obrysy, se stá-

  vají stále většími. Teď přitahuji, mířím na

  trup a pravé motory, zahajuji palbu, stří-

  lím, záblesky napříč skupinou a prolétám

  přímo středem formace. Fantascký záži-

  tek, ty ´krabice´ jsou obrovské, některé už

  hoří, ve zlomku sekundy vidím jejich žraločí

  ocasní plochy velikos domu s velkými čer-

  nými markingy.

  Rychle zatáčím, támhle je [Staelkapitän]

  Hermichen. Připojuji se k němu. Zatáčí ke

  dvěma osamělým Boeingům, které jsou

  poškozeny (námi?) a nabírají kurz k Anglii.

  Útok zespodu zezadu, přitahujeme, přede

  mnou je můj šéf, nehodlá nechat Boeing

  uletět. Přibližuji se na krátkou vzdálenost,

  z pozice vzadu pod mým vedoucím střílím

  na provníka, který před námi visí ve vzdu-

  chu jako obrovská vrata od stodoly. Letoun

  brzy začíná jasně hořet z trupu a z pravých

  motorů. Poté, co se odpoutáváme doprava,

  se zatáčkou vracíme zpět abychom zaúto-

  čili zezadu jako podle příručky. „Zastavit

  palbu!“ volá Hermichen do rádia. Bombar-

  dér jasně hoří podél celé délky trupu a pět,

  šest členů osádky už vyskočilo. Pak bom-

  bardér zamíří přídí dolů a dopadá na zem –

  nezapomenutelný pohled. Zařazuji se zno-

  vu k Hermichenovi. Peter Ahrens byl také

  v této oblas, sestřelil druhý Boeing. Letoun

  dopadl mezi Antverpami a naším leštěm

  Woensdrecht.“

  Hptm. Mietusch se připravuje na vzlet

  se svou III./JG 26 ze severoněmecké-

  ho leště v červenci 1943, před ná-

  vratem jednotky do Nizozemska.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  12

• Strana 13

  Borris se znovu nepokusil svou Gruppe

  ve vzduchu zformovat k druhému útoku,

  ale spokojil se s m, že jeho pilo hledali

  americké opozdilce a při tom čekal od Jafü

  na pokyn k přistání. Kiefner pokračuje ve

  vzpomínkách:

  „Naše trojice prolétla nízko nad leštní

  plochou, Hermichen a Ahrens kývali křídly.

  Zařazení do okruhu, podvozek dolů, podrov-

  nat, přistát a rolujeme k velitelskému sta-

  noviš. Spousta lidí, nadšeně mávají ruka-

  ma, rolujeme do ochranných valů, hotovo,

  vypínám motor! Radost z výsledku! Lezu

  z mašiny, jdu k šéfovi, který už rukama no-

  hama sděluje průběh boje. Podávám hlá-

  šení, mašina je v pořádku a všichni se pta-

  jí, jak to šlo, fungovala dobře? Jak letěla?

  Všichni mi záviděli, protože oni se museli

  spokojit s výhledem z leště.

  Hermichen a Ahrens odešli na Gefecht-

  sstand [velitelské stanoviště]. První z nich

  byl v trapné situaci. Jeho mechanik mu

  sdělil, že kanony jeho stroje mají na úsch

  stále záslepky a vůbec se z nich nestříle-

  lo. Hermichen už nárokoval Abschuss [se-

  střel], ale hned podepsal svědecké hlášení

  Ahrensovi na Herausschuss [HSS, oddělení

  bombardéru od formace] a mě dosvědčil

  endgülge Vernichtung [eV, zničení poško-

  zeného bombardéru], protože jsem letěl

  a střílel blízko něho.“ [poznámka redakce:

  Ve vzpomínce Lt. Kiefnera jsou nepřesnos-

   ohledně klasikace Ahrensova vítězství

  nad bombardérem B-17. Fw. Ahrens měl

  17. srpna 1943 ve skutečnos uznány dva

  Oblt. Klaus Mietusch, fotografován

  v létě 1942 vedle ocasu svého Fw 190A-3

  z 7./JG 26.

  Fw 190A-7 „černá 16“ z 8./JG 26 s neobvyklým osobním emblémem v podobě

  zmasakrovaného ptáka. Mechanik, který fotograi poskytl, si bohužel nevzpomínal

  na okolnos vzniku této malby.

  Bf 109G-6/R6, WNr. 15367, Oblt. Herwig

  Zuzic, 8./JG 1, Leeuwarden, Nizozemsko,

  červenec 1943

  Eduard kit No. 84201

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  13

• Strana 14

  plné sestřely B-17, jeden v 11:32 severozá-

  padně od Antverp a druhý v 15:30 severně

  od Antverp.]

  Další na řadě při útoku byla Mietuscho-

  va Gruppe. Když dorazila k bombardérům,

  vrhla se na zadní část proudu bombardérů,

  která byla ponechána naprosto bez ochra-

  ny shačů. Messerschmiy se zformova-

  ly, provedly zatáčku a čelně napadly zadní

  wing. Při prvním útoku byl donucen opust

  formaci jen jeden bombardér, ale němeč-

   pilo se vraceli po následujících patnáct

  minut. Mietuschova bojová lozoe byla

  odlišná od Borrisovy. Nařídil svým pilotům

  útočit, dokud je poškození jejich stroje, ne-

  dostatek paliva nebo střeliva, nedonu boj

  opust. Soustředili se na zadní dva combat

  boxy. Další tři poškozené Fortressy se začaly

  opožďovat, ale palubní střelci zabili jedno-

  ho pilota Messerschmiu a další byl nucen

  se zraněním nouzově přistát. Tře pilot se-

  skočil bez zranění na padáku po provedení

  sudovitého výkrut zadní čás svazu B-17.

  Jedna ze čtyř B-17, které se se oddělily od

  zadního boxu 4th Bomb Wingu, byla se-

  střelena Fw. Wernerem Kraem z 9. Stael,

  který se zařadil vedle ochromeného bom-

  bardéru, aby si ho prohlédl. Toho využil

  pravý boční střelec Sgt. William Binnebose,

  jenž Kraa sestřelil a večer se oba setkali

  v belgické nemocnici.

  Další tři B-17 byly sestřeleny Focke-Wul-

  fy, Messerschmiy a číhajícími osádkami

  Bf 110 z NJG1. Bližší prozkoumání němec-

  kých nároků na sestřely ukazuje, jak mohlo

  být obžné potvrdit vítězství i u relavně

  jednoduchého bojové střetnu. Než bom-

  bardovací formace dosáhla hranic Němec-

  ka, osm strojů B-17 opuslo formaci. Jeden

  bombardér byl podle svědectví osádky ur-

  čitě sestřelen akem. Ze zbývajících sedmi

  byly tři přiznány jako plná vítězství letcům

  z I./JG 26, III./JG 26 měla přiznán jeden

  bombardér a další „společně“ s NJG 1.

  Luwae teorecky neuznávala vítěz-

  ství dosažená ve spolupráci, ale letcům

  Fw 190A-5 Oblt. Rüdigera von Kirchmayera, technického důstojníka II./JG 1, na fotograi

  z poloviny roku 1943. Nese znak s klínem a kruhem, označení stroje technického důstojní-

  ka, a zeleného Tatzelwurma [bájné zvíře ze severského folklóru] na krytu motoru jako

  označení štábu Gruppe.

  Fw 190A-4, WNr. 140581, Lt. E. Burath, Stab I./JG 1,

  Deelen, Nizozemsko, duben 1943

  Eduard kit No. R0016

  Bf 110 G-4, Lt. Heinz-Wolfgang Schnau-

  fer, II./NJG 1, Saint-Trond, Belgie, du-

  ben / květen 1943 Eduard kit No. 8208

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  14

• Strana 15

  z NJG 1 byla přiznána tři plná vítězství,

  přestože dle pravidel pro kategorizaci

  a bodování vítězství jim měly tyto sestřely

  být přiznány jen jako zničení poškozeného

  bombardéru. V záznamech se nepíše nic

  o tom, že sestřelů noční shači dosáhli ve

  spolupráci s JG 26.

  Shací doprovod z 353rd FG byl podle plá-

  nu vystřídán kolegy z 56th FG, jejíž pilo

  zahlédli jen jeden německý shací letoun.

  Německý pozemní návodčí zaznamenal

  přílet nových nepřátelských shačů a rych-

  le své vlastní letce poslal pryč, a nařídil jim

  návrat na domovská leště.

  Když se u Eupenu obrály zpět domů po-

  slední P-47, měly německé shací jednot-

  ky pod velením Jafü Holland-Ruhrgebiet

  volný prostor, aby nerušeně pokračovaly

  v útocích. U Aschaenburgu se v 11.50

  dostala do kontaktu s bombardéry I./JG 1

  a III./JG 1. Focke-Wulfy z I. Gruppe náro-

  kovaly bez vlastních ztrát tři plná vítězství

  a tři oddělení bombardérů od formace.

  Velitel Messerschmiů z III. Gruppe, Hptm.

  Robert Olejnik, odstartoval se zpožděním

  s vadnou radiostanicí a nedokázal svou

  jednotku dohnat. Po dobu 35 minut letěl

  u formace B-17 a nakonec nárokoval jedno

  zničení poškozeného bombardéru. Zbytek

  jeho Gruppe neohlásil žádná vítězství a při-

  šel o jeden Bf 109. Jako další na scénu při-

  letěly Messerschmiy z I./JG 3, jejichž pilo-

   nárokovali tři B-17 při ztrátě dvou strojů.

  Další dvě jednotky Obersta Grabmanna,

  II./JG 1 s Fw 190 a III./JG 3 s Bf 109 byly vy-

  slány do boje, ale nenavázaly s nepřítelem

  kontakt. Poté přistály ve Woensdrechtu

  a vyčkávaly na návrat bombardérů.

  Jakmile začalo být jasné, že bombardéry

  míří k nějakému cíli v západním nebo již-

  ním Německu, Jafü Holland-Ruhrgebiet

  požádalo o podporu kolegy z dalších sha-

  Fw 190A-6 „červená 5“ z 5./JG 1 na snímku z Rheine, léto 1943. Tento letoun byl ztra-

  cen při nočním bojovém letu 27. září, když jej pilotoval shací pilot jiné jednotky.

  Na snímku z července 1943 spouš blíže neidenkovaný pilot 5./JG 1 motor Fw 190. Jmé-

  no pilota se v různých zdrojích liší. Spodní část krytu motoru je ve žluté idenkační barvě,

  přední prstenec kapotáže a Tatzelwurm jako symbol Gruppe jsou v červené barvě 5. Stael.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  15

• Strana 16

  Hermann Graf

  (1912 - 1988)

  První shací pilot,

  který dosáhl 200 vzduš-

  ných vítězství, a pátý

  voják, kterému bylo

  uděleno nejvyšší vy-

  znamenání Wehrma-

  chtu za statečnost, Ry-

  řský kříž s dubovými

  listy, meči a brilianty.

  Po svém 202. vítězství

  na východní frontě byl

  Graf uzemněn a vrál

  se do Německa, kde

  se tento syn pekaře

  s nízkým vzděláním stal

  oblíbencem naciscké

  propagandiscké ma-

  šinérie. Nakonec byl

  obnoven jeho bojový

  status a postupně velel

  JG 50, JG 1 a JG 11 v rám-

  ci obrany Říše, ale poz-

  ději požádal o povolení

  vrát se na východní

  frontu a velel své staré

  jednotce JG 52. V den

  ukončení bojů v Evropě

  se pokusil vzdát Ameri-

  čanům, ale jako promi-

  nentní příslušník jed-

  notky z východní fronty

  byl předán sovětské

  armádě. Během svého

  čtyřletého zaje v Rus-

  ku zřejmě podepsal do-

  kumenty, v nichž uznal

  vinu nacisckého Ně-

  mecka za zahájení vál-

  ky. Za tento prohřešek

  byl po návratu do zá-

  padního Německa od-

  souzen německými ve-

  teránskými spolky a až

  do své smr zůstal kon-

  troverzní postavou.

  Cílová fotograe to-

  várny Messerschmi-

  u v Regensburgu

  ze 17. srpna 1943,

  pořízená osádkou

  B-17F 42-30250

  ‚Yank‘ od 385th

  Bomb Group.

  Major Hermann Graf, Kommo-

  dore JG 50, pózuje na konci roku

  1943 vedle vyzdobené směrov-

  ky svého Bf 109G-6 „zelená 1“.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  16

• Strana 17

  cích velitelství. Jednalo se o Jafü Deutsche

  Bucht, Jafü 2 a Jafü 3. Ociální koordinace

  akvit těchto velitelství dosud neexistova-

  la, ale žádos o obdobnou pomoc byly od-

  mítány jen zřídka.

  Ze svých severoněmeckých základen byla

  na jih poslána JG 11, naopak JG 2 se přesu-

  nula východním směrem ze svých základen

  v západní Francii. Všechny čás obou eska-

  der se přesunuly příliš pozdě na to, aby do-

  kázaly zasáhnout pro přilétajícím svazům,

  ale přistály na základnách podél předpo-

  B-17F-85-BO 42-30066, osádka Lt. Charlese B. Cruikshanka, Maj. John C. Egan,

  418th BS, 100th BG, Thorpe Abbos, Velká Británie, 17. srpen 1943

  Eduard kit No. 11183

  Bombardéry z Regensburg Task Force směřují na jih poté, co úspěšně napadly svůj cíl.

  [foto: NARA]

  Bf 109G-6 „černá 7“ Fw. Josefa Kehleho z 8./JG 1 na fotograi z Leeuwardenu v létě 1943.

  Letadlo má standardní kamuáž, červenobílou spirálu na vrtulovém kuželu a dva emblémy.

  Jeden náleží Stael a druhý Kehleho Roe [dvojice letadel].

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  17

• Strana 18

  kládané návratové trasy Američanů, které

  se obvykle shodovala s trasou příletu.

  Bombardéry se mezim dostaly do území,

  které bránily jednotky spadající pod Jafü

  Süddeutschland, které mělo k dispozici jen

  jednu denní shací jednotku, JG 50 pod

  velením Major Hermanna Grafa. Graf byl

  v té době shačem s nejvyšším počtem ví-

  tězství, ale v ten den nevedl svou jednotku

  ani při jednom ze dvou bojových nasazení,

  jež podnikla.

  Tento úkol převzal velitel 1. Stael, Oblt.

  Alfred Grislawski. Bombardéry letěly asi

  20 mil od základny JG 50 ve Wiesbaden-Er-

  benheimu a všech 26 stodevítek bylo při

  hotovostním startu vysláno do akce. Přida-

  ly se k nim Einsatzschwärmy [bojové let-

  ky] operačně výcvikových jednotek, které

  měly základny v okolí. S čelními útoky na

  bombardéry začaly kolem poledne a po-

  kračovaly až do 12.50, když bombardéry

  na posledním otočném bodě [Inial Point]

  nasadily přímý kurs k Regensbugu. Tepr-

  ve nyní byl Němcům znám cíl náletu. In-

  dustrieschutzstael [tovární ochranná jed-

  notka] výrobního závodu Messerschmi v

  Regensburgu rychle vyslala do vzduchu 12

  Bf 109. Oblt. Stemmler sestřelil jednu B-17

  ještě před odhozem pum, ale zbylých je-

  denáct pilotů Messerschmiů se letem

  střemhlav odpoutalo z boje. Stemmler se

  k tomu vyjádřil v tom smyslu, že záměr vy-

  tvořit tuto jednotku byl dobrý, ale zkušební

  pilo nejsou automacky dobrými bojový-

  Reichsmarschall Göring hovoří s Oblt. Alfredem Grislawskim během inspekce JG 50

  v Erbenheimu koncem roku 1943. Za Göringem je Kommodore, Major Hermann Graf,

  vlevo vzadu Genobst. Bruno Lörzer.

  Hptm. Wilhelm-Ferdinand Galland,

  Kommandeur II./JG 26, druhý z brat-

  rů Gallandových, který zahynul u JG 26.

  „Wutz“ byl zabit 17. srpna 1943 pilo-

  tem P-47 z 56th Fighter Group doprová-

  zejícím misi Schweinfurt-Regensburg.

  Bf 109G-6, Oblt. Alfred Grislawski, 1./JG 50,

  Wiesbaden-Erbenheim, Německo, září 1943

  Eduard kit No. 2144

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  18

• Strana 19

  Major General Curs E. LeMay (1906-1990)

  by Jan Zdiarský

  Curs E. LeMay se narodil ve městě Columbus

  v Ohiu. Když byly USA napadeny v Pearl Harbo-

  ru, sloužil v hodnos majora jako velitel nově

  ustavené 305th Bomb Group. Jeho skupina se

  měla o necelý rok později stát jednou z prvních

  amerických jednotek s těžkými bombardéry

  v Evropě. Vedl ji až do května 1943. Během to-

  hoto počátečního období americké bombardo-

  vací letectvo nejen sbíralo první hřivny, ale za

  cenu těžkých ztrát také zkoumalo slepé uličky

  a zkušenostmi v moderní letecké válce vyvíje-

  lo svou takku. Velký podíl na tom měl právě

  Curs LeMay, jehož role výrazná role spočívala

  ve vývoji standardů strategického bombardo-

  vání, sestavě bojových formací a logisce bom-

  bardovacích misí. V květnu 1943 opusl 305th

  BG a stal se velitelem provizorního 4th Bom-

  bardment Wing a později 3rd Bombardment Di-

  vision, v níž se tento wing transformoval. Tuto

  jednotku vedl také nad Regensburg 17. srpna

  1943. Ve svém velení se projevoval jako velmi

  tvrdý a zásadový velitel, mnohé z jeho přístu-

  pů dodnes budí kontroverze. V srpnu 1944 byl

  LeMay v hodnos generálmajora převelen na

  dálný východ, kde působil ve velení XX a pozdě-

  ji XXI Bomber Command. Zde zpřesňoval tak-

  ku strategického bombardování v podmínkách

  nasazení B-29 nad Japonskem a zasadil se za

  bombardování japonských měst zápalnými pu-

  mami při nočních útocích.

  LeMay velel také následným misím B-29 pro

  Japonsku, včetně masivních útoků na desítky

  japonských měst, včetně bombardování Tokia

  v noci z 9. na 10. března 1945, které je hod-

  noceno jako nejničivější bombardování války.

  O této operaci generál LeMay prohlásil: „USA

  konečně přestaly plácat mouchy a šly po hro-

  madě hnoje“.

  K debatám o kontroverzích bombardová-

  ní japonských měst je třeba doplnit informaci

  o letácích, která gen. LeMay nechal nad Japon-

  skem shazovat. Text v japonšně říkal: „Bomby

  bohužel nemají oči. V souladu s americkou hu-

  manitární polikou vám tedy americké letectvo,

  které si nepřeje zranit nevinné lidi, mto dává

  varování, abyste se z uvedených měst evakuo-

  vali a zachránili si tak život.“

  Po válce působil v Pentagonu ve štábu pro

  výzkum a vývoj a zde se začal zabývat myšlen-

  kou prvku odstrašení, které se v následných

  letech studené války stalo hlavním aspektem

  přetahované mezi USA a Sovětským svazem.

  V roce 1947 se vrál do Evropy, kde velel USAF

  Europe a mimo jiné vedl humanitární opera-

  ci zásobování západního Berlína obklíčeného

  okupačními vojsky Sovětského svazu. Od roku

  1948 působil ve Strategic Air Command, poz-

  ději jako Chief of Sta of the United States Air

  Force. V roce 1965 odešel do důchodu a začal

  se věnovat police. I zde často zaznívaly jeho

  nekompromisní a velmi tvrdé názory týkající se

  možného použi jaderných zbraní a přístupu ke

  globálně mocenským provníkům. Mimo jiné

  patřil mezi ty, kdo během Kubánské krize pro-

  sazovali rychlá a tvrdé řešení. Roku 1968 kan-

  didoval na viceprezidenta USA. Ač neúspěšně,

  American Independent Party, za kterou kan-

  didoval, získala na „tu tře stranu“ neobvykle

  vysokého výsledku. Čtyřhvězdičkový generál

  Curs LeMay zemřel 1. října 1990 ve věku 84

  let. Jeho příběhu se budeme podrobněji věno-

  vat ve formě samostatného článku v některém

  z budoucích čísel tohoto magazínu.

  B-17F-30-VE 42-5867, osádka Lt. Williama D. Desanderse,

  350th BS, 100th BG, Thorpe Abbos, Velká Británie, 17. srpen 1943

  Eduard kit No. 11183

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  19

• Strana 20

  mi piloty. Grislawskiho muži a pilo výcviko-

  vých jednotek nárokovali osm bombardé-

  rů, jejich ztráty z tohoto letu nejsou známy.

  Poslední letci, kteří dostali pokyn jít do boje,

  byli z výcvikové jednotky nočních shačů,

  NJG 101. Dostali za úkol hledat opozdilce a

  podařilo se jim sestřelit dva, tře vítězství

  nebylo uznáno. Většina z těchto němec-

  kých shačů však kroužila severně od města

  a čekala, až se svaz bombardérů B-17 bude

  vracet do Anglie.

  Bombardování 4th Bomb Wing ukončil

  v 13.07 a k velkému překvapení Němců

  svaz zamířil na jih, kde nebyla připravena

  žádná obrana. Američané nyní mířili do se-

  verní Afriky a museli čelit jen poškozením

  svých strojů, obžím s navigací a zmenšu-

  jícím se množstvím paliva. Ztrali 24 strojů

  B-17, z nichž 14 se zřílo nad konnentem,

  dva nouzově přistály ve Švýcarsku, čtyři

  havarovaly v jižní Evropě a čtyři byly nuce-

  ny přistát na hladinu Středozemního moře

  u tuniského pobřeží. Dalších padesát bylo

  poškozeno. Všechny bombardovací skupi-

  ny Col. LeMaye za tuto misi obdržely Disn-

  guished [později nazývanou Presidenal]

  Unit Citaon. Nálet byl vyhodnocen jako

  úspěšný, snímky z následného fotoprůzku-

  mu prokázaly vážné poškození výrobního

  závodu rmy Messerschmi.

  Pozemní návodčí v Jafü 2 a Jafü Hollan-

  d-Ruhrgebiet byli zaskočeni m, že dosud

  nedorazila hlavní část bombardérů B-17.

  Oba americké bombardovací wingy v mi-

  nulos vždy své útoky koordinovaly, aby se

  dělily o obranu, a ranní testy radiostanic

  dokazovaly, že druhá část bombardérů do

  akce pole rovněž. Ale Němci se na ně v tu

  chvíli nemohli zaměřit. Nad Kanálem byly

  tož hlášeny nálety bombardérů B-26 RAF,

  které obvykle odváděly pozornost od ná-

  sledujících náletů svazu B-17.

  Nepřátelé k Němcům v tento den přilétali

  s tak velkými časovými rozestupy, že i méně

  nebezpečné formace, které byly často ig-

  norovány, mohly být tentokrát napadeny.

  Pět spojeneckých formací mířilo k Pas de

  Calais, kde čekaly tři Stael z Geschwader-

  gruppe JG 26 [shací skupina štábu eskadry,

  jednalo se o ojedinělý takcký útvar]. Nic-

  méně proakce německých shačů úspěš-

  ná nebyla. Byl sestřelen jen jeden Typhoon

  a shací doprovod Spiirů sestřelil jeden

  z Focke-Wulfů a jeden Messerschmi.

  Spiiry se střetly také s čás II./JG 2, prav-

  děpodobně během přeletu této německé

  jednotky na jinou základnu pro odpolední

  bojový let a ve střetnu Britové přišli o jed-

  noho pilota.

  Na několika základnách v okolí Beauvais

  sídlila II./JG 26, jíž velel Major Wihelm-

  -Ferdinand „Wutz“ Galland, bratr Adolfa

  Gallanda, jenž v té době zastával funkci

  General der Jagdieger [Generál denních

  shačů]. Gruppe vzlétla při hotovostním

  startu před polednem, patrně aby uvolni-

  la svá leště před případným náletem Ma-

  rauderů. Nebyla navedena na nepřítele

  a o čtyřicet pět minut později její pilo při-

  stáli zpět, aby se připravili na další nasaze-

  ní. Poté jednotka dostala rozkaz k přesunu

  z Beauvais do Lille-Nord, ale důvod pro toto

  rozhodnu není znám. Leště Lille-Nord se

  nacházelo blíž k předpokládané trase dru-

  hého náletu těžkých bombardérů, které

  se tou dobou seskupovaly do formací nad

  Anglií. Lille-Nord však bylo poměrně malé

  leště, z nějž obvykle operovala jen jedna

  Stael a aktuálně na něm měla základnu již

  zmíněná Geschwadergruppe JG 26. Gallan-

  Těsná formace B-17 v doprovodu shacích letounů P-47 ze 4th Fighter Group.

  Pravděpodobně jde o misi ke Stugartu dne 6. září 1943.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  20

• Strana 21

  dova II. Gruppe zde přistála v 14.30, krátce

  poté, co svaz B-17 přeletěl anglické pobře-

  ží. Nezbyl čas na doplnění paliva, takže II./

  JG 26 pro bombardérům lecím směrem

  na Schweinfurt nezasáhla.

  I bez této jednotky měl Oberst Grabmann

  po ruce dostatečné síly, aby čelil druhému

  svazu B-17, který přilétal se značným zpož-

  děním a letěl přesně po stejné trase jako

  první svaz. Podél předpokládané návra-

  tové trasy bombardérů, které zasáhly Re-

  gensburg, bylo připraveno třináct Gruppe

  denních shačů. Bylo to největší množství

  shacích jednotek, které do té doby Něm-

  ci pro spojeneckému náletu nad Evropou

  nasadili. Jejich příprava tentokrát neměla

  vyjít naprázdno.

  První hlášení radarových stanic o 230

  bombardérech B-17, které letěly ke Schwe-

  infurtu, dorazilo k pozemním návodčím ve

  14.26. Tento svaz měl větší shací dopro-

  vod než jejich předchůdci. Osm peru Spit-

  rů doprovázelo bombardéry k Antverpám.

  Tam je měly vystřídat dvě shací skupiny

  Thunderboltů, které mohly s bombardéry

  letět až k Eupenu na belgické straně hrani-

  ce s Německem. Leště Woensdrecht bylo

  opět na trase bombardovacího svazu. Foc-

  ke-Wulfy z II./JG 1 a I./JG 26 byly posíleny

  o Messerschmiy s kanony v gondolách

  Portrétní fotograe v osobních dokladech

  Wilhelma-Ferdinanda Gallanda.

  Na fotograi byl domalován Ryřský kříž.

  Wilhelm-Ferdinand “Wutz” Galland

  (1914 – 1943)

  Tře syn vesálského zemského správce hu-

  genotského původu, vstoupil do Luwae

  v roce 1935. Nejdříve sloužil u proletadlové-

  ho dělostřelectva, kde byl za své úspěchy na

  počátku druhé světové války vyznamenán Že-

  lezným křížem první třídy. Brzy však požádal

  zařazení do pilotního výcviku a převelení k Ja-

  gdwae (shacímu letectvu). V červnu 1941

  se připojil ke svým dvěma bratrům v Jagd-

  geschwader 26. Mohlo to být považováno za

  protekci (jeho bratr Adolf byl Kommodorem

  JG 26), brzy se však ukázal jako vynikající bo-

  jový pilot a velitel formace, podle některých

  nejlepší v rodině. V červnu 1942 byl povýšen

  na Kapitäna 5. Stael a v lednu 1943 se stal

  Kommandeurem II. Gruppe.

  Gallandovu kariéru s velkým zájmem sledo-

  vali operátoři RAF na druhé straně Lamanšské-

  ho průlivu. Jeho volací kód Wutz byl na po-

  břeží Lamanšského průlivu nejvýraznější, jeho

  agresivita a drsný tón, který používal vůči veli-

  telům ostatních jednotek Jagdwae, nezůsta-

  ly bez povšimnu a „dynamický velitel Wingu

  z Vitry“ dostal ve zpravodajských zprávách RAF

  více prostoru než kterákoli jiná osobnost Lu-

  wae.

  Dne 17. srpna 1943 provedla Gallandova II./

  JG 26 nejdříve dva přelety bez kontaktu s ne-

  přítelem, poté však byla nasazena v plné síle

  pro vracejícím se útočníkům ze Schweinfurtu.

  Gruppe provedla jeden úspěšný čelní útok na

  bombardéry B-17, ale při opětovném formo-

  vání k druhému útoku byla překvapena zeza-

  du letouny P-47 z 56th Fighter Group. Galland

  byl na počátku tohoto boje sestřelen a zabit.

  Po dobu dvou měsíců zůstal nezvěstný, dokud

  nebylo jeho tělo nalezeno pohřbené spolu

  s letounem v měkké půdě severní Francie. Při-

  psal si 55 vzdušných vítězství ve 186 bojových

  misích, všechny na Západě.

  Smrt oblíbeného a nadaného Wutze Gallan-

  da byla pro Geschwader a Jagdwae vážnou

  ranou. Za osm měsíců svého působení ve

  funkci Gruppenkommandeura si u Luwae

  (a u Spojenců) získal pověst jednoho z nejlep-

  ších velitelů formací na Západě. Přeživší pilo-

   jeho Gruppe, kteří si říkali „Kavalíři“, o něm

  mluvili s láskou a byli přesvědčeni, že se pod

  jeho vedením opět stali nejlepší jednotkou

  u Lamanšského průlivu.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  21

• Strana 22

  pod křídlem z III./JG 3, která byla na svém

  prvním bojovém letu v rámci obrany Říše.

  Messerschmiy začaly startovat v 14.30

  a jako první se dostaly do kontaktu s bom-

  bardéry. Pozemní návodčí vedli tuto jed-

  notku nad Severní moře, shodou okolnos

  přímo pod Spiiry z 222. peru RAF, jejichž

  pilo bez váhání zaútočili. Sestřelili tři Me-

  sserschmiy a nepřátelskou jednotku roz-

  prášili tak, že již nemohla obnovit forma-

  ci. Rozzuřený Gruppenkommandeur Hptm.

  Walther Dahl z této situace obvinil pozem-

  ní návodčí, ale chyba byla přinejmenším

  zčás způsobena také nezkušenos jed-

  notky se západoevropským bojištěm.

  Lt. Kiefner z I./JG 26 se na svůj druhý let

  toho dne těšil s velkým očekáváním. Vzpo-

  míná: „Kolem poledne přistály na našem le-

  š tři nebo čtyři Gruppe, převážně s Me 109.

  Dorazili jsme na naši stojánku, která teď

  byla přecpaná shacími letouny. Dělalo to

  sice mohutný dojem, ale necíli jsme se moc

  dobře, ‘ptáky‘ šlo jen velmi málo masko-

  vat. Poté, krátce po druhé odpoledne, byla

  vyhlášena Erhöhte Aufmerksamkeit [zvý-

  šená pohotovost]. Krátce na to následova-

  la Sitzbereitscha! [hotovost v kokpitech].

  Leštní plocha byla plná letadel – „Beulen“

  [Bf 109G-6] startovaly první, za nimi Foc-

  ke-Wulfy. My šli nahoru poslední. Po chvíli

  byly tři letouny z 3./JG 26, ve kterých sedě-

  li Peter Ahrens, Max Munch a já, pověře-

  ny jako Holzauge-Kee [výškové zajištění]

  nad giganckou hordou 75 shacích le-

  tounů. Nikdy jsem nás neviděl v takové síle

  a nemohl jsem se zbavit pocitu naprosté

  sebedůvěry a bezpečí.“

  Fw. Peter Ahrens vedl trojici z 3. Stael

  a pokusil se dostat k bombardérům ještě,

  než odletěly Spiiry. Jörg Kiefner pokraču-

  je: „Letěli jsme v hladině 5000 metrů, když

  jsme zpozorovali ‚tlustá auta‘. Byli jsme

  pod nimi v pozici, ze které nešlo zaútočit.

  Napravo od nás bylo asi 180 bombardérů,

  které vypadaly jako tři kompaktní hrozny

  révy. Výkřik v rádiu – „Pozor, jsou tu kolem

  doprovodní shači!“ Peter [Ahrens] prud-

  ce zatočil doprava, přímo pod nejníže le-

  cí „Pulk“ [formace bombardérů], aby se na

  jeho druhé straně dostal možnost nerušeně

  Hptm. Walther Dahl, Kommandeur III./JG 3, kráčí kupředu, aby pogratuloval pilotům 7./JG 3

  po jejich úspěšném letu 14. října pro druhému náletu na Schweinfurt. Bf 109G-6 „bílá 6“

  nese kompletní označení: emblém Geschwader na kapotáži motoru, svislý pruh III. Gruppe

  a bílou kometu označující Stael. Pod křídlem je vidět WGr 21, standardní vybavení této Stael.

  Bf 109G-6, 7./JG 3, Bad Wörishofen, Německo, říjen 1943

  Eduard kit No. BFC055

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  22

• Strana 23

  zaútočit na velký „Haufen“ [lidově: hroma-

  da bombardérů]. Pak jsme letěli paralelně

  s Boeingy, nervy drásající zkušenost. Rych-

  lý pohled doleva a zakřičel jsem do rádia:

  „Aufpassen, Indianer!“ Mířily k nám tři Spit-

  ry. Znovu jsem zakřičel, „Peter, le dolů!“

  právě když provedl bleskový odval doleva,

  Münch ho následoval. Zatočil jsem doleva,

  příliš pomalu - moje ´bedna´ se brzy roz-

  padala na kusy. Sotva jsem postřehl malou

  ránu do levého kolena. Na křídlech se vyro-

  jily květáky výbuchů, křidélka kmitala na-

  horu a dolů a spadl jsem do ploché vývrtky,

  se kterou jsem svým kniplem nemohl nic

  dělat. Byl jsem přilepený na pravé straně

  kokpitu, sotva jsem byl schopen pohnout

  rukama. Nějak jsem dokázal zatáhnout za

  páku odhozu překrytu kabiny a rozepnul

  jsem popruhy. Pořád jsem byl v té zatrace-

  né vývrtce. Už jsem byl 1500 metrech. Po-

  sledním vzepřením jsem dostal ven a o pár

  sekund později nade mnou rozkvetl nád-

  herný bílý oblak.“

  Kiefnerovo koleno mělo v sobě kulku ráže

  .303” a při výskoku se uhodil hlavou o ocas-

  ní plochy. Po přistání ho dva belgič far-

  máři odvezli do nemocnice v Antverpách.

  Po krátkém léčení, ještě kratší dovolené

  doma a návštěvě v rehabilitačním zařízení

  Kurheim Florida pro shací letce, se vrál

  ke své Gruppe na konci prosince.

  Josef “Pips” Priller

  (1915 – 1961)

  Do Luwae vstoupil v roce 1936 a na po-

  čátku druhé světové války byl shacím pilotem

  u JG 51. Byl velmi úspěšný v bitvě o Británii

  a v říjnu 1940 obdržel Ryřský kříž. Adolfu

  Gallandovi, jenž byl Geschwaderkommodo-

  rem JG 26, se podařilo dosáhnout jeho převe-

  lení k vlastní jednotce v listopadu 1940, kde

  se Priller stal Kapitänem 1. Stael. Na pozi-

  ci Kommandeura III. Gruppe byl jmenován

  6. prosince 1941 a 10. ledna 1943 se stal Kom-

  modorem JG 26.

  Když Priller převzal JG 26, bylo mu dvacet

  sedm let. Byl tehdy nejlépe hodnoceným pi-

  lotem v Geschwader, a tak se osvědčil v boji,

  což byl hlavní požadavek pro povýšení v Jagd-

  wae. Byl také vynikajícím velitelem formací

  a bojovým takkem. Na veřejnos se projevo-

  val jako společenský bonviván, který se vyzna-

  čoval živelným vystupováním. Velitelské po-

  vinnos však bral vážně. Vždy se staral o blaho

  svých mužů, kteří mu na to odpovídali velkou

  úctou a láskou.

  Proslavil se osamoceným útokem ve svém

  Focke-Wulfu na Sword Beach v den D, kdy ho

  doprovázel jeho wingman. Na tento čin svět

  nejprve upozornila kniha a poté lm Nejdelší

  den.

  Oberst Priller opusl Jagdgeschwader 26

  v lednu 1945. Po pě letech nepřetržitého pů-

  sobení na západní frontě jeho bojová služba

  denivně skončila. Při 307 bojových letech

  dosáhl 101 vzdušných vítězství. Stal se inspek-

  torem denních shačů (Západ), což byla funk-

  ce, která mu bránila v dalším bojovém létání.

  Po válce se Priller k létání nevrál, ale stal se

  generálním ředitelem pivovaru, který vlastnila

  jeho manželka. Zemřel náhle 20. května 1961

  na infarkt.

  Major Priller v polovině roku 1943

  za letu v Fw 190A-5 WNr. 7298,

  jeho obvyklém osobním letadle.

  Fw 190 A-5, WNr. 0157 298, Maj. Josef Priller,

  JG 26, Lille - Vendeville, Francie, květen 1943

  Eduard kit No. 82143

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  23

• Strana 24

  Spiiry u Antverp nasadily kurz zpět na

  základny. Jedna ze dvou skupin Thunder-

  boltů, 4th FG, zmeškala setkání a vůbec se

  nedostala na svou přidělenou pozici nad

  vedoucími combat boxy. Druhá jednotka,

  78th FG, provedla doprovod zadních boxů

  B-17 přesně podle rozkazu. Neměla moc

  příležitos k boji, protože dvě Gruppe Foc-

  ke-Wulfů si mezim našly nechráněné čelo

  bombardovacího svazu. Němci byli schopni

  ve volném vzdušném prostoru před bom-

  bardovací formací připravit dobře koordi-

  nované čelní útoky. Jakmile byla soudrž-

  nost vedoucího wingu narušena, postupné

  útoky vyhledávaly nejméně chráněnou

  část bombardovacího proudu, v souladu

  s obvyklým německým schématem. Další-

  mi preferovanými cíli byly bombardéry na

  nejvyšších nebo nejnižších pozicích v bo-

  xech, které nebyly tak dobře kryty střelci

  sousedních bombardérů. Americké osád-

  ky daly nejnižší pozici ve formaci squadro-

  ny ve spodním boxu přezdívku „kout rakví“.

  Borrisova I./JG 26 zůstala s bombardéry

  o hodně déle než při jejich předchozím letu

  a nárokovala čtyři bombardéry, než se mu-

  sela kvůli ubývajícímu palivu z boje odpou-

  tat. Dvě z vítězství byla později potvrzena.

  Jedinou ztrátou byl Kiefner a jeden nová-

  ček, který doletěl až do Koblenze a poté,

  co mu došlo palivo, zahynul při pokusu

  o nouzové přistání.

  Focke-Wulfy z II./JG 1 provedly v pořadí

  jednotlivých Stael čelní útoky postupně

  vždy ve formaci jednoho Schwarmu a poté

  následovaly individuální útoky. Jednotka

  nárokovala šest B-17 sestřelených nebo

  oddělených od formace. Tři z nich byly po-

  tvrzeny. Jednotka ztrala čtyři Fw 190 při

  haváriích nebo nouzových přistáních a je-

  den pilot byl těžce zraněn.

  Zkoumání Abschussmeldungů [hlášení

  o sestřelech] II./JG 1 z tohoto boje ukazu-

  je obžnost přiznání individuálních vítěz-

  ství. Uz. Schönrock sestřelil B-17 z 91st BG

  u Mayen-Andernachu. Ještě během násle-

  dující noci shl navšvit přeživší členy její

  osádky a vyplnil Abschussmeldung. JG 1 sní-

  žila nárok na „eV“ a konečný výsledek posu-

  zování sestřelu nebyl uzavřen. Uz. Scharler

  naposledy pozoroval svůj cíl ve strmém kle-

  sání, ale dopad bombardéru neviděl. Vznesl

  nárok na vítězství v kategorii HSS, ale JG 1 vy-

  dala zamítavé stanovisko. Lt. Heinz Schwarz

  donul B-17 k opuštění formace a později

  viděl, jak na bombardér útočí tři shači a le-

  toun padá do vývrtky. Také on vznesl nárok

  na vítězství v kategorii HSS, rovněž však do-

  šlo k zamítnu již na úrovni JG 1.

  Bf 109G-6, WNr. 18807, Ofw. Alfred Surau,

  9./JG 3, Bad Wörishofen, září 1943

  Eduard kit No. 8268

  Obfw. Alfred Surau sedí na kole svého Bf 109G-6 „žlutá 6“ v Bad Wörishofenu na podzim

  1943. Shačka 9./JG 3 nese kompletní označení: emblém Geschwader na kapotáži

  motoru, žlutý vrtulový kužel, boule na krytu motoru a číslo letadla, spolu s velkým okem

  na boulích, vše má vazbu na příslušnost k 9. Stael. Na trupu je černý svislý pruh

  III. Gruppe a na žlutě zbarvené směrovce jsou vyznačena vítězství v podobě černých pruhů.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  24

• Strana 25

  Oberst Grabmann načasoval přiblížení

  většiny svých obránců tak, že se dostali do

  kontaktu s bombardéry až poté, když se dle

  očekávání Thunderbolty na německé hra-

  nici obrály zpět směrem na své základny.

  Po následující dvě hodiny byly bombardéry

  bičovány útoky dese shacích Gruppe. In-

  tenzita útoku předčila cokoliv, co bombar-

  dovací osádky dosud zažily. Mietuschova

  III./JG 26 byla typickým příkladem. Odstar-

  tovala z nizozemského Schipholu v 14.39

  a dostala pokyn letět na jihovýchod, smě-

  rem k Německu. K proudu bombardérů se

  tato jednotka dostala u Aachenu, zůsta-

  la s nimi v kontaktu po dobu třice minut

  a nárokovala čtyři vítězství. Jeden Messer-

  schmi byl sestřelen, tři byly poškozeny, ale

  nikdo z pilotů nebyl zraněn. Další jednotky,

  které nárokovaly sestřely, byly I./JG 1, III./

  JG 1, I./JG 3, Stab/JG 11, I./JG 11, II./JG 11,

  III./JG 11, JG 50 a NJG 101. Nejúspěšnější

  z nich byly I./JG 11 a JG 50, každá získala

  šest potvrzených vítězství. Několik Stael

  bylo vyzbrojeno dvojicí raket WGr 21 pod

  křídlem, jejichž použi německými piloty

  při čelním útoku bylo velmi ošidné. Oblt.

  Heinz Knoke vedl svou 5./JG 11 do čelního

  útoku raketami na spodní box – pravděpo-

  dobně z 92nd BG – v zadní čás formace.

  Knokeho letoun byl zasažen do křídla obran-

  nou palbou, což vedlo k předčasnému od-

  pálení jedné rakety. S druhou raketou minul,

  odpoutal se letem střemhlav a poté odha-

  doval rozsah poškození svého stroje. Zbytek

  jeho Stael zaznamenal dva přímé zásahy,

  ale bombardéry z formace nevypadly, a tak

  Němci vzdušná vítězství neohlásili.

  Útoky shačů ochably, když osádky B-17 za-

  hájily zaměření cíle ve Schweinfurtu. JG 50,

  která byla jednotkou s jednomotorovými s-

  hačkami se základnou nejblíže Schweinfur-

  tu, byla pravděpodobně poslední Jagdgrup-

  pe, jež se od amerického svazu odpoutala.

  Bomby byly odhozeny mezi 15.59 a 16.11.

  Z několika důvodů, které zde není nezbytné

  rozebírat, žádné bomby nezasáhly cíl, přes-

  tože v prostoru cíle nebyla oblačnost a pal-

  ba aku byla lehká. Celkové výsledky náletu

  byly označeny jako „very poor“ – velmi špat-

  né. Tři B-17 z níže lecích skupin byly akem

  poškozeny do té míry, že musely opust for-

  mace a žádná z nich se do Anglie nevrála.

  Němeč noční shači odvedli efekvní prá-

  ci při honbě za opozdilci a získali pět potvr-

  zených vítězství. Jeden průzkumný pilot se

  také přidal k honbě za bombardéry a byla

  mu přiznána jedna B-17.

  Zbývající bombardéry seskupily své obran-

  né boxy a nabraly návratový kurz, poněkud

  severněji od původní příletové trasy. Ame-

  ričané se domnívali, že m zmátli německé

  Bf 109G-6, jehož pilotem byl Kommandeur II./JG 3, Major Kurt Brändle, který v den mise

  Schweinfurt-Regensburg ještě nebyl v obraně Říše akvován. V tomto letadle 3. listopadu

  stejného roku padl. Bílé směrové kormidlo označuje Brändleho jako vedoucího formace.

  Fw 190A-5, WNr. 2700, 2./JG 11, Hu-

  sum, Německo, srpen 1943

  Eduard kit No. 84118

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  25

• Strana 26

  obránce, protože osádky bombardérů až

  k belgické hranici pozorovaly jen několik s-

  hacích letounů. Ve skutečnos byli Němci

  už stejně vyčerpaní jako Američané. Útoky

  jednotek s jednomotorovými shacími le-

  touny při jejich druhém či třem nasazení

  toho dne už byly početně slabé a nejisté.

  Pilo Focke-Wulfů z I./JG 1 si nárokovali tři

  vítězství, z toho dvě byla potvrzena. Pilo-

   stodevítek z I./JG 3 také nárokovali dvě.

  Šest Bf 110 z II./NJG 6 odstartovalo z le-

  ště Mainz-Finthen a jejich osádky dosta-

  ly za úkol zaútočit na combat boxy namís-

  to pronásledování opozdilců. Jedna Kee

  [tři letouny] provedla útok na 303rd Bomb

  Group, vlekoucí se v zadní spodní čás

  combat wingu, Němci se přiblížili k bom-

  bardérům zespoda a přímo zezadu a chtě-

  li zaútočit z bezprostřední blízkos, jak to

  bylo obvyklé při boji s nočními bombar-

  déry RAF. Avšak pro zadní a spodní střelce

  na palubách B-17 představovali terče jako

  na rybníku. Sestřelili všechny tři stodesítky

  a z šes členů osádek přežili jen dva. Dru-

  há Kee se přiblížila formaci 379th Bomb

  Group opatrněji a podařilo se jim sestřelit

  jednu již dříve poškozenou B-17, při ztrátě

  jednoho vlastního stroje.

  Velitelé formací, kteří přistáli mimo své

  domovské základny, měli doplnit palivo

  a dostali za úkol zorganizovat improvizova-

  né útočné jednotky z pilotů různých útva-

  rů, kteří také přistáli na daném leš. Oblt.

  Knoke přistál se svým poškozeným Bf 109

  na leš Bonn-Hangelar, kde mechanici

  zjisli, že jeho stroj má prasklinu v nosní-

  ku křídla. Shromáždil malou skupinu pilotů

  s letouny Bf 109 a Fw 190 a vedl je ve svém

  poškozeném stroji, aby znovu našli proud

  bombardérů. Soustředil se na opozdilce

  a manévry jeho poškozeného stroje byly

  natolik nápadné, že si toho všimla osádka

  jeho cíle, B-17 z 305th Bomb Group. Do-

  kázal ji sestřelit, ale sám byl zasažen, jeho

  motor v nízké výšce vysadil a byl nucen

  nouzově přistát. Podle Knokeho z letounu

  nezůstalo nic vcelku, mimo ostruhového

  kola. Jeden z jeho rukávů byl nasáklý krví

  od zranění způsobeného střepinou, ale ke

  své Gruppe v Jeveru se vrál během násle-

  dujícího dne v kurýrním letounu.

  Pozemní návodčí se velmi spoléhali na

  útok jediné čerstvé jednotky, která v bojo-

  vé oblas zbyla, II./JG 26 „Wutze“ Gallan-

  da. Své tři Stael vedl do vzduchu v 16.50

  z leště Lille-Nord a letěl jihovýchodním

  kurzem, v opačném směru návratové tra-

  sy bombardérů. Obstlt. Priller, Geschwa-

  derkommodore JG 26 také vzlétl a vedl do

  boje svůj Stabsschwarm a 8. Stael. Avšak

  Galland, který aktuálně vedl větší jednot-

  ku, byl patrně pověřen takckým velením

  obou formací. S proudem bombardérů se

  střetli čelně, východně od belgické hrani-

  ce a zaútočili na tře ze tří combat boxů.

  Prillerův cíl začal hořet. Galland pak shro-

  máždil tak velkou část své Gruppe, jak bylo

  možné a vedl ji k čelu napadené bombar-

  dovací formace k druhému čelnímu útoku.

  V tento okamžik byli Němci zaskočeni

  shacími letouny, které je napadly z týlu,

  z německého vnitrozemí. Colonel Hub

  Zemke vedl Thunderbolty své 56th Fighter

  Group, přezdívané “Wolfpack”, více na vý-

  B-17F č. 42-29978 „Hell‘s Angel“ od 381st Bomb Group, ztracená během mise

  na Schweinfurt 17. Srpna 1943.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  26

• Strana 27

  Hubert „Hub“ Zemke

  Jan Bobek

  Jednou z amerických shacích jed-

  notek, které výrazně zasáhly do boje

  pro Luwae během 17. srpna

  1943, byla 56th Fighter Group pod

  velením Col. Zemkeho s letouny P-47

  Thunderbolt. Pod palbou jednoho

  z jejích příslušníků zahynul v té době

  patrně nejlepší německý shací veli-

  tel na západní frontě, Major Wilhel-

  m-Ferdinand Galland.

  Hubert Zemke se narodil 14. břez-

  na 1914 v Missoule v Montaně v ro-

  dině německých imigrantů. Letecký

  výcvik v ozbrojených silách zahájil

  v únoru 1936. O rok později byl při-

  dělen k 36th PS, 8th PG (Pursuit

  Group) a kvalikaci pilota splnil

  v srpnu 1939. V roce 1940 byl Zemke

  poslán do Velké Británie, aby studo-

  val takku RAF a v květnu 1941 byl

  zařazen k velitelské letce 56th PG

  (později 56th FG). V roce 1941, ještě

  v době americké neutrality, byl vyslán

  do Sovětského svazu, aby pomáhal

  se zaškolením sovětských pilotů na

  Curssy P-40, dostal se při tom i do

  vizuálního kontaktu s německými le-

  touny. Pravděpodobně již v té době

  sloužil jeden z jeho bratranců u Lu-

  wae. Je možné, že jím byl Uz. Egon

  Zemke, který sloužil v roce 1944 na

  západní frontě na letounech Fw 190

  A u 2./JG 54 „Grünherz“.

  Po povýšení do hodnos Captain

  v první polovině roku 1942 krát-

  ce sloužil u 89th FS, 80th FG, ale již

  v září 1942 se vrál k 56th FG. Byl

  povýšen do hodnos Lieutenant Co-

  lonel a stal se velitelem jednotky.

  Po intenzivním tréningu a jimi inici-

  ovaných modikacích letounů P-47

  v USA byla 56th FG od počátku roku

  1943 nasazena v Evropě. Pod vede-

  ním Zemkeho a dalších důstojníků

  se 56th FG rychle dostala mezi elitní

  útvary na evropském bojiš. Takku

  nasazení Thundeboltů zvládla nato-

  lik dobře, že se s 664 vítězstvími sta-

  la nejúspěšnější americkou shací

  jednotkou na evropském bojiš a na

  rozdíl od jiných útvarů, které přešly

  na Mustangy, si 56th FG ponechala

  typ P-47 až do konce války. Zemke se

  systemacky zabýval koncepcí bo-

  jových misí nad okupovaným kon-

  nentem a přišel s takkou vzdálené-

  ho shacího doprovodu, spojeného

  se systemackým průzkumem ne-

  přátelského prostoru, která byla za-

  vedena do praxe pod názvem „Zem-

  keho vějíř“.

  Hubert Zemke byl v srpnu 1944

  jmenován velitelem 479th FG použí-

  vající typ P-51 a u ní dosáhl několi-

  ka dalších vítězství, jež uzavřely jeho

  skóre na 17,75 potvrzených sestře-

  lech, 2 další sestřely mu byly uzná-

  ny jako pravděpodobné a 9 letadel

  poškodil. Dalších 6,5 letounů zničil

  na zemi. Jedno ze svých vítězství si

  připsal 17. srpna 1943 při doprovo-

  du svazu, který se vracel z náletu na

  Schweinfurt. V okolí St. Trond sestře-

  lil jeden noční shací Bf 110.

  Během bojové mise 30. října 1944

  kvůli vážnému poškození letounu

  padl do zaje. V zajateckém táboře

  Stalag Lu I se v prosinci 1944 do-

  stal do pozice Senior Allied Ocer

  a pod jeho „velením“ se nakonec na-

  cházelo okolo 9,000 zajatců. Zemke

  tak byl hlavní styčnou osobou mezi

  zajatci a jejich vězniteli a měl zásad-

  ní podíl na zlepšení životních pod-

  mínek zajatců a jejich bezpečnos

  v posledních měsících války. Po vál-

  ce byl Zemke velitelem 36th FW

  a 31st SFW. Do výslužby odešel v čer-

  venci 1966 a stal se autorem tří knih.

  Zemřel 30. srpna 1994 v Orovillle

  v Kalifornii.

  [Foto: Fold3]

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  27

• Strana 28

  Robert B. Williams (1901-1977)

  by Jan Zdiarský

  Robert B. Williams (1901 – 1977) se narodil

  v texaském Albany, kde v roce 1923 vstoupil

  do armádního letectva. Po dokončení výcvi-

  ku působil ve fotoprůzkumných jednotkách,

  začátkem třicátých let jako letecký instruktor.

  Později působil ve velitelských funkcích bom-

  bardovacích jednotek a jako zkušený pilot pod-

  nikl několik dálkových letů, včetně mise sedmi

  bombardérů z Langley Field, VA do Rio de Ja-

  neiro v Brazílii. Na začátku 2. světové války pů-

  sobil jako vojenský pozorovatel ve Velké Britá-

  nii. Po návratu do USA působil ve velitelských

  funkcích bombardovacího letectva, načež byl

  v červnu 1943 v hodnos brigádního

  generála zařazen k 8th Air Force ve

  Velké Británii. Následně převzal ve-

  lení její 1st Bombardment Division.

  Tu osobně vedl na několik důleži-

  tých misí. První z nich byl tragic-

  ký nálet na Schweinfurt 17. srp-

  na 1943. Za vedení této mise gen.

  Williams obdržel DSC. V květnu

  1944 byl povýšen na generálmajo-

  ra a v říjnu 1944 se vrál do USA,

  kde se účastnil projektu Man-

  haan v Los Alamos. Jako velitel

  Second Air Force zodpovídal za výcvik osá-

  dek těžkých bombardérů a vývoj technik pro

  shozy speciálních zbraní. V červnu 1946 ode-

  šel do výslužby a přesunul se do San Antonio

  v Texasu. Mezi jeho hlavní vojenská vyzname-

  nání Disnguished Service Cross, Disngu-

  ished Service Medal, American Defense Servi-

  ce Medal, American Theater Medal, WWII

  Victory Medal, European–African–Middle

  Eastern Campaign Medal, a brazilský Order of

  the Southern Cross. Generál Williams zemřel

  ve věku 76 let 10. února 1977. Jeho příběhu se

  budeme podrobněji věnovat ve formě samo-

  statného článku v některém z budoucích čísel

  tohoto magazínu.

  chod, než letěly kdykoli před m, 15 mil do

  nitra Německa. K bodu setkání s bombar-

  déry se svou formací přiletěl přesně v ur-

  čeném čase a kurzu, avšak pokračoval dál

  pro směru letu bombardérů, aniž by si ho

  němeč útočníci všimli. Díky tomu si vy-

  tvořil pozici k překvapivému útoku. „Wutz“

  Galland byl po první zteči Thunderboltů

  sestřelen, varovný výkřik jeho wingmana,

  Uz. Heinze Gomanna, ho neshl zachrá-

  nit. Gomann byl také zasažen, vyskočil z le-

  tounu, ale šňůry jeho padáku se zapletly do

  ocasních ploch. Podařilo se mu uvolnit až

  těsně nad zemí a při přistání ztral vědomí.

  Když se probral, zjisl, že má jen ‘lehká zra-

  nění‘, ale i přesto dostal tři týdny dovolené.

  Tře člen Gallandova Stabsschwarmu měl

  při tomtéž útoku svůj letoun poškozený

  a přistál na základně Brusel-Evere. Dva dal-

  ší pilo z II./JG 26 museli s poškozenými

  stroji nouzově přistát. Gallandovy ostatky

  byly nalezeny o dva měsíce později, byly

  čtyři metry hluboko v troskách jeho stroje

  v měkké půdě nedaleko Maastrichtu.

  Zmizení populárního a nadaného „Wut-

  ze“ Gallanda bylo těžkou ranou pro jeho

  Geschwader i celou Jagdwae. Za osm mě-

  síců na pozici Gruppenkommandeura zís-

  kal reputaci v Luwae i na straně Spojen-

  Brigádní generál Robert B. Williams

  v rozhovoru s Col. J. J. Nazzarem,

  velitelem 381st BG, Anglie, 12. září 1943

  [Foto: U.S. Army Air Forces]

  Reichsmarschall Herrmann Göring v rozhovoru s Generálem Adolfem Gallandem.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  28

• Strana 29

  ců jako jeden z nejlepších velitelů shacích

  formací na Západě. Veteráni jeho Gruppe

  na něj vzpomínali vřele a byli přesvědčeni,

  že pod jeho velením se opět stali nejlepší

  jednotkou u Kanálu.

  Jedna ze tří Gruppe JG 2 se dostala k prou-

  du bombardérů ve stejném časovém úseku

  a podařilo se jí provézt úspěšný útok. Byla

  to II./JG 2 pod velením Hptm. Kurta Bühli-

  gena a dosáhla čtyř sestřelů, jeden z nich

  ve spolupráci s jinou jednotkou. Nicméně

  náhlý vpád Zemkeho jednotky rozbil útoky

  několika dalších německých formací, kte-

  ré byly donuceny bojovat s Thunderbolty.

  Po dlouhém boji se 56th FG vrála do An-

  glie a ohlásila sedm sestřelených a jeden

  poškozený Fw 190, čtyři sestřelené, jeden

  pravděpodobně zničený a jeden poškozený

  Bf 109 a pět sestřelených a sedm poškoze-

  ných dvoumotorových shacích letounů.

  Přišla při tom o tři P-47 a jejich piloty. Foc-

  ke-Wulfy náležely k I./JG 1 a II./JG 26. Jeden

  Bf 109 ztrala JG 50 a všechny Bf 110 pat-

  řily k II./NJG 1, která přišla o tři stroje díky

  Thunderboltům a jeden měly na kontě Spit-

  ry. Dva ze sestřelených Thunderboltů byly

  napadeny, když útočily na stodesítky. Pře-

  kvapily je pilo Bf 109 z III./JG 3 Hptm. Dah-

  la. Jeho letci nárokovali tři P-47 a odčinili tak

  svůj debakl pro Spiirům během předchá-

  zejícího bojového letu. Tře P-47 byl ve sku-

  tečnos sestřelen při provádění výškového

  zajištění. Napadli jej shora dva pilo Bf 109,

  kteří poté unikli střemhlavým letem.

  Když piloty z 56th FG po dosud nejúspěš-

  nějším doprovodu, provedeném ame-

  rickou jednotkou, vystřídala 353rd FG,

  v oblas už nebyly žádné velké formace le-

  tounů Luwae. Zbývající němeč shači

  byli rozptýleni na rozsáhlém území a hleda-

  li opozdilce. Obfw. Adolf „Addi“ Glunz z II./

  JG 26 byl posledním německým shačem,

  který úspěšně napadl proud bombardérů

  poté, co do oblas dorazili doprovodní s-

  hači. I přes chaos, který kolem něj panoval,

  se chladnokrevně držel rozkazů. Udržoval

  kontakt s bombardéry, a nakonec severo-

  západně od Diestu sestřelil B-17 z 305th

  Bomb Group. Útok provedl „sám, čelně

  a s P-47 za zadkem“, jak to popsal Ed Bur-

  ford, člen osádky B-17, který Glunze s re-

  spektem pozoroval. Jiný pilot z II./JG 26

  a další z III./JG 3 sestřelili opozdilé B-17,

  čímž zakončili boje pro čtyřmotorákům

  v průběhu tohoto dramackého dne.

  Jakmile byly 17. srpna večer k dispozici

  fotograe cílů z fotoprůzkumu, generálové

  Eaker a Anderson zjisli, že nálet na Schein-

  furt skončil debaklem. Vynikající výsledky

  náletu na Regensburg byl jen slabou náplas-

  Obfw. Glunz stojí ved-

  le svého Fw 190A-7

  z II./JG 26 po nejle-

  pším dni jeho kariéry

  shacího pilota, kdy

  sestřelil jeden P-47

  a tři B-17, další dvě

  B-17 vyhnal z forma-

  ce. Fotograe byla

  pořízena v Cambrai-

  -Epinoy začátkem

  roku 1944.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  29

• Strana 30

  Major General Frederick L. Anderson

  Jan Bobek

  Když velení U.S. Army Air Force vyhodnoco-

  valo výsledky náletů na Regensburg a Schwe-

  infurt, jedním z velících důstojníků, na jejichž

  bedrech spočívala odpovědnost za výsledky

  a ztráty této mise, byl brigádní generál Frede-

  rick Anderson.

  Narodil se 4. října 1905 v Kingstonu ve stá-

  tě New York. V červnu 1928 absolvoval West

  Point Military Academy a byl přidělen ke ka-

  valerii v hodnos Second Lieutenant. Později

  téhož roku však začal pilotní výcvik ve Brooks

  Field v Texasu, který dokončil následující rok

  v texaském Kelly Field. Poté byl zařazen do

  Army Air Corps a v následujících letech pra-

  coval v různých funkcích. Od poloviny 30. let

  sloužil u bombardovacích jednotek v Kalifornii

  a Coloradu. V roce 1934 navedl za letu hořící

  letadlo pryč od zástavby San Francisca a nad

  zálivem vyskočil na padáku. Za tento čin obdr-

  žel Disnguished Flying Cross.

  V roce 1940, po absolvování výcviku na Air

  Corps Taccal School v Maxwell Field v Ala-

  bamě, byl ponechán v instruktorském týmu

  jako vedoucí výcviku osádek bombardérů.

  Na jaře 1941 byl přeložen do kanceláře náčel-

  níka Army Air Corps ve Washingtonu, D.C., kde

  pracoval jako Deputy Director of Bombardment

  v Training and Operaons Division. V roce 1941

  vedl Anderson Bombardment Taccs Board

  skupinu důstojníků, kterou vyslal Gen. H. H.

  „Hap“ Arnold do Velké Británie, aby studovali

  metody bombardování používané RAF.

  Začátkem roku 1943 se Anderson podílel na

  přípravě plánu pro Combined Bomber Oensi-

  ve jako člen štábu generála Ira C. Eakera. V dub-

  nu toho roku převzal velení 4th Bombardment

  Wing 8th AF. Anderson obdržel Silver Star za

  statečnost v boji, když v období od března do

  května 1943 vedl wing během čtyř samostat-

  ných bojových misí nad Evropou. Zúčastnil se

  také řady dalších bojových letů před mto ob-

  dobím i po něm.

  V červenci se stal velitelem VIII Bomber

  Command a na konec tohoto měsíce naplá-

  noval „Blitz Week“, který v rámci Oprace Go-

  morrah zahrnoval útoky na Hamburk a další

  města. Plánoval také srpnové nálety na Schwe-

  infurt a Regensburg (Operaon Double Strike).

  Anderson byl jedním z velících důstojníků, kte-

  ří trvali na strategii náletů do německého zá-

  zemí bez doprovodu shačů, i když německá

  obrana byla stále silnější a efekvnější.

  Před startem amerických bombardovacích

  svazů k náletu 17. srpna 1943 na Regensburg

  a Schweinfurt byl Anderson pod mimořádným

  tlakem. Musel se rozhodnout, zda misi kvůli

  nepříznivým ranním povětrnostním podmín-

  kám zruší. Gen. „Hap“ Arnold, velitel americ-

  kých leteckých sil, měl ale mimořádný zájem

  na provedení náletu. Nakonec se Anderson,

  po vypjatých diskusích ve velení 8th Air For-

  ce, rozhodl vyslat osádky LeMayova 4th Bomb

  Wingu s předshem před 1st Bomb Wingem,

  jehož pilo nebyli vycvičeni pro start za sníže-

  né viditelnos. Le Mayovy bombardéry musely

  do Afriky doletět před západem slunce, proto

  se jejich start nemohl více odkládat. Pěhodi-

  nový rozdíl mezi vzlety obou wingů přispěl ke

  ztrátě šes desítek bombardérů a více než pě

  set členů osádek.

  V listopadu 1943 byl Arnold dočasně pový-

  šen do hodnos Major General, nejmladšího

  amerického důstojníka s touto hodnos bě-

  hem války. Když byly v lednu 1944 v Evropě

  zřízeny pod vedením generála Carla A. Spaatze

  United States Strategic Air Forces, byl Ander-

  son jmenován do funkce Deputy Commander

  for Operaons (A-3).

  Po válce Anderson sloužil dva roky jako

  Assistant Chief of Air Sta for Personnel, než

  v roce 1947 odešel z akvní služby, aby začal

  podnikat. Avšak v březnu 1952 byl jmenován

  do funkce U.S. Deputy Special Representa-

  ve v rámci Mutual Security Agency a v dubnu

  1953 se stal členem zastoupení v Radě NATO.

  Anderson byl spoluzakladatelem rmy Draper,

  Gaither & Anderson, jedné z prvních venture

  capital rem v oblas, která se později stala

  známou jako Silicon Valley.

  V roce 1956 Anderson pracoval ve výboru

  projektu Rockefeller Brothers Fund Special

  Studies zabývajícím se cíli a strategií USA na

  mezinárodním poli. Působil také v Hoovero-

  vě výboru pro reorganizaci federální vlády.

  Zemřel 2. března 1969 v Houstonu v Texasu

  a byl pohřben na Arlingtonském národním

  hřbitově.

  [Foto: U.S. Army Air Forces]

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  30

• Strana 31

   na ztrátu šedesá B-17, což před-

  stavovalo 16 % letounů, které byly

  na misi vyslány. Ztráty nebylo možné

  zatajit před velením USAAF a americ-

  kým skem, ale výsledky bombardo-

  vání byly značně nadsazeny. Chybný

  operační plán, který zapříčinil vyso-

  ké ztráty, byl v bojových hlášeních

  dobře zamaskován. Žádný z generálů

  kvůli misi Schweinfurt-Regensburg

  o svou pozici nepřišel. Poznatky

  z této akce byly prochůdné. Každý,

  kdo se letu zúčastnil, kladl důraz na

  důležitost shacího doprovodu a mi-

  nimalizace ztrát. Plánovači pochopili,

  že na Schweinfurt bude nezbytné

  provézt nálet znovu, a to brzy. A bude

  se opět jednat o let do vnitrozemí bez

  shacího doprovodu.

  Poznatky obránců byly také smíše-

  né. Čistě na základě deklarovaných

  počtů zničené nepřátelské techni-

  ky dosáhli shači z RLV vynikajícího

  úspěchu. OKW ve svém komuniké

  sdělilo, že bylo sestřeleno 101 těžkých

  bombardérů a pět shacích letounů.

  Nakonec byla potvrzena vítězství nad

  87 bombardéry a sedmi shači. Bylo

  to sice poněkud nadsazené opro

  spojeneckým ztrátám, ale nebylo to

  daleko od jejich skutečného rozsahu.

  Jako obvykle se výkon jednotlivých

  shacích jednotek v RLV lišil. JG 26

  měla za sebou jeden z nejlepších dnů

  války, měla 15 potvrzených B-17 a dva

  shací letouny při ztrátě pě padlých

  a šes zraněných. JG 50, která měla

  méně než třenu leteckého perso-

  nálu ve srovnání s JG 26, dosáhla té-

  měř stejného výsledku. Připsala si na

  konto 12 potvrzených B-17 při ztrá-

  tě dvou pilotů. Grafova JG 50 měla

  ovšem výhodu v tom, že útočila na

  bombardéry bez doprovodu.

  Po jiných jednotkách jako by se sleh-

  la zem. Například I./JG 2 a III./JG 2

  se dostaly do bojového prostoru

  v plné síle a prostě se někam vytraly.

  Priller a Hptm. Förster z NJG 1 podali

  písemnou sžnost úřadu General der

  Jagdieger [Adolf Galland], v níž od-

  soudili III./JG 1 za Leichenedderei

  [okrádání mrtvol], v souvislos s m,

  že tato jednotka nedokázala provést

  alespoň jeden koncentrovaný útok,

  ovšem poté, co se její pilo dostali

  k proudu bombardérů, se okamžitě

  rozdělili a hledali osamocené opož-

  děné stroje.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  31

• Strana 32

  Rozdíl mezi dobrými a druhořadými jed-

  notkami byl ve vedení a zkušenostech.

  Naneštěs pro Německo, RLV mělo vždy

  nedostatek obojího.

  Německá Luwae během 17. srpna

  1943 ztrala asi 40 letounů, z nichž devět

  bylo z nočních shacích jednotek, které

  byly brzy staženy z denních operací a byly

  nahrazeny několika Zerstörergeschwader,

  jednotkami těžkých denních shačů s Me-

  sserschmiy Bf 110 a Me 410. Měly sice

  velmi silnou výzbroj a mohly zvýšit obra-

  nyschopnost RLV, ale úspěšnost těchto

  těžkých letounů závisela na nepřítomnos-

   amerického shacího doprovodu. Buď

  mohly zůstat mimo dosah Thunderboltů,

  nebo musely operovat pod ochranou jed-

  nomotorových německých shacích le-

  tounů. Jednotky se stroji Bf 109 a Fw 190,

  které byly přiděleny do RLV, měly sloužit

  k ničení bombardérů. Doprovod jednotek

  s těžkými shacími letouny byl v rozpo-

  ru s platnou doktrínou, stejně jako jaká-

  koli snaha o boji se spojeneckými shači

  na úkor útoků maximální silou na bom-

  bardovací svazy. Budoucí úspěch obrany

  Říše tak vycházel z předpokladu, že shací

  doprovody USAAF již dosáhly svého ma-

  ximálního doletu. Když se Adolf Galland

  snažil Göringovi sdělit, že Thunderbolty

  17. srpna překročily německé hranice, při-

  čemž důkazem bylo několik havárií poblíž

  Aachenu, Göring zprávu proklel jako „Hir-

  ngespinste schlapper Defaisten“ [žvásty

  opotřebovaných deféstů] a dal Gallan-

  dovi „rozkaz“, že spojeneč shači nikdy

  nepronikli do německého vzdušného pro-

  storu. Racionální obranná strategie byla

  pod takovým vrchním velitelem nemožná.

  Německá obrana dne 17. srpna 1943 byla

  vrcholem, kterého RLV dokázala dosáh-

  nout. Německo sice mohlo až do koneč-

  ného zhroucení koncem roku 1944 vyrá-

  bět velké množství (většinou zastaralých)

  shaček, ale nedokázalo vycvičit dostatek

  pilotů ani velitelů formací. USAAF je jed-

  noduše předčilo - mělo více letadel, s-

  hačky s delším doletem, více a lépe vycvi-

  čených pilotů a po změně velitelů v lednu

  1944 i správnou takku, která umožnila

  porazit Jagdwae předm, než se západní

  spojenci v červnu 1944 vylodili ve Francii.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  32

• PONORKY Z MANITOWOCU

  Wisconsinské město Manitowoc leží na západním břehu jezera Michigan asi 130 km severně od Milwaukee. Městem protéká stejnojmenná řeka, Manitowoc River, na jejímž levém břehu, těsně před ústím řeky do jezera Michigan, je před budovou muzea Wisconsin Maritime Muzeum zakotvena ponorka třídy Gato, USS Cobia.

  Wisconsinské město Manitowoc leží na západním břehu

  jezera Michigan asi 130 km severně od Milwaukee. Městem

  protéká stejnojmenná řeka, Manitowoc River, na jejímž levém

  břehu, těsně před úsm řeky do jezera Michigan, je před

  budovou muzea Wisconsin Marime Muzeum zakotvena

  ponorka třídy Gato, USS Cobia.

  Wisconsin Marime Muzeum není velké, jeho expozice

  v moderní budově je ale velice zajímavá. Má několik čás

  a je těžké říct, která je nejzajímavější. Úchvatné jsou všechny.

  My jsme do muzea přijeli nedostatečně připraveni, jeli jsme

  za ponorkou, a proto nás to, co jsme v muzeu našli, veskrze

  příjemně překvapilo.

  Ponorky z Manitowocu

  Vladimír Šulc

  MUZEA

  33

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

• Strana 34

  Expozice jsou věnované historii lodní do-

  pravy na jezeře Michigan, historii stavby

  lodí v Manitowocu a ve Wisconsinu obec-

  ně, lodním katastrofám na jezeře Michigan

  a také průzkumu lodních vraků na pobřeží

  Wisconsinu. Těch se nachází

  jen u pobřeží státu Wisconsin

  více než 700. To je překvapi-

  vě vysoké číslo, obzvlášť pokud si uvědo-

  míme, že Wisconsinské pobřeží zahrnuje

  jen část oblas Velkých jezer, po kterých se

  v posledních dvou stolech plavily sí-

  ce lodí nejrůznějších typů a velikos, od

  malých člunů a jachet, přes dopravní lodě

  a trajekty až po velké nákladní lodě, pře-

  vážejíc zboží nebo suroviny jako je ropa

  Model trajektu City of Midland 41.

  Trojčinný parní motor z lodi Chief Wawatam. Jeho konstrukce je velmi podobná

  (prakcky stejná) parním strojům, pohánějícím legendární Titanic.

  Fotograe na předchozí stránce: Budova Manitowoc Marime Museum s ponorkou

  USS Cobia (SS 245) zakotvenou na levém břehu řeky Manitowoc. Fotografováno

  z pravého břehu řeky. Ponorky třídy Gato jsou dlouhé 95 metrů (311  8 in).

  Více o sbírkách

  muzea zde:

  www.

  wisconsinmarime.

  org/collecons/

  I

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  34

• Strana 35

  nebo železná ruda. Část vraků jsou staré

  lodě, opuštěné a potopené v pobřežních

  vodách na konci jejich služby. Velká část

  potopených lodí ale měla mnohem drama-

  čtější osud a byla potopena při nehodách

  způsobených mnoha příčinami, po pravdě

  u lodních katastrof obvyklými, jako jsou

  navigační omyly, bouře nebo, především

  u starších případů, požáry. Ty byly v deva-

  tenáctém stole velmi častou příčinou ka-

  tastrof s fatálními následky, umocněnými

  nedostatečným vybavením tehdejších lodí

  záchrannými prostředky. Bylo to horší než

  na Titanicu, lodě na Velkých jezerech v po-

  lovině devatenáctého sto-

  le prakcky nikdy neměly

  dostatek záchranných člunů,

  o jiných záchranných pro-

  středcích jako jsou záchran-

  né vesty ani nemluvě.

  Nejčastější příčinou lodních katastrof na

  jezeře Michigan a na Velkých jezerech vše-

  obecně byly ale bouře. Především na pod-

  zim - v říjnu a v listopadu, tu propukají silné

  bouře, proslulé „gales of November“, pro-

  vázené vichřicemi, velkými vlnami a sně-

  hovými vánicemi. Za nejnebezpečnější ob-

  last je považován průliv Death’s Door mezi

  poloostrovem Upper Door´s Penninsula

  a ostrovem Washington, spojující jezero

  Ponton pro

  přepravu ponorek

  z Manitowocu do

  New Orleans na

  dobové fotograi.

  Více o lodních

  vracích v Michi-

  ganu najdete zde:

  hps://wiscon-

  sinshipwrecks.org/

  Learn/Shipwrecks

  Everywhere

  I

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  35

• Strana 36

  Michigan se zátokou Green Bay na severo-

  západě jezera Michigan. Tudy vedly vyže-

  né trasy nákladních lodí, převážejících že-

  leznou rudu, uhlí a další nerostné suroviny

  z přístavu Escanaba na severu Michiganu,

  kde se překládala železná ruda z vlaků na

  nákladní lodě, typické pro přepravu neros-

  tů po Velkých jezerech.

  Na sál s modely lodí navazuje další ex-

  pozice, v níž je vystaven zrekonstruovaný

  a funkční trojčinný parní stroj z trajektu SS

  Chief Wawatam. V expozici je vysvětlena

  funkce parního stroje, je možné ho spust

  a sledovat jeho činnost. Stejný typ parních

  strojů byl instalován i na legendárním Tita-

  niku.

  Další expozice jsou věnované historii stav-

  by lodí v loděnicích v Manitowocu, v samo-

  statném velkém sále je vystavena kolekce

  modelů lodí z oblas Velkých jezer. Jsou

  tu interakvní instalace, jako je velitelský

  můstek ponorky USS Cobia, kde si můžete

  vyzkoušet torpédování nepřátelských lodí,

  nebo interakvní instalace pro malé dě,

  kde si mohou vyzkoušet spouštění lodí na

  hladinu, plavbu po jezerech i řekách, po-

  znat funkci přehrad a zdymadel. V dalším

  sále je expozice věnovaná invazivním mi-

  hulím, původem z Atlanku. Součás ex-

  pozice je i akvárium s živými mihulemi.

  Model lodi SS Phoenix

  Obraz Wisconsinského malíře Williama J Coelpina (1938 – 1996) The Baery Phoenix, olej na plátně.

  ZKÁZA LODI PHOENIX

  V 3:30 ráno 21. listopadu 1847 vypukl na

  lodi Phoenix, plující se Sheboygunu do 46 km

  vzdáleného Manitowocu rychle se šířící požár.

  Ve dvou záchranných člunech se zachránilo 31

  pasažérů a členů posádky. Dva členové posád-

  ky a jeden pasažér byli vytaženi z vody. Dalších

  180 cestujících a členů posádky našlo smrt

  v plamenech nebo v mrazivých vodách jezera

  Michigan. Zkáza lodi Phoenix, osudy pasažérů

  i příběh objevení a průzkumu vraku je v ex-

  pozici muzea velmi hezky zdokumentován. Je

  to velmi sugesvní okno do historie, ukazují-

  cí mimo jiné etnickou skladbu pasažérů a za-

  chycující i část příběhu osidlování Wisconsinu.

  Ten byl v devatenáctém stole osidlován z vel-

  ké čás přistěhovalci ze severozápadní Evropy,

  z Německa, Skandinávie a Beneluxu, najdeme

  zde také významnou českou stopu.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  36

• Strana 37

  TRAJEKT A LEDOBOREC CHIEF WAWATAM

  SS Chief Wawatam byl vlakový a automobilový

  trajekt a zároveň ledoborec postavený v roce

  1911 v loděnicích Toledo Shipbuilding compa-

  ny v Toledu v Ohiu. Sto tři metrů dlouhá loď

  o výtlaku 2 990 tun byla vybavena třemi par-

  ními kotli a poháněna třemi parními motory

  o celkovém výkonu 4 500 hp (3,36 MW). Měla

  tři lodní šrouby, dva na zádi a jeden na přídi.

  Přepravní kapacita byla 26 osobních vlakových

  vagónů na třech paralelních kolejích.

  Chief Wawatam (Náčelník Wawatam), přezdí-

  vaný Chief, spojoval až do roku 1984 města

  Mackinaw City a Saint Ignace v Michiganu, leží-

  cí na prolehlých březích Mackinackého průli-

  vu mezi jezery Michigan a Huron. Loď poskyto-

  vala plný servis pasažérům i posádce, protože

  v zimě mohla cesta přes zamrzlý pět mil široký

  průliv trvat i několik hodin. Mohutné ledové

  bariéry, které se v zimě v této oblas na jezeře

  vytvářejí, byly důvodem, proč byl Chief posta-

  ven jako ledoborec a jako ledoborec dokázal

  desítky let spolehlivě fungovat. K rozbíjení ledu

  využíval svůj přední lodní šroub, který kromě

  pohonu lodi a pomoci při jejím manévrování

  dokázal odsát vodu zpod ledové vrstvy, a tak

  způsobit její rozlomení působením gravitace.

  V roce 1944 ho v této roli vystřídal moderní

  šes dieselovými motory po-

  háněný ledoborec pobřež-

  ní stráže USCGC Mackinaw

  (WAGB-83), který poté sloužil

  na severu Velkých jezer dal-

  ších 62 let, až do roku 2006.

  Chief Wawatam, který po pře-

  stavbě po roce 1945 dostal

  kormidlo a kormidelní zaříze-

  ní z druhoválečného torpédo-

  borce, ukončil přepravu pasažérů v roce 1957,

  po otevření mostu Mackinac Bridge. Nadále,

  až do roku 1984, však pokračoval v přepravě

  vlaků přes Mackinacký průliv. Byl posledním

  parníkem s ručně plněnými topeniš kotlů na

  Velkých jezerech. V roce 1989 byl prodán, pře-

  stavěn na nákladní člun a v roce 2009 sešroto-

  ván.

  USS POTOMAC

  V loděnicích Manitowoc Shipbuilding Com-

  pany byla kromě ponorek postavena řada dal-

  ších zajímavých lodí. Mezi ty nejzajímavější pa-

  tří prezidentská jachta prezidenta Franklina D.

  Roosewelta, USS Potomac. Dnes je jednou ze

  dvou zachovalých prezidentských jachet. Mů-

  žete ji navšvit v Oaklandu v Kalifornii

  Byla postavena v Manitowocu v roce 1934

  jako shač ponorek Pobřežní stráže USCGC

  Elektra. V té době jako prezidenská jachta slou-

  žila USS Sequoia, což byla malá dřevěná jach-

  ta. Tu Tajná služba vyhodnola jako rizikovou z

  hlediska požární bezpečnos a nevhodnou pro

  prezidenta Roosewelta. Roli v tom mohla hrát

  také prezidentova fóbie z ohně, protože jako

  dítě zažil tragickou smrt své tety, která uhoře-

  la při požáru domu zapáleném od petrolejové

  lampy. USS Sequoia je tou druhou dodnes za-

  chovalou prezidentskou jachtou.

  Pro přestavbu byla vybrána Elektra, která

  pod novým jménem USS Potomac vstoupila do

  služby v roce 1936. Byla velmi moderně a lu-

  xusně vybavena, byla bezbariérová a uzpůso-

  bená potřebám prezidenta, který byl částečně

  odkázaný na kolečkové křeslo. Raritou byl fa-

  lešný zadní komín, v němž byl instalován výtah,

  který mohl prezidenta v kolečkovém křesle vy-

  vézt na palubu. Při konverzi byla zohledněna

  také bezpečnost, loď měla neprůstřelná skla

  a při pobytu prezidenta na palubě byl insta-

  lován proletadlový kulomet. Doplňkové vy-

  bavení ovšem posunulo těžiště lodi nahoru

  a způsobilo její nestabilitu, při vlnobi se na-

  kláněla až o 48 stupňů. Prezidenta, jako býva-

  lého akvního námořníka, náměstka ministra

  námořnictva (Asistant of Secretary of Navy) ve

  vládě prezidenta W. Wilsona a později i minis-

  tra námořnictva (Acng secretary of Navy) to

  nijak nevzrušovalo, jeho návštěvníkům to ov-

  šem čas od času způsobilo krušné chvíle. Úpra-

  vy lodi vyšly na 60 000 Dollarů.

  Prezident Roosevelt jachtu často a rád po-

  užíval jak k rekreaci, tak k polickým setká-

  ním a loď, nazývaná Plovoucí Bílý dům, sehrá-

  la významnou roli i v historických událostech.

  V roce 1939 na ní Roosevelt hosl britského

  krále Jiřího VI. s královnou Alžbětou během

  historicky první návštěvy britského panovníka

  u amerického prezidenta. V srpnu 1941 poslou-

  žila vpravdě špionážní operaci, kdy na ní prezi-

  dent Roosevelt plul podél pobřeží Massachu-

  ssets, cestou se setkal a zarybařil si s norskou

  korunní princeznou Marthou a dalšími hosty,

  aby pak v průlivu Wineyard Sound přestoupil

  na křižník USS Augusta, na jehož palubě odplul

  k Newfoulandu, kde se setkal s britským pre-

  miérem Winstonem Churchillem, se kterým

  podepsali Atlanckou chartu. Určitě víte, o co

  jde, pokud ne, přečtěte si to v odkazu vedle.

  V době, kdy Roosevelt s Churchillem jednali

  u Newfoulandu, plul Potomac pod prezident-

  skou vlajkou pomalu zpět podél pobřeží Massa-

  chussets. Na palubě se po dobu

  plavby pohyboval agent tajné

  služby, převlečený za prezidenta,

  který měl zmást předpokláda-

  né německé agenty, sledující

  prezidentovy akvity. Jistě si

  to náležitě užil. Co o tom hlási-

  li němeč agen není známo.

  Zlatá éra Potomacu jako prezidentské jach-

  ty skončila s Rooseveltovou smr. Prezi-

  dent Truman ji nechal nahradit větší lodí USS

  Williamsburg. Legenda říká, že jako vášnivý pi-

  anista chtěl mít na jachtě klasické piano, které

  se ale na palubu Potomacu nevešlo. Možná ale

  loď jen neměl rád, jako nenámořník její vlast-

  nos snášel hůř než jeho předchůdce. Potomac

  se vrál pobřežní stráži a do roku 1960 sloužil

  u Maryland Tidewater Fisheries Commission

  ke kontrole rybolovu. Pak byl prodán do sou-

  kromých rukou, ociálně sloužil jako trajekt,

  pravděpodobnější ovšem je, že sloužil k pro-

  vozování nelegálního hazardu na moři. Pozdě-

  ji měnil majitele, v roce 1964 ho krátce vlast-

  nil Elwis Presley, aby byl v roce 1980 zabaven

  celní správou při zátahu pro pašerákům drog

  z Mexika. Loď byla odtažena k Treasure Island,

  kde se potopila, údajně kvůli prorezavění tru-

  pu. Po dvou týdnech byla vytažena a prodána

  za 15 000 Dollarů jedinému zájemci, přístavu

  Oakland.

  Mezi lety 1983 a 1993 byla loď nákladem 2,5

  milionu USD zrestaurována neziskovou orga-

  nizací Associaon for the Preservaon of the

  Presidenal Yacht Potomac. Dnes je Potomac

  významnou atrakcí v Oaklandu a slouží k vy-

  jížďkám po Sanfranciském zálivu Potomac si

  zahrál také ve lmu, ve snímku The Master

  s Jaquinem Phoenixem, Philipem Seymourem

  Homanem a Amy Adams z roku 2011.

  Neméně zajímavá je

  ale i stránka věnovaná

  jeho nástupci, ledobor-

  ci USCGC Mackinaw:

  hps://en.wikipedia.

  org/wiki/USCGC_Mac-

  kinaw_(WAGB-83)

  hps://en.wi-

  kipedia.org/

  wiki/Atlan-

  c_Charter

  Více o SS Chief

  Wawatam zde:

  hps://en.wi-

  kipedia.org/wiki/

  SS_Chief_Wawatam

  Více o USS

  Potomac zde:

  hps://en.wikipe-

  dia.org/wiki/USS_

  Potomac_(AG-25)

  I

  I

  I

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  37

• Strana 38

  VÁLEČNÁ VÝROBA

  Společnost Manitowoc Shipbuilding Com-

  pany, založená v roce 1902, byla význam-

  nou loděnicí, vyrábějící lodě pro provoz na

  Velkých jezerech a na řekách v americkém

  vnitrozemí. Stavěla především trajekty, re-

  morkéry a nákladní lodě. Už během první

  světové války se zapojila do válečné výro-

  by, kdy od roku 1917 do roku 1920 stavěla

  nákladní lodě známé jako Design 1044 na

  základě kontraktu s United States Shipping

  Board (USSB) a realizovala řadu dalších

  projektů.

  Do válečné výroby se společnost zapojila

  i za druhé světové války. Už v roce 1939 na-

  vrhl prezident společnos Charles C. West

  vládní agentuře Bureau of Construcons

  and Repairs (BuC&R) stavbu torpédoborců

  pro US Navy. Jeho návrh byl sice námoř-

  nictvem zamítnut, nicméně rma získala

  9. září 1940 kontrakt na stavbu dese pono-

  rek třídy Gato a stala se tak jednou ze čtyř

  loděnic, stavějících za války ponorky třídy

  Gato a Balao. V Manitowocu v letech 1942

  a 1943 to bylo 14 z celkem 77 postavených

  ponorek třídy Gato a následně v letech

  1943 až 1945 14 z celkem 120 postavených

  ponorek třídy Balao. Za války v loděnicích

  pracovalo 7000 dělníků a techniků na tři

  směny v nepřetržitém provozu sedm dní

  v týdnu.

  Pamětní deska těm, kdo ponorky vyráběli a kdo na nich sloužili.

  Odhalena ke 100. výročí založení Ponorkových sil Námořnictva Spojených států.

  Pamětní deska posádky ponorky USS Lagarto, potopené při její druhé bojové

  plavbě 3. května 1945.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  38

• Strana 39

  V Manitowocu postavená USS Rasher po-

  topila během války během osmi bojových

  plaveb 18 japonských lodí o celkové to-

  náži 99 901 BRT. Tím se stala buď druhou

  nebo tře nejúspěšnější americkou ponor-

  kou druhé světové války. Problém je v tom,

  že na druhé místo aspiruje USS Flasher se

  100 231 potopenými tunami.

  U jeho skóre panuje ale po-

  chybnost ohledně potopení

  jednoho japonského torpé-

  doborce, a pokud se jeho

  tonáž od skóre USS Flasher

  odečte, dostane se Rasher

  na druhé místo.

  Čtyři v Manitowocu postavené ponorky

  byly během války ztraceny během bojo-

  vých plaveb: USS Golet, USS Kete (obě tří-

  dy Gato), USS Lagarto a USS Robalo (obě

  třídy Balao). Na jejich palubách zahynulo

  336 důstojníků a členů posádek.

  Loděnice v Manitowocu byla jedinou ze

  čtyř amerických loděnic, vyrábějících po-

  norky, ležící ve vnitrozemí. A to velmi hlu-

  boko ve vnitrozemí. Na moře se ponor-

  ky dostávaly zajímavým způsobem, byly

  naloženy do plovoucího doku a taženy to

  Chicaga a odtud plavebním kanálem (Illi-

  nois – Mississippi waterway), řekou Illino-

  is a soustavou plavebních kanálů do řeky

  Mississippi a po ní až do New

  Orleans, kde byly vystrojeny,

  vyzbrojeny a předávány US

  Navy.

  Výroba v loděnici pokračovala i po válce

  a skončila v roce 1972, kdy společnost Ma-

  nitowoc Shipbuilding Company přestěho-

  vala výrobu do Sturgeon Bay. Tím ale výroba

  lodí v Manitowocu neskončila, stále pokra-

  čuje výroba ve rmě Burger Boat Company,

  kde 330 zaměstnanců vyrábí průměrně tři

  luxusní jachty ročně.

  USS COBIA

  Největší, nejvýznamnější a nejzajímavěj-

  ší exponát muzea, připomínající válečnou

  výrobu ponorek v Manitowocu, USS Cobia,

  v Manitowoku postavena nebyla. To ale

  vůbec nevadí.

  Vyrobila ji v roce 1943 loděnice Electric

  Boat Company v Grotonu v Conneccutu.

  Kýl byl založen 17. března 1943, na vodu

  byla spuštěna 28. listopadu 1943 a do

  služby US Navy byla pod kódem SS-245

  zařazena 29. března 1944. Jejím prvním

  kapitánem byl jmenován

  Lieutenant Commander Al-

  bert L. Becker, který jí ve-

  lel na pě ze šes bojových

  plavbách (war patrol). Během nich Cobia

  potopila 11 japonských lodí o celkovém vý-

  tlaku 16 835 BRT, za což jí byly uděleny čty-

  ři Bale stars. Během čtvrté bojové plavby

  Cobia zaznamenala jedinou ztrátu na živo-

  tě člena osádky, když byl 26. února 1945

  odvetnou palbou z japonské nákladní lodi

  zabit nabíječ palubního 20 mm kanónu Ral-

  ph C. Hudson. Poslední bojovou plavbu za-

  končila Cobia 22. srpna 1945 návratem na

  základnu na Saipanu, odkud po válce od-

  plula přes Pearl Harbor, Washington a New

  York na ponorkovou základnu New London

  v Grotonu v Conneccutu. Zde byla 22. květ-

  na 1946 vyřazena ze stavu US Navy a zařa-

  zena do rezervy Atlancké oly US Navy.

  Věž ponorky USS Cobia z levoboku

  Více o USS

  Rasher zde:

  hps://en.wiki-

  pedia.org/wiki/

  USS_Rasher

  Více o USS

  Flasher zde:

  hps://en.wiki-

  pedia.org/wiki/

  USS_Flash

  er_(SS-249)

  I

  Více o průmyslu

  v Manitowocu

  najdete zde:

  hps://content.wiscon-

  sinhistory.org/digital/

  collecon/tp/id/66326

  I

  I

  Více o Albertu

  L. Beckerovi zde:

  hps://en.wikipe-

  dia.org/wiki/Albert_L._

  Becker

  I

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  39

• Strana 40

  Do služby se vrála 6. července 1951 jako

  cvičná loď pro trénink záložníků US Navy

  a studenty Naval Submarine School (NAV-

  SUBSCOL) a Naval Enlisted Sub School .

  Dne 29. října 1953 odplula na

  generální opravu do loděnic

  Portsmouth Naval Shipyard

  v Kiery v Maine. Po generál-

  ce se vrála do New London

  a byla 19. března 1954 opět

  zařazena do rezervy.

  V roce 1959 shledalo námoř-

  nictvo Cobii zastaralou a pře-

  vedlo ji do Wisconsin Naval

  Reserve Center v Milwaukee,

  kde jako pomocná ponorka

  pod označením AGSS-245 ná-

  sledujících jedenáct let slouži-

  la jako stacionární tréninková

  základna pro výcvik záložní-

  ků US Navy. Díky tomu se po-

  dobně jako řada ostatních za-

  chovalých ponorek třídy Gato

  a Balao ve Spojených státech

  zachovala dodnes, protože

  většina z těchto zachovalých

  exponátů ukončila svoji služ-

  bu v této roli. Těchto cvičných

  ponorek pro víkendová cvičení záložníků

  US Navy bylo na různých místech po Spo-

  jených státech zakotveno celkem 58. Byly

  to stacionární výcvikové lodě, ze svého

  kotviště nevyplouvaly. Cvičil se na nich po-

  hyb posádky po lodi, obsluha palubních

  zbraní a vybavení a podobné námořnické

  činnos. V sedmdesátých letech byly vy-

  řazeny ze stavu USN a většina z nich byla

  bohužel sešrotována. Některé dokonce

  nedávno, jako USS Clamagore (SS 343, tří-

  da Balao), která byla vyvázaná vedle USS

  Yorktown na Patriot Point v Charlestonu

  v Jižní Karolíně a byla sešrotována v loň-

  ském roce.

  1. července 1970 námořnictvo vyřadilo

  Cobii z námořního rejstříku (Naval Regis-

  ter). Ponorka byla odtažena do Manitowo-

  cu, kde sloužila jako Meziná-

  rodní památník ponorkářů.

  V roce 1986 se stala součás

  expozice Manitowoc Mari-

  me Muzeum, byla prohlá-

  šena za národní historickou památku a za-

  psána do Národního registru historických

  památných míst.

  V roce 1996 prošla USS Cobia generál-

  ní opravou v suchém doku za půl miliónu

  dolarů a je udržována ve výborném sta-

  vu, jednom z nejlepších ze šes zachova-

  lých ponorek třídy Gato v USA. Má funkční

  dva dieselové motory ze čtyř a má funkční

  také radiostanici a radar. Její radar je tak

  patrně nejstarším funkčním radarem na

  světě. Pravda, konkurovat mu může radar

  Reichenberg na hvězdárně v Ondřejově,

  ten je ale jednak patrně o několik měsíců

  mladší, a jednak slouží pouze jako pasivní

  přijímač radiových vln z hlubokého vesmí-

  ru. Radar SJ-1 je také ve funkčním stavu na

  další z muzejních ponorek třídy Gato, USS

  Cod v Clevelandu v Ohio.

  Kromě běžných prohlídek

  je možné si na Cobii zaplat

  noční program s přespáním.

  Stojí 50 dolarů, je bez jíd-

  la a je třeba mít vlastní spací pytel. Pokud

  do toho půjdete, přeji vám pěkné zážitky.

  Já jsem tuto příležitost minul, i to je pro mě

  jedním z důvodů, proč bych se rád někdy

  do Wisconsinu a Manitowocu vrál.

  Více o radaru

  SJ zde:

  hps://en.wikipedia.

  org/wiki/SJ_radar

  Více o Enlisted

  Submarine

  School zde:

  hps://en.wikipedia.

  org/wiki/Basic_

  Enlisted_Submarine

  _School

  Detaily služby

  USS Cobia za

  druhé světo-

  vé války na-

  jdete zde :

  hps://en.wikipedia.

  org/wiki/USS_Cobia

  I

  I

  I

  Prostor předních

  torpédometů

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  40

• Strana 41

  Kuchyňka

  Rozvodna ovládání předních torpédometů

  Uložení (sklad) torpéd pro

  přední torpédomety

  Toaleta

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  41

• Strana 42

  Ubytovací

  prostory

  posádky

  Jídelna

  Sprcha

  Vodotěsná přepážka

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  42

• Strana 43

  Kajuta,

  nejspíš

  kapitána

  Kancelář

  Kuchyně

  Kajuta,

  důstojnická

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  43

• Strana 44

  Kormidelna (Control room)

  Tzv. „diving staon“, odkud se řídilo potápění a vynořování ponorky.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  44

• Strana 45

  Umyvárna

  Restroom

  Jídelna

  Vodotěsná přepážka

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  45

• Strana 46

  Strojovna, dieselový motor General Motors Model 16-248 V16

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  46

• Strana 47

  Strojovna, dieselový motor General Motors Model 16-248 V16

  Nějaké páky :-)

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  47

• Strana 48

  Detaily přístrojového vybavení

  Dílna mechanika

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  48

• Strana 49

  Detaily přístrojového vybavení

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  49

• Strana 50

  Detaily přístrojového vybavení

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  50

• Strana 51

  Kancelář mechanika

  Toaleta

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  51

• Strana 52

  Úložné prostory zadních torpédometů Koště

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  52

• Strana 53

  Prostor záďových torpédometů

  Torpédomet

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  53

• Strana 54

  Věž ponorky fotografovaná od zádě Příď s přístavní vlajkou (Jack of the United States) Detail věže s anténou palubního radaru, periskopem

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  54

• Strana 55

  Věž ponorky fotografovaná od zádě Detail paluby s pacholetem a vyvazovacím lanem

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  55

• Strana 56

  NĚMECKÉ PONORKY

  NA VELKÝCH JEZERECH

  U-505

  Kromě muzejních ponorek třídy Gato může-

  te v oblas Velkých jezer najít jeden světový

  unikát, který byl v závěru své kariéry sice také

  ve stavu US Navy, ale pochází z temné stra-

  ny druhoválečného bojiště. Je jím německá

  ponorka U-505, která je jedním ze dvou na

  světě zachovalých U-Bootů Typ IXC. Druhým

  je U-534 ve Western Approaches Muzeum

  v Liverpoolu ve Velké Británii.

  U-505 byla spuštěna na vodu 24. května

  1941, do služby v Kriegsmarine byla zařaze-

  na 26. srpna 1941. Na své dvanácté bojové

  plavbě, kdy jí velel Oberleutnant zur See Ha-

  rald Lange, byla U-505 dne 4. června 1944

  vypátrána operační skupinou Task Force 22.3

  složenou z letadlové lodi USS Guadalcanal

  a torpédoborců Pillsbury, Pope, Flaherty,

  Chatelain a Jenks, asi 150 námořních mil zá-

  padně od pobřeží Rio de Oro (Západní Sa-

  hara). Na ponorku zaútočila palubní letadla

  z USS Guadalcanal a torpédoborce. Ponorka

  byla poškozena, vynořila se, její osádka ote-

  vřela zaplavovací venly a opusla loď. Veli-

  tel TF 22.3 Daniel V. Gallery nařídil vyslání os-

  mičlenné skupiny z torpédoborce Piillsbury

  vedenou poručíkem (Lt. Junior Grade) Alber-

  tem Davidem na palubu ponorky. Zamco

  torpédoborce Chaelain a Jenks zachraňo-

  valy posádku ponorky, jejíž všichni členové až

  na jednoho boj přežili, tým poručíka Davida

  zavřel zaplavovací venly a zastavil potápění

  ponorky. Napůl potopená ponorka byla poté

  ve vleku za letadlovou lodí USS Guadalcanal

  odtažena 1700 námořních mil přes Atlanc-

  ký oceán na základnu Great Sound na Ber-

  mudách.

  Ukořistění U-505 nebylo plánované, byla to

  v podstatě akce kapitána Galleryho. Ponorka

  byla na Bermudách prozkoumána technic-

  kými týmy námořnictva, ale její ukořistění

  bylo drženo v tajnos. Důvodem byla obava,

  že pokud provník zjis, že byla ponorka uko-

  řistěna i s šifrovacím strojem Enigma, změní

  používané kódy a to znemožní spojencům

  čtení německých depeší. Ty byly v té době

  už úspěšně dekódovány díky dříve ukořistě-

  ným strojům Enigma z ponorek U-110 v roce

  1941 a U-559 v roce 1942. Posádka ponorky

  byla proto držena v izolaci v zajateckém tá-

  boře v Rustonu v Luisianě až do roku 1947,

  kdy se všech 58 členů posádky vrálo do Ně-

  mecka. Tam byli v roce 1944 prohlášeni za

  padlé. V rámci utajení byla ponorka natřena

  jako americké ponorky a přejmenována na

  USS Nemo. Teprve po skončení války v Ev-

  ropě byla představena veřejnos a zařazena

  do programu propagace prodeje válečných

  dluhopisů (war bonds). Během tour po ame-

  rických přístavech navšvila New York, Fila-

  deli a Balmore, aby byla po válce ulože-

  na v loděnici Portsmouth Navy Yard v Kiery

  v Maine. Námořnictvo ji chtělo použít jako

  Věž U-505 s výzbrojí, proletadlovým

  kanónem 3,7 cm SK C/30 a dvěma zdvojenými

  proletadlovými kanóny 2 cm FlaK 30.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  56

• Strana 57

  První, co návštěvník při vstupu do hlavní haly expozice U-505 spatří, je příď ponorky s otevřenými horními příďovými torpédomety

  a vypouštěným torpédem z pravého horního příďového torpédometu. U mnoha návštěvníků to vyvolá wow efekt a pocit, že vidí

  největší ponorku na světě, nebo alespoň největší druhoválečnou ponorku. To je ale jen iluze. Ponorky třídy Gato, které na návštěvníky

  takto obvykle nepůsobí, byly ve skutečnos bezmála o dvacet metrů delší než ponorky typu IXC. Gato mělo na délku 95 metrů,

  U-Boot Typ IXC měřil 76,76 metrů.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  57

• Strana 58

  cvičný cíl, ale v té době už kontradmirál (rear

  Admiral) Gallery bojoval za její záchranu. Jeho

  otec kontaktoval Lenoxe Mohra, prezidenta

  Chicagského Museum of Science and Industry,

  a přesvědčil ho, aby muzeum jednalo s námoř-

  nictvem o darování ponorky do sbírek muzea.

  Dlouhá jednání byla nakonec úspěšná a námoř-

  nictvo ponorku muzeu v roce 1954 skutečně

  darovalo.

  U-505 byla přes Velká jezera se zastávkou

  v Detroitu v červenci 1954 odtažena do Chicaga,

  v Navy Pier byla vytažena na břeh a v průvodu

  s velkou slávou odvezena do muzea. Součás

  expozice se stala 25. září 1954. Nebyla ovšem

  ve stavu, kdy by mohla sloužit jako exponát, vše

  odnímatelné z exteriéru i interiéru bylo odmon-

  továno a většina dílů byla ztracena. Loď byla

  dlouhá léta umístěna na dvoře muzea, vysta-

  vena vlivům povětří a postupně chátrala. Přes-

  to dostal její příběh dobrý konec a U-505 se po

  padesá letech po příjezdu do Chicaga dočkala

  kompletní rekonstrukce a vlastního výstavního

  pavilonu. V roce 2004 byla přesunuta do základů

  nové klimazované budovy, která byla nad po-

  norkou postavena. Výsledkem dlouhé a nároč-

  né rekonstrukce, kdy celý projekt vyšel na úcty-

  hodných 35 miliónů dolarů, je loď v naprosto

  perfektním stavu a jedna z nejkomplexnějších

  a nejkrásnějších muzejních expozic, věnova-

  ných jedné lodi, jakou můžete na světě vidět.

  UC-97

  U-505 nebyla první německou ponorkou na

  Velkých jezerech. Tou byla mimonosná po-

  norka UC-97, spuštěná na vodu v Hamburku

  v březnu 1918. Byla to jedna ze šes němec-

  kých ponorek, které Spojené státy získaly na

  začátku roku 1919. Do Evropy byla vyslána

  skupina dvanác důstojníků a 120 námořníků,

  nazvaná Ex. German Submarine Expediona-

  ry Force, aby ponorky dopravila do USA. Čtyři

  z nich vypluly z Británie v dubnu 1919 a přes

  Azorské ostrovy a Bermudy dorazily do New

  Yorku. Byly zařazeny do programu kampaně

  prodeje válečných dluhopisů (Liberty Bonds

  Campaign). UC-97 pod velením Lt. Comman-

  dera Charlese A. Lockwooda, který později

  v době 2. světové války velel ponorkám Ticho-

  mořské oly US Navy (a m pádem byly pod

  jeho velením i ponorky vyrobené v Manitowo-

  cu), byla vyslána do oblas Velkých jezer. V sr-

  pnu 1919 připlula do Chicaga a byla přidělena

  pod velení 9. Námořního obvodu (9th Naval

  District). Nejprve byla vyvázaná v Navy pier,

  později byla přemístěna na Chicago Lakefront

  u Grant parku.

  Až do roku 1921 sloužila jako turiscká atrak-

  ce. Poté mírová konference rozhodla, že všech-

  ny německé lodě v držení Spojenců budou

  před 1. červencem 1921 zničeny. UC-97 byla

  vytažena na jezero Michigan a 7. června 1921

  byla potopena palbou baterie čtyřpalcových

  děl dělového člunu USS Wilmee. Palba zača-

  la v 11:45, u děl se střídali námořní záložníci.

  První střelu vypálil střelec J. O. Sabin z Iowy,

  poslední osmnáctou o patnáct minut později

  A. H. Anderson, muž, který o několik let dří-

  ve, za 1. světové války, vystřelil první americké

  torpédo na německou ponorku. UC-97 klesla

  na dno jezera Michigan, kde spočívá dodnes.

  Její potopení nařídil, hádejte kdo? Ano, byl to

  úřadující ministr námořnictva, Franklin Delano

  Roosevelt.

  Dělový člun Wilmee byla také lodí se zají-

  mavým osudem. Původně byla v roce 1903 po-

  stavena jako nákladní parník SS Eastland. Poz-

  ději byla přestavěna na výletní parník. Ten si

  24. července 1915 pronajala společnost Wes-

  tern Electric, aby odvezla své zaměstnance na

  piknik do Michigan City v Indianě. Loď se krát-

  ce po vyplu, ještě na přístaviš na Chicago

  River, převrála. Částečně položená na bok se

  potopila do hloubky šes metrů. Příčinou byla

  nefunkčnost balastních nádrží, která posunula

  těžiště lodi nahoru a způsobila tak nestabilitu

  lodi, a fakt, že se velká část ze 3000 pasažérů

  nahrnula na pravobok, aby mávala svým blíz-

  kým na břehu, poté přeběhla na levobok, aby

  vyrovnala náklon lodi, a loď se následně pře-

  vrála na levobok. Při katastrofě zahynulo 844

  lidí, z toho 220 jich bylo českého původu. Vět-

  šina českých obě této katastrofy je pohřbena

  na Českém národním hřbitově v Chicagu.

  Loď byla ještě téhož roku vyzvednuta a prodá-

  na US Navy, u které sloužila jako USS Wilmee

  až do čtyřicátých let dvacátého

  stole. V roce 1941 byla překlasi-

  kována na pomocnou loď IX-29

  a v roce 1947 byla sešrotována.

  Více o katastro-

  fě SS Eastland

  najdete zde:

  hps://cs.wi-

  kipedia.org/wiki/

  SS_Eastland

  I

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  58

• Strana 59

  Pohled na ponorku z levoboku s otevřeným výstupním otvorem pro návštěvníky.

  Většina muzejních ponorek má v trupu nebo v palubě vyříznuté vstupní otvory pro

  pohodlný přístup návštěvníků. Jednou z mála muzejních ponorek, která tyto vstupy

  nemá a je stále v původní bojové konguraci, je USS Cod v Clevelandu v Ohiu.

  U-505 nemá ve věži nainstalovaný periskop. Ten je v expozici vystavený samostatně

  a umožňuje návštěvníkům vyzkoušet si pozorování periskopem. Je to trochu fejk, v peris-

  kopu není opka, ale kamera. To ale nevadí. Periskop má sám o sobě také zajímavý osud.

  Po válce ho námořnictvo, stejně jako prakcky všechno vybavení ponorky, vymontovalo,

  a umíslo ho v Arkcké ponorkové laboratoři (Arcc Submarine Laboratory) v Point Loma

  u San Diega v Californii. Po zrušení laboratoře a její demolici v roce 2003 ho US Navy da-

  rovala muzeu, díky tomu může být součás expozice v Museum of Science and Industry.

  Více informací

  o laboratořích

  v Point Loma zde:

  hps://en.wikipedia.

  org/wiki/Arcc_Sub-

  marine_Laboratory

  I

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  59

• Strana 60

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  60

• Strana 61

  Kuchyňka

  Ubikace posádky v prostoru příďových torpédometů

  Důstojnická ubikace, se dvěma patrovými lůžky na každé straně chodby

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  61

• Strana 62

  Akuscké pracoviště, kde radista sledoval

  zvuky v okolí ponořené ponorky.

  Pracoviště radisty. Hnědá krabice na pravé straně

  je dřevěným krytem pro Enigmu.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  62

• Strana 63

  Velitelské stanoviště / kormidelna. Kruhový přístroj s červeným rámem

  vlevo nahoře a na černobílé fotograi je telegraf pro předávání

  příkazů do strojovny.

  Mapový stůl na pracoviš navigačního důstojníka

  v prostoru velitelského stanoviště (na pravoboku)

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  63

• Strana 64

  Průchod z velitelského stanoviště do strojovny

  Strojovna s dvěma deví válcovými dieselovými motory MAN

  Pracoviště radisty

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  64

• Strana 65

  Ovládací panel elektromotorů. Vlevo od levého horního rohu

  průchodu je telegraf pro předávání příkazů do strojovny.

  Strojovna Strojovna

  Reliéf hlavy lva na rámu elektrické

  skříně ve strojovně elektromotorů

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  65

• Strana 66

  Pamětní deska věnovaná Task Group 22.3

  Prostor záďových torpédometů

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  66

• Strana 67

  PONORKY NA VELKÝCH JEZERECH

  USS Cobia není jedinou ponorkou, kterou mů-

  žete vidět v oblas Velkých jezer. Na východním

  břehu jezera Michigan, v Muskegonu v Michi-

  ganu, kotví od roku 1987 jedna z nejúspěšněj-

  ších amerických ponorek druhé světové války,

  USS Silversides. Je to loď s velmi zajímavou his-

  torií, jak se můžete dočíst v připojeném odka-

  zu. Ve své moderní historii se USS Silversides

  v roce 2002 podílela i na lmové produkci. Pro

  účely natáčení hororu Hlubina (Below), kde

  hrála kvní ponorku USS Tiger

  Shark, byla dokonce vyvlečena

  na jezero Michigan.

  V Bualu ve státě New York, na

  jezeře Erie, se v expozici Bualo

  and Erie County Naval & Military

  Park nachází USS Croaker, který

  v roce 1953 prošel modernizací a konverzí na

  útočnou ponorku (Hunter-Killer Submarine),

  určenou k útokům na nepřátelské ponorky.

  Ve stejně dobré kondici jako USS Cobia, ne-li

  lepší, je také USS Cod, vyvázaný v Clevelandu

  v Ohiu. V roce 2021 prošel jeho trup generální

  opravou za 1,1 milionu dolarů v suchém doku

  v loděnici Donjon Shipbuilding & Repair v Erie

  v Pensylvánii. Cod je zajímavý a autencký

  i m, že jako patrně jediná muzejní ponorka ze

  stavu US Navy nemá do trupu vyřezané vstu-

  py a instalované schody pro návštěvníky, vstu-

  puje se do něho původními vstupy (poklopy)

  a po původních žebřících. Myslím si, že už kvůli

  tomu stojí tato ponorka za návštěvu. Má také

  funkční všechny čtyři dieselové motory i zá-

  ložní dieselový motor. Ty byly vyrobeny v Ge-

  neral Motors Cleveland Diesel Engine Division

  v západní čás Clevelandu. Muzeum navíc dis-

  ponuje dvěma dalšími motory GM Cleveland

  Model 16-248 V16 z ponorky USS Sngray.

  Plně funkční je také torpédový počítač Mark IV,

  radar J-5, palubní telefon a palubní radiostani-

  ce. S Cobií má společné také vysílání amatér-

  ské radiostanice, ta na USS Cod má volací znak

  W8COD.

  USS Cod také patří mezi muzejní lodě, které

  se podílely na lmové tvorbě. Patří mezi nimi

  mezi opravdové hvězdy. Poprvé si USS Cod za-

  hrál již v roce 1958 v seriálu stanice NBC The

  silent service v epizodě The USS Cod´s lost

  boarding party.

  V roce 2015 se na USS Cod natáčely exterié-

  rové a interiérové pro dokument Hells bellow,

  produkovaný Smithsonian Channel. Cod ve

  lmu představoval americkou

  ponorku USS Tang a německé

  ponorky U-99 a U-100. Doku-

  ment byl vysílán v roce 2016.

  O USS Cod je natočen také dvoudílný do-

  kument YouTube kanálu World of Warships

  s názvem Naval legends: USS Cod, uveřejně-

  ný v červenci 2019. Německé ponorky si Cod

  opět zahrál ve lmu Dolpha Lundgrena Opera-

  ce Seawolf z roku 2022.

  Více o USS Croaker

  zde:

  hps://en.wikipedia.

  org/wiki/USS_Croaker

  Více o USS

  Silversides zde:

  hps://en.wiki-

  pedia.org/wiki/USS_

  Silversides_(SS-236)

  Více o této zají-

  mavé lodi zde:

  hps://en.wi-

  kipedia.org/

  wiki/USS_Cod

  I

  I

  USS Croaker [Naval History and Heritage Command]

  USS Cod [Naval History and Heritage Command]

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  67

• Strana 68

  Do úplného výčtu muzejních ponorek tří-

  dy Gato už zbývají jen dvě, USS Cavalla a USS

  Drum. USS Cavalla je instalovaná na souši

  v Seawolf Park v Galvestonu v Texasu, kde mají

  kromě ní ještě jednu velkou zajímavost, USS

  Steward, eskortní torpédoborec třídy Edsall.

  Park je pojmenovaný po USS Seawolf, ponor-

  ce třídy Sargo, a najdete v něm řadu dalších

  zajímavos.

  USS Drum je součás expozice v Baleship

  Alabama Memorial Park v Mobile v Alabamě.

  Je také instalovaný na břehu, poněkud stranou

  hlavního exponátu, mohutné bitevní lodi USS

  Alabama. USS Alabama je jedna z muzejních

  lodí, které jsou udržované ve skvělé kondici

  a sama o sobě stojí za samostat-

  ný článek, na který, jak doufám,

  také jednou dojde, a proto vám

  zde o ní nebudu spoilovat.

  LCT 5 a YO

  Kromě ponorek loděnice vyrobila i 36 vyloďo-

  vacích člunů LCT-5, jejichž výrobě je věnovaná

  jedna z expozic muzea. Devět LCT vyrobených

  v Manitowocu bylo v bojích 2. světové války

  potopeno. Loděnice také vyráběla přístavní

  nákladní čluny YO (Self-propelled fuel barge),

  sloužící k zásobování lodí v přístavech palivem

  a dalším materiálem.

  SS EDMUND FITZGERALD

  K patrně nejznámější lodní katastrofě na Vel-

  kých jezerech došlo na Hořejším jezeře (Lake

  Superior) 10. listopadu 1975, když se 222 me-

  trů dlouhá nákladní loď SS Edmund Fitzgerald

  s nákladem železné rudy, směřující do Det-

  roitu v Michiganu, v extrémní bouři s vlnami

  vysokými 11 metrů a ve vichřici dosahující síly

  uragánu krátce po devatenácté hodině rozlo-

  mila a zmizela v hlubinách se všemi 29 členy

  své posádky. Poslední rádiovou zprávu odeslal

  jeho kapitán v 19:10. Rozlomený vrak nalezl

  průzkumný letoun P-3 Orion US Navy o čtyři

  dny později, 14. listopadu, v kanadských vo-

  dách 13 námořních mil (24 km) západně od

  Deadman´s Cave v Ontariu (Kanada) a 15 ná-

  mořních mil severozápadně od vstupu do zá-

  toky Whitesh Bay. Tato katastrofa vedla k vý-

  znamným změnám v regulaci lodního provozu

  na Velkých jezerech, v povinném vybavení

  lodí záchrannými a idenkačními prostředky

  a povinných kontrolách plavidel. Stala se také

  součás populární kultury díky písni kanad-

  ského zpěváka Gordona Lighooda „Vrak Ed-

  munda Fitzferalda“ z roku 1976.

  Ociální nahráv-

  ka této písně

  na Youtube:

  hps://www.youtube.

  com/watch?

  v=FuzTkGyxkYI

  Více informací

  o ponorkách

  třídy Gato:

  hps://en.wikipedia.

  org/wiki/Gato-class

  _submarine

  I

  I

  Následovníkem druhoválečné

  ponorky USS Cavalla (SS-244)

  se stala stejnojmenná ponorka

  (SSN-684) třídy Srugeon,

  zavedená do služby v roce

  1973 a vyřazená v r. 1998.

  [Naval History and Heritage

  Command]

  SS Edmund Fitzgerald

  [Great Lakes Historical Society]

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  68

• Strana 69

  DOPRAVA ŽELEZA

  Jedna z expozic muzea je věnovaná

  modelům lodí z Velkých jezer. Model

  nákladního mola pro překládání želez-

  né rudy z vlaků dopravní společnos

  Chicago & Nordthwestern Railroad na

  nákladní lodě, zvané self-unloading

  bulk carriers společnos American

  Steamship Company je ukázkou fasci-

  nující průmyslové historie americké-

  ho středozápadu, dnes nazývaného

  Rezavý pás. Provoz na tra společnos-

   Chicago & Nordthwestern Railroad

  a překládacích doků v Escanabě byl

  ukončen v srpnu 2016 a zakončil tak

  165 let dlouhou historii přepravy ná-

  kladů z přístavů na severu Michiganu

  na jih do Chicaga a dále do průmyslo-

  vých oblas Illinois a Indiany.

  Model nákladní lodi pro přepravu železné rudy, zvané self-unloader

  SS Adam E. Cornelius. Loď nese jméno jednoho ze zakladatelů

  společnos American Steamship Company, postavené v roce 1959

  v loděnicích v Manitowocu.

  Autor článku u lodního

  zvonu USS Cobia

  Model mola pro překládání železné rudy z vlaků společnos Chicago & Northwestern Railroads

  na nákladní lodě společnos American Steamship Company v Escanabě na severu Wisconsinu.

  Více o lodi Adam

  E. Cornelius

  najdete zde:

  hps://en.wikipedia.

  org/wiki/Adam_E._

  Cornelius_(1959_ship)

  I

  ZDROJE:

  Manitowoc. (Manitowoc, Wis.: The Manitowoc Shipbuilding Company, 1948); online facsimile at hp://www.

  wisconsinhistory.org/turningpoints/search.asp?id=1241

  hps://www.wisconsinmarime.org/

  Wisconcin´s Great Lakes shipwrecks hps://wisconsinshipwrecks.org/Home#anchor3

  hp://www.navsource.org/archives/08/08245.htm

  hps://en.wikipedia.org/wiki/Manitowoc_Shipbuilding_Company#Post_World_War_2

  U-505 The nal journey, James E.Wise Jr, Naval Instute Press, Anapolis, Maryland, 2005, ISBN I-59114-967-3

  hps://www.burgerboat.com/

  hps://en.wikipedia.org/wiki/SS_Chief_Wawatam

  hps://en.wikipedia.org/wiki/Gato-class_submarine

  hps://en.wikipedia.org/wiki/Balao-class_submarine

  hps://en.wikipedia.org/wiki/USS_Cobia

  hps://en.wikipedia.org/wiki/Burger_Boat_Company

  hps://www.facebook.com/CNWOREDIVISION/

  hps://en.wikipedia.org/wiki/SS_Edmund_Fitzgerald

  hps://en.wikipedia.org/wiki/SS_Chief_Wawatam

  hps://en.wikipedia.org/wiki/German_submarine_U-505

  hps://en.wikipedia.org/wiki/Type_IX_submarine#Type_IXC/40

  hps://en.wikipedia.org/wiki/USS_Potomac_(AG-25)

  hps://cs.wikipedia.org/wiki/SS_Eastland

  hps://en.wikipedia.org/wiki/SS_Eastland

  hps://www.lidovky.cz/svet/parnik-eastland-havaroval-presne-pred-

  100-lety-mezi-844-obetmi-byli-i-cesi.A150724_193406_ln_zahranici_ELE

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  69

• Létal jsem s Krvavou Stovkou

  Lucky, ještě jednou ti děkuji, že sis našel pár minut na rozhovor. Je to vzácná čest a privilegium mluvit s lidmi, kteří mohou povídat o 100. bombardovací skupině a vím, že máš mnoho jedinečných zážitků, o které se můžeš podělit, protože jsi tam byl v oněch prvních dnech života skupiny. Začnu ale od začátku – kde to pro tebe začalo a jak se stalo, že jsi už krátce po Pearl Harboru vstoupil do amerického armádního letectva. A zajímalo by mě, zda bys mohl trochu pohovořit o tom, jaké to bylo ve výcviku leteckého kadeta.

  Létal jsem

  s Krvavou Stovkou

  rozhovor Maa Mabe s Johnem H. „Lucky“ Luckadoo

  Fotograe: John H. Luckadoo, 100th BG Archives, tulní kresba: Piotr Forkasiewicz, Squadron Signal

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  ROZHOVOR

  70

• Strana 71

  MATT

  Lucky, ještě jednou  děkuji, že sis našel

  pár minut na rozhovor. Je to vzácná čest

  a privilegium mluvit s lidmi, kteří mohou

  povídat o 100. bombardovací skupině

  a vím, že máš mnoho jedinečných zážitků,

  o které se můžeš podělit, protože jsi tam

  byl v oněch prvních dnech života skupiny.

  Začnu ale od začátku – kde to pro tebe za-

  čalo a jak se stalo, že jsi už krátce po Pearl

  Harboru vstoupil do amerického armád-

  ního letectva. A zajímalo by mě, zda bys

  mohl trochu pohovořit o tom, jaké to bylo

  ve výcviku leteckého kadeta.

  LUCKY

  Jistě. Přihlásil jsem se téměř okamžitě po

  Pearl Harboru. Armádní letectvo mělo ob-

  rovský příliv dobrovolníků,

  a proto, když jsem se přihlá-

  sil, přijali sice mě, ale dali

  mě stranou a řekli: „Zavolá-

  me vás, až vás budeme moct

  zařadit“. Tak to udělali a já

  jsem pak skutečně nastou-

  pil... Myslím, že datum mého

  nástupu bylo někdy v lednu

  42. A v březnu mi oznámi-

  li, že budu odeslán do Ma-

  xwell Field v Montgomery

  v Alabamě do předletové

  přípravky. Tam jsem se hlásil

  1. května. Jedna z prvních

  věcí, kterou udělali, byla...

  tedy byly tam čtyři síce ka-

  detů a oni nás vyvedli na

  buzerplac a vybrali několik

  z nás, aby se z nás udělali

  pobočníky Wingu. Zkouška

  spočívala v tom, že jsme se

  postavili doprostřed náměs

  a co nejhlasitěji křičeli „pass

  Lucky v době

  základního výcviku

  John Luckadoo

  & Ma Mabe

  ROZHOVOR

  71

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Lucky Luckadoo: Létal jsem s Krvavou Stovkou

• Strana 72

  in review“. No, a já jsem to vyhrál. Možná

  se tam projevily dny mého hlučného pokři-

  kování v Tennessee. Nevím, ale měl jsem

  to štěs, že jsem byl vybrán jako adjutant

  Wingu. Takový adjutant byl vlastně druhým

  nejvýše postaveným v hierarchii velení ka-

  detského sboru toho konkrétního ročníku.

  A to se později ukázalo být mojí ohromnou

  výhodou, o ní povím za chvíli. Velitel regi-

  mentu, kadet, který byl vybrán, byl mladý

  muž jménem Bert Shaber. Nebyl nijak vy-

  soký, vůbec nijak impozantní, spíše chý

  chlapík, ale byl vybrán jako velitel kadetů

  celého čtyřsícového kadetského sboru.

  Celou dobu svého leteckého výcviku jsem

  ho neviděl, protože jakmile jsme dokončili

  předletovou přípra-

  vu, která trvala devět

  týdnů, byli jsme roz-

  děleni do skupin asi

  po 100 mužích a po-

  sláni na různé letec-

  ké základny k základ-

  nímu výcviku. Já jsem byl odeslán do Avon

  Park na Floridě. Učil jsem se létat na PT-17

  Stearman Cadet. Myslím, tak nějak auto-

  macky se stalo, že jsem byl určen jako ka-

  detní kapitán svého ročníku pro primární

  výcvik, protože jsem byl kadetním ocírem

  v té předletové přípravě. Byl jsem pak

  poslán na základní výcvik na Shaw Field

  v Sumteru v Jižní Karolíně, a to byl velký

  posun vpřed, protože z dvouplošníku o vý-

  konu 225 koní jsme byli hozeni do velké-

  ho třesoucího se BT-13, který měl 450 koní

  a byl to o dost větší dolnoplošník, se za-

  tahovacím podvozkem, klapkami a spous-

  tou dalších věcí, které jsme se museli na-

  učit ovládat. Měli jste povoleno 12 hodin

  výcviku ve dvojím řízení, a pokud jste na

  konci těch 12 hodin nebyli schopni samo-

  statného letu, byli jste vyřazeni. No, měl

  jsem problém zvládnout ten velký skok

  z primárního výcviku na základní výcvik.

  Také tam jsem byl

  kapitánem kadetů

  svého ročníku a vo-

  jenská část měla

  důstojníka, podpo-

  ručíka Wese Poyn-

  tera, který byl mým instruktorem. A ten

  nebyl schopen mě něco opravdu na-

  učit. Sám si uměl s m letadlem hrát, ale

  předat mi nějaké zkušenos a instruk-

  ce, jak si s letadlem poradit, schopen

  nebyl. A já jsem se ocitl na hraně toho,

  že mě opravdu vyhodí. A v tom je mys-

  lím přiměla k zamyšlení ona skutečnost,

  že jsem byl kapitánem kadetní třídy. Jak jsem

  se později dozvěděl, jeden civilní instruk-

  tor se dozvěděl o tom, že mě chtějí vyřadit,

  a řekl: „No, to bude špatný morální faktor,

  když vyřadíme kapitána třídy. Nechte mi

  ho na 30 minut, a když ho nedokážu dovést

  k sólu, tak ho můžete vyhodit“. Přišel ke

  mně a řekl mi, abych šel ven a sedl si do

  letadla a on si pak sedl na zadní sedadlo.

  Odletěli jsme na pomocné leště, přistáli

  a on vystoupil na křídlo a řekl: „Teď si to vez-

  mu já“. Vzal mě nahoru a letadlo opravdu

  prohnal. Ukázal mi, jak se dojde k přetažení,

  jak se dostávat z pádů a jak se dělá loping...

  Na tom letadle měl přes 6 000 hodin, takže

  to opravdu uměl. Dělal si s ním, co chtěl,

  Lt. John H. Luckadoo

  “... pokud jste na konci

  těch 12 hodin nebyli

  schopni samostatného

  letu, byli jste vyřazeni...“

  ROZHOVOR

  72

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Lucky Luckadoo: Létal jsem s Krvavou Stovkou

• Strana 73

  a vodit ho tedy uměl! A za těch 30 minut

  mě naučil víc, než jsem se naučil za 10 ho-

  din výuky od onoho poručíka. Potom vyle-

  zl na křídlo letadla a řekl: „Luckadoo, jestli

  dokážeš s mhle letadlem vzlétnout, udělat

  tři okruhy a přistát, zamco já si půjdu sed-

  nout támhle pod ten strom a zapálit si ci-

  garetu, tak projdeš“. Tak tedy vystoupil, šel

  a sedl si pod strom. A já velmi opatrně s tou

  věcí odstartoval, oble-

  těl po okruhu a třikrát

  přistál. Už si nevzpomí-

  nám, jestli ta přistání

  byla dobrá nebo špat-

  ná, ale každopádně se

  pak vrál, nasedl do le-

  tadla a řekl: „Poleťme zpátky na základnu.“

  Tak jsme letěli zpátky, on vystoupil a ode-

  šel do pilotního baráku. Přitom se otočil

  a ukázal mi palec nahoru. Tedy takhle jsem

  se ubránil tomu, aby mě uprostřed výcviku

  nevylili. Byl jsem mu velmi vděčný, protože

  mi opravdu zachránil kůži.

  Pokračoval jsem dál, dokončil základní vý-

  cvik a pak mě poslali do Valdosty v Georgii

  na pokračovací výcvik na dvoumotorových

  letounech. Když jsem se dostal do Valdosty,

  měli tam také konngent jednomotorových

  pilotů, kteří se měli stát shacími piloty. Byli

  jsme na stejné základně, absolvovali jsme

  ve stejnou dobu, Bert Shaber byl kapitánem

  ročníku těch jednomotorových letounů.

  A já jsem byl kapitánem dvoumotorového

  ročníku. Při ukončení v únoru 43 však v se-

  znamech nebyl. To mě velmi zarazilo. Ale

  byl jsem tak rád, že jsem dostal svá kříd-

  la a své vyřazení z výcviku, že jsem o tom

  moc nepřemýšlel. Až

  o několik měsíců poz-

  ději jsem se dozvěděl,

  že během výcviku zjis-

  li, že je německého

  původu, a nechali ho

  projít až k samotnému

  konci, než ho sejmuli. V patnác letech se

  přistěhoval s rodinou z Německa. Schaber

  bylo samozřejmě německé jméno, a to

  myslím vyvolalo nějaké podezření, aby se

  začalo šetřit, ale každopádně to byl docela

  šok a překvapení, když jsme se dozvěděli,

  že je to špión, a tak s námi výcvik nedokon-

  čil.

  Jak ale víš, po ukončení výcviku jsme byli

  se čtyřice spolužáky z dvoumotorové

  školy posláni do Kearney v Nebrasce, aby-

  chom se ihned připojili ke 100. bombar-

  dovací skupině. A byli jsme samozřejmě

  zařazeni jako co-pilo, abychom nahradi-

  li všechny dosavadní co-piloty ve skupině.

  To byla pro mě jedna z nejzáhadnějších věcí,

  které se během druhé světové války sta-

  ly. Proč proboha těsně před m, než měla

  být skupina vyslána do zámoří, najednou

  odveleli všechny druhé piloty a nahradili je

  námi, nově vycvičenými piloty, kteří do té

  doby v B-17 neseděli? Nikdy v životě jsme

  neviděli nic tak velkého jako čtyřmotorové

  letadlo a najednou jsme seděli na pravém

  sedadle jako zástupci velitele desečlenné

  osádky a měli jsme se naučili létat s B-17,

  a to nikoliv na základě bojového výcviku,

  ale pouze od pilota, který nám byl přidělen.

  A to byla nesmírně nebezpečná a nešťastná

  věc. Co se nám podařilo zjist, v žádné jiné

  skupině se to nestalo. A proč to tak bylo

  právě u Stovky, mi není dodnes známo.

  “...nikdy v životě jsme

  neviděli nic tak velkého

  jako čtyřmotorové

  letadlo...“

  ROZHOVOR

  73

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Lucky Luckadoo: Létal jsem s Krvavou Stovkou

• Strana 74

  MATT

  To je rozhodně zajímavý způsob, jak se

  dostat do Stovky. Jedna věc mě fascinuje.

  Víš, dnes se díváme na lmy, herci, kte-

  ří ztvárňují veterány druhé světové války,

  jsou ve svém skutečném životě pravděpo-

  dobně třicátníci, ale vy jste byli dvacele

  a vím, že ve tvém případě, pokud dobře

  počítám, tobě bylo 21 let jako podporučí-

  kovi, když jste v roce 1943 začali létat na

  bojové mise. A mě by zajímalo, jestli bys

  nám mohl říct něco o tom, jakou hu jsi

  cíl na svých bedrech jako pilot, ale také

  jako velitel osádky.

  LUCKY

  No, samozřejmě zmíním, že jako náhrad-

  ní co-pilo jsme nebyli vždy osádkami,

  ke kterým jsme byli přiděleni, vítáni. Tak to

  bylo i u osádky, ke které jsem byl přidělen

  já. Navigátor a bombometčík měli svého

  co-pilota velmi rádi. Kamarádili se s ním

  a trávili společně čas, když byl odvolán,

  byli z toho špatní. A pokračovali v tom,

  že se snažili udělat mi ze života peklo. Va-

  dilo jim, že jsem nic nevěděl o B-17 a byl

  jsem jim přesto vnucen do osádky. Byli

  mto krokem opravdu dost rozhořčeni

  a ublížení. Bylo to z jejich strany tak trochu

  děnské, snažit se znepříjemnit mi život,

  protože jsem byl koneckonců zástupcem

  velitele osádky, a kdyby cokoli vyřadilo pi-

  lota, měl jsem to převzít já.

  A to se také stalo, když jsme dorazili do

  Newfoundland na cestě na naši zámořskou

  základnu. Nevím, jestli o tom víš, ale když

  jsme se dostali na Newfoundland, muse-

  li jsme čekat na příznivý vítr do zad, jinak

  bychom až do Skotska nedoletěli, a to ani

  s přídavnými palivovými nádržemi a dal-

  ším palivem v pumovnicích. Zamco jsme

  čekali, pilot, který mi byl přidělen, porušil

  příkazy a jednou v noci, když jsme si vále-

  li šunky a čekali na příznivý vítr, se vydal

  na druhou stranu základny a podařilo se

  mu zaplést se s britskou WAAF, která ho

  Stránka z fotoalba Johna H. Luckadoo - osádka Lt. Glenna W. Dye po absolvování

  25 misí, září 1943. Lucky stojí zcela vpravo. Vedle něj pilot, Lt. Dye, dalším v pořadí

  je velitel perutě Ollie Turner.

  ROZHOVOR

  74

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Lucky Luckadoo: Létal jsem s Krvavou Stovkou

• Strana 75

  nakazila a on skončil v nemocnici s nepří-

  jemnou formou nějaké pohlavní nemoci.

  A celá skupina pokračovala v cestě, za-

  mco my jsme tam seděli další dva týdny

  a čekali, až se uzdraví. A pak bylo tomuto

  navigátorovi a bombometčíkovi, kteří se

  ke mně chovali tak nepřátelsky a nepřijali

  mě do bratrství osádky, zcela jasné, že le-

  tadlo budu muset řídit

  já, protože když naše-

  ho pilota konečně pro-

  pusli poté, co byl lé-

  čen sulfurem, což bylo

  to jediné, co v té době

  měli, byl tak slabý, že se nemohl postavit

  na nohy a doslova ho museli naložit do

  letadla. Řekl mi: „No, Lucky, budeš muset

  letět. Já budu sledovat motory a přístroje

  a pomáhat , jak jen to půjde.“ Ale byl tak

  slabý, že mohl sotva mluvit, natož chodit

  nebo nějak fungovat. A tak jsme vzlétli. Než

  jsme ale vzlétli, zavolal jsem si navigátora

  a bombometčíka a řekl jsem jim: „Pánové,

  vy jste mi v životě pořádně zatopili, teď se

  ale musíte spolehnout na mě, že nás do-

  stanu dál“, ukázal jsem na navigátora a řekl

  jsem: „Tak ty jeden takovej a takovej, jestli

  se do toho kousku pobřeží netreš nosem,

  tak tě osobně chytnu za prdel a vyhodím

  z letadla bez padáku“. To vyrovnalo pod-

  mínky na kolbiš a od té doby to mezi námi

  bylo o něco příjemnější. Jistě, byl to dobrý

  navigátor a skutečně se trel na správné

  místo pobřeží, a tak jsme dostali blíž k boji.

  Jak asi víš, když skupina dorazila do Ang-

  lie, naše základna v Thorpe Abbos nebyla

  ještě dokončena a mís-

  to do Thorpe Abbos

  byli tedy posláni do

  Podingtonu, kde zů-

  stali několik dní. A pak,

  když jsme přiletěli

  o dva týdny později, se přesunuli do Thorpe

  Abbos. My jsme letěli přímo z Prestwicku

  do Thorpe Abbos a připojili se ke skupi-

  ně. Oni už byli na nějakých cvičných misích,

  ještě ale nelétali bojově, protože hned prv-

  ní bojové mise, kterou Stovka letěla, jsme

  se zúčastnili i my. Myslím, že kvůli té ne-

  rozvážné eskapádě na Newfoundlandu byl

  můj pilot rozhodnutý vykoupit se m, že co

  nejrychleji dokončí turnus a vrá se domů

  ke své rodině. To se mu podařilo, jak asi víš,

  jako prvnímu pilotovi 100. bombardovací

  skupiny, který dokončil turnus 25 misí.

  Základna AAF č. 139 v Thorpe Abbos, Norfolkshire, Anglie,

  domov 100th Bombardment (H) Group v letech 1943 - 1945

  “...byl to dobrý

  navigátor a skutečně

  se trel na správné

  místo...“

  ROZHOVOR

  75

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Lucky Luckadoo: Létal jsem s Krvavou Stovkou

• Strana 76

  MATT

  Určitě to je zajímavý sled událos, během

  kterých jsi se dostal do boje a který tě navíc

  brzy posadil do sedačky kapitána. Povídal

  jsem kdysi o svém zájmu o téma vůdcov-

  ství a ty jsi zmínil, že máš velký obdiv a re-

  spekt k Jacku Kiddovi jako veliteli, vedou-

  címu typu. Vím, že v jeho vedoucí pozici ve

  Stovce často čelil těžkým chvílím, a tak mě

  zajímalo, jestli bys mohl rozvést, čeho si na

  Jacku Kiddovi jako leaderovi osobě vážíš.

  LUCKY

  Jistě… Během služby jsme se setka-

  li se spoustou lidí s různými vlastnostmi

  a schopnostmi. A k některým jste se nauči-

  li mít určitý respekt a k jiným ne. Když jed-

  notka odletěla do Anglie, původně byl Jack

  Kidd velitelem 351. perutě a během ces-

  ty byl z této funkce uvolněn a zařazen jako

  operační důstojník skupiny. A Ollie Turner

  ho vystřídal na pozici 351. perutě, ke kte-

  ré jsme byli přiděleni. Nedlouho poté jsem

  si uvědomil obrovský talent majora Kidda,

  protože jako operační důstojník skupiny

  fungoval příkladně nejen m, že vyřizo-

  val personální záležitos různých osádek

  a velitelů squadron ve formacích, ty také

  sestavoval, ale rovněž jako velitel při mi-

  sích, protože se účastnil těch nejhorších

  misí, které jsme létali. Letěl do Regens-

  burgu, letěl ... na všechny ty nejhorší mise

  a samozřejmě i na tu do Brém, která se

  ukázala pro mě být tou nejhorší a ostatně

  pro něj také. Letěl tenkrát s Evem Blakelym

  u 418. perutě a tuto misi vedl. Všiml jsem si,

  že si ho velmi vážil také velící důstojník sku-

  piny, kterým byl tehdy Chick Harding, velký

  respekt měl i u generála LeMaye, když ten

  zavítal z velitelství 3. divize. Takže zpětně si

  myslím, že si to zasloužil a měl být během

  své bojové zkušenos povýšen na velitele

  skupiny nebo ještě výš. Ale nikdy se tak ne-

  stalo. Byl klidný, chladný a vyrovnaný. A jak

  fungoval, vím i z vyprávění Harry Crosbyho,

  který s ním létal. Zejména na té brémské

  misi, kde ztrali dva motory a nouzově při-

  stáli v Anglii, sotva se dostali zpátky. Jejich

  osádka prošla velmi traumazujícím zážit-

  kem, když byla při zaměřování cíle sražena

  z formace. To, jak se v té situaci choval, jak

  zvládal osádku, mělo vliv na to, že si ho vá-

  žili a respektovali. Určitě to ještě vylepšilo

  můj názor na něj... Ale myslím, že největ-

  ší respekt jsem k němu měl poté, co moje

  původní osádka dolétala a já jsem letěl na

  misi do Brém, což byla po jejich odchodu

  moje první následující mise. Ollie Turner

  za mnou jednou v noci přišel, když jsem

  byl v důstojnickém klubu, poklepal mi na

  rameno a řekl mi, abych se šel vyspat, pro-

  tože druhý den lem.... Měl bych dodat,

  co se stalo, když jsem se 8. října 1943 vrál

  z mise na Brémy. Vedoucí letoun mé

  squadrony, což byla

  spodní squadrona, pi-

  lotovali Tom Murphy

  a Al Barker. Barker byl

  operačním důstoj-

  níkem 351. perutě. Já jsem vedl druhý

  element spodní squadrony s úplně no-

  vou osádkou, se kterou jsem samozřej-

  mě nikdy předm neletěl. Viděl jsem, jak

  letadlo Toma Murphyho explodovalo,

  a když jsem přistál, hlásil jsem, že si myslím,

  že nikdo z nich nepřežil. Když mě Turner při

  přistání potkal, byl jsem ještě podporučík

  (orig.: Second Lieutenant) a okamžitě mě

  jmenoval místo Barkera operačním důstoj-

  níkem 351. perutě. Řekl jsem mu, že mi to

  je nepříjemné, že mě staví do nedobré pozi-

  ce, protože jako podporučík budu rozkazo-

  vat kapitánům, majorům a členům dalších

  osádek, určovat jim, kde mají mít ve for-

  maci svou pozici a jestli

  mají nebo nemají letět,

  a on řekl: „Nedělej si

  s m staros, po-

  výšíme tě co nej-

  rychleji.“ V tu dobu jsem už byl navr-

  žen na poručíka (orig.: First Lieutenant)

  a koncem toho měsíce se tak stalo. Ale ná-

  sledující měsíc, koncem listopadu, mi zbý-

  valo odletět ještě jednu misi. Měl jsem za

  sebou už 24 misí a jednou večer jsem byl

  “...viděl jsem letadlo

  Toma Murphyho

  explodovat...“

  B-17F-120-BO 42-30796, Capt. Glenn W. Dye crew,

  351st BS, 100th BG, Thorpe Abbos,

  Velká Británie, září 1943

  Eduard kit No. 11183

  ROZHOVOR

  76

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Lucky Luckadoo: Létal jsem s Krvavou Stovkou

• Strana 77

  v důstojnickém klubu a Turner ke mně při-

  šel, přistoupil ke mně zezadu, položil mi

  ruku na rameno a řekl: „Lucky, měl by ses jít

  raději vyspat, protože zítra leš“. A já jsem

  řekl: „No, jak to?“ a on řekl, že vedeme

  skupinu a chce, abych letěl jako velící pilot.

  A ještě mi řekl s jakou osádkou, už si přes-

  ně nepamatuji, kdo to

  byl, ale každopádně

  jsem odpověděl: „No,

  Ollie, když vedeme sku-

  pinu, měl bys letět ty, je

  to tvoje zodpovědnost.“

  A on řekl: „Já vím, ale

  prostě chci, abys tu misi

  vzal ty“. Tak jsem o tom už nepřemýšlel, šel

  jsem spát a druhý den ráno jsem vstal a šel

  na brieng.

  Tam jsem zjisl, že se něco děje, proto-

  že přišel generál LeMay a ten ještě nikdy

  předm na briengu u naší skupiny nebyl.

  Vystoupil na pódium a řekl: „Pánové, mu-

  sím vám říct, že jsem celou svou vojenskou

  kariéru směřoval k tomu, abych letěl na

  takovouto misi, ale generál Arnold mi za-

  kázal, abych misi dneska vedl nebo vůbec

  sedl do letadla, jinak že mě postaví před

  vojenský soud“. A dodal: „Upřímně řečeno,

  musím vám říct, že pokud nad cíl dosta-

  neme jen jedno letadlo, budeme tuto misi

  považovat za úspěšnou“. Odhrnuli oponu

  a tam byla přímá linka na Berlín. Měl to být

  první denní nálet Osmé letecké armády na

  Berlín. Řekl: „Stovka je jedinou skupinou,

  která le, a místo toho, abyste bombar-

  dovali v obvyklé výšce

  25 až 29 000 stop, chce-

  me, abyste letěli ve

  dvanác sících. Proto-

  že meteorologové říkají,

  že máme nad celou Ev-

  ropou celistvou oblač-

  nost do dese síc stop.

  A jakmile se otočíte k bodu zahájení zamě-

  ření cíle, střemhlav se vrhnete skrz mraky

  a prorazíte v šes sících stopách nad Ber-

  línem v pravé poledne, za bílého dne, a bu-

  dete bombardovat Reichstag“.

  Podíval jsem se přes místnost na Turne-

  ra a ukázal mu prostředníček. Po brien-

  gu jsem se na něj podíval a řekl jsem mu:

  „Ty žlutej parchante, věděl jsi, co je to za

  misi, a postavil jsi mě do téhle pozice, když

  jsi měl letět sám. Ale já se z ní vrám, a až

  se vrám, jestli uvidím tvůj hnusnej ksicht,

  tak tě zabiju“. Samozřejmě to byla nekázeň

  vůči vyšší hodnos, ale kdyby mě postavil

  před válečný soud, musel by na tu misi le-

  tět on. Tak ani neotevřel pusu. Vzlétli jsme,

  vystoupali, zformovali se a dostali se k ne-

  přátelskému pobřeží... a v tom tu misi zru-

  šili. Vráli jsme se tedy a přistáli. Sotva jsem

  vystoupil z letadla, šel jsem rovnou za Jac-

  kem Kiddem, vysvětlil jsem mu, co se stalo.

  Řekl jsem mu: „Už nemůžu sloužit pod Olli-

  em Turnerem ani minutu. Prosím, přeložte

  mě.“ A on řekl: „No, nemůžu  to zazlívat,

  Lucky. Zrovna potřebuji operačního důstoj-

  níka u perutě Bucky Eltona, u 350., vzal bys

  tu práci?“

  A já jsem na to řekl: „Okamžitě.“ Tak jsem

  opusl 351. peruť a samozřejmě jsem po-

  děkoval Jacku Kiddovi za jeho empai a za

  mé přeřazení. A měl jsem k němu ještě vět-

  “...celou svou

  vojenskou kariéru

  jsem směřoval k tomu,

  abych letěl na takovou

  misi...“

  ROZHOVOR

  77

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Lucky Luckadoo: Létal jsem s Krvavou Stovkou

• Strana 78

  ší respekt, než jaký jsem měl už předm.

  To byl dobrý příklad toho, jak a proč jsem

  si ho tak vážil. Byl to příkladný důstojník.

  Samozřejmě, jak asi víte, zůstal v letectvu

  a později byl buď generálmajorem, nebo

  generálporučíkem, zapomenutou čaroděj-

  nicí. Ale stal se také zuřivým proválečným

  fanakem a neustále dělal přednášky o tom,

  jak je válka překonaná a jak je zbytečná,

  že v ní nejsou žádní vítězové, ale jen obě.

  MATT

  Z toho, co říkáš, určitě chápu, proč sis Jac-

  ka Kidda tak hodně vážil. Vím, že je úspěch

  sám o sobě, vrát se třeba jen z jedné mise,

  ale ty jsi jeden z mála šťastlivců, kteří pře-

  žili 25 misí, a to dokonce na začátku ope-

  rací. Nevím, jak moc si vzpomínáš na svou

  poslední misi v únoru 1944, ale zajímalo

  by mě, jestli bys mohl trochu pohovořit

  o samotném pocitu úlevy a o tom, jaké to

  na té poslední misi bylo.

  LUCKY

  Sloužil jsem asi tři měsíce jako operační

  důstojník Buckyho Eltona u 350. perutě

  a měl jsem před sebou ještě jednu misi.

  Buckyho poslali na dovolenou, do „Flak

  House“, a tak byl mimo základnu. V polo-

  vině února 1944 tedy přišla možnost od-

  letět tuhle jednu misi. Chtěl jsem ji určitě

  dokončit a přežít ji, a stejné to bylo u Billa

  Desanderse. Bill byl vedoucím pilotem

  u 350. perutě, docela dobře jsem ho znal.

  Řekl jsem mu: „Bille, ty máš letět jednu

  misi a já taky. A tohle je právě ta pravá“.

  Bylo to něco, čemu jsme říkali „no ball“.

  Mysleli jsme si, že to bude hračka, protože

  jsme měli za úkol bombardovat základny

  John Luckadoo a William DeSanders

  po dokončení operačního turnusu,

  13. února 1944, B-17G Alice from Dallas II.

  Dekret udělení Záslužného leteckého kříže Capt. Luckadoovi po ukončení operačního

  turnusu.

  ROZHOVOR

  78

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Lucky Luckadoo: Létal jsem s Krvavou Stovkou

• Strana 79

  raket V2 přímo na pobřeží Francie, do-

  mnívali jsme se, že se tam prostě při-

  ženeme, shodíme bomby a odleme

  domů. A to bude všechno. Ukázalo se

  ale, že Němci na nás byli upozorněni

  a přišli nám napro přes půl kanálu

  a pěkně nám dali do těla. Naše cíle se nám

  ale podařilo zasáhnout a vrát se zpět.

  A samozřejmě to bylo obrovské uvol-

  nění, když jsme si konečně uvědomili,

  že jsme přežili pětadvacet misí, proto-

  že to přežilo zatraceně málo příslušní-

  ků jednotky, zejména z původní skupiny.

  DeSanders byl také z původní skupiny,

  stejně jako já. Ta úleva a uvědomění si,

  že se nám podařilo dokončit turnus, byly

  nepopsatelné, bylo to jako sundat si

  z ramen těžké břemeno, protože poka-

  ždé bylo obžné se psychicky připravit

  na návrat do letadla, obzvlášť po těžké

  misi. Často se mě ptají, jak jsme to do-

  kázali, a já musím přiznat, že vlastně ne-

  vím. Museli jsme se soustředit na svou

  práci, a to bylo to, kvůli čemu jsme tam

  byli, a měli jsme v úmyslu tu práci do-

  končit, jak nejlépe jsme uměli. A to se

  nám podařilo. Byla to ale jen otázka

  prostého štěs, jestli se vám to podaři-

  lo, nebo ne. V té době obzvlášť. Zpočát-

  ku jsme neměli žád-

  ný shací doprovod,

  který by nás chránil,

  a vyráželi jsme za

  bílého dne a samo-

  zřejmě jsme vůbec

  nevěděli o tom, že

  Britové jsou neoblomně pro bombar-

  dování za denního světla. Vyzkoušeli si

  to a Luwae je rozsekala na kusy. A tak

  žádali generála Eakera, velitele Osmé le-

  tecké armády, aby od bombardování za

  denního světla upusl a přidal se k nim

  v nočním bombardování. Eaker to ne-

  chtěl udělat, a tak Arthur Bomber Ha-

  rris, šéf bombardovacího letectva RAF,

  přiměl Churchilla, aby se on pokusil pře-

  svědčit prezidenta Roosevelta, aby nám

  nařídil ukončit denní bombardování.

  A prezident Roosevelt řekl - ne. Věřil,

  že velitelé jeho letectva vědí, co dělají,

  a odmítl to. A tak jsme létali každý den,

  kdy jsme mohli, a Britové bombardovali

  v noci. Takže to bylo takové nepřetrži-

  té obtěžování Tře říše. A myslím, že to

  bylo účinné. Mám jisté mínění o tom,

  že Eaker dokonce odmítl noční bom-

  bardování důkladně vyzkoušet. Ne-

  říkám, že by bylo

  lepší než bombardo-

  vání za denního světla,

  ale určitě jsme měli

  pože kvůli obrov-

  skému chladu a ná-

  ročnému fungování

  ve velké výšce. Zamco Britové v noci

  létali ve výšce 12 až 15 000 stop a ne-

  podstupovali nic podobného. Byl to ale

  jiný typ létání a také nelétali ve forma-

  cích, na které jsme my byli hrdí a měli

  jsme pocit, že si můžeme poskytnout

  určitou vzájemnou ochranu. A myslím,

  že to do jisté míry to tak skutečně fun-

  govalo. Ale Luwae byla také vyspělá

  a měla takovou zkušenost, a tak dob-

  ré vybavení a vynikající výcvik, že nám

  způsobovala strašlivé škody, proto-

  že vyvíjela nové a lepší techniky, jak se

  k nám přiblížit a přinejmenším poškodit

  buď proletadlovou, nebo shací pal-

  bou natolik, aby nás srazila z formace.

  Na Reunionu 100th BG,

  Savannah, GA, 2023

  “...Eaker dokonce

  odmítl noční bombar-

  dování důkladně

  vyzkoušet.....“

  ROZHOVOR

  79

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Lucky Luckadoo: Létal jsem s Krvavou Stovkou

• Strana 80

  A pak, když jste venku sami, jste sedící

  kachna a pro ně snadný cíl.

  MATT

  Jsem ohromen všemi těmi příběhy,

  které jsem slyšel o tom, jak těžké bylo

  v té době přimět se jít na další mise.

  Je v nich neuvěřitelná odvaha a stateč-

  nost. Když slyšíte o některých z těch, kdo

  navzdory všemu zvládli dovést zmrza-

  čenou B-17 zpět. Jsou to neuvěřitelné

  příběhy o statečnos lidí, a ohromující

  je také samo to letadlo. A vzpomínám

  si, když jsi povídal o své lásce k B-17.

  A také vím, že v roce 2013 jsi měl jedi-

  nečnou možnost, znovu usednout za ří-

  zení B-17. Více než 70 let po válce. A mě

  by zajímalo, jaké to pro tebe bylo, znovu

  usednout do kokpitu B-17 ve vzduchu.

  LUCKY

  Víš, Mae, tři roky jsem se snažil ně-

  koho přimět, abych mohl dokázat,

  že 92letý chlápek může stále řídit B-17,

  a když jsem se dostal k závěrečným ujed-

  náním, vždycky se našel nějaký důvod,

  proč to nedovolili.

  Ale když jsme v roce 2013 měli mít

  v Savannah náš Reunion, zavolal mi Mike

  Faley a řekl mi, že se chystají natočit do-

  kument s názvem „Masters of the Air“

  o 100. bombardovací skupině a Donald

  Miller by se mnou chtěl udělat rozhovor,

  pokud bych do Savannah přijel. A já jsem

  v té době moc Reunionů nenavštěvoval.

  Z těch, kterých jsem se zúčastnil, jsem

  byl trochu zklamaný, protože tam bylo

  příliš málo lidí, kte-

  ré jsem znal. Téměř

  všichni, se kterými

  jsem se na srazech

  setkal, byli samo-

  zřejmě lidé, kteří

  přišli a létali po mně a prožili si úplně ji-

  nou válku, jiné období a měli odlišného

  nepřítele a jiné zkušenos než já. Ale ze-

  jména z původní skupiny bylo tak málo

  těch, kteří byli ještě naživu, že to pro

  mě bylo spíše zklamání. Takže jsem se

  moc Reunionů nezúčastnil. Jenže Mike

  mě přemluvil, abych přišel na rozhovor,

  a řekl: „Když přijedeš, přivezeme Mem-

  phis Belle a zařídíme  svezení“. A já jsem

  mu na to řekl: „Miku, já se nechci nechat

  v Memphis Belle svézt, já ji chci řídit!“.

  A na druhém konci linky bylo mrtvé cho.

  Nakonec řekl: „Dobrá, zařídíme to.“ A já

  na to: „Podívej, nechci tam přijet a být

  znovu zklamaný, jako jsem už byl a pro-

  stě nechci, aby se to stalo znovu“. A on

  na to: „Dobře, nedělej si z toho staros.

  Máš moje slovo, že tě

  necháme letět a řídit.“

  A tak jsem se se svou

  ženou objevil v Savan-

  nah a oni mě zařadili na

  rozhovor s Donaldem

  Millerem na pátek. Na leš jsem si do-

  mluvil let na 11:15 v sobotu dopoledne.

  Rozhovor jsem měl tedy mít v pátek poz-

  dě odpoledne, a oni ho přeložili na pátek

  v noci. Já jsem řekl: „Hele, na to kašlu.

  Já prostě budu na leš v 11:15 a je mi jed-

  no, jestli ten rozhovor udělám, nebo ne“.

  Pořád to odkládali, a nakonec se ukázalo,

  že Miller neshá, jeho rozhovory se pro-

  táhly, takže mě nakonec naplánovali až

  na sobotní odpoledne. Ale já jsem řekl:

  „To je pro mě v pohodě, já budu na leš

  Lucky a historik 100th BG Michael P. Faley

  při návštěvě bývalé základny

  v Thorpe Abbos.

  „...já se nechci nechat

  v Memphis Belle svézt,

  já ji chci řídit!“

  ROZHOVOR

  80

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Lucky Luckadoo: Létal jsem s Krvavou Stovkou

• Strana 81

  Posláním Nadace 100. bombardovací skupiny je

  uchovávat a šířit historická svědectví o misích, stro-

  jích a mužích, kteří bojovali na evropském

  nebi během druhé světové války. Kontakty:

  www.100thbg.com

  www.facebook.com/100thBGFoundaon

  www.instagram.com/100thbgf

  100th BG® and Bloody Hundredth® are registered

  trademarks of the 100th Bomb Group Foundaon,

  Inc. Century Bombers, the square D logo,

  and 100th Bomb Group Foundaon logo, amongst other marks,

  are trademarks of the 100th Bomb Group Foundaon, Inc. All Rights Reserved.

  v 11:15“, a taky že jsem tam byl! A bylo

  nás šest, které na ten let vzali. Vzlétli jsme,

  a jakmile jsme se dostali do vzduchu, pilot

  se zvedl ze sedadla a říká: „Lucky, je to tvoje“.

  A já se zeptal: „Myslíš to vážně?“, on na to:

  „No jasně!“. Tak jsem si sedl a všechno se

  mi vrálo, jako když jedeš na kole. Staré cí-

  tění, vjemy, reakce letadla a já jsem si ten

  let s B-17 užíval. Byla to ta nejpůvabnější

  věc, tenhle čtyřmotorový bombardér, tak

  krásně vymyšlený. Samozřejmě jsem měl

  vždy respekt k jeho strukturální integritě,

  k tomu, že vydržel takové poškození v boji,

  jaké jsem s ním utrpěl na mnoha svých mi-

  sích, a přesto jsem se dostal domů. Bylo

  vzrušující zažít ty pocity a cít reakce letadla.

  A nejpříjemnější asi bylo to, že na mě při tom

  tentokrát nikdo nestřílel. Létal jsem s ní asi

  30 minut okolo celého Savannah a byl jsem

  za to privilegium nesmírně vděčný,

  protože to bylo opravdové privilegium.

  Neumožnili mi s ní přistát ani vzlétnout,

  protože to bylo „verboten“, ale aspoň

  to, že jsem dostal do rukou řízení a zno-

  vu si ho osahal, bylo to, jak jsem to po-

  psal „jako vlhký sen před probuzením“,

  bylo to opravdové vzrušení...

  At the premiere of Masters of the Air in January 2024. From le to right:

  Henry Cervantes (349th BS), Steven Spielberg, John H. Luckadoo (351st,

  350th BS), Robert H. Wolf (418th BS), and James R. Rasmussen (349th BS).

  Další informace

  o historii 100. bom-

  bardovací skupiny

  naleznete ve zvlášt-

  ním čísle časopisu

  Info Eduard “The

  Bloody Hundredth

  1943”, červen 2024

  hps://info.eduard.

  com/cz/06-2024-2

  V kokpitu B-17G – The Mighty Eight

  Naonal Museum, Savannah, 2023

  ROZHOVOR

  81

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Lucky Luckadoo: Létal jsem s Krvavou Stovkou

• Warning shots

  Keď v roku 2022 na výročnom šesťdesiatom Hobby World-e Tamiya predstavila F-35A Lightning II v mierke 1/48, dalo sa tak trochu očakávať, že sa v budúcnosti dočkáme aj verzie F-35B aj napriek tomu, že A aj B už majú dlhší čas v portfóliu iní výrobcovia. Dôvod je prozaický - oba varianty sa nachádzajú vo výzbroji japonských vzdušných síl sebaobrany. A tak sa aj stalo a verzia B uzrela svetlo sveta o rok neskôr. Menej isté bolo vydanie F-35C - vzhľadom na veľké konštrukčné rozdiely by sa muselo jednať o takmer úplne novú stavebnicu nakoľko počet spoločných dielov je minimálny. Našťastie výrobca nenechal nič na náhodu, príležitosť vydať aj tretiu variantu využil a palubného blesku sa dočkáme. Nerezané masky na striekanie RAM, plná mechanizácia krídel s možnosťou stavby v zloženej pozícii, vysunutá sonda pre tankovanie za letu, otvorená zbraňová šachta a bohatá paleta výzbroje - na to všetko sa môžeme tešiť už v decembri tohto roka. (MC)

  F-35C 1/48 Tamiya

  Keď v roku 2022 na výročnom šesťdesi-

  atom Hobby World-e Tamiya predstavila

  F-35A Lightning II v mierke 1/48, dalo sa

  tak trochu očakávať, že sa v budúcnos

  dočkáme aj verzie F-35B aj napriek tomu,

  že A aj B už majú dlhší čas v poróliu iní

  výrobcovia. Dôvod je prozaický - oba vari-

  anty sa nachádzajú vo výzbroji japonských

  vzdušných síl sebaobrany. A tak sa aj stalo

  a verzia B uzrela svetlo sveta o rok neskôr.

  Menej isté bolo vydanie F-35C - vzhľa-

  dom na veľké konštrukčné rozdiely by sa

  muselo jednať o takmer úplne novú sta-

  vebnicu nakoľko počet spoločných dielov

  je minimálny. Našťase výrobca nenechal

  nič na náhodu, príležitosť vydať aj treu

  variantu využil a palubného blesku sa do-

  čkáme. Nerezané masky na striekanie RAM,

  plná mechanizácia krídel s možnosťou stavby

  v zloženej pozícii, vysunutá sonda pre tan-

  kovanie za letu, otvorená zbraňová šachta

  a bohatá paleta výzbroje - na to všetko sa mô-

  žeme tešiť už v decembri tohto roka. (MC)

  Z-37A 1/32 Hph

  Keby mi niekto ešte pred pár rokmi pove-

  dal, že budeme vo veľkom stavať lietadlá

  ako Z-126/226/526, ktoré poznáme hlav-

  ne z aeroklubov východného bloku, neve-

  ril by som. Ale že budeme mať na trhu Z-37

  hneď v troch mierkach, čiže luxus, ktorý sa

  nedostáva ani niektorým populárnym kon-

  štrukciám z druhej svetovej vojny, tak to sa

  mi ani vo sne nesnívalo.

  Najnovším prírastkom do rodiny Čmelá-

  kov je model českého výrobcu Hph v mi-

  erke 1/32. Pre výrobcu sa typicky jedná

  o primárne resinový model, doplnený o

  detaily vyrobené 3d tlačou či o sústružené

  podvozkové nohy a leptané diely. Univer-

  zálny dekálový aršík umožní stavbu prevaž-

  ne českých/československých a východo-

  nemeckých strojov. (MC)

  [Foto: Miroslav Odložilík]

  PZL M18B Dromader 1/48 IBG

  A aby tých práškarov nebolo málo, poľská

  rma IBG Models, v spolupráci s gréckym

  Grand Models, prinesie bombu v podobe

  PZL M18B Dromader. Pre IBG Models sa

  zároveň jedná aj od debut v mierke 1/48.

  Dromadera si budeme môcť postaviť vo

  variante jedno- aj dvojmiestnej, ako stroj

  poľnohospodársky, hasičský či vojenský,

  a to už v priebehu roka 2025.

  Listopad / prosinec 2024

  WARNING SHOTS

  82

  Novinky ze světa plaskového modelářství

  Marian Cihoň & Comp.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

• Strana 83

  Tým sa však Dromadery nekončia - fanú-

  šikovia tohto typu sa dočkajú aj modelu

  v mierke 1/72, tentokrát rmy Answer Plas-

  c Kits. (MC)

  B-26B Marauder “Flak-Bait” 1/48, ICM

  202 bojových letov nad nacisckým Ne-

  meckom a vyše 1000 priestrelov - to je le-

  gendárna “Návnada pre Flak”, čiže B-26B-

  -25-MA Marauder, ktorý si hrdinstvom

  posádky a svojou húževnatosťou u 449.

  bombardovacej letky, 332. bombardova-

  cej skupiny vyslúžil samostatné, už druhé

  vydanie tohto modelu, ukrajinskou rmou

  ICM. Skutočný stroj, ktorý je predlohou pre

  model, sa dnes nachádza v expozícii Ná-

  rodného leteckého a vesmírneho múzea

  Smithsonian. Výrobca predpokladá začia-

  tok predaja modelu na 18.11.2024. (MC)

  PBJ-1J a A-20B/C Early 1/48 HK

  Models

  HK Models pokračujú v zmenšovaní svo-

  jich Havocov a Mitchellov - tentokrát na

  rad prichádza v Tokyu oznámený špeciál

  zboru námornej pechoty - PBJ-1J a A-20B/C

  Boston skorších sérií. Kým v prípade PBJ-1J

  už vieme čo očakávať - prvé vydanie stred-

  ného bombardéra B-25J je na trhu už tre

  rok a jedná sa teda jeho prebal s drobnými

  zmenami, zmenšenina A-20 je úplne no-

  vou stavebnicou a okrem skúšobných vý-

  liskov zaaľ nič viac výrobca neukázal. PBJ-

  -1J by mal shnúť vianočný trh, A-20 bude

  pravdepodobne novinka pre rok 2025.

  (MC)

  A6M5 Zero 1/48 Fine Molds

  S japonskými Zerami sa v poslednej dobe

  doslova pretrhlo vrece - najnovším je A6M5

  od japonského výrobcu Fine Molds.

  Fine Molds je dobre známa pomerne vy-

  sokou kvalitou výliskov a netradičnými rie-

  šeniami - inak tomu nie je ani v prípade Zera

  ktoré modelárske hladiny rozvírilo viacdiel-

  nym prekrytom kabíny a trupom, ktorý nie

  je, ako to býva zvykom, delený pozdĺžne.

  Prekryt kabíny Zera bude v krabičke hneď

  v dvoch vyhotoveniach - prekryt klasic-

  ký, s presklením a rámom v jednom kuse

  a prekryt rozdelený na rám a presklenie.

  Na druhú stranu, trup je podľa slov výrob-

  cu technologicky delený tak ako tomu bolo

  u skutočných strojov. Obe riešenia nie sú

  ojedinelé a prinášajú špecické úskalia ako

  83

  WARNING SHOTS

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Novinky listopad / prosinec 2024

• Strana 84

  z pohľadu lisovania modelov, tak počas

  stavby modelu. Bude zaujímavé sledovať,

  ako si s nimi poradili vo Fine Molds, ktorí

  typ ponúknu v dvoch vyhotoveniach stro-

  jov z fabrík Mitsubishi a Nakajima. (MC)

  A6M2 1/35 Border Model

  Aby Zer nebolo málo, svoje želiezko do

  ohňa prihodil čínsky výrobca Border Mo-

  del, tentokrát v pre nich už neprekvapivo

  technikárskej mierke 1/35.

  Zero príde na pulty modelárskych obcho-

  dov v dvoch prebaloch - samostatný model

  A6M2 z Okinawy 1945 a stavebnica, ktorá

  bude obsahovať nielen lietadlo, ale aj kus

  paluby a mosk lietadlovej lodi Akagi, ten-

  tokrát z obdobia okolo r. 1942.

  He-111 H-6 1/35 Border Model

  Kým Zero bude pomerne štandardný mo-

  del výrobcu, nemalú pozornosť na seba

  upútali skúšobné výlisky nemeckého stred-

  ného bombardéra Heinkel He-111 - tak ako

  ich po Wingnut Wings zdedený Lancaster,

  má nielen negavne rye, pozivne a ne-

  gavne nity, ale hlavne má celý povrch na

  trupe a krídlach znázornený zvlnený plech.

  Táto významná vlastnosť modelu nebo-

  la vôbec patrná z 3D renderov, ktoré Bor-

  der Model zverejnili na začiatku tohto roka

  84

  WARNING SHOTS

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Novinky listopad / prosinec 2024

• Strana 85

  a preto ju asi nikto neočakával. Hlavne mo-

  delári, ktorí radi pracujú s povrchom mode-

  lov sa majú nepochybne na čo tešiť. (MC)

  [Foto: Fan Chengbin]

  Nieuport, 1/32 Copper State Models

  Fanúšikov chmelníc nepochybne potešia

  Copper State Models - prednedávnom sa

  objavili skúšobné výlisky vstrekovaného

  modelu Nieuport-u XI, ktorého výrobca

  vydá minimálne v dvoch vydaniach - Early

  a Late. Výlisky budú doplnené o širokú pa-

  letu 3D tlačených doplnkov - mali by nimi

  byť motor Le Rhone 9C, kolesá, držiak na

  mapy, zásobníky munície, vstup vzduchu

  do karburátora, operadlo sedadla či palub-

  né prístroje. (MC) [Foto: Filip Rząsa]

  Fokker D.VII 1/32 Gothaforce

  Za to ďalšia novinka úplného nováčika na

  trhu, rmy Gothaforce - Fokker D.VII bude

  z 3D tlače celá. Model bol ociálne pred-

  stavený počas Scale Model Challenge 2024

  v holandskom Eindhovene, kde mohli ná-

  vštevníci obdivovať vysokú kvalitu výtlač-

  kov a detailov modelu. Fokkera bude vý-

  robca ponúkať až v siedmich atrakvnych

  kamuážnych schémach, venovaných ne-

  meckým pilotom, ktorí stroj sedlali počas

  prvej svetovej vojny - medzi inými Ernstovi

  Udetovi, Walterovi Blumovi či Wilhelmovi

  Leuschovi. Pretože sa nejedná o vstreko-

  vaný model, mnohých nepoteší pomerne

  vysoká cena, ktorú výrobca nastavil na pri-

  bližne 250 Eur / 6500 českých korún. (MC)

  [Foto: Kamil Trembacz]

  Bloch MB 210 1/72 Special Hobby /

  Azur-Frrom

  Už tradičná spolupráca francúzskej r-

  my Azur-Frrom a českého výrobcu Special

  Hobby priniesla novinku v podobe bom-

  bardéra Bloch MB 210 v mierke 1/72. Mo-

  del elegantného bombardéra, nástupcu

  v našich končinách historicky aj modelár-

  sky presláveného MB 200, bude ponúkať

  tri kamuážne schémy francúzskych stro-

  jov, niekoľko leptaných dielov a výfuky vy-

  robené 3D tlačou. (MC)

  Snson L-5 Sennel, 1/48, Sword

  Po úspešnom vydaní najslávnejšie-

  ho školného a spojovacieho lietadla L-4

  Grasshopper od Special Hobby, prichádza

  na trh český výrobca Sword Models s dru-

  hým najvýznamnejším strojom tohto dru-

  hu, L-5 Sennel.. Kvalitný short-run bude

  vyrábaný v dvoch variantoch - L-5A/OY-1/

  85

  WARNING SHOTS

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Novinky listopad / prosinec 2024

• Strana 86

  Sennel Mk.I a L-5B /OY-2/ Sennel Mk.II.

  Viac detailov zaaľ nepoznáme. (MC)

  Hercules 1/144 GWH

  Šanghajský výrobca Great Wall Hobby sa

  zväčša zameriava na leteckú techniku v mi-

  erke 1/48, no nie je tomu vždy tak - špe-

  cializuje sa tož aj na väčšie modely v mi-

  erke 1/144. Po slávnej B-52G, či britských

  V-bombardéroch - Victor, Valliant a Vulcan,

  si budú môcť modelári zadovážiť C-130H

  Hercules. Aj napriek pomerne malej mierke

  sa nebude jednať o zjednodušený model -

  výrobca na výliskoch ukázal napríklad plne

  vybavený nákladný priestor s možnosťou

  otvoriť zadnú rampu alebo bočné dvere.

  Prípadne postaviť Hercules so štvorlistými

  vrtuľami japonských vzdušných síl seba-

  obrany či osemlistými vrtuľami, ktorými sú

  vybavené novšie verzie USAF. (MC)

  Lancia Stratos 1/12 Italeri a Porsche

  GT3 RS 1/24 Tamiya

  Ako to už býva zvykom, modelárske darče-

  ky si modelári nadeľujú sami a eto Viano-

  ce im výber neuľahčí Tamiya ani Italeri - ta-

  liansky výrobca okrem prebalu Lancie Delta

  HF Integrale 16v Sanremo 1989 pripravil aj

  úplne novú stavebnicu ďalšej legendy - rely

  špeciál Lancia Stratos HF Gr.4 Montecarlo

  1977. Stavebnica v mierke 1/12 ponúkne

  kompletný interiér, otvorenú kapotu aj mo-

  torový priestor. Priestorovo menej nároční

  modelári môžu siahnuť po novinke rmy Ta-

  miya, ktorou je Porsche 911 GT3 RS 992. (MC)

  MiG-29AS Tiger On Tail 1/72 GWH

  Slovenské obecenstvo nepochybne pote-

  ší aj vydanie zmenšeniny MiG-29A v digi-

  tálnej kamuáži a grom na chvostových

  plochách. Vydanie sa volá Digital Camou-

  age Tiger on Tail, 2014/2015 Special Pain-

  ng. Tentokrát sa však dostane na fanúši-

  kov mierky 1/72.(MC)

  86

  WARNING SHOTS

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Novinky listopad / prosinec 2024

• Strana 87

  P-40E 1/48 Eduard

  Ak aspoň trochu sledujete dianie okolo

  rmy Eduard, tak iste viete, že je najvyšší

  čas do konca roku postaviť všetky e na-

  syslené stavebnice Mauve, Arii, ale hlavne

  Hasegawa, pretože začiatkom budúceho

  roka príde nová P-40. Eduardi nišujú, for-

  my už sú takmer hotové a začína sa lisovať.

  Predpredaj sa začal už v novembri a ako

  prvý príde na rad Royal Class. (MC)

  PZL TS-8 Bies 1/72

  Answer Plasc Kits

  Iskra, Wilga, Bies je svätá trojica modelov,

  ktoré každý modelár z Poľska musí mať.

  Plastových polytechnických skladačiek

  týchto strojov je ale na trhu len skromne.

  Hodenej rukavice sa chyl m z Answeru

  a na trh len nedávno prišiel TS-8 Bies v mi-

  erke 1/72. Počiatočné dva prebaly - Trop.

  indonézskeho letectva a úvodnú výrobnú

  sériu z WSK Okęcie doplnia koncom októb-

  ra ohlásené ďalšie dve - sériové vojenské

  BII a stroje použité na natáčanie lmov

  v atrakvnych kamuážnych schémach,

  s červenými hviezdami či trámovými kríž-

  mi. Tak ako v predchádzajúcich vydaniach

  - modely obsahujú rámiky zo sivého plastu,

  leptané bočné panely a prístrojové dosky,

  prípadne 3D tlačené diely. Komu by to ne-

  stačilo, výrobca prístrojových panelov, r-

  ma Yahu, ponúkne farebné leptané diely

  pre tento model. Trem a štvrtým vydaním

  Answer s Biesom určite nekončí, podľa slov

  výrobcu je v príprave model v mierke 1/48.

  (MC)

  Ammo Lock’N Load verzalky

  Tak ako modelov, ani modelárskych dopln-

  kov a chémie nikdy nie je dosť - a ani m

  Miga Jimeneza nespí. Novinkou, s ktorou

  prichádzajú na trh, sú akvarelové ceruzky

  v 12 odeňoch, určené pre znázornenie

  zašpinenia, prachu, hrdze či opotrebe-

  nia vplyvom poveternostných podmienok.

  Na rozdiel od konkurencie sa vyznačujú

  tým, že majú vymeniteľnú náplň - podob-

  ne ako klasické verzalky. (MC)

  87

  WARNING SHOTS

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Novinky listopad / prosinec 2024

• Strana 88

  P-40E 1/48 Eduard podruhé!

  Eduardí P-40E v měřítku 1/48 se skutečně

  blíží do niše a rád bych čtenářům nabídl

  pohled pod pokličku prací na jejím dokon-

  čení. Minulý týden jsme na lisu měli první

  formu a testovali první rámeček. Zkouška

  dopadla nad očekávání a již na první poku-

  sy se odstříkly skoro všechny díly. Ke hlad-

  kému odladění nových forem nám značně

  pomohlo zavedení technologie 3D skeno-

  vání a následného porovnávání skenů s 3D

  modelací forem. Další týdny v nástrojárně

  Eduardu budou ve znamení dokončování

  všech forem na P-40!

  Současně pracujeme i na konstrukcích

  všech doplňkových sad. Ke konstrukci mo-

  toru z řady Brassin jsme přistoupili odlišně

  než v jiných případech a rozhodli jsme se ho

  ztvárnit kompletně otevřený i s chladičem,

  který je pod motorem. Celá sestava moto-

  ru bude vyrobena technologií 3D sku, jak

  je již poslední dobou zvykem. Dále pracu-

  jeme na podvozkových šachtách ve dvou

  variantách. Důvodem dvou variant je to, že

  povětšinou byly šachty zakryté látkou, kte-

  rou však bylo možno odstranit. Modeláři

  si tak budou moci vybrat, jak šachty ztvár-

  ní. Pracujeme také na radiostanici, zbraňo-

  vých šachtách, kokpitu, různých typech kol,

  výfuků a sedaček s integrovanými 3D š-

  těnými pásy, které jsou mezi modeláři vel-

  mi populární. Samozřejmos budou také

  leptané klapky a sada SPACE. Další měsíce

  budou zkrátka v Eduardu v režii P-40 a roz-

  hodně to bude jízda! (JN)

  88

  WARNING SHOTS

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Novinky listopad / prosinec 2024

• Strana 89

  Spiire Mk.Vb 1/32 Kotare Models

  Novozélanďania z WingNu..ehrm Kotare

  si už shli získať priazeň modelárov svojím

  veľmi podareným modelom Spiire Mk.Ia.

  Rozloženie dielov v rámikoch nasvedčova-

  lo, že pri jednej verzii neskončia. To sa pot-

  vrdilo a modelári si už teraz môžu pred-

  objednávať najnovšiu stavebnicu Spiire,

  tentokrát vo verzii Mk.Vb. Tá bude, okrem

  141 dielov zo sivého plastu, z ktorých až

  38 je opro Mk.I úplne nových, obsahovať

  aj výtlačky výfukov pre tento typ či plagát

  autora boxartu. Pri stavbe si budú môcť

  vybrať z troch kamuážnych schém - RAF,

  USAAF a poľského stroja. (MC)

  Bf 109K-4 1/32 Kotare Models

  A pretože nielen Spiirami sú výrobci aj

  modelári živí a v Kotare to vedia ež, ich

  ďalšou plnohodnotnou novinkou nebude

  nič iné ako klasický bestseller - Bf 109K-4.

  Nedostatkom Kurfürstov modelári nikdy

  netrpeli, no Hasegawa už je dávno plnoletá

  a Trumpeter ež nie je bez vád. V prípade

  Kotare by sme sa teda mali dočkať kval-

  itne spracovanej predlohy - K-4 je vo nál-

  nej fáze 3D modelovania, do predaja by sa

  mala stavebnica dostať v polovici budúce-

  ho roka. (MC)

  Aiči D3A2 Val 1/48 Wingsy Kits

  Ukrajinským Wingsy Kits nie sú japonské

  stroje cudzie, Aiči Val však podľa slov Vitali-

  ja nebol predlohou, do ktorej by sa vrhol

  tak strmhlav, ako sa v tomto stroji vrhali

  japonskí pilo na americké lode v Paciku.

  Ale zákazníci rozhodli a ani neľahká domá-

  ca situácia neprekazila prípravu stavebnice.

  Výrobca momentálne pracuje nad výberom

  kamuážnych schém, 3D modelácia je ho-

  tová. Z renderov môžme vyčítať, že Val

  bude mať tak ako predchádzajúce modely

  výrobcu plne onitovaný povrch a dočkáme

  sa aj leptaných detailov. (MC)

  Curss Hawk 1/72 Arma Hobby

  Kým sa P-40 stala P-40, na jej začiatku stál

  Curss Hawk - stroj, ktorý po boku Hur-

  ricanov a Spiirov odolával prvotnému

  nemeckému a ruskému náporu v Európe či

  89

  WARNING SHOTS

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Novinky listopad / prosinec 2024

• Strana 90

  japonskému v Číne. O modeli veľa nevieme,

  poľská Arma Hobby zaaľ ukázala iba jeden

  farebný render. Na stránkach výrobcu sa

  dozvieme, že v predpredaji by mal byť v de-

  cembri tohto roka a v poštových schránk-

  ach si ho modelári nájdu začiatkom roka

  2025. Zároveň môžeme očakávať, že okrem

  plastového modelu Arma Hobby ponúkne

  aj niekoľko doplnkov, ktoré si budú môcť

  modelári sami vytlačiť doma. (MC)

  Ki-43 II Hayabusa 1/72 Arma Hobby

  O čo menej vieme o Hawku, o to viac

  ukázala Arma Hobby o druhej novinke

  v mierke 1/72 - Ki-43 Hayabusa. Model sa

  ociálne predstavil kde inde ako v Tokyu

  a v polovici novembra výrobca ukázal prvé

  skúšobné výlisky. Tri rámiky, z ktorých dva

  sú tradične zo sivého plastu a jeden číry, tri

  kamuážne schémy strojov z Novej Guineje,

  Kuríl a Japonska, a masky na kokpit si budú

  môcť modelári doplniť aj o svojpomocne

  vytlačené diely - výfuky, chladič, hlavne

  zbraní či sedačku pilota. Tí z vás, ktorí 3D

  tlačiarňou nedisponujete, ak si model ob-

  jednáte v predpredaji, dostanete eto die-

  ly vytlačené v krabici od výrobcu. (MC)

  Chevy Blazer Hopper Stranger

  Things 1/24 Revell

  Aj vám sa posledných niekoľko zimných

  sezón stáva, že vás trochu zamrazí, keď vám

  na vianočnom stromčeku zablikajú sve-

  elka? Pokiaľ áno, tak asi tušíte, čo to pre

  protagonistov úspešného mysteriózneho

  seriálu Stranger Things znamená a prečo je

  dobré, aby bol na blízku policajt Jim Hop-

  per. A ak aj neviete, ale máte radi klasické

  americké SUV, tak vedzte, že Revell na trh

  čoskoro príde s úplne novým policajným

  Chevroletom Blazer z roku 1985 v mierke

  1/24. Ovladač mysli z boxartu vraj súčasťou

  stavebnice nebude. Ale taký demogorgon

  by snáď mohol. :-) (MC)

  90

  WARNING SHOTS

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Novinky listopad / prosinec 2024

• Historický sloupek - BOD OBRATU

  V tomto měsíci připomínáme 82. výročí událostí, jež znamenaly obrat v druhé světové válce. Hitlerovské Německo od září 1939 dobývalo Evropu s cílem získat svá území ztracená během první světové války, především ale také nová teritoria. Pro svou válečnou ekonomiku Německo potřebovalo nerostné bohatství, výrobní závody a pracovní síly.

  HISTORICKÁ POZNÁMKA

  91

  BOD OBRATU

  Listopad 1942

  Jan Bobek

  Napsáno v Praze, 23. listopadu 2024

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

• Strana 92

  V tomto měsíci připomínáme 82. výročí

  událos, jež znamenaly obrat v druhé svě-

  tové válce. Hitlerovské Německo od září

  1939 dobývalo Evropu s cílem získat svá

  území ztracená během první světové války,

  především ale také nová teritoria. Pro svou

  válečnou ekonomiku Německo potřebova-

  lo nerostné bohatství, výrobní závody a pra-

  covní síly. Válečná strategie byla do značné

  míry řízena osobními rozhodnumi Adolfa

  Hitlera. Jeho nohsledi v přesvědčení o své

  rasové nadřazenos začali realizovat útlak,

  věznění a vraždění Židů a dalších etnických

  nebo společenských skupin. Nakonec zor-

  ganizovali dosud neslýchané krveproli

  při masových vraždách ve východní Evro-

  pě a vyhlazování lidských bytos v koncen-

  tračních táborech. V červnu 1941 napadl

  Hitler, v přesvědčení o své genialitě, svého

  komunisckého rivala a dosavadního spo-

  jence, Sovětský svaz. Invaze do této země

  byla vedena třemi strategickými směry, na

  Leningrad, k Moskvě a směrem k ropným

  polím na Kavkaz. Primárním cílem Opera-

  ce Barbarossa bylo zničit Rudou armádu

  a dosáhnout strategického proniknu do

  hloubky území, zejména linií Archangelsk-

  -Astrachaň. Ural byl vzdáleným cílem. Od

  roku 1941 se Němci se svými evropskými

  spojenci snažili ovládnout také Středozem-

  ní moře a v pozemních operacích dosáh-

  nout kontroly Suezského průplavu. Strate-

  gické ambice měli i v Sýrii a Iráku. Zároveň

  pochopitelně pokračovaly letecké boje na

  atlanckém pobřeží a jeho okolí i nad Vel-

  kou Británií. Hitlerův sen o Velkoněmecké

  říši a jí ovládaném obřím ekonomickém

  prostoru v rámci nového světového řádu

  se naplňoval.

  Veřejnost v bránících se zemích, přede-

  vším v USA a ve Velké Británii, pociťovala

  po několika letech bojů únavu z války. Lidé

  viděli šanci na vítězství pesimiscky a řada

  poliků by se s Hitlerem raději domluvila.

  V továrnách britského válečného průmyslu

  dokonce propukaly stávky.

  Po letech dobývání čínského území vstou-

  pilo do 2. světové války během 7. a 8. pro-

  since 1941 také Japonsko, když napadlo

  92

  Bod obratu - listopad 1942

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  HISTORICKÁ POZNÁMKA

• Strana 93

  americké, britské a nizozemské síly na Ha-

  vaji, Filipínách a v dalších částech jihový-

  chodní Asie.

  Po vyhlášení války Spojeným státům ze

  strany Německa a Itálie nic nestálo v ces-

  tě japonskému kolonizačnímu plánu, který

  měl vytvořit tzv. Velkou východoasijskou

  sféru vzájemné prosperity. Tento plán byl

  maskovaným imperialisckým projektem,

  který sloužil k japonskému vykořisťování

  dobytých území. Země Osy si chtěly roz-

  dělit Evropu, Afriku a Střední východ. Ja-

  ponsko, toužící po nerostném bohatství,

  plánovalo dobýt rovněž Indii, asijskou část

  Sovětského svazu, a dokonce spekulovalo

  o umístění dvou milionů japonských kolo-

  nistů do Austrálie.

  Japonský Blitzkrieg ale dostal vážné trhli-

  ny v bitvě v Korálovém moři, a především

  v bitvě u Midwaye. Postup pozemních sil na

  jihu Nové Guineje narazil poprvé na úspěš-

  ný spojenecký odpor a Guadalcanal byl

  druhým mannelem, o který se japonská

  expanze směrem na jih zarazila. Sny vůd-

  ců sil Osy Berlín – Řím – Tokio o rozdělení

  Evropy, Afriky a Asie dostaly tvrdou ránu

  v listopadu 1942.

  V severní Africe, během druhé bitvy u El

  Alameinu (23. října – 11. listopadu 1942),

  zvítězily britské síly pod velením generá-

  la Bernarda Montgomeryho nad němec-

  ko-italskými silami pod vedením Erwina

  Rommela. Spojenci tak zastavili postup sil

  Osy v severní Africe a donuli je k ústu-

  pu do Libye. Bitva byla klíčová pro udržení

  kontroly nad Suezským průplavem.

  V Maroku a Alžírsku americko-britské síly

  úspěšně provedly obojživelné vylodění,

  operaci Torch (8. listopadu – 16. listopadu

  1942), a obsadily klíčové přístavy a oblas-

   kontrolované francouzskou kolaborant-

  skou vládou ve Vichy. Spojenci vytvořili

  novou frontu v severní Africe, což donu-

  lo německé a italské síly rozdělit své zdroje

  93

  Bod obratu - listopad 1942

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  HISTORICKÁ POZNÁMKA

• Strana 94

  a zahájit ústup. V důsledku obou výše zmí-

  něných vojenských úspěchů a díky silné

  letecké obraně Malty, vzdaly německé síly

  v listopadu dlouho trvající úsilí o blokádu

  a případné doby této nepotopitelné leta-

  dlové lodi.

  Během bitvy o Stalingrad (dnešní Volgo-

  grad) byla 19. listopadu 1942 zahájena so-

  větská proofenzíva, známá jako Opera-

  ce Uran. Tato operace obklíčila německou

  6. armádu pod velením Friedricha Paulu-

  se a její spojence. Obklíčení vedlo k výraz-

  nému oslabení německých sil na východní

  frontě a k jejich pozdější kapitulaci v únoru

  1943. Sově v té době již využívali západ-

  ní materiální a vojenskou podporu v rámci

  smlouvy Lend-Lease.

  V polovině listopadu vyvrcholila kam-

  paň na Kokodské stezce na Nové Guinei

  (21. červenec–16. listopad 1942). Na pře-

  lomu září a října 1942 byli Japonci zasta-

  veni na dohled od Port Moresby. Obsazení

  této základny na jihovýchodu ostrova by

  významně podpořilo japonské plány na in-

  vazi do Austrálie. Zásobovací problémy, vy-

  čerpání a australské posily je však donuly

  k ústupu. Kampaň na Kokodské stezce byla

  prvním případem, kdy spojenecké pozem-

  ní jednotky úspěšně zastavily japonský po-

  stup. Ukázala odolnost australských vojáků

  v mimořádně těžkých podmínkách a posíli-

  la morálku Spojenců. Další postup Austra-

  lanů směřoval v listopadu 1942 k lešm

  Buna a Gona. Kampaň na Kokodské stezce

  má v Austrálii dodnes významný historický

  a symbolický význam, protože se jednalo

  o klíčový boj za ochranu domoviny a úspěch

  pro silnému nepříteli.

  V polovině listopadu 1942 došlo k námoř-

  ní bitvě u Guadalcanalu (13.–15. listopa-

  du), kde americké námořnictvo porazilo ja-

  ponské síly. Bitva byla klíčová pro zastavení

  japonské expanze v Tichomoří, narušení

  japonského zásobování ostrova a zname-

  nala přechod Spojenců do ofenzivy. Japon-

  ci boj na Guadalcanal prohráli po šes mě-

  sících bojů na počátku února 1943.

  Listopad 1942 byl tedy zlomovým měsí-

  cem, protože „velká“ Osa, tedy Osa Berlín

  – Řím – Tokio, ztrala iniciavu na několika

  hlavních bojišch. V následujícím období

  se již soustředila především na obranu do-

  bytých území. Jediným teritoriem, kde se

  silám Osy dařilo až do konce války postu-

  povat, byly jižní čás Číny. I tam ale japon-

  ské jednotky musely po kapitulaci v srpnu

  1945 složit zbraně.

  94

  Bod obratu - listopad 1942

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  HISTORICKÁ POZNÁMKA

• Strana 95

  Na konci druhé světové války se

  Spojené státy americké se svým

  obřím vojenským průmyslovým po-

  tenciálem nazývaly Arsenálem de-

  mokracie. Úloha USA byla v tomto

  ohledu pro vítězství všech spojenců

  jedním z hlavních klíčových faktorů.

  Ze svých dosavadních úhlavních ne-

  přátel učinily západní vítězné moc-

  nos po druhé světové válce nové

  spojence, aby zabránily opaková-

  ní scénáře z první a druhé světové

  války. Po posledním světovém kon-

  iktu následovala válka Studená,

  v níž nakonec Sovětský svaz prohrál

  a rozpadl se. Kreml přišel o rozsáhlá

  území, jež byly součás Sovětské-

  ho svazu, nebo ztral kontrolu nad

  východoevropskými zeměmi, které

  ovládal či dokonce okupoval. V ob-

  dobné situaci bylo Rusko na konci

  první světové války. Tehdy přišlo

  o Finsko, část dnešního Polska, Bě-

  lorusko, část současné Ukrajiny

  a další území. Jak vidíme v historii

  20. stole, diktátoři mají tendenci

  pokusit se o obnovení ztraceného

  vlivu a teritoria. Bohužel, vypadá to,

  že ani ve 21. stole takových plánů

  nebudeme ušetřeni.

  V listopadu roku 2024 uplynulo

  1000 dnů od invaze ruských ozbro-

  jených sil na Ukrajinu. Pun se tou-

  to dobyvačnou agresí snaží obno-

  vit část bývalého Sovětského svazu,

  dostat se k nerostným a výrobním

  zdrojům Ukrajiny a zvýšit stabilitu

  vlastní země. Otevřeně říká, že mu

  jde o změnu světového řádu. Zda se

  mu to podaří, s jeho strategií teroru

  a spálené země, ukáže čas. Doufám,

  že neuspěje, tak jako byli poraženi

  před ním jiní diktátoři s podobnými

  ambicemi.

  Mám silný pocit, že Arsenál de-

  mokracie musí začít spolu se svými

  partnery rychle budovat nové vý-

  robní kapacity.

  95

  Bod obratu - listopad 1942

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  HISTORICKÁ POZNÁMKA

• Strana 96

  POSTAVENÝ MODEL

  96

  P-51D-5 s/n 44-13897, 357th Fighter Group

  Eduard 1/48

  postavil Paolo Portuesi

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  MODELÁŘSKÁ GALERIE

• Strana 97

  Daddy Rabbit - P-51D-5 1/48

  97

  Použité produkty Eduard:

  82101 - P-51D-5 ProPACK edion kit 1/48

  D48077 - P-51D-5 “357th FG“ 1/48 decal sheet

  6481001 - P-51B/C 108gal drop tanks PRINT 1/48

  6481041 - P-51B/C seat w/ integral belts Type 3 PRINT 1/48

  648511 - P-51D wheels diamond tread 2 1/48

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  MODELÁŘSKÁ GALERIE

• Strana 98

  98

  Daddy Rabbit - P-51D-5 1/48

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  MODELÁŘSKÁ GALERIE

• Strana 99

  99

  Daddy Rabbit - P-51D-5 1/48

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  MODELÁŘSKÁ GALERIE

• Debriefing

  Vážení přátelé, pokud jste dočetli až sem, jistě jste si vytvořili jasný názor, zda náš nový internetový časopis Eduard Modeller´s Den, česky Eduardovo modelářské doupě, stojí za váš čas, za váš zájem, a nakonec i za vaše peníze. My uděláme vše pro to, aby za to vše stál. Naší snahou je a bude tvořit kvalitní periodikum s hodnotnými články, věrohodnými a aktuálními informacemi, zajímavými rozhovory se zajímavými lidmi a také se seriózními názory autorů.

  Vážení přátelé,

  pokud jste dočetli až sem, jistě jste

  si vytvořili jasný názor, zda náš nový

  internetový časopis Eduard Model-

  ler´s Den, česky Eduardovo mode-

  lářské doupě, stojí za váš čas, za váš

  zájem, a nakonec i za vaše peníze.

  My uděláme vše pro to, aby za to

  vše stál. Naší snahou je a bude tvo-

  řit kvalitní periodikum s hodnotnými

  články, věrohodnými a aktuálními in-

  formacemi, zajímavými rozhovory se

  zajímavými lidmi a také se seriózními

  názory autorů.

  Koncepce časopisu EMD vychází

  z koncepce a stylu už více než deset let

  pravidelně vycházejícího remního

  e-magazínu Info Eduard. Proto s ním

  má mnoho společného, v mnohém

  jeho koncepci rozvíjí, ale také se od

  něho mnoha svými prvky a přístupy

  odlišuje. Hlavním rozdílem mezi EMD

  a Infem je přístup k reklamě. Eduard

  Info je primárně markengovým ná-

  strojem a jako takové klade hlavní

  důraz na informace o produktech r-

  my Eduard, především o novinkách,

  a jeho cílem je tyto novinky co nejlé-

  pe a nejkomplexněji představit zákaz-

  níkům. Historické a technické články,

  ač tvoří velkou část obsahu Infa, jsou

  v něm sekundárním produktem, je-

  hož cílem je přitáhnout pozornost zá-

  kazníka, dát mu širší náhled do pozadí

  tvorby remních produktů, a také ho

  seznámit s historickým a technickým

  pozadím předloh remních produktů.

  U EMD tomu je naopak. V něm jsou

  články, rozhovory, reportáže i infor-

  mace o novinkách v oboru, stejně jako

  komentáře a aktuality, primárním pro-

  duktem. Reklamní část je sekundár-

  ní záležitos. Reklama rmy Eduard

  se zde bude vyskytovat v minimální

  míře, a pokud se vyskytne, nepůjde

  o reklamu na produkty jako jsou sta-

  vebnice nebo doplňky k nim, ale pů-

  jde o reklamu nebo spíše o upoutáv-

  ky na akce jako je E-day, letecký den

  s Eduardem v Líních, soutěž Iron Bun-

  ny a další podniky podobného typu.

  Zmínky o novinkách budou omezeny

  na základní informace o některých

  stavebnicích, které budou v rubrice

  o novinkách v oboru, nazvané War-

  ning Shots – tedy něco jako varovné

  výstřely, a to především kvůli zacho-

  vání kontextu, který by byl v případě

  vynechání novinek rmy Eduard pod-

  le našeho názoru neúplný.

  Dalším zásadním rozdílem mezi In-

  fem Eduard a EMD je dostupnost.

  Zamco obsah Infa Eduard je a zůsta-

  ne bezplatný, EMD je (tedy lépe ře-

  čeno od příšho čísla bude) placený.

  EMD je publikováno stejně jako Info

  Eduard na plaormě Triobo. Na roz-

  díl od Infa Eduard bude EMD přístup-

  né pouze registrovaným uživatelům

  a za nevelký poplatek. Ten bude na-

  víc kompenzován slevovým kuponem

  s unikátním kódem, který dovolí čte-

  nářskou invesci do EMD velmi dob-

  ře zužitkovat při nákupu na e-shopu

  Eduardu.

  Milí čtenáři, modeláři i zájemci

  o historii, berte dnešní nulté čís-

  lo EMD jako náš předvánoční dárek

  a ochutnávku toho, co pro vás připra-

  vujeme do dalších čísel. Těšíme se na

  vás a slibujeme, že uděláme vše pro

  to, abychom vás dobře a kvalitně ba-

  vili nejen po celý příš rok, ale také

  dlouhá následující léta!

  Vladimír Šulc

  člen redakční rady EMD

  a ředitel společnos Eduard

  DEBRIEFING

  100

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

• Úvodník

  Vážení přátelé,

  vítejte u startovního čísla časopisu, který zajisté nemá malé ambice. Eduard Modeller‘s Den, tedy Eduardovo modelářské doupě, nebo také lenoška, pohodlné kanape, pro nás zjednodušeně EMD, si neklade za cíl konkurovat modelářským nebo historickým časopisům. Bude přinášet trochu jiný úhel pohledu a svou skladbou obsahu vytvářet mozaiku vhodnou jak pro čtenáře z okruhu plastikového modelářství, tak pro ty, kteří mají zájem o historii, muzejní cestování, setkávání se zajímavými osobnostmi a související témata.

  Abychom to vše dokázali pokrýt, vytvořili jsme kvalitní sestavu autorů, korektorů a překladatelů, kteří vám budou pravidelně předkládat výsledky své práce. Pak bude na vás, abyste si našli čas, rozložili se na svém oblíbeném kanapi nebo v doupěti a náš časopis si užili.

  Když píšu, že jsme vytvořili sestavu autorů, neznamená to, že bychom nepracovali na rozšiřování jejich základny. Jsme připraveni na spolupráci s dalšími badateli a publicisty, kteří se prostřednictvím EMD podělí se čtenáři o témata, která je fascinují, nabíjejí je, nebo jim nedají spát. Mezi články tak budou nejen zcela nové a neznámé příběhy letecké, vojenské a námořní historie, či historie plastikového modelářství, ale také témata všeobecně známá, na která se však podíváme z jiného, méně obvyklého úhlu.

  Geneze tohoto časopisu byla dlouhá a poměrně krkolomná. Začala před mnoha měsíci úvahami o tištěné podobě stávajícího Infa, kterou by si mohli zájemci objednat a nechat vyrobit principem on-demand, přes ročenku Infa s nejzajímavějšími články, až po to, co právě vidíte na svých obrazovkách. I poté, co byla koncepce EMD ujasněna, z mnoha různých důvodů trvalo několik měsíců, proběhlo několik odkladů, než bylo připraveno toto nulté číslo. Berte ho jako ochutnávku toho, co vás v budoucnu v EMD čeká.

  Ústředním prvkem tohoto čísla je článek, který pro nás připravil proslulý autor literatury o Luftwaffe, Donald Caldwell. Tématem je nechvalně proslulá mise 8th Air Force ze dne 17. srpna 1943 na Regensburg a Schweinfurt. V našem základním periodiku Info Eduard se v minulých měsících objevilo několik článků přímo na toto téma, nebo se ho nějakým způsobem dotýkajících. Práce pana Caldwella je doplňuje z „druhé strany“, z pohledu německé Luftwaffe. Do podobného tématu patří i rozhovor Matta Mabe s veteránem 100th Bomb Group, Johnem H. „Lucky“ Luckadoo. „Lucky“ je jedním z posledních žijících veteránů nejen Krvavé Stovky, ale i urputných leteckých bojů o nadvládu nad evropským nebem v období roku 1943. Velmi si vážíme toho, že mí přátelé Matt a Lucky k použití jejich rozhovoru svolili.

  Výlet do muzea nás v tomto čísle zavede do Manitowocu ve státě Wisconsin. Člen naší redakční rady, frekventovaný autor Infa a ředitel společnosti Eduard, Vladimír Šulc, tam při své návštěvě nasbíral nejen mnoho dojmů a fotografií, kterými vám chce toto unikátní muzeum přiblížit, zároveň zpracoval řadu detailních historických vhledů vztažených k exponátům muzea i k tamějším dějinám.

  Čistě modelářská rubrika, kterou naplňuje především externí kolega Marián Cihoň, a kterou nazýváme „Warning Shots“, tedy varovné výstřely, jakási upozornění, přináší informace o pětadvaceti novinkách z oblasti plastikového modelářství, tentokrát vztažených především k listopadu a prosinci 2024. Nečekejte v této rubrice nějaká hodnocení, recenze. Myslíme si, že to nám nepřísluší. O to více se budeme snažit přinášet modelářské novinky velmi, velmi čerstvé.

  Z pravidelných rubrik tu máme ještě dvě, které vede náš kolega z redakční rady, a jinak šéf marketingu Eduardu, ale také letecko-historický publicista, Jan Bobek. Zatímco první z rubrik ponese aktuální pohled, druhá bude historická. Ale že s historií a dneškem to není tak jednoduché, dokazují i oba články, kterých se ve svých rubrikách ujal sám editor. Historie i současnost se v nich dost prolínají. Víc ale nebudu prozrazovat, posuďte sami.

  Závěrečnou rubriku, kterou jsme nazvali příznačně Debriefing, bude pravidelně obstarávat Vladimír Šulc, od kterého jste zvyklí v Infu číst úvodníky. Ale protože jsem si tuto výsadu pro EMD přivlastnil já, bude pan Šulc, nebo pro mnohé z vás Vláďa, Vladimír, Vlad… každé číslo svou myšlenkou uzavírat.

  Přestože tvůrčí tým tohoto časopisu má za sebou několik let tvorby Infa Eduard, a nějaké zkušenosti zajisté nasbíral, koncepce zamýšleného časopisu je něčím zcela novým. Bude přinášet nové výzvy a nová řešení. Jsme připraveni vám nabídnout poctivou práci a čtivý, neotřelý obsah, ovšem nepovažujeme se za mistry světa. Učíme se, proto nám promiňte případné přešlapy a nedokonalosti, protože věříme, že právě ty, stejně jako vaše odezva, nás budou posouvat dál.

  Než svůj první sloupek v tomto časopise zakončím a vyzvu vás, abyste si užili jeho obsah přinejmenším tak, jako jsme si my užili jeho tvorbu, rád bych poděkoval svým kolegům z redakční rady, našim autorů, grafikům, korektorům a překladatelům za práci na obsahu tohoto čísla i již připravovaných čísel příštích. A v neposlední řadě také společnosti Triobo, která pro nás zápolila s neobvyklými technickými požadavky a pomáhala tak tento časopis během jeho dlouhého zrodu spoluvytvářet.

  Budeme rádi za vaše názory a odezvu.

  Příjemné čtení!

   

  Jan Zdiarský, šéfredaktor EMD & Info Eduard

• Aktualita

  
  

  Vlčí máky

  Text: Jan Bobek

   

  U nás v Česku je již po řadu let měsíc listopad spojen s Dnem veteránů, jehož symbolem jsou vlčí máky. Ač je to tradice poměrně stará, u nás si z vcelku logických důvodů našla své místo až v posledních třiceti letech. Předchozí režim vedený komunisty a jejich pomahači vzýval červenou barvu ve zcela jiném tvarovém uspořádání (a zrovna listopad jí býval plný) a květ vlčího máku jaksi nebyl v kursu. Prostřednictvím zakoupení vzpomínkových vlčích máků lidé dnes přispívají na podporu válečných veteránů. Zahraniční čtenáře, především ze zemí Commonwealthu, může přenesení jejich tradice do českého prostředí překvapit. S 11. listopadem a „poppies“ nás seznámili naši vlastní váleční veteráni z 2. světové války, kteří se po pádu komunistického režimu v roce 1989 vraceli ze Západu do svobodné vlasti. Symbol vlčího máku se v Česku začal používat v devadesátých letech. V roce 2001 následovala první oficiální oslava Dne válečných veteránů v Praze na Vítkově a o tři roky později byl Den válečných veteránů definován v legislativě jako významný den České republiky. Od roku 2014 je pak mimo jiné symbolem sbírky Vojenského fondu solidarity. Naše firma tento fond podporuje téměř každý rok při oslavách Dne veteránů v Praze na Náměstí míru výtěžkem z prodeje našich stavebnic, plakátů a upomínkových předmětů.

  Tradice Dne veteránů je nejsilnější ve Velké Británii a zemích Commonwealthu, ale postupně se ujala i v dalších zemích. Během uplynulých deseti let se postupně rozšiřuje například na Ukrajině.

  Jak se vlastně uctění památky padlých vojáků a podpora válečných veteránů spojila s vlčími máky? Prapůvod tohoto symbolu leží ve Flandrech v roce 1915 během druhé bitvy u Yper, jež probíhala od 22. dubna do 25. května onoho roku. Z předchozích bojů bylo bojiště masivní dělostřeleckou palbou proměněno v měsíční krajinu, na které zbyly jen pahýly stromů. Dnes takové scény můžeme vidět na záběrech z bojů na Ukrajině. Pro vojáky obou válčících stran na jaře 1915 tedy bylo značným překvapením, když bitevní pole v obrovském rozsahu rozkvetlo záplavou vlčích máků. Zemina nesčetněkrát zoraná výbuchy byla totiž pro tyto, v dobrém slova smyslu, plevelné rostliny ideálním prostředím.

  Po necelém roce strašlivé války, která právě během druhé bitvy u Yper přinesla útoky chemickou zbraní, byly kvetoucí máky pro vojáky v zákopech výjevem jako z jiného světa. Mnoho z nich poslalo květy domů v dopisech a dnes patří mezi cenné artefakty v muzejních sbírkách. Vlčí máky rostoucí na bojišti však byly fenoménem známým již od napoleonských válek.

  Základní kámen ke vzniku tradice vlčích máků položil právě během druhé bitvy u Yper kanadský vojenský lékař se skotskými předky, Major John McCrae, jenž sloužil v rámci 1st Brigade, C.F.A. Před válkou působil jako patolog a na toto téma i publikoval. Byl však nadán rovněž v oblasti poezie. Jeho přítel, Lt. Alexis Helmer, byl 2. května 1915 zabit dělostřeleckým granátem. Během následujícího dne se konal pohřeb Helmerových ostatků, jež se podařilo nalézt. McCrae pod dojmem smrti přítele a ohromného množství zabitých a zraněných vojáků po pohřbu začal tvořit báseň „Na flanderských polích“. Rád bych ji připomněl v básnickém překladu Petra Kukala, neboť ani po více než sto letech nepozbyla nic na své síle a poselství:

  
  

  Na polích Flander odevšad

  máky a kříže. Stovky řad.

  Zde spíme. Tak to zůstane.

  Ty letíš k slunci, skřivane,

  v rachotu děl a kanonád.

   

  Jsme mrtvi. Ještě před pár dny

  nám slunce pralo do torny.

  Hřálo nás jako láska těch,

  co nás teď najdou ve Flandrech.

   

  Teď jste to vy, kdo musí jít

  s pochodní v boj. Už pro náš klid.

  Věříme ve vás. Kdyby zhas‘

  plamen té víry, každý z nás

  zbytečně prolil svoji krev,

  co v mácích vzlíná ve Flandrech.

  
  

   Ještě během roku 1915 byla báseň publikována a stala se nejpopulárnějším dílem tohoto charakteru na téma probíhající války. Rychle se dočkala překladu do řady jazyků a mnoho vojáků ji s vděčností vnímalo jako vyjádření smyslu jejich utrpení a uctění obětí padlých kamarádů. John McCrae bohužel na počátku roku 1918 zemřel, a tak se nedočkal vydání své básnické sbírky, jež nesla název jak jinak než „Na flanderských polích“.

  V roce 1921 se vzpomínkové vlčí máky rozšířily mezi Spojenci jako symbol, jež se nosí připnut na klopách v den příměří. Tradice se natolik rozšířila, že dokonce vznikla továrna na vzpomínkové vlčí máky. Toto uctění památky padlých spojeneckých vojáků z první světové války i z dalších konfliktů je dodnes inspirací i pro umělecká díla. Téma vlčích máků však není ve světě prostou kontroverzí. V minulosti se spory týkaly jejich uměleckého návrhu, či oprávnění tento symbol prodávat. V souvislosti s některými vojenskými operacemi je jeho používání považováno částí veřejnosti dokonce za nevhodné. Někdy je ztvárněn v bílé barvě, jako symbol míru.

  Vraťme se ale do Česka. Když nastalo 11. listopadu 1918 v 11 hodin dopoledne pařížského času příměří, byl více než milion česky mluvících mužů ze zemí Koruny české součástí rakousko-uherské armády. V téže době však přes sto tisíc jejich krajanů bojovalo v Československých legiích na spojenecké straně. Legionáři sloužili ve francouzské, italské, srbské a do roku 1917 rovněž v ruské armádě. Asi stovka jejich krajanů dokonce bojovala v britských uniformách. Pravděpodobně nikdo z nich na obou válečných stranách by se nenadál, že po sto letech budou v jejich vlasti oběti válečných veteránů připomínány květem vlčího máku, jehož příběh začal na flanderských polích a jeho vzpomínková forma vznikla v zámoří. Vlčí mák jako symbol obětí a podpory válečných veteránů se ubírá novými cestami a věřím, že je to pro veterány a jejich rodiny dobrá zpráva.

  
  

• Medailon Grabmann

  Walter Grabmann (1905 - 1992)

   Jeden z nejschopnějších a nejvlivnějších velitelů stíhacích velitelství a divizí v rámci obrany Říše. Grabmann se naučil létat u německé policie a později získal hodnost v nově vzniklé Luftwaffe. Brzy se stal velitelem jedné z jednotek, ze kterých později vznikla JG 26. Po působení ve Španělsku v roli velitele stíhací složky Condor Legion přešel k nové kategorii stíhacích letounů, Bf 110 (Zerstörer). Velel ZG 76 během francouzského tažení a bitvy o Británii, za což byl vyznamenán Rytířským křížem. V srpnu 1942 převzal funkci Jafü Holland-Ruhrgebiet a v listopadu 1943 mu bylo svěřeno velení Jagddivision 3, které si udržel až do posledního chaotického měsíce války. Jeho poslední hodnost byla Generalmajor. Po válce byl hlavním autorem historických studií USAF o německém letectvu.

  Fw 190A-5, WNr. 410054, Oberst Walter Grabmann, Jagdfliegerführer Holland & 3. Jagddivision, 1943-1944   Stavebnice Eduard kat.č. 1144

  Fw 190A Obersta Grabmanna, velitele Jafü Holland-Ruhrgebiet, který vedl obranu Luftwaffe proti misi Schweinfurt-Regensburg.

  
  

• Medailon Graf

  Hermann Graf (1912 - 1988)

   První stíhací pilot, který dosáhl 200 vzdušných vítězství, a pátý voják, kterému bylo uděleno nejvyšší vyznamenání Wehrmachtu za statečnost, Rytířský kříž s dubovými listy, meči a brilianty. Po svém 202. vítězství na východní frontě byl Graf uzemněn a vrátil se do Německa, kde se tento syn pekaře s nízkým vzděláním stal oblíbencem nacistické propagandistické mašinérie. Nakonec byl obnoven jeho bojový status a postupně velel JG 50, JG 1 a JG 11 v rámci obrany Říše, ale později požádal o povolení vrátit se na východní frontu a velel své staré jednotce JG 52. V den ukončení bojů v Evropě se pokusil vzdát Američanům, ale jako prominentní příslušník jednotky z východní fronty byl předán sovětské armádě. Během svého čtyřletého zajetí v Rusku zřejmě podepsal dokumenty, v nichž uznal vinu nacistického Německa za zahájení války. Za tento prohřešek byl po návratu do západního Německa odsouzen německými veteránskými spolky a až do své smrti zůstal kontroverzní postavou.

  Major Hermann Graf, Kommodore JG 50, pózuje na konci roku 1943 vedle vyzdobené směrovky svého Bf 109G-6 „zelená 1“.

• Medailon LeMay

  Major General Curtis E. LeMay (1906 – 1990)

   

  Curtis E. LeMay se narodil ve městě Columbus v Ohiu. Když byly USA napadeny v Pearl Harboru, sloužil v hodnosti majora jako velitel nově ustavené 305th Bomb Group. Jeho skupina se měla o necelý rok později stát jednou z prvních amerických jednotek s těžkými bombardéry v Evropě. Vedl ji až do května 1943. Během tohoto počátečního období americké bombardovací letectvo nejen sbíralo první hřivny, ale za cenu těžkých ztrát také zkoumalo slepé uličky a zkušenostmi v moderní letecké válce vyvíjelo svou taktiku. Velký podíl na tom měl právě Curtis LeMay, jehož role výrazná role spočívala ve vývoji standardů strategického bombardování, sestavě bojových formací a logistice bombardovacích misí. V květnu 1943 opustil 305th BG a stal se velitelem provizorního 4th Bombardment Wing a později 3rd Bombardment Division, v níž se tento wing transformoval. Tuto jednotku vedl také nad Regensburg 17. srpna 1943. Ve svém velení se projevoval jako velmi tvrdý a zásadový velitel, mnohé z jeho přístupů dodnes budí kontroverze. V srpnu 1944 byl LeMay v hodnosti generálmajora převelen na dálný východ, kde působil ve velení XX a později XXI Bomber Command. Zde zpřesňoval taktiku strategického bombardování v podmínkách nasazení B-29 nad Japonskem a zasadil se za bombardování japonských měst zápalnými pumami při nočních útocích.

  LeMay velel také následným misím B-29 proti Japonsku, včetně masivních útoků na desítky japonských měst, včetně bombardování Tokia v noci z 9. na 10. března 1945, které je hodnoceno jako nejničivější bombardování války. O této operaci generál LeMay prohlásil: „USA konečně přestaly plácat mouchy a šly po hromadě hnoje“.

  K debatám o kontroverzích bombardování japonských měst je třeba doplnit informaci o letácích, která gen. LeMay nechal nad Japonskem shazovat. Text v japonštině říkal: „Bomby bohužel nemají oči. V souladu s americkou humanitární politikou vám tedy americké letectvo, které si nepřeje zranit nevinné lidi, tímto dává varování, abyste se z uvedených měst evakuovali a zachránili si tak život.“

  Po válce působil v Pentagonu ve štábu pro výzkum a vývoj a zde se začal zabývat myšlenkou prvku odstrašení, které se v následných letech studené války stalo hlavním aspektem přetahované mezi USA a Sovětským svazem. V roce 1947 se vrátil do Evropy, kde velel USAF Europe a mimo jiné vedl humanitární operaci zásobování západního Berlína obklíčeného okupačními vojsky Sovětského svazu. Od roku 1948 působil ve Strategic Air Command, později jako Chief of Staff of the United States Air Force. V roce 1965 odešel do důchodu a začal se věnovat politice. I zde často zaznívaly jeho nekompromisní a velmi tvrdé názory týkající se možného použití jaderných zbraní a přístupu ke globálně mocenským protivníkům. Mimo jiné patřil mezi ty, kdo během Kubánské krize prosazovali rychlá a tvrdé řešení. Roku 1968 kandidoval na viceprezidenta USA. Ač neúspěšně, American Independent Party, za kterou kandidoval, získala na „tu třetí stranu“ neobvykle vysokého výsledku. Čtyřhvězdičkový generál Curtis LeMay zemřel 1. října 1990 ve věku 84 let. Jeho příběhu se budeme podrobněji věnovat ve formě samostatného článku v některém z budoucích čísel tohoto magazínu.

  B-17F-30-VE 42-5867, osádka Lt. Williama D. Desanderse, 350th BS, 100th BG, Thorpe Abbotts, Velká Británie, 17. srpen 1943   Stavebnice Eduard kat.č. 1183

• Medailon Galland

  Wilhelm-Ferdinand „Wutz“ Galland (1914-1943)

  Třetí syn vestfálského zemského správce hugenotského původu, vstoupil do Luftwaffe v roce 1935. Nejdříve sloužil u protiletadlového dělostřelectva, kde byl za své úspěchy na počátku druhé světové války vyznamenán Železným křížem první třídy. Brzy však požádal zařazení do pilotního výcviku a převelení k Jagdwaffe (stíhacímu letectvu). V červnu 1941 se připojil ke svým dvěma bratrům v Jagdgeschwader 26. Mohlo to být považováno za protekci (jeho bratr Adolf byl Kommodorem JG 26), brzy se však ukázal jako vynikající bojový pilot a velitel formace, podle některých nejlepší v rodině. V červnu 1942 byl povýšen na Kapitäna 5. Staffel a v lednu 1943 se stal Kommandeurem II. Gruppe.

  Gallandovu kariéru s velkým zájmem sledovali operátoři RAF na druhé straně Lamanšského průlivu. Jeho volací kód Wutz byl na pobřeží Lamanšského průlivu nejvýraznější, jeho agresivita a drsný tón, který používal vůči velitelům ostatních jednotek Jagdwaffe, nezůstaly bez povšimnutí a „dynamický velitel Wingu z Vitry“ dostal ve zpravodajských zprávách RAF více prostoru než kterákoli jiná osobnost Luftwaffe.

  Dne 17. srpna 1943 provedla Gallandova II./JG 26 nejdříve dva přelety bez kontaktu s nepřítelem, poté však byla nasazena v plné síle proti vracejícím se útočníkům ze Schweinfurtu. Gruppe provedla jeden úspěšný čelní útok na bombardéry B-17, ale při opětovném formování k druhému útoku byla překvapena zezadu letouny P-47 z 56th Fighter Group. Galland byl na počátku tohoto boje sestřelen a zabit. Po dobu dvou měsíců zůstal nezvěstný, dokud nebylo jeho tělo nalezeno pohřbené spolu s letounem v měkké půdě severní Francie. Připsal si 55 vzdušných vítězství ve 186 bojových misích, všechny na Západě.

  Smrt oblíbeného a nadaného Wutze Gallanda byla pro Geschwader a Jagdwaffe vážnou ranou. Za osm měsíců svého působení ve funkci Gruppenkommandeura si u Luftwaffe (a u Spojenců) získal pověst jednoho z nejlepších velitelů formací na Západě. Přeživší piloti jeho Gruppe, kteří si říkali „Kavalíři“, o něm mluvili s láskou a byli přesvědčeni, že se pod jeho vedením opět stali nejlepší jednotkou u Lamanšského průlivu.

  
  

• Medailon Priller

  Josef „Pips“ Priller (1915 - 1961)

  Do Luftwaffe vstoupil v roce 1936 a na počátku druhé světové války byl stíhacím pilotem u JG 51. Byl velmi úspěšný v bitvě o Británii a v říjnu 1940 obdržel Rytířský kříž. Adolfu Gallandovi, jenž byl Geschwaderkommodorem JG 26, se podařilo dosáhnout jeho převelení k vlastní jednotce v listopadu 1940, kde se Priller stal Kapitänem 1. Staffel. Na pozici Kommandeura III. Gruppe byl jmenován 6. prosince 1941 a 10. ledna 1943 se stal Kommodorem JG 26.

  Když Priller převzal JG 26, bylo mu dvacet sedm let. Byl tehdy nejlépe hodnoceným pilotem v Geschwader, a tak se osvědčil v boji, což byl hlavní požadavek pro povýšení v Jagdwaffe. Byl také vynikajícím velitelem formací a bojovým taktikem. Na veřejnosti se projevoval jako společenský bonviván, který se vyznačoval živelným vystupováním. Velitelské povinnosti však bral vážně. Vždy se staral o blaho svých mužů, kteří mu na to odpovídali velkou úctou a láskou.

  Proslavil se osamoceným útokem ve svém Focke-Wulfu na Sword Beach v den D, kdy ho doprovázel jeho wingman. Na tento čin svět nejprve upozornila kniha a poté film Nejdelší den.

  Oberst Priller opustil Jagdgeschwader 26 v lednu 1945. Po pěti letech nepřetržitého působení na západní frontě jeho bojová služba definitivně skončila. Při 307 bojových letech dosáhl 101 vzdušných vítězství. Stal se inspektorem denních stíhačů (Západ), což byla funkce, která mu bránila v dalším bojovém létání.

  Po válce se Priller k létání nevrátil, ale stal se generálním ředitelem pivovaru, který vlastnila jeho manželka. Zemřel náhle 20. května 1961 na infarkt.

  Fw 190 A-5, WNr. 0157 298, Maj. Josef Priller, JG 26, Lille - Vendeville, Francie, květen 1943  Stavebnice Eduard kat.č. 82143

  Major Priller v polovině roku 1943 za letu v Fw 190A-5 WNr. 7298, v jeho obvyklém osobním letadle.

• Medailon Zemke

  Hubert „Hub“ Zemke

  Jednou z amerických stíhacích jednotek, které výrazně zasáhly do boje proti Luftwaffe během 17. srpna 1943, byla 56th Fighter Group pod velením Col. Zemkeho s letouny P-47 Thunderbolt. Pod palbou jednoho z jejích příslušníků zahynul v té době patrně nejlepší německý stíhací velitel na západní frontě, Major Wilhelm-Ferdinand Galland.

  Hubert Zemke se narodil 14. března 1914 v Missoule v Montaně v rodině německých imigrantů. Letecký výcvik v ozbrojených silách zahájil v únoru 1936. O rok později byl přidělen k 36th PS, 8th PG (Pursuit Group) a kvalifikaci pilota splnil v srpnu 1939. V roce 1940 byl Zemke poslán do Velké Británie, aby studoval taktiku RAF a v květnu 1941 byl zařazen k velitelské letce 56th PG (později 56th FG). V roce 1941, ještě v době americké neutrality, byl vyslán do Sovětského svazu, aby pomáhal se zaškolením sovětských pilotů na Curtissy P-40, dostal se při tom i do vizuálního kontaktu s německými letouny. Pravděpodobně již v té době sloužil jeden z jeho bratranců u Luftwaffe. Je možné, že jím byl Uffz. Egon Zemke, který sloužil v roce 1944 na západní frontě na letounech Fw 190 A u 2./JG 54 „Grünherz“.

  Po povýšení do hodnosti Captain v první polovině roku 1942 krátce sloužil u 89th FS, 80th FG, ale již v září 1942 se vrátil k 56th FG. Byl povýšen do hodnosti Lieutenant Colonel a stal se velitelem jednotky. Po intenzivním tréningu a jimi iniciovaných modifikacích letounů P-47 v USA byla 56th FG od počátku roku 1943 nasazena v Evropě. Pod vedením Zemkeho a dalších důstojníků se 56th FG rychle dostala mezi elitní útvary na evropském bojišti. Taktiku nasazení Thundeboltů zvládla natolik dobře, že se s 664 vítězstvími stala nejúspěšnější americkou stíhací jednotkou na evropském bojišti a na rozdíl od jiných útvarů, které přešly na Mustangy, si 56th FG ponechala typ P-47 až do konce války. Zemke se systematicky zabýval koncepcí bojových misí nad okupovaným kontinentem a přišel s taktikou vzdáleného stíhacího doprovodu, spojeného se systematickým průzkumem nepřátelského prostoru, která byla zavedena do praxe pod názvem „Zemkeho vějíř“.

  Hubert Zemke byl v srpnu 1944 jmenován velitelem 479th FG používající typ P-51 a u ní dosáhl několika dalších vítězství, jež uzavřely jeho skóre na 17,75 potvrzených sestřelech, 2 další sestřely mu byly uznány jako pravděpodobné a 9 letadel poškodil. Dalších 6,5 letounů zničil na zemi. Jedno ze svých vítězství si připsal 17. srpna 1943 při doprovodu svazu, který se vracel z náletu na Schweinfurt. V okolí St. Trond sestřelil jeden noční stíhací Bf 110.

  Během bojové mise 30. října 1944 kvůli vážnému poškození letounu padl do zajetí. V zajateckém táboře Stalag Luft I se v prosinci 1944 dostal do pozice Senior Allied Officer a pod jeho „velením“ se nakonec nacházelo okolo 9,000 zajatců. Zemke tak byl hlavní styčnou osobou mezi zajatci a jejich vězniteli a měl zásadní podíl na zlepšení životních podmínek zajatců a jejich bezpečnosti v posledních měsících války. Po válce byl Zemke velitelem 36th FW a 31st SFW. Do výslužby odešel v červenci 1966 a stal se autorem tří knih. Zemřel 30. srpna 1994 v Orovillle v Kalifornii. 

  
  

• Medailon Williams

  Robert B. Williams  (1901 – 1977) 

  se narodil v texaském Albany, kde v roce 1923 vstoupil do armádního letectva. Po dokončení výcviku působil ve fotoprůzkumných jednotkách, začátkem třicátých let jako letecký instruktor. Později působil ve velitelských funkcích bombardovacích jednotek a jako zkušený pilot podnikl několik dálkových letů, včetně mise sedmi bombardérů z Langley Field, VA do Rio de Janeiro v Brazílii. Na začátku 2. světové války působil jako vojenský pozorovatel ve Velké Británii. Po návratu do USA působil ve velitelských funkcích bombardovacího letectva, načež byl v červnu 1943 v hodnosti brigádního generála zařazen k 8th Air Force ve Velké Británii. Následně převzal velení její 1st Bombardment Division. Tu osobně vedl na několik důležitých misí. První z nich byl tragický nálet na Schweinfurt 17. srpna 1943. Za vedení této mise gen. Williams obdržel DSC. V květnu 1944 byl povýšen na generálmajora a v říjnu 1944 se vrátil do USA, kde se účastnil projektu Manhattan v Los Alamos. Jako velitel Second Air Force zodpovídal za výcvik osádek těžkých bombardérů a vývoj technik pro shozy speciálních zbraní. V červnu 1946 odešel do výslužby a přesunul se do San Antonio v Texasu. Mezi jeho hlavní vojenská vyznamenání Distinguished Service Cross, Distinguished Service Medal, American Defense Service Medal, American Theater Medal, WWII Victory Medal, European–African–Middle Eastern Campaign Medal, a brazilský Order of the Southern Cross. Generál Williams zemřel ve věku 76 let 10. února 1977. Jeho příběhu se budeme podrobněji věnovat ve formě samostatného článku v některém z budoucích čísel tohoto magazínu. 

   Brigádní generál Robert B. Williams v rozhovoru s Col. J. J. Nazzarem, velitelem 381st BG, Anglie, 12. září 1943. (foto: USAF)

• Medailon Anderson

  Major General Frederick Lewis Anderson

   

  Když velení U.S. Army Air Force vyhodnocovalo výsledky náletů na Regensburg a Schweinfurt, jedním z velících důstojníků, na jejichž bedrech spočívala odpovědnost za výsledky a ztráty této mise, byl brigádní generál Frederick Anderson.

  Narodil se 4. října 1905 v Kingstonu ve státě New York. V červnu 1928 absolvoval West Point Military Academy a byl přidělen ke kavalerii v hodnosti Second Lieutenant. Později téhož roku však začal pilotní výcvik ve Brooks Field v Texasu, který dokončil následující rok v texaském Kelly Field. Poté byl zařazen do Army Air Corps a v následujících letech pracoval v různých funkcích. Od poloviny 30. let sloužil u bombardovacích jednotek v Kalifornii a Coloradu. V roce 1934 navedl za letu hořící letadlo pryč od zástavby San Francisca a nad zálivem vyskočil na padáku. Za tento čin obdržel Distinguished Flying Cross.

  V roce 1940, po absolvování výcviku na Air Corps Tactical School v Maxwell Field v Alabamě, byl ponechán v instruktorském týmu jako vedoucí výcviku osádek bombardérů. Na jaře 1941 byl přeložen do kanceláře náčelníka Army Air Corps ve Washingtonu, D.C., kde pracoval jako Deputy Director of Bombardment v Training and Operations Division. V roce 1941 vedl Anderson Bombardment Tactics Board skupinu důstojníků, kterou vyslal Gen. H. H. „Hap“ Arnold do Velké Británie, aby studovali metody bombardování používané RAF.

  Začátkem roku 1943 se Anderson podílel na přípravě plánu pro Combined Bomber Offensive jako člen štábu generála Ira C. Eakera. V dubnu toho roku převzal velení 4th Bombardment Wing 8th AF. Anderson obdržel Silver Star za statečnost v boji, když v období od března do května 1943 vedl wing během čtyř samostatných bojových misí nad Evropou. Zúčastnil se také řady dalších bojových letů před tímto obdobím i po něm.

  V červenci se stal velitelem VIII Bomber Command a na konec tohoto měsíce naplánoval „Blitz Week“, který v rámci Oprace Gomorrah zahrnoval útoky na Hamburk a další města. Plánoval také srpnové nálety na Schweinfurt a Regensburg (Operation Double Strike). Anderson byl jedním z velících důstojníků, kteří trvali na strategii náletů do německého zázemí bez doprovodu stíhačů, i když německá obrana byla stále silnější a efektivnější.

  Před startem amerických bombardovacích svazů k náletu 17. srpna 1943 na Regensburg a Schweinfurt byl Anderson pod mimořádným tlakem. Musel se rozhodnout, zda misi kvůli nepříznivým ranním povětrnostním podmínkám zruší. Gen. „Hap“ Arnold, velitel amerických leteckých sil, měl ale mimořádný zájem na provedení náletu. Nakonec se Anderson, po vypjatých diskusích ve velení 8th Air Force, rozhodl vyslat osádky LeMayova 4th Bomb Wingu s předstihem před 1st Bomb Wingem, jehož piloti nebyli vycvičeni pro start za snížené viditelnosti. Le Mayovy bombardéry musely do Afriky doletět před západem slunce, proto se jejich start nemohl více odkládat. Pětihodinový rozdíl mezi vzlety obou wingů přispěl ke ztrátě šesti desítek bombardérů a více než pěti set členů osádek.

  V listopadu 1943 byl Arnold dočasně povýšen do hodnosti Major General, nejmladšího amerického důstojníka s touto hodností během války. Když byly v lednu 1944 v Evropě zřízeny pod vedením generála Carla A. Spaatze United States Strategic Air Forces, byl Anderson jmenován do funkce Deputy Commander for Operations (A-3).

  Po válce Anderson sloužil dva roky jako Assistant Chief of Air Staff for Personnel, než v roce 1947 odešel z aktivní služby, aby začal podnikat. Avšak v březnu 1952 byl jmenován do funkce U.S. Deputy Special Representative v rámci Mutual Security Agency a v dubnu 1953 se stal členem zastoupení v Radě NATO. Anderson byl spoluzakladatelem firmy Draper, Gaither & Anderson, jedné z prvních venture capital firem v oblasti, která se později stala známou jako Silicon Valley.

  V roce 1956 Anderson pracoval ve výboru projektu Rockefeller Brothers Fund Special Studies zabývajícím se cíli a strategií USA na mezinárodním poli. Působil také v Hooverově výboru pro reorganizaci federální vlády. Zemřel 2. března 1969 v Houstonu v Texasu a byl pohřben na Arlingtonském národním hřbitově.

  Foto: U.S. Army Air Forces

• DOUBLE STRIKE

   

  MISE  SCHWEINFURT-REGENSBURG z pohledu Luftwaffe

   Text: Donald Caldwell

    

  Základem článku je autorova kniha The Luftwaffe over Germany: Defense of the Reich (spoluautor Richard Muller) a Day Fighters in Defense of the Reich: A War Diary 1942-1945. Není-li uvedeno jinak, fotografie poskytl autor.

   

  Tento článek podrobně popisuje obranu Luftwaffe proti kombinovanému náletu 8th Air Force na Schweinfurt a Regensburg dne 17. srpna 1943. Schweinfurt, kde se nacházelo velké množství německého průmyslu na výrobu ložisek, a Regensburg, hlavní výrobní závod stíhacích letounů Messerschmitt, patřily mezi nejdůležitější cíle na seznamu spojenecké bombardovací ofenzivy. Obě města byla vzdálená, mimo dosah amerických doprovodných stíhačů, ale 8th Air Force, pod velením generálmajora Iry Eakera, byla pod tlakem z Washingtonu, aby u těchto cílů docílila okamžitých výsledků. Štáb generálmajora Freda Andersona z VIII Bomber Command proto vypracoval ambiciózní plán bombardovat oba cíle v jediný den. Tři skupiny B-24 byly po náletu na Ploiești stále nasazeny ve středomořském prostoru, takže celá mise musela být provedena bombardéry B-17. V konečné verzi plánu měl menší a novější 4th Bomb Wing vzlétnout jako první a zamířit přímo na Regensburg, přičemž by jej až k německé hranici doprovázely všechny dostupné stíhací letouny P-47. Po bombardování by svaz pokračoval na jih přes Alpy a přistál v severní Africe. Větší a zkušenější 1st Bomb Wing měl vzlétnout s patnáctiminutovým odstupem, měl bombardovat Schweinfurt a vrátit se do Anglie. Tyto B-17 by byly doprovázeny maximálním stíhacím doprovodem, který by v ten den byl na své druhé misi. Očekávalo se, že nová povaha a složitost kombinované mise zmate německé pozemní návodčí a vyčerpá jejich piloty. Největší slabinou plánu, kromě závislosti na dokonalém počasí a přesném načasování, byl omezený dolet bombardérů, což nutilo letouny z 1st Bomb Wing letět nejpřímější trasou na cíl a zpět. Tato trasa byla až po Schweinfurt téměř identická s trasou na Regensburg. Němečtí pozemní návodčí se tedy měli vypořádat se třemi formacemi bombardérů letícími stejnou trasou v tentýž den, což jejich schopnosti nijak zvlášť nenamáhalo.

  Reichsluftverteidigung [RLV, protivzdušná obrana Říše] pomalu nabývala na síle. Několik stíhacích jednotek bylo staženo z východní fronty a Středomoří a po přestavbě zahájilo výcvik pro boj s americkými těžkými bombardéry.

   

  Štáb RLV v předchozích měsících vypracoval plány na soustředění stíhačů podél tras možných náletů, směřujících hluboko do vnitrozemí. Němečtí piloti absolvovali předletové přípravy a dostali mapy popisující letiště, na nichž mohli po dlouhých bojových letech přistát. Tato letiště byla vybavena potřebným technickým zázemím. To mělo usnadnit druhá bojová nasazení stíhačů ve stejném dni, pokud do bojové zóny dorazili z nejvzdálenějších základen.

  Ráno 17. srpna 1943 proměnilo anglické počasí už tak pochybnou misi v katastrofu. Počasí nad západní Evropou bylo to ráno dokonalé - kromě anglických základen B-17, které byly zahaleny mlhou. Plány byly proto narychlo změněny. Osádky z 4th Bomb Wing potřebovaly stihnout denní světlo, aby mohly přistát na pro ně neznámých letištích v severní Africe, a mohly tedy se startem na misi čekat jen hodinu, poté však musely vzlétnout. V tuto dobu byl zřejmě změněn plán doprovodu, protože 4th Wing doprovázely pouze dvě skupiny P-47, zatímco další dvě stíhací skupiny čekaly spolu s 1st Bomb Wing, který nebyl dostatečně vycvičen pro starty za špatného počasí. Start bombardérů 1st Bomb Wing byl odložen o tři a půl hodiny, což byla maximální doba, jakou bylo možné čekat, a ještě se před setměním vrátit do Anglie. Ani to však nepředstavovalo dost času na to, aby se P-47 z prvního doprovodu vrátily, natankovaly a znovu vyzbrojily, takže doprovod velkého svazu k Schweinfurtu byl ponechán pouze na dvou skupinách P-47 a Spitfirech RAF s krátkým doletem. Dvě skupiny P-47, 56th FG a nová 353rd FG, dokázaly absolvovat dvě mise, podporovaly svaz letící k Regensburgu a vracející se jednotky od Schweinfurtu. Zatímco většina německých Jagdgruppe [stíhacích skupin] neměla příliš velké problémy s podniknutím dvou, nebo dokonce tří bojových letů během tohoto dne.

  Testy palubních rádií na základnách B-17 před úsvitem poskytly německým pozemním návodčím dostatečné varování před velkým náletem směřujícím hluboko do vnitrozemí. Jafü Holland-Ruhrgebiet [označení pro štáb a velitele řízení stíhacího operací v holandsko-ruhrské oblasti], jímž byl Oberst Walter Grabmann, operující z vily poblíž Arnhemu, uvedl v 08:00 svých sedm Jagdgruppe do plné pohotovosti. V 10:48 vyslal do vzduchu Hptm. Karla Borrise a jeho I./JG 26 z Woensdrechtu. Nejlepší popis Borrisova bojového letu najdeme v nepublikovaných pamětech Jörga Kiefnera, důstojníka, který byl krátce před tím přidělen k Borrisově jednotce. Jeho zpráva o bojovém letu může sloužit jako příklad řady dalších bojů, jež se v ten den odehrály:

  
  

  „Na stojánku 3. Staffel jsme jeli za úsvitu s mým velitelem Hptm. Hermichenem na motocyklu se sajdkárou, v níž bylo pět nebo šest lidí. V té době byla I./JG 26 dislokována na letišti Woensdrecht poblíž ústí Šeldy, jihovýchodně od Antverp.

  Motory našich stíhaček Focke Wulf Fw 190 byly právě zahřívány a z výfuků řvoucích motorů běžících na plný plyn vystřelovaly dlouhé světle modré plameny. Velitel pozemní obsluhy hlásil tři stroje Startklar [připraveny ke vzletu]. Všichni piloti se shromáždili, byl mi přidělen letoun „žlutá 2“. Byl to bývalý stroj Kommodora (opravdu rychlý stroj). Byl jsem šéfův Kaczmarek [wingman]. Také stroj Petera Ahrense byl připraven. Ve třech jsme měli zahájit „jednodenní válku“. Den předtím jsem zničením bombardéru B-17, který byl před tím poškozen někým jiným [endgültige Vernichtung, zkráceně eV], dosáhl svého prvního sestřelu. Oblékli jsme záchranné vesty, vyzbrojili se signální pistolí a municí v každé kapse letecké kombinézy pro boje u Kanálu a natáhli jsme se v sousední místnosti. V rádiu hrála tichá ranní hudba, většinou z BBC Londýn. Jakmile se rozednělo, přišli ordonancové a připravili stůl na snídani pro stíhací piloty. Alfons už s rachotem připravoval nádobí. Mohli jsme začít, venku bylo ještě lehce mlhavo, čekal se hezký den a pravděpodobně se brzy bude něco dít.

  Kolem osmé hodiny hlasitě zapraskala v reproduktoru zpráva z velitelství: „Nad Anglií byla zaznamenána intenzivní aktivita při shromažďovací formací!“ Aha, začíná to!

  Přicházely další a další zprávy. Formace stále kroužily nad ostrovem. Trvalo to dnes opravdu dlouho, než přišlo hlášení: „Nyní se čelo formace vydalo východním kurzem“. Evidentně tam musely být velké skupiny ´tlustých aut´ [Dicke Autos, kód Luftwaffe pro těžké bombardéry]. Z rádiové komunikace bylo patrné, že jde o čtyřmotorové bombardéry. Do akce! Rozkaz ke startu musel přijít okamžitě, protože jsme byli přímo v příletové trase hlášených nepřátelských jednotek. Takže je potkáme jako první! V 10:48 jsme dostali rozkaz ke startu.

  Karl Borris, na tomto snímku jako Oberleutnant v roce 1942, byl jediným předválečným pilotem JG 26, který létal s JG 26 až do konce války. Major Borris velel I. Gruppe po dobu téměř dvou let.

  
  

  Díky neustálým hlášením o situaci napětí rostlo až na hranici únosnosti, teď to konečně přišlo! Když jsem doběhl k letounu, můj mechanik už stál vedle něj s padákem, popruhy a přezkami připravenými. Výskok na křídlo a jedním hupem do sedačky. Páčka startéru v poloze zapnuto, zvednout břišní popruhy a sepnout je dohromady, levý a pravý ramenní popruh a sepnout přezkou. Na hlavu kuklu, kterou už měl mechanik připravenu v ruce, kabel do zástrčky rádia. Zapnout zapalování, startér zabral, pohnout pákou plynové přípusti, a skvělý motor BMW 801 s dvojitým hvězdicovým uspořádáním se rozeběhl, zpočátku vypouštěl modrý oblak kouře. Vpředu je volno, brzdové špalky jsou odstraněny, tlačítka rádia na ovladači jsou nastavena. Přidal jsem plyn a stroj roloval na okraj pole, hned napravo od Hermichena. Poslední zamávání mechanikovi, příští hodinu bude myslet na svého „ptáka“ a svého pilota!

  Pak zprava nad plochou přeletěla letadla štábního Schwarmu [čtyřčlenné letky]. Jakmile nás minuli, náš vedoucí mechanik vystřelil červenou světlici, my tři jsme dali plný plyn a začalo divoké rojení. Nevzpomínám si, kolik letadel z naší Gruppe vzlétlo. Nebylo jich mnoho, nanejvýš dvanáct. Hermichen byl v čele, ale pro mě, ´mladého zajíce´, bylo třeba držet se, udržet svou pozici co nejlépe a být opatrný. Stoupali jsme docela rychle. V záplavě příkazů a hlášení velitelů formací panoval v rádiu absolutní chaos."

  
  

  Borrisova I./JG 26 vzlétla při hotovostním startu v okamžiku, kdy svaz směřující k Regensbugu minul anglické pobřeží. Během pěti minut začalo být zřejmé, že bombardéry míří přímo k holandskému pobřeží a na letišti Schiphol dostal rozkaz ke startu Hptm. Klaus Mietusch se svou III./JG 26. Několik nočních stíhacích Messerschmittů Bf 110 z I./NJG 1 a II./NJG 1 vzlétlo také. Měly za úkol napadat opozdilé bombardéry. Na letišti Woensdrecht zůstala na zemi II./JG 1 a její personál sledoval, jak bombardéry přelétají přímo nad nimi. K této situaci došlo patrně proto, že v tu chvíli byla známa pozice a předpokládaný kurs jen asi poloviny bombardérů. Borris se svou jednotkou začal nabírat výšku východním kurzem, aby měl výhodnou pozici k útoku. Mietuschovi piloti již měli ranní slunce v zádech, když se dostali do vizuálního kontaktu s bombardéry.  

  Hptm. Rolf Hermichen, Kommandeur I./JG 11, je nesen od svého letadla, zcela nového Fw 190A-7, po úspěšném bojovém letu počátkem roku 1944. Focke-Wulf je zřejmě celý v nátěru Hellgrau (světle šedá), jež byla běžná pro výškové stíhací Bf 109, ale ne pro Fw 190. Hermichen byl během mise Schweinfurt-Regensburg Kapitänem 3./JG 26.

  
  

  Přilétající americký svaz se skládal ze 146 strojů B-17 v protáhlé formaci, kterou tvořily tři combat boxy se slabým doprovodem dvou squadron z 353rd Fighter Group. Borris čekal ve slunci a s výhodou převýšení, když se k němu bombardéry blížily. Byl v perfektní pozici pro čelní útok. Nedostatečný stíhací doprovod se patrně soustředil na ochranu prvního combat boxu a žádný z pilotů v kokpitech P-47 si nevšiml Focke-Wulfů, které se prohnaly kolem a v levé zatáčce se řítily k druhému combat boxu. Poté, co Němci americkou formací prolétli, zasáhli poslední box a odpoutali se z boje do různých směrů. Borrisův cíl, poslední letoun v combat boxu 94th Bomb Group, vzplanul, zamířil z formace kolmo dolů a dopadl na zem. Byla to první ztráta tohoto dne na obou stranách. Z poškozených motorů několika B-17 v posledním combat wingu začal vycházet kouř. Jeden Focke-Wulf byl zasažen, odpoutal se z boje a nouzově přistál na letišti Venlo. Žádné další německé stíhací letouny nebyly během tohoto útoku vážně poškozeny.

  Jörg Kiefner na to vzpomíná: “Vylétli jsme z tenké vrstvy oblačnosti a najednou jsme spatřili velkou skupinu Messerschmittů, jak se později ukázalo, byly to naši bratři z III. Gruppe. Měl jsem příliš málo zkušeností na to, abych se ve všem nějak orientoval. Vystoupali jsme do hladiny 8000 metrů a letěli širokým obloukem. Najednou se objevila ‘tlustá auta‘, čtyřmotoráky!!! Nejdřív výbuchy flaku a pak mezi nimi husté hrozny bombardérů pod námi a vlevo! Paralelním kurzem jsme se dostali před ně, bylo jich 150! Pak jsme zatočili k čelnímu útoku, pevně, v klesání a v semknuté formaci! Můj druhý útok na čtyřmotoráky.

  Útočíme z mírného převýšení, zpředu, ze šikmého kurzu. Obrovská letadla, která byla původně vidět jen jako obrysy, se stávají stále většími. Teď přitahuji, mířím na trup a pravé motory, zahajuji palbu, střílím, záblesky napříč skupinou a prolétám přímo středem formace. Fantastický zážitek, ty ´krabice´ jsou obrovské, některé už hoří, ve zlomku sekundy vidím jejich žraločí ocasní plochy velikosti domu s velkými černými markingy.

  Rychle zatáčím, támhle je [Staffelkapitän] Hermichen. Připojuji se k němu. Zatáčí ke dvěma osamělým Boeingům, které jsou poškozeny (námi?) a nabírají kurz k Anglii. Útok zespodu zezadu, přitahujeme, přede mnou je můj šéf, nehodlá nechat Boeing uletět. Přibližuji se na krátkou vzdálenost, z pozice vzadu pod mým vedoucím střílím na protivníka, který před námi visí ve vzduchu jako obrovská vrata od stodoly. Letoun brzy začíná jasně hořet z trupu a z pravých motorů. Poté, co se odpoutáváme doprava, se zatáčkou vracíme zpět abychom zaútočili zezadu jako podle příručky. „Zastavit palbu!“  volá Hermichen do rádia. Bombardér jasně hoří podél celé délky trupu a pět, šest členů osádky už vyskočilo. Pak bombardér zamíří přídí dolů a dopadá na zem – nezapomenutelný pohled. Zařazuji se znovu k Hermichenovi. Peter Ahrens byl také v této oblasti, sestřelil druhý Boeing. Letoun dopadl mezi Antverpami a naším letištěm Woensdrecht.“

  Hptm. Mietusch se připravuje na vzlet se svou III./JG 26 ze severoněmeckého letiště v červenci 1943, před návratem jednotky do Nizozemska.

  Oblt. Klaus Mietusch, fotografován v létě 1942 vedle ocasu svého Fw 190A-3 z 7./JG 26.

  
  

  Borris se znovu nepokusil svou Gruppe ve vzduchu zformovat k druhému útoku, ale spokojil se s tím, že jeho piloti hledali americké opozdilce a při tom čekal od Jafü na pokyn k přistání. Kiefner pokračuje ve vzpomínkách:

  
  

  „Naše trojice prolétla nízko nad letištní plochou, Hermichen a Ahrens kývali křídly. Zařazení do okruhu, podvozek dolů, podrovnat, přistát a rolujeme k velitelskému stanovišti. Spousta lidí, nadšeně mávají rukama, rolujeme do ochranných valů, hotovo, vypínám motor! Radost z výsledku! Lezu z mašiny, jdu k šéfovi, který už rukama nohama sděluje průběh boje. Podávám hlášení, mašina je v pořádku a všichni se ptají, jak to šlo, fungovala dobře? Jak letěla? Všichni mi záviděli, protože oni se museli spokojit s výhledem z letiště.

  Hermichen a Ahrens odešli na Gefechtsstand [velitelské stanoviště]. První z nich byl v trapné situaci. Jeho mechanik mu sdělil, že kanony jeho stroje mají na ústích stále záslepky a vůbec se z nich nestřílelo. Hermichen už nárokoval Abschuss [sestřel], ale hned podepsal svědecké hlášení Ahrensovi na Herausschuss [HSS, oddělení bombardéru od formace] a mě dosvědčil endgültige Vernichtung [eV, zničení poškozeného bombardéru], protože jsem letěl a střílel blízko něho.“ [poznámka redakce: Ve vzpomínce Lt. Kiefnera jsou nepřesnosti ohledně klasifikace Ahrensova vítězství nad bombardérem B-17. Fw. Ahrens měl 17. srpna 1943 ve skutečnosti uznány dva plné sestřely B-17, jeden v 11:32 severozápadně od Antverp a druhý v 15:30 severně od Antverp.]

  Fw 190A-7 „černá 16“ z 8./JG 26 s neobvyklým osobním emblémem v podobě zmasakrovaného ptáka. Mechanik, který fotografii poskytl, si bohužel nevzpomínal na okolnosti vzniku této malby.

  Bf 109G-6/R6, WNr. 15367, Oblt. Herwig Zuzic, 8./JG 1, Leeuwarden, Nizozemsko, červenec 1943   Stavebnice Eduard kat.č. 84201

  
  

  Další na řadě při útoku byla Mietuschova Gruppe. Když dorazila k bombardérům, vrhla se na zadní část proudu bombardérů, která byla ponechána naprosto bez ochrany stíhačů. Messerschmitty se zformovaly, provedly zatáčku a čelně napadly zadní wing. Při prvním útoku byl donucen opustit formaci jen jeden bombardér, ale němečtí piloti se vraceli po následujících patnáct minut. Mietuschova bojová filozofie byla odlišná od Borrisovy. Nařídil svým pilotům útočit, dokud je poškození jejich stroje, nedostatek paliva nebo střeliva, nedonutí boj opustit. Soustředili se na zadní dva combat boxy. Další tři poškozené Fortressy se začaly opožďovat, ale palubní střelci zabili jednoho pilota Messerschmittu a další byl nucen se zraněním nouzově přistát. Třetí pilot seskočil bez zranění na padáku po provedení sudovitého výkrut zadní částí svazu B-17.

  Fw 190A-5 Oblt. Rüdigera von Kirchmayera, technického důstojníka II./JG 1, na fotografii z poloviny roku 1943. Nese znak s klínem a kruhem, označení stroje technického důstojníka, a zeleného Tatzelwurma [bájné zvíře ze severského folklóru] na krytu motoru jako označení štábu Gruppe.

  Fw 190A-4, WNr. 140581, Lt. E. Burath, Stab I./JG 1, Deelen, Nizozemsko, duben 1943

  Stavebnice Eduard kat.č. R0016

  
  

  Jedna ze čtyř B-17, které se se oddělily od zadního boxu 4th Bomb Wingu, byla sestřelena Fw. Wernerem Kraftem z 9. Staffel, který se zařadil vedle ochromeného bombardéru, aby si ho prohlédl. Toho využil pravý boční střelec Sgt. William Binnebose, jenž Krafta sestřelil a večer se oba setkali v belgické nemocnici.

  Další tři B-17 byly sestřeleny Focke-Wulfy, Messerschmitty a číhajícími osádkami Bf 110 z NJG1. Bližší prozkoumání německých nároků na sestřely ukazuje, jak mohlo být obtížné potvrdit vítězství i u relativně jednoduchého bojové střetnutí. Než bombardovací formace dosáhla hranic Německa, osm strojů B-17 opustilo formaci. Jeden bombardér byl podle svědectví osádky určitě sestřelen flakem. Ze zbývajících sedmi byly tři přiznány jako plná vítězství letcům z I./JG 26, III./JG 26 měla přiznán jeden bombardér a další „společně“ s NJG 1. Luftwaffe teoreticky neuznávala vítězství dosažená ve spolupráci, ale letcům z NJG 1 byla přiznána tři plná vítězství, přestože dle pravidel pro kategorizaci a bodování vítězství jim měly tyto sestřely být přiznány jen jako zničení poškozeného bombardéru. V záznamech se nepíše nic o tom, že sestřelů noční stíhači dosáhli ve spolupráci s JG 26.

  Bf 110 G-4, Lt. Heinz-Wolfgang Schnaufer, II./NJG 1, Saint-Trond, Belgie, duben / květen 1943   Stavebnice Eduard kat.č. 8208

  
  

  Stíhací doprovod z 353rd FG byl podle plánu vystřídán kolegy z 56th FG, jejíž piloti zahlédli jen jeden německý stíhací letoun. Německý pozemní návodčí zaznamenal přílet nových nepřátelských stíhačů a rychle své vlastní letce poslal pryč, a nařídil jim návrat na domovská letiště.

  Když se u Eupenu obrátily zpět domů poslední P-47, měly německé stíhací jednotky pod velením Jafü Holland-Ruhrgebiet volný prostor, aby nerušeně pokračovaly v útocích. U Aschaffenburgu se v 11.50 dostala do kontaktu s bombardéry I./JG 1 a III./JG 1. Focke-Wulfy z I. Gruppe nárokovaly bez vlastních ztrát tři plná vítězství a tři oddělení bombardérů od formace. Velitel Messerschmittů z III. Gruppe, Hptm. Robert Olejnik, odstartoval se zpožděním s vadnou radiostanicí a nedokázal svou jednotku dohnat. Po dobu 35 minut letěl u formace B-17 a nakonec nárokoval jedno zničení poškozeného bombardéru. Zbytek jeho Gruppe neohlásil žádná vítězství a přišel o jeden Bf 109. Jako další na scénu přiletěly Messerschmitty z I./JG 3, jejichž piloti nárokovali tři B-17 při ztrátě dvou strojů. Další dvě jednotky Obersta Grabmanna, II./JG 1 s Fw 190 a III./JG 3 s Bf 109 byly vyslány do boje, ale nenavázaly s nepřítelem kontakt. Poté přistály ve Woensdrechtu a vyčkávaly na návrat bombardérů.

  Fw 190A-6 „červená 5“ z 5./JG 1 na snímku z Rheine, léto 1943. Tento letoun byl ztracen při nočním bojovém letu 27. září, když jej pilotoval stíhací pilot jiné jednotky.

  Na snímku z července 1943 spouští blíže neidentifikovaný pilot 5./JG 1 motor Fw 190. Jméno pilota se v různých zdrojích liší. Spodní část krytu motoru je ve žluté identifikační barvě, přední prstenec kapotáže a Tatzelwurm jako symbol Gruppe jsou v červené barvě 5. Staffel.

  
  

  Jakmile začalo být jasné, že bombardéry míří k nějakému cíli v západním nebo jižním Německu, Jafü Holland-Ruhrgebiet požádalo o podporu kolegy z dalších stíhacích velitelství. Jednalo se o Jafü Deutsche Bucht, Jafü 2 a Jafü 3. Oficiální koordinace aktivit těchto velitelství dosud neexistovala, ale žádosti o obdobnou pomoc byly odmítány jen zřídka.

  Bombardéry z Regensburg Task Force směřují na jih poté, co úspěšně napadly svůj cíl. [foto: NARA]

  B-17F-85-BO 42-30066, osádka Lt. Charlese B. Cruikshanka, Maj. John C. Egan, 418th BS, 100th BG, Thorpe Abbotts, Velká Británie, 17. srpen 1943    Stavebnice Eduard kat.č. 1183

  Bf 109G-6 „černá 7“ Fw. Josefa Kehleho z 8./JG 1 na fotografii z Leeuwardenu v létě 1943. Letadlo má standardní kamufláž, červenobílou spirálu na vrtulovém kuželu a dva emblémy. Jeden náleží Staffel a druhý Kehleho Rotte [dvojice letadel].

  
  

  Ze svých severoněmeckých základen byla na jih poslána JG 11, naopak JG 2 se přesunula východním směrem ze svých základen v západní Francii. Všechny části obou eskader se přesunuly příliš pozdě na to, aby dokázaly zasáhnout proti přilétajícím svazům, ale přistály na základnách podél předpokládané návratové trasy Američanů, které se obvykle shodovala s trasou příletu.

  Bombardéry se mezitím dostaly do území, které bránily jednotky spadající pod Jafü Süddeutschland, které mělo k dispozici jen jednu denní stíhací jednotku, JG 50 pod velením Major Hermanna Grafa. Graf byl v té době stíhačem s nejvyšším počtem vítězství, ale v ten den nevedl svou jednotku ani při jednom ze dvou bojových nasazení, jež podnikla.

  Tento úkol převzal velitel 1. Staffel, Oblt. Alfred Grislawski. Bombardéry letěly asi 20 mil od základny JG 50 ve Wiesbaden-Erbenheimu a všech 26 stodevítek bylo při hotovostním startu vysláno do akce. Přidaly se k nim Einsatzschwärmy [bojové letky] operačně výcvikových jednotek, které měly základny v okolí. S čelními útoky na bombardéry začaly kolem poledne a pokračovaly až do 12.50, když bombardéry na posledním otočném bodě [Initial Point] nasadily přímý kurs k Regensbugu. Teprve nyní byl Němcům znám cíl náletu. Industrieschutzstaffel [tovární ochranná jednotka] výrobního závodu Messerschmitt v Regensburgu rychle vyslala do vzduchu 12 Bf 109. Oblt. Stemmler sestřelil jednu B-17 ještě před odhozem pum, ale zbylých jedenáct pilotů Messerschmittů se letem střemhlav odpoutalo z boje. Stemmler se k tomu vyjádřil v tom smyslu, že záměr vytvořit tuto jednotku byl dobrý, ale zkušební piloti nejsou automaticky dobrými bojovými piloty. Grislawskiho muži a piloti výcvikových jednotek nárokovali osm bombardérů, jejich ztráty z tohoto letu nejsou známy. Poslední letci, kteří dostali pokyn jít do boje, byli z výcvikové jednotky nočních stíhačů, NJG 101. Dostali za úkol hledat opozdilce a podařilo se jim sestřelit dva, třetí vítězství nebylo uznáno. Většina z těchto německých stíhačů však kroužila severně od města a čekala, až se svaz bombardérů B-17 bude vracet do Anglie.

  Bf 109G-6, Oblt. Alfred Grislawski, 1./JG 50, Wiesbaden-Erbenheim, Německo, září 1943

  Stavebnice Eduard kat.č. 2144

  Reichsmarschall Göring hovoří s Oblt. Alfredem Grislawskim během inspekce JG 50 v Erbenheimu koncem roku 1943. Za Göringem je Kommodore, Major Hermann Graf, vlevo vzadu Genobst. Bruno Lörzer.

  Hptm. Wilhelm-Ferdinand Galland, Kommandeur II./JG 26, druhý z bratrů Gallandových, který zahynul u JG 26. „Wutz“ byl zabit 17. srpna 1943 pilotem P-47 z 56th Fighter Group doprovázejícím misi  Schweinfurt-Regensburg.

  
  

  Bombardování 4th Bomb Wing ukončil v 13.07 a k velkému překvapení Němců svaz zamířil na jih, kde nebyla připravena žádná obrana. Američané nyní mířili do severní Afriky a museli čelit jen poškozením svých strojů, obtížím s navigací a zmenšujícím se množstvím paliva. Ztratili 24 strojů B-17, z nichž 14 se zřítilo nad kontinentem, dva nouzově přistály ve Švýcarsku, čtyři havarovaly v jižní Evropě a čtyři byly nuceny přistát na hladinu Středozemního moře u tuniského pobřeží. Dalších padesát bylo poškozeno. Všechny bombardovací skupiny Col. LeMaye za tuto misi obdržely Distinguished [později nazývanou Presidential] Unit Citation. Nálet byl vyhodnocen jako úspěšný, snímky z následného fotoprůzkumu prokázaly vážné poškození výrobního závodu firmy Messerschmitt.

  Pozemní návodčí v Jafü 2 a Jafü Holland-Ruhrgebiet byli zaskočeni tím, že dosud nedorazila hlavní část bombardérů B-17. Oba americké bombardovací wingy v minulosti vždy své útoky koordinovaly, aby se dělily o obranu, a ranní testy radiostanic dokazovaly, že druhá část bombardérů do akce poletí rovněž. Ale Němci se na ně v tu chvíli nemohli zaměřit. Nad Kanálem byly totiž hlášeny nálety bombardérů B-26 RAF, které obvykle odváděly pozornost od následujících náletů svazu B-17.

  Nepřátelé k Němcům v tento den přilétali s tak velkými časovými rozestupy, že i méně nebezpečné formace, které byly často ignorovány, mohly být tentokrát napadeny. Pět spojeneckých formací mířilo k Pas de Calais, kde čekaly tři Staffel z Geschwadergruppe JG 26 [stíhací skupina štábu eskadry, jednalo se o ojedinělý taktický útvar]. Nicméně protiakce německých stíhačů úspěšná nebyla. Byl sestřelen jen jeden Typhoon a stíhací doprovod Spitfirů sestřelil jeden z Focke-Wulfů a jeden Messerschmitt. Spitfiry se střetly také s částí II./JG 2, pravděpodobně během přeletu této německé jednotky na jinou základnu pro odpolední bojový let a ve střetnutí Britové přišli o jednoho pilota.

  Těsná formace B-17 v doprovodu stíhacích letounů P-47 ze 4th Fighter Group. Pravděpodobně jde o misi ke Stuttgartu dne 6. září 1943.

  
  

  Na několika základnách v okolí Beauvais sídlila II./JG 26, jíž velel Major Wihelm-Ferdinand „Wutz“ Galland, bratr Adolfa Gallanda, jenž v té době zastával funkci General der Jagdflieger [Generál denních stíhačů]. Gruppe vzlétla při hotovostním startu před polednem, patrně aby uvolnila svá letiště před případným náletem Marauderů. Nebyla navedena na nepřítele a o čtyřicet pět minut později její piloti přistáli zpět, aby se připravili na další nasazení. Poté jednotka dostala rozkaz k přesunu z Beauvais do Lille-Nord, ale důvod pro toto rozhodnutí není znám. Letiště Lille-Nord se nacházelo blíž k předpokládané trase druhého náletu těžkých bombardérů, které se tou dobou seskupovaly do formací nad Anglií. Lille-Nord však bylo poměrně malé letiště, z nějž obvykle operovala jen jedna Staffel a aktuálně na něm měla základnu již zmíněná Geschwadergruppe JG 26. Gallandova II. Gruppe zde přistála v 14.30, krátce poté, co svaz B-17 přeletěl anglické pobřeží. Nezbyl čas na doplnění paliva, takže II./JG 26 proti bombardérům letícím směrem na Schweinfurt nezasáhla.

  I bez této jednotky měl Oberst Grabmann po ruce dostatečné síly, aby čelil druhému svazu B-17, který přilétal se značným zpožděním a letěl přesně po stejné trase jako první svaz. Podél předpokládané návratové trasy bombardérů, které zasáhly Regensburg, bylo připraveno třináct Gruppe denních stíhačů. Bylo to největší množství stíhacích jednotek, které do té doby Němci proti spojeneckému náletu nad Evropou nasadili. Jejich příprava tentokrát neměla vyjít naprázdno.

  První hlášení radarových stanic o 230 bombardérech B-17, které letěly ke Schweinfurtu, dorazilo k pozemním návodčím ve 14.26. Tento svaz měl větší stíhací doprovod než jejich předchůdci. Osm perutí Spitfirů doprovázelo bombardéry k Antverpám. Tam je měly vystřídat dvě stíhací skupiny Thunderboltů, které mohly s bombardéry letět až k Eupenu na belgické straně hranice s Německem. Letiště Woensdrecht bylo opět na trase bombardovacího svazu. Focke-Wulfy z II./JG 1 a I./JG 26 byly posíleny o Messerschmitty s kanony v gondolách pod křídlem z III./JG 3, která byla na svém prvním bojovém letu v rámci obrany Říše. Messerschmitty začaly startovat v 14.30 a jako první se dostaly do kontaktu s bombardéry. Pozemní návodčí vedli tuto jednotku nad Severní moře, shodou okolností přímo pod Spitfiry z 222. peruti RAF, jejichž piloti bez váhání zaútočili. Sestřelili tři Messerschmitty a nepřátelskou jednotku rozprášili tak, že již nemohla obnovit formaci. Rozzuřený Gruppenkommandeur Hptm. Walther Dahl z této situace obvinil pozemní návodčí, ale chyba byla přinejmenším zčásti způsobena také nezkušeností jednotky se západoevropským bojištěm.

  Bf 109G-6, 7./JG 3, Bad Wörishofen, Německo, říjen 1943

  Stavebnice Eduard kat.č. BFC055

  Hptm. Walther Dahl, Kommandeur III./JG 3, kráčí kupředu, aby pogratuloval pilotům 7./JG 3 po jejich úspěšném letu 14. října proti druhému náletu na Schweinfurt. Bf 109G-6 „bílá 6“ nese kompletní označení: emblém Geschwader na kapotáži motoru, svislý pruh III. Gruppe a bílou kometu označující Staffel. Pod křídlem je vidět WGr 21, standardní vybavení této Staffel.

  
  

  Lt. Kiefner z I./JG 26 se na svůj druhý let toho dne těšil s velkým očekáváním. Vzpomíná:

  
  

   „Kolem poledne přistály na našem letišti tři nebo čtyři Gruppe, převážně s Me 109. Dorazili jsme na naši stojánku, která teď byla přecpaná stíhacími letouny. Dělalo to sice mohutný dojem, ale necítili jsme se moc dobře, ‘ptáky‘ šlo jen velmi málo maskovat.

  Poté, krátce po druhé odpoledne, byla vyhlášena Erhöhte Aufmerksamkeit [zvýšená pohotovost]. Krátce na to následovala Sitzbereitschaft! [hotovost v kokpitech]. Letištní plocha byla plná letadel – „Beulen“ [Bf 109G-6] startovaly první, za nimi Focke-Wulfy. My šli nahoru poslední. Po chvíli byly tři letouny z 3./JG 26, ve kterých seděli Peter Ahrens, Max Munch a já, pověřeny jako Holzauge-Kette [výškové zajištění] nad gigantickou hordou 75 stíhacích letounů. Nikdy jsem nás neviděl v takové síle a nemohl jsem se zbavit pocitu naprosté sebedůvěry a bezpečí.“

  
  

  Fw. Peter Ahrens vedl trojici z 3. Staffel a pokusil se dostat k bombardérům ještě, než odletěly Spitfiry. Jörg Kiefner pokračuje: 

  
  

  „Letěli jsme v hladině 5000 metrů, když jsme zpozorovali ‚tlustá auta‘. Byli jsme pod nimi v pozici, ze které nešlo zaútočit. Napravo od nás bylo asi 180 bombardérů, které vypadaly jako tři kompaktní hrozny révy. Výkřik v rádiu – „Pozor, jsou tu kolem doprovodní stíhači!“ Peter [Ahrens] prudce zatočil doprava, přímo pod nejníže letící „Pulk“ [formace bombardérů], aby se na jeho druhé straně dostal možnost nerušeně zaútočit na velký „Haufen“ [lidově: hromada bombardérů]. Pak jsme letěli paralelně s Boeingy, nervy drásající zkušenost. Rychlý pohled doleva a zakřičel jsem do rádia: „Aufpassen, Indianer!“ Mířily k nám tři Spitfiry. Znovu jsem zakřičel, „Peter, letí dolů!“ právě když provedl bleskový odval doleva, Münch ho následoval. Zatočil jsem doleva, příliš pomalu - moje ´bedna´ se brzy rozpadala na kusy. Sotva jsem postřehl malou ránu do levého kolena. Na křídlech se vyrojily květáky výbuchů, křidélka kmitala nahoru a dolů a spadl jsem do ploché vývrtky, se kterou jsem svým kniplem nemohl nic dělat. Byl jsem přilepený na pravé straně kokpitu, sotva jsem byl schopen pohnout rukama. Nějak jsem dokázal zatáhnout za páku odhozu překrytu kabiny a rozepnul jsem popruhy. Pořád jsem byl v té zatracené vývrtce. Už jsem byl 1500 metrech. Posledním vzepřením jsem dostal ven a o pár sekund později nade mnou rozkvetl nádherný bílý oblak.“

  
  

  Kiefnerovo koleno mělo v sobě kulku ráže .303” a při výskoku se uhodil hlavou o ocasní plochy. Po přistání ho dva belgičtí farmáři odvezli do nemocnice v Antverpách. Po krátkém léčení, ještě kratší dovolené doma a návštěvě v rehabilitačním zařízení Kurheim Florida pro stíhací letce, se vrátil ke své Gruppe na konci prosince.

  Spitfiry u Antverp nasadily kurz zpět na základny. Jedna ze dvou skupin Thunderboltů, 4th FG, zmeškala setkání a vůbec se nedostala na svou přidělenou pozici nad vedoucími combat boxy. Druhá jednotka, 78th FG, provedla doprovod zadních boxů B-17 přesně podle rozkazu. Neměla moc příležitosti k boji, protože dvě Gruppe Focke-Wulfů si mezitím našly nechráněné čelo bombardovacího svazu. Němci byli schopni ve volném vzdušném prostoru před bombardovací formací připravit dobře koordinované čelní útoky. Jakmile byla soudržnost vedoucího wingu narušena, postupné útoky vyhledávaly nejméně chráněnou část bombardovacího proudu, v souladu s obvyklým německým schématem. Dalšími preferovanými cíli byly bombardéry na nejvyšších nebo nejnižších pozicích v boxech, které nebyly tak dobře kryty střelci sousedních bombardérů. Americké osádky daly nejnižší pozici ve formaci squadrony ve spodním boxu přezdívku „kout rakví“.

  Bf 109G-6, WNr. 18807, Ofw. Alfred Surau, 9./JG 3, Bad Wörishofen, září 1943

  Stavebnice Eduard kat.č. 8268

  Obfw. Alfred Surau sedí na kole svého Bf 109G-6 „žlutá 6“ v Bad Wörishofenu na podzim 1943. Stíhačka 9./JG 3 nese kompletní označení: emblém Geschwader na kapotáži motoru, žlutý vrtulový kužel, boule na krytu motoru a číslo letadla, spolu s velkým okem na boulích, vše má vazbu na příslušnost k 9. Staffel. Na trupu je černý svislý pruh III. Gruppe a na žlutě zbarvené směrovce jsou vyznačena vítězství v podobě černých pruhů.

  
  

  Borrisova I./JG 26 zůstala s bombardéry o hodně déle než při jejich předchozím letu a nárokovala čtyři bombardéry, než se musela kvůli ubývajícímu palivu z boje odpoutat. Dvě z vítězství byla později potvrzena. Jedinou ztrátou byl Kiefner a jeden nováček, který doletěl až do Koblenze a poté, co mu došlo palivo, zahynul při pokusu o nouzové přistání.

  Focke-Wulfy z II./JG 1 provedly v pořadí jednotlivých Staffel čelní útoky postupně vždy ve formaci jednoho Schwarmu a poté následovaly individuální útoky. Jednotka nárokovala šest B-17 sestřelených nebo oddělených od formace. Tři z nich byly potvrzeny. Jednotka ztratila čtyři Fw 190 při haváriích nebo nouzových přistáních a jeden pilot byl těžce zraněn.

  Zkoumání Abschussmeldungů [hlášení o sestřelech] II./JG 1 z tohoto boje ukazuje obtížnost přiznání individuálních vítězství. Uffz. Schönrock sestřelil B-17 z 91st BG u Mayen-Andernachu. Ještě během následující noci stihl navštívit přeživší členy její osádky a vyplnil Abschussmeldung. JG 1 snížila nárok na „eV“ a konečný výsledek posuzování sestřelu nebyl uzavřen. Uffz. Scharler naposledy pozoroval svůj cíl ve strmém klesání, ale dopad bombardéru neviděl. Vznesl nárok na vítězství v kategorii HSS, ale JG 1 vydala zamítavé stanovisko. Lt. Heinz Schwarz donutil B-17 k opuštění formace a později viděl, jak na bombardér útočí tři stíhači a letoun padá do vývrtky. Také on vznesl nárok na vítězství v kategorii HSS, rovněž však došlo k zamítnutí již na úrovni JG 1.

  Oberst Grabmann načasoval přiblížení většiny svých obránců tak, že se dostali do kontaktu s bombardéry až poté, když se dle očekávání Thunderbolty na německé hranici obrátily zpět směrem na své základny. Po následující dvě hodiny byly bombardéry bičovány útoky deseti stíhacích Gruppe. Intenzita útoku předčila cokoliv, co bombardovací osádky dosud zažily. Mietuschova III./JG 26 byla typickým příkladem. Odstartovala z nizozemského Schipholu v 14.39 a dostala pokyn letět na jihovýchod, směrem k Německu. K proudu bombardérů se tato jednotka dostala u Aachenu, zůstala s nimi v kontaktu po dobu třiceti minut a nárokovala čtyři vítězství. Jeden Messerschmitt byl sestřelen, tři byly poškozeny, ale nikdo z pilotů nebyl zraněn. Další jednotky, které nárokovaly sestřely, byly I./JG 1, III./JG 1, I./JG 3, Stab/JG 11, I./JG 11, II./JG 11, III./JG 11, JG 50 a NJG 101. Nejúspěšnější z nich byly I./JG 11 a JG 50, každá získala šest potvrzených vítězství. Několik Staffel bylo vyzbrojeno dvojicí raket WGr 21 pod křídlem, jejichž použití německými piloty při čelním útoku bylo velmi ošidné. Oblt. Heinz Knoke vedl svou 5./JG 11 do čelního útoku raketami na spodní box – pravděpodobně z 92nd BG – v zadní části formace. Knokeho letoun byl zasažen do křídla obrannou palbou, což vedlo k předčasnému odpálení jedné rakety. S druhou raketou minul, odpoutal se letem střemhlav a poté odhadoval rozsah poškození svého stroje. Zbytek jeho Staffel zaznamenal dva přímé zásahy, ale bombardéry z formace nevypadly, a tak Němci vzdušná vítězství neohlásili.

  Útoky stíhačů ochably, když osádky B-17 zahájily zaměření cíle ve Schweinfurtu. JG 50, která byla jednotkou s jednomotorovými stíhačkami se základnou nejblíže Schweinfurtu, byla pravděpodobně poslední Jagdgruppe, jež se od amerického svazu odpoutala. Bomby byly odhozeny mezi 15.59 a 16.11. Z několika důvodů, které zde není nezbytné rozebírat, žádné bomby nezasáhly cíl, přestože v prostoru cíle nebyla oblačnost a palba flaku byla lehká. Celkové výsledky náletu byly označeny jako „very poor“ – velmi špatné. Tři B-17 z níže letících skupin byly flakem poškozeny do té míry, že musely opustit formace a žádná z nich se do Anglie nevrátila. Němečtí noční stíhači odvedli efektivní práci při honbě za opozdilci a získali pět potvrzených vítězství. Jeden průzkumný pilot se také přidal k honbě za bombardéry a byla mu přiznána jedna B-17.

  Fw 190A-5, WNr. 2700, 2./JG 11, Husum, Německo, srpen 1943

  Stavebnice Eduard kat.č.84118

  Bf 109G-6, jehož pilotem byl Kommandeur II./JG 3, Major Kurt Brändle, který v den mise Schweinfurt-Regensburg ještě nebyl v obraně Říše aktivován. V tomto letadle 3. listopadu stejného roku padl. Bílé směrové kormidlo označuje Brändleho jako vedoucího formace.

  
  

  Zbývající bombardéry seskupily své obranné boxy a nabraly návratový kurz, poněkud severněji od původní příletové trasy. Američané se domnívali, že tím zmátli německé obránce, protože osádky bombardérů až k belgické hranici pozorovaly jen několik stíhacích letounů. Ve skutečnosti byli Němci už stejně vyčerpaní jako Američané. Útoky jednotek s jednomotorovými stíhacími letouny při jejich druhém či třetím nasazení toho dne už byly početně slabé a nejisté. Piloti Focke-Wulfů z I./JG 1 si nárokovali tři vítězství, z toho dvě byla potvrzena. Piloti stodevítek z I./JG 3 také nárokovali dvě. Šest Bf 110 z II./NJG 6 odstartovalo z letiště Mainz-Finthen a jejich osádky dostaly za úkol zaútočit na combat boxy namísto pronásledování opozdilců. Jedna Kette [tři letouny] provedla útok na 303rd Bomb Group, vlekoucí se v zadní spodní části combat wingu, Němci se přiblížili k bombardérům zespoda a přímo zezadu a chtěli zaútočit z bezprostřední blízkosti, jak to bylo obvyklé při boji s nočními bombardéry RAF. Avšak pro zadní a spodní střelce na palubách B-17 představovali terče jako na rybníku. Sestřelili všechny tři stodesítky a z šesti členů osádek přežili jen dva. Druhá Kette se přiblížila formaci 379th Bomb Group opatrněji a podařilo se jim sestřelit jednu již dříve poškozenou B-17, při ztrátě jednoho vlastního stroje.

  B-17F č. 42-29978 „Hell‘s Angel“ od 381st Bomb Group, ztracená během mise na Schweinfurt 17. Srpna 1943

  
  

  Velitelé formací, kteří přistáli mimo své domovské základny, měli doplnit palivo a dostali za úkol zorganizovat improvizované útočné jednotky z pilotů různých útvarů, kteří také přistáli na daném letišti. Oblt. Knoke přistál se svým poškozeným Bf 109 na letišti Bonn-Hangelar, kde mechanici zjistili, že jeho stroj má prasklinu v nosníku křídla. Shromáždil malou skupinu pilotů s letouny Bf 109 a Fw 190 a vedl je ve svém poškozeném stroji, aby znovu našli proud bombardérů. Soustředil se na opozdilce a manévry jeho poškozeného stroje byly natolik nápadné, že si toho všimla osádka jeho cíle, B-17 z 305th Bomb Group. Dokázal ji sestřelit, ale sám byl zasažen, jeho motor v nízké výšce vysadil a byl nucen nouzově přistát. Podle Knokeho z letounu nezůstalo nic vcelku, mimo ostruhového kola. Jeden z jeho rukávů byl nasáklý krví od zranění způsobeného střepinou, ale ke své Gruppe v Jeveru se vrátil během následujícího dne v kurýrním letounu.

  Pozemní návodčí se velmi spoléhali na útok jediné čerstvé jednotky, která v bojové oblasti zbyla, II./JG 26 „Wutze“ Gallanda. Své tři Staffel vedl do vzduchu v 16.50 z letiště Lille-Nord a letěl jihovýchodním kurzem, v opačném směru návratové trasy bombardérů. Obstlt. Priller, Geschwaderkommodore JG 26 také vzlétl a vedl do boje svůj Stabsschwarm a 8. Staffel. Avšak Galland, který aktuálně vedl větší jednotku, byl patrně pověřen taktickým velením obou formací. S proudem bombardérů se střetli čelně, východně od belgické hranice a zaútočili na třetí ze tří combat boxů. Prillerův cíl začal hořet. Galland pak shromáždil tak velkou část své Gruppe, jak bylo možné a vedl ji k čelu napadené bombardovací formace k druhému čelnímu útoku.

  V tento okamžik byli Němci zaskočeni stíhacími letouny, které je napadly z týlu, z německého vnitrozemí. Colonel Hub Zemke vedl Thunderbolty své 56th Fighter Group, přezdívané “Wolfpack”, více na východ, než letěly kdykoli před tím, 15 mil do nitra Německa. K bodu setkání s bombardéry se svou formací přiletěl přesně v určeném čase a kurzu, avšak pokračoval dál proti směru letu bombardérů, aniž by si ho němečtí útočníci všimli. Díky tomu si vytvořil pozici k překvapivému útoku. „Wutz“ Galland byl po první zteči Thunderboltů sestřelen, varovný výkřik jeho wingmana, Uffz. Heinze Gomanna, ho nestihl zachránit. Gomann byl také zasažen, vyskočil z letounu, ale šňůry jeho padáku se zapletly do ocasních ploch. Podařilo se mu uvolnit až těsně nad zemí a při přistání ztratil vědomí. Když se probral, zjistil, že má jen ‘lehká zranění‘, ale i přesto dostal tři týdny dovolené. Třetí člen Gallandova Stabsschwarmu měl při tomtéž útoku svůj letoun poškozený a přistál na základně Brusel-Evere. Dva další piloti z II./JG 26 museli s poškozenými stroji nouzově přistát. Gallandovy ostatky byly nalezeny o dva měsíce později, byly čtyři metry hluboko v troskách jeho stroje v měkké půdě nedaleko Maastrichtu.

  Reichsmarschall Herrmann Göring v rozhovoru s Generálem Adolfem Gallandem.

  
  

  Zmizení populárního a nadaného „Wutze“ Gallanda bylo těžkou ranou pro jeho Geschwader i celou Jagdwaffe. Za osm měsíců na pozici Gruppenkommandeura získal reputaci v Luftwaffe i na straně Spojenců jako jeden z nejlepších velitelů stíhacích formací na Západě. Veteráni jeho Gruppe na něj vzpomínali vřele a byli přesvědčeni, že pod jeho velením se opět stali nejlepší jednotkou u Kanálu.

  Jedna ze tří Gruppe JG 2 se dostala k proudu bombardérů ve stejném časovém úseku a podařilo se jí provézt úspěšný útok. Byla to II./JG 2 pod velením Hptm. Kurta Bühligena a dosáhla čtyř sestřelů, jeden z nich ve spolupráci s jinou jednotkou. Nicméně náhlý vpád Zemkeho jednotky rozbil útoky několika dalších německých formací, které byly donuceny bojovat s Thunderbolty. Po dlouhém boji se 56th FG vrátila do Anglie a ohlásila sedm sestřelených a jeden poškozený Fw 190, čtyři sestřelené, jeden pravděpodobně zničený a jeden poškozený Bf 109 a pět sestřelených a sedm poškozených dvoumotorových stíhacích letounů. Přišla při tom o tři P-47 a jejich piloty. Focke-Wulfy náležely k I./JG 1 a II./JG 26. Jeden Bf 109 ztratila JG 50 a všechny Bf 110 patřily k II./NJG 1, která přišla o tři stroje díky Thunderboltům a jeden měly na kontě Spitfiry. Dva ze sestřelených Thunderboltů byly napadeny, když útočily na stodesítky. Překvapily je piloti Bf 109 z III./JG 3 Hptm. Dahla. Jeho letci nárokovali tři P-47 a odčinili tak svůj debakl proti Spitfirům během předcházejícího bojového letu. Třetí P-47 byl ve skutečnosti sestřelen při provádění výškového zajištění. Napadli jej shora dva piloti Bf 109, kteří poté unikli střemhlavým letem.

  Když piloty z 56th FG po dosud nejúspěšnějším doprovodu, provedeném americkou jednotkou, vystřídala 353rd FG, v oblasti už nebyly žádné velké formace letounů Luftwaffe. Zbývající němečtí stíhači byli rozptýleni na rozsáhlém území a hledali opozdilce. Obfw. Adolf „Addi“ Glunz z II./JG 26 byl posledním německým stíhačem, který úspěšně napadl proud bombardérů poté, co do oblasti dorazili doprovodní stíhači. I přes chaos, který kolem něj panoval, se chladnokrevně držel rozkazů. Udržoval kontakt s bombardéry, a nakonec severozápadně od Diestu sestřelil B-17 z 305th Bomb Group. Útok provedl „sám, čelně a s P-47 za zadkem“, jak to popsal Ed Burford, člen osádky B-17, který Glunze s respektem pozoroval. Jiný pilot z II./JG 26 a další z III./JG 3 sestřelili opozdilé B-17, čímž zakončili boje proti čtyřmotorákům v průběhu tohoto dramatického dne.

  Obfw. Glunz stojí vedle svého Fw 190A-7 z II./JG 26 po nejlepším dni jeho kariéry stíhacího pilota, kdy sestřelil jeden P-47 a tři B-17, další dvě B-17 vyhnal z formace. Fotografie byla pořízena v Cambrai-Epinoy začátkem roku 1944.

  
  

  Jakmile byly 17. srpna večer k dispozici fotografie cílů z fotoprůzkumu, generálové Eaker a Anderson zjistili, že nálet na Scheinfurt skončil debaklem. Vynikající výsledky náletu na Regensburg byl jen slabou náplastí na ztrátu šedesáti B-17, což představovalo 16 % letounů, které byly na misi vyslány. Ztráty nebylo možné zatajit před velením USAAF a americkým tiskem, ale výsledky bombardování byly značně nadsazeny. Chybný operační plán, který zapříčinil vysoké ztráty, byl v bojových hlášeních dobře zamaskován. Žádný z generálů kvůli misi Schweinfurt-Regensburg o svou pozici nepřišel. Poznatky z této akce byly protichůdné. Každý, kdo se letu zúčastnil, kladl důraz na důležitost stíhacího doprovodu a minimalizace ztrát. Plánovači pochopili, že na Schweinfurt bude nezbytné provézt nálet znovu, a to brzy. A bude se opět jednat o let do vnitrozemí bez stíhacího doprovodu. 

  Poznatky obránců byly také smíšené. Čistě na základě deklarovaných počtů zničené nepřátelské techniky dosáhli stíhači z RLV vynikajícího úspěchu. OKW ve svém komuniké sdělilo, že bylo sestřeleno 101 těžkých bombardérů a pět stíhacích letounů. Nakonec byla potvrzena vítězství nad 87 bombardéry a sedmi stíhači. Bylo to sice poněkud nadsazené oproti spojeneckým ztrátám, ale nebylo to daleko od jejich skutečného rozsahu.

  Jako obvykle se výkon jednotlivých stíhacích jednotek v RLV lišil. JG 26 měla za sebou jeden z nejlepších dnů války, měla 15 potvrzených B-17 a dva stíhací letouny při ztrátě pěti padlých a šesti zraněných. JG 50, která měla méně než třetinu leteckého personálu ve srovnání s JG 26, dosáhla téměř stejného výsledku. Připsala si na konto 12 potvrzených B-17 při ztrátě dvou pilotů. Grafova JG 50 měla ovšem výhodu v tom, že útočila na bombardéry bez doprovodu.

  Po jiných jednotkách jako by se slehla zem. Například I./JG 2 a III./JG 2 se dostaly do bojového prostoru v plné síle a prostě se někam vytratily. Priller a Hptm. Förster z NJG 1 podali písemnou stížnost úřadu General der Jagdflieger [Adolf Galland], v níž odsoudili III./JG 1 za Leichenfledderei [okrádání mrtvol], v souvislosti s tím, že tato jednotka nedokázala provést alespoň jeden koncentrovaný útok, ovšem poté, co se její piloti dostali k proudu bombardérů, se okamžitě rozdělili a hledali osamocené opožděné stroje. 

  Rozdíl mezi dobrými a druhořadými jednotkami byl ve vedení a zkušenostech. Naneštěstí pro Německo, RLV mělo vždy nedostatek obojího.

  Německá Luftwaffe během 17. srpna 1943 ztratila asi 40 letounů, z nichž devět bylo z nočních stíhacích jednotek, které byly brzy staženy z denních operací a byly nahrazeny několika Zerstörergeschwader, jednotkami těžkých denních stíhačů s Messerschmitty Bf 110 a Me 410. Měly sice velmi silnou výzbroj a mohly zvýšit obranyschopnost RLV, ale úspěšnost těchto těžkých letounů závisela na nepřítomnosti amerického stíhacího doprovodu. Buď mohly zůstat mimo dosah Thunderboltů, nebo musely operovat pod ochranou jednomotorových německých stíhacích letounů. Jednotky se stroji Bf 109 a Fw 190, které byly přiděleny do RLV, měly sloužit k ničení bombardérů. Doprovod jednotek s těžkými stíhacími letouny byl v rozporu s platnou doktrínou, stejně jako jakákoli snaha o boji se spojeneckými stíhači na úkor útoků maximální silou na bombardovací svazy. Budoucí úspěch obrany Říše tak vycházel z předpokladu, že stíhací doprovody USAAF již dosáhly svého maximálního doletu. Když se Adolf Galland snažil Göringovi sdělit, že Thunderbolty 17. srpna překročily německé hranice, přičemž důkazem bylo několik havárií poblíž Aachenu, Göring zprávu proklel jako „Hirngespinste schlapper Defaitisten“ [žvásty opotřebovaných defétistů] a dal Gallandovi „rozkaz“, že spojenečtí stíhači nikdy nepronikli do německého vzdušného prostoru. Racionální obranná strategie byla pod takovým vrchním velitelem nemožná.

  Německá obrana dne 17. srpna 1943 byla vrcholem, kterého RLV dokázala dosáhnout. Německo sice mohlo až do konečného zhroucení koncem roku 1944 vyrábět velké množství (většinou zastaralých) stíhaček, ale nedokázalo vycvičit dostatek pilotů ani velitelů formací. USAAF je jednoduše předčilo - mělo více letadel, stíhačky s delším doletem, více a lépe vycvičených pilotů a po změně velitelů v lednu 1944 i správnou taktiku, která umožnila porazit Jagdwaffe předtím, než se západní spojenci v červnu 1944 vylodili ve Francii.

  
  

• MUZEA - BOX 1

  ZKÁZA LODI PHOENIX

  V 3:30 ráno 21. listopadu 1847 vypukl na lodi Phoenix, plující se Sheboygunu do 46 km vzdáleného Manitowocu rychle se šířící požár. Ve dvou záchranných člunech se zachránilo 31 pasažérů a členů posádky. Dva členové posádky a jeden pasažér byli vytaženi z vody. Dalších 180 cestujících a členů posádky našlo smrt v plamenech nebo v mrazivých vodách jezera Michigan. Zkáza lodi Phoenix, osudy pasažérů i příběh objevení a průzkumu vraku je v expozici muzea velmi hezky zdokumentován. Je to velmi sugestivní okno do historie, ukazující mimo jiné etnickou skladbu pasažérů a zachycující i část příběhu osidlování Wisconsinu. Ten byl v devatenáctém století osidlován z velké části přistěhovalci ze severozápadní Evropy, z Německa, Skandinávie a Beneluxu, najdeme zde také významnou českou stopu. 

  Model lodi SS Phoenix 

  Obraz Wisconsinského malíře Williama J Coelpina (1938 – 1996) The Battery Phoenix, olej na plátně. 

• MUZEA - Box 2 a 3

  TRAJEKT A LEDOBOREC CHIEF WAWATAM

  SS Chief Wawatam byl vlakový a automobilový trajekt a zároveň ledoborec postavený v roce 1911 v loděnicích Toledo Shipbuilding company v Toledu v Ohiu. Sto tři metrů dlouhá loď o výtlaku 2 990 tun byla vybavena třemi parními kotli a poháněna třemi parními motory o celkovém výkonu 4 500 hp (3,36 MW). Měla tři lodní šrouby, dva na zádi a jeden na přídi. Přepravní kapacita byla 26 osobních vlakových vagónů na třech paralelních kolejích.

  Chief Wawatam (Náčelník Wawatam), přezdívaný Chief, spojoval až do roku 1984 města Mackinaw City a Saint Ignace v Michiganu, ležící na protilehlých březích Mackinackého průlivu mezi jezery Michigan a Huron. Loď poskytovala plný servis pasažérům i posádce, protože v zimě mohla cesta přes zamrzlý pět mil široký průliv trvat i několik hodin. Mohutné ledové bariéry, které se v zimě v této oblasti na jezeře vytvářejí, byly důvodem, proč byl Chief postaven jako ledoborec a jako ledoborec dokázal desítky let spolehlivě fungovat. K rozbíjení ledu využíval svůj přední lodní šroub, který kromě pohonu lodi a pomoci při jejím manévrování dokázal odsát vodu zpod ledové vrstvy, a tak způsobit její rozlomení působením gravitace. V roce 1944 ho v této roli vystřídal moderní šesti dieselovými motory poháněný ledoborec pobřežní stráže USCGC Mackinaw (WAGB-83), který poté sloužil na severu Velkých jezer dalších 62 let, až do roku 2006. Chief Wawatam, který po přestavbě po roce 1945 dostal kormidlo a kormidelní zařízení z druhoválečného torpédoborce, ukončil přepravu pasažérů v roce 1957, po otevření mostu Mackinac Bridge. Nadále, až do roku 1984, však pokračoval v přepravě vlaků přes Mackinacký průliv. Byl posledním parníkem s ručně plněnými topeništi kotlů na Velkých jezerech. V roce 1989 byl prodán, přestavěn na nákladní člun a v roce 2009 sešrotován. 

  USS POTOMAC

  V loděnicích Manitowoc Shipbuilding Company byla kromě ponorek postavena řada dalších zajímavých lodí. Mezi ty nejzajímavější patří prezidentská jachta prezidenta Franklina D. Roosewelta, USS Potomac. Dnes je jednou ze dvou zachovalých prezidentských jachet. Můžete ji navštívit v Oaklandu v Kalifornii

  Byla postavena v Manitowocu v roce 1934 jako stíhač ponorek Pobřežní stráže USCGC Elektra. V té době jako prezidenská jachta sloužila USS Sequoia, což byla malá dřevěná jachta. Tu Tajná služba vyhodnotila jako rizikovou z hlediska požární bezpečnosti a nevhodnou pro prezidenta Roosewelta. Roli v tom mohla hrát také prezidentova fóbie z ohně, protože jako dítě zažil tragickou smrt své tety, která uhořela při požáru domu zapáleném od petrolejové lampy. USS Sequoia je tou druhou dodnes zachovalou prezidentskou jachtou.

  Pro přestavbu byla vybrána Elektra, která pod novým jménem USS Potomac vstoupila do služby v roce 1936. Byla velmi moderně a luxusně vybavena, byla bezbariérová a uzpůsobená potřebám prezidenta, který byl částečně odkázaný na kolečkové křeslo. Raritou byl falešný zadní komín, v němž byl instalován výtah, který mohl prezidenta v kolečkovém křesle vyvézt na palubu. Při konverzi byla zohledněna také bezpečnost, loď měla neprůstřelná skla a při pobytu prezidenta na palubě byl instalován protiletadlový kulomet. Doplňkové vybavení ovšem posunulo těžiště lodi nahoru a způsobilo její nestabilitu, při vlnobití se nakláněla až o 48 stupňů. Prezidenta, jako bývalého aktivního námořníka, náměstka ministra námořnictva (Asistant of Secretary of Navy) ve vládě prezidenta W. Wilsona a později i ministra námořnictva (Acting secretary of Navy) to nijak nevzrušovalo, jeho návštěvníkům to ovšem čas od času způsobilo krušné chvíle. Úpravy lodi vyšly na 60 000 Dollarů.

  Prezident Roosevelt jachtu často a rád používal jak k rekreaci, tak k politickým setkáním a loď, nazývaná Plovoucí Bílý dům, sehrála významnou roli i v historických událostech. V roce 1939 na ní Roosevelt hostil britského krále Jiřího VI. s královnou Alžbětou během historicky první návštěvy britského panovníka u amerického prezidenta. V srpnu 1941 posloužila vpravdě špionážní operaci, kdy na ní prezident Roosevelt plul podél pobřeží Massachussets, cestou se setkal a zarybařil si s norskou korunní princeznou Marthou a dalšími hosty, aby pak v průlivu Wineyard Sound přestoupil na křižník USS Augusta, na jehož palubě odplul k Newfoulandu, kde se setkal s britským premiérem Winstonem Churchillem, se kterým podepsali Atlantickou chartu. Určitě víte, o co jde, pokud ne, přečtěte si to v odkazu vedle.

  V době, kdy Roosevelt s Churchillem jednali u Newfoulandu, plul Potomac pod prezidentskou vlajkou pomalu zpět podél pobřeží Massachussets. Na palubě se po dobu plavby pohyboval agent tajné služby, převlečený za prezidenta, který měl zmást předpokládané německé agenty, sledující prezidentovy aktivity. Jistě si to náležitě užil. Co o tom hlásili němečtí agenti není známo.

  Zlatá éra Potomacu jako prezidentské jachty skončila s Rooseveltovou smrtí. Prezident Truman ji nechal nahradit větší lodí USS Williamsburg. Legenda říká, že jako vášnivý pianista chtěl mít na jachtě klasické piano, které se ale na palubu Potomacu nevešlo. Možná ale loď jen neměl rád, jako nenámořník její vlastnosti snášel hůř než jeho předchůdce. Potomac se vrátil pobřežní stráži a do roku 1960 sloužil u Maryland Tidewater Fisheries Commission ke kontrole rybolovu. Pak byl prodán do soukromých rukou, oficiálně sloužil jako trajekt, pravděpodobnější ovšem je, že sloužil k provozování nelegálního hazardu na moři. Později měnil majitele, v roce 1964 ho krátce vlastnil Elwis Presley, aby byl v roce 1980 zabaven celní správou při zátahu proti pašerákům drog z Mexika. Loď byla odtažena k Treasure Island, kde se potopila, údajně kvůli prorezavění trupu. Po dvou týdnech byla vytažena a prodána za 15 000 Dollarů jedinému zájemci, přístavu Oakland.

  Mezi lety 1983 a 1993 byla loď nákladem 2,5 milionu USD zrestaurována neziskovou organizací Association for the Preservation of the Presidential Yacht Potomac. Dnes je Potomac významnou atrakcí v Oaklandu a slouží k vyjížďkám po Sanfranciském zálivu  Potomac si zahrál také ve filmu, ve snímku The Master s Jaquinem Phoenixem, Philipem Seymourem Hoffmanem a Amy Adams z roku 2011.

• MUZEA

  Budova Manitowoc Maritime Museum s ponorkou USS Cobia (SS 245) zakotvenou na levém břehu řeky Manitowoc. Fotografováno z pravého břehu řeky. Ponorky třídy Gato jsou dlouhé 95 metrů (311 ft 8 in).

  PONORKY Z MANITOWOCU

  TEXT: Vladimír Šulc

  Wisconsinské město Manitowoc leží na západním břehu jezera Michigan asi 130 km severně od Milwaukee. Městem protéká stejnojmenná řeka, Manitowoc River, na jejímž levém břehu, těsně před ústím řeky do jezera Michigan, je před budovou muzea Wisconsin Maritime Muzeum zakotvena ponorka třídy Gato, USS Cobia.

  Wisconsin Maritime Muzeum není velké, jeho expozice v moderní budově je ale velice zajímavá. Má několik částí a je těžké říct, která je nejzajímavější. Úchvatné jsou všechny. My jsme do muzea přijeli nedostatečně připraveni, jeli jsme za ponorkou, a proto nás to, co jsme v muzeu našli, veskrze příjemně překvapilo.

  
  

  Expozice jsou věnované historii lodní dopravy na jezeře Michigan, historii stavby lodí v Manitowocu a ve Wisconsinu obecně, lodním katastrofám na jezeře Michigan a také průzkumu lodních vraků na pobřeží Wisconsinu. Těch se nachází jen u pobřeží státu Wisconsin více než 700. To je překvapivě vysoké číslo, obzvlášť pokud si uvědomíme, že Wisconsinské pobřeží zahrnuje jen část oblasti Velkých jezer, po kterých se v posledních dvou stoletích plavily tisíce lodí nejrůznějších typů a velikostí, od malých člunů a jachet, přes dopravní lodě a trajekty až po velké nákladní lodě, převážejíc zboží nebo suroviny jako je ropa nebo železná ruda. Část vraků jsou staré lodě, opuštěné a potopené v pobřežních vodách na konci jejich služby. Velká část potopených lodí ale měla mnohem dramatičtější osud a byla potopena při nehodách způsobených mnoha příčinami, po pravdě u lodních katastrof obvyklými, jako jsou navigační omyly, bouře nebo, především u starších případů, požáry. Ty byly v devatenáctém století velmi častou příčinou katastrof s fatálními následky, umocněnými nedostatečným vybavením tehdejších lodí záchrannými prostředky. Bylo to horší než na Titanicu, lodě na Velkých jezerech v polovině devatenáctého století prakticky nikdy neměly dostatek záchranných člunů, o jiných záchranných prostředcích jako jsou záchranné vesty ani nemluvě.

  Model trajektu City of Midland 41.

  Nejčastější příčinou lodních katastrof na jezeře Michigan a na Velkých jezerech všeobecně byly ale bouře. Především na podzim - v říjnu a v listopadu, tu propukají silné bouře, proslulé „gales of November“, provázené vichřicemi, velkými vlnami a sněhovými vánicemi. Za nejnebezpečnější oblast je považován průliv Death's Door mezi poloostrovem Upper Door´s Penninsula a ostrovem Washington, spojující jezero Michigan se zátokou Green Bay na severozápadě jezera Michigan. Tudy vedly vytížené trasy nákladních lodí, převážejících železnou rudu, uhlí a další nerostné suroviny z přístavu Escanaba na severu Michiganu, kde se překládala železná ruda z vlaků na nákladní lodě, typické pro přepravu nerostů po Velkých jezerech.

  Na sál s modely lodí navazuje další expozice, v níž je vystaven zrekonstruovaný a funkční trojčinný parní stroj z trajektu SS Chief Wawatam. V expozici je vysvětlena funkce parního stroje, je možné ho spustit a sledovat jeho činnost. Stejný typ parních strojů byl instalován i na legendárním Titaniku.

  Trojčinný parní motor z lodi Chief Wawatam. Jeho konstrukce je velmi podobná (prakticky stejná) parním strojům, pohánějícím legendární Titanic. 

  Ponton pro přepravu ponorek z Manitowocu do New Orleans na dobové fotografii. 

  Další expozice jsou věnované historii stavby lodí v loděnicích v Manitowocu, v samostatném velkém sále je vystavena kolekce modelů lodí z oblasti Velkých jezer. Jsou tu interaktivní instalace, jako je velitelský můstek ponorky USS Cobia, kde si můžete vyzkoušet torpédování nepřátelských lodí, nebo interaktivní instalace pro malé děti, kde si mohou vyzkoušet spouštění lodí na hladinu, plavbu po jezerech i řekách, poznat funkci přehrad a zdymadel. V dalším sále je expozice věnovaná invazivním mihulím, původem z Atlantiku. Součástí expozice je i akvárium s živými mihulemi.  

   

  VÁLEČNÁ VÝROBA

  Společnost Manitowoc Shipbuilding Company, založená v roce 1902, byla významnou loděnicí, vyrábějící lodě pro provoz na Velkých jezerech a na řekách v americkém vnitrozemí. Stavěla především trajekty, remorkéry a nákladní lodě. Už během první světové války se zapojila do válečné výroby, kdy od roku 1917 do roku 1920 stavěla nákladní lodě známé jako Design 1044 na základě kontraktu s United States Shipping Board (USSB) a realizovala řadu dalších projektů.

  Do válečné výroby se společnost zapojila i za druhé světové války. Už v roce 1939 navrhl prezident společnosti Charles C. West vládní agentuře Bureau of Constructions and Repairs (BuC&R) stavbu torpédoborců pro US Navy. Jeho návrh byl sice námořnictvem zamítnut, nicméně firma získala 9. září 1940 kontrakt na stavbu deseti ponorek třídy Gato a stala se tak jednou ze čtyř loděnic, stavějících za války ponorky třídy Gato a Balao. V Manitowocu v letech 1942 a 1943 to bylo 14 z celkem 77 postavených ponorek třídy Gato a následně v letech 1943 až 1945 14 z celkem 120 postavených ponorek třídy Balao. Za války v loděnicích pracovalo 7000 dělníků a techniků na tři směny v nepřetržitém provozu sedm dní v týdnu.

  V Manitowocu postavená USS Rasher potopila během války během osmi bojových plaveb 18 japonských lodí o celkové tonáži 99 901 BRT. Tím se stala buď druhou nebo třetí nejúspěšnější americkou ponorkou druhé světové války. Problém je v tom, že na druhé místo aspiruje USS Flasher se 100 231 potopenými tunami. U jeho skóre panuje ale pochybnost ohledně potopení jednoho japonského torpédoborce, a pokud se jeho tonáž od skóre USS Flasher odečte, dostane se Rasher na druhé místo.

  Čtyři v Manitowocu postavené ponorky byly během války ztraceny během bojových plaveb: USS Golet, USS Kete (obě třídy Gato), USS Lagarto a USS Robalo (obě třídy Balao). Na jejich palubách zahynulo 336 důstojníků a členů posádek.

  Loděnice v Manitowocu byla jedinou ze čtyř amerických loděnic, vyrábějících ponorky, ležící ve vnitrozemí. A to velmi hluboko ve vnitrozemí. Na moře se ponorky dostávaly zajímavým způsobem, byly naloženy do plovoucího doku a taženy to Chicaga a odtud plavebním kanálem (Illinois – Mississippi waterway), řekou Illinois a soustavou plavebních kanálů do řeky Mississippi a po ní až do New Orleans, kde byly vystrojeny, vyzbrojeny a předávány US Navy.

  Výroba v loděnici pokračovala i po válce a skončila v roce 1972, kdy společnost Manitowoc Shipbuilding Company přestěhovala výrobu do Sturgeon Bay. Tím ale výroba lodí v Manitowocu neskončila, stále pokračuje výroba ve firmě Burger Boat Company, kde 330 zaměstnanců vyrábí průměrně tři luxusní jachty ročně.

  Pamětní deska těm, kdo ponorky vyráběli a kdo na nich sloužili. Odhalena ke 100. výročí založení Ponorkových sil Námořnictva Spojených států (United States Navy Submarine Service). 

  Pamětní deska posádky ponorky USS Lagarto, potopené při její druhé bojové plavbě 3. května 1945.

   

  USS COBIA

  Největší, nejvýznamnější a nejzajímavější exponát muzea, připomínající válečnou výrobu ponorek v Manitowocu, USS Cobia, v Manitowoku postavena nebyla. To ale vůbec nevadí.

  Vyrobila ji v roce 1943 loděnice Electric Boat Company v Grotonu v Connecticutu. Kýl byl založen 17. března 1943, na vodu byla spuštěna 28. listopadu 1943 a do služby US Navy byla pod kódem SS-245 zařazena 29. března 1944. Jejím prvním kapitánem byl jmenován Lieutenant Commander Albert L. Becker, který jí velel na pěti ze šesti bojových plavbách (war patrol). Během nich Cobia potopila 11 japonských lodí o celkovém výtlaku 16 835 BRT, za což jí byly uděleny čtyři Battle stars. Během čtvrté bojové plavby Cobia zaznamenala jedinou ztrátu na životě člena osádky, když byl 26. února 1945 odvetnou palbou z japonské nákladní lodi zabit nabíječ palubního 20 mm kanónu Ralph C. Hudson. Poslední bojovou plavbu zakončila Cobia 22. srpna 1945 návratem na základnu na Saipanu, odkud po válce odplula přes Pearl Harbor, Washington a New York na ponorkovou základnu New London v Grotonu v Connecticutu. Zde byla 22. května 1946 vyřazena ze stavu US Navy a zařazena do rezervy Atlantické flotily US Navy. Do služby se vrátila 6. července 1951 jako cvičná loď pro trénink záložníků US Navy a studenty Naval Submarine School (NAVSUBSCOL) a Naval Enlisted Sub School .

  Dne 29. října 1953 odplula na generální opravu do loděnic Portsmouth Naval Shipyard v Kittery v Maine. Po generálce se vrátila do New London a byla 19. března 1954 opět zařazena do rezervy.

  V roce 1959 shledalo námořnictvo Cobii zastaralou a převedlo ji do Wisconsin Naval Reserve Center v Milwaukee, kde jako pomocná ponorka pod označením AGSS-245 následujících jedenáct let sloužila jako stacionární tréninková základna pro výcvik záložníků US Navy. Díky tomu se podobně jako řada ostatních zachovalých ponorek třídy Gato a Balao ve Spojených státech zachovala dodnes, protože většina z těchto zachovalých exponátů ukončila svoji službu v této roli. Těchto cvičných ponorek pro víkendová cvičení záložníků US Navy bylo na různých místech po Spojených státech zakotveno celkem 58. Byly to stacionární výcvikové lodě, ze svého kotviště nevyplouvaly. Cvičil se na nich pohyb posádky po lodi, obsluha palubních zbraní a vybavení a podobné námořnické činnosti. V sedmdesátých letech byly vyřazeny ze stavu USN a většina z nich byla bohužel sešrotována. Některé dokonce nedávno, jako USS Clamagore (SS 343, třída Balao), která byla vyvázaná vedle USS Yorktown na Patriot Point v Charlestonu v Jižní Karolíně a byla sešrotována v loňském roce.

  Věž ponorky USS Cobia z levoboku 

  1. července 1970 námořnictvo vyřadilo Cobii z námořního rejstříku (Naval Register). Ponorka byla odtažena do Manitowocu, kde sloužila jako Mezinárodní památník ponorkářů. V roce 1986 se stala součástí expozice Manitowoc Maritime Muzeum, byla prohlášena za národní historickou památku a zapsána do Národního registru historických památných míst.

  V roce 1996 prošla USS Cobia generální opravou v suchém doku za půl miliónu dolarů a je udržována ve výborném stavu, jednom z nejlepších ze šesti zachovalých ponorek třídy Gato v USA. Má funkční dva dieselové motory ze čtyř a má funkční také radiostanici a radar. Její radar je tak patrně nejstarším funkčním radarem na světě. Pravda, konkurovat mu může radar Reichenberg na hvězdárně v Ondřejově, ten je ale jednak patrně o několik měsíců mladší, a jednak slouží pouze jako pasivní přijímač radiových vln z hlubokého vesmíru. Radar SJ-1 je také ve funkčním stavu na další z muzejních ponorek třídy Gato, USS Cod v Clevelandu v Ohio. 

  Kromě běžných prohlídek je možné si na Cobii zaplatit noční program s přespáním. Stojí 50 dolarů, je bez jídla a je třeba mít vlastní spací pytel. Pokud do toho půjdete, přeji vám pěkné zážitky. Já jsem tuto příležitost minul, i to je pro mě jedním z důvodů, proč bych se rád někdy do Wisconsinu a Manitowocu vrátil. 

• MUZEA - Box 4

  NĚMECKÉ PONORKY NA VELKÝCH JEZERECH

  U-505

  Kromě muzejních ponorek třídy Gato můžete v oblasti Velkých jezer najít jeden světový unikát, který byl v závěru své kariéry sice také ve stavu US Navy, ale pochází z temné strany druhoválečného bojiště. Je jím německá ponorka U-505, která je jedním ze dvou na světě zachovalých U-Bootů Typ IXC. Druhým je U-534 ve Western Approaches Muzeum v Liverpoolu ve Velké Británii.

  U-505 byla spuštěna na vodu 24. května 1941, do služby v Kriegsmarine byla zařazena 26. srpna 1941. Na své dvanácté bojové plavbě, kdy jí velel Oberleutnant zur See Harald Lange, byla U-505 dne 4. června 1944 vypátrána operační skupinou Task Force 22.3 složenou z letadlové lodi USS Guadalcanal a torpédoborců Pillsbury, Pope, Flaherty, Chatelain a Jenks, asi 150 námořních mil západně od pobřeží Rio de Oro (Západní Sahara). Na ponorku zaútočila palubní letadla z USS Guadalcanal a torpédoborce. Ponorka byla poškozena, vynořila se, její osádka otevřela zaplavovací ventily a opustila loď. Velitel TF 22.3 Daniel V. Gallery nařídil vyslání osmičlenné skupiny z torpédoborce Piillsbury vedenou poručíkem (Lt. Junior Grade) Albertem Davidem na palubu ponorky. Zatímco torpédoborce Chattelain a Jenks zachraňovaly posádku ponorky, jejíž všichni členové až na jednoho boj přežili, tým poručíka Davida zavřel zaplavovací ventily a zastavil potápění ponorky. Napůl potopená ponorka byla poté ve vleku za letadlovou lodí USS Guadalcanal odtažena 1700 námořních mil přes Atlantický oceán na základnu Great Sound na Bermudách.

  Věž U-505 s výzbrojí, protiletadlovým kanónem 3,7 cm SK C/30 a dvěma zdvojenými protiletadlovými kanóny 2 cm FlaK 30. 

  Ukořistění U-505 nebylo plánované, byla to v podstatě akce kapitána Galleryho. Ponorka byla na Bermudách prozkoumána technickými týmy námořnictva, ale její ukořistění bylo drženo v tajnosti. Důvodem byla obava, že pokud protivník zjistí, že byla ponorka ukořistěna i s šifrovacím strojem Enigma, změní používané kódy a to znemožní spojencům čtení německých depeší. Ty byly v té době už úspěšně dekódovány díky dříve ukořistěným strojům Enigma z ponorek U-110 v roce 1941 a U-559 v roce 1942. Posádka ponorky byla proto držena v izolaci v zajateckém táboře v Rustonu v Luisianě až do roku 1947, kdy se všech 58 členů posádky vrátilo do Německa. Tam byli v roce 1944 prohlášeni za padlé. V rámci utajení byla ponorka natřena jako americké ponorky a přejmenována na USS Nemo. Teprve po skončení války v Evropě byla představena veřejnosti a zařazena do programu propagace prodeje válečných dluhopisů (war bonds). Během tour po amerických přístavech navštívila New York, Filadelfii a Baltimore, aby byla po válce uložena v loděnici Portsmouth Navy Yard v Kittery v Maine. Námořnictvo ji chtělo použít jako cvičný cíl, ale v té době už kontradmirál (rear Admiral) Gallery bojoval za její záchranu. Jeho otec kontaktoval Lenoxe Mohra, prezidenta Chicagského Museum of Science and Industry, a přesvědčil ho, aby muzeum jednalo s námořnictvem o darování ponorky do sbírek muzea. Dlouhá jednání byla nakonec úspěšná a námořnictvo ponorku muzeu v roce 1954 skutečně darovalo.

  U-505 byla přes Velká jezera se zastávkou v Detroitu v červenci 1954 odtažena do Chicaga, v Navy Pier byla vytažena na břeh a v průvodu s velkou slávou odvezena do muzea. Součástí expozice se stala 25. září 1954. Nebyla ovšem ve stavu, kdy by mohla sloužit jako exponát, vše odnímatelné z exteriéru i interiéru bylo odmontováno a většina dílů byla ztracena. Loď byla dlouhá léta umístěna na dvoře muzea, vystavena vlivům povětří a postupně chátrala. Přesto dostal její příběh dobrý konec a U-505 se po padesáti letech po příjezdu do Chicaga dočkala kompletní rekonstrukce a vlastního výstavního pavilonu. V roce 2004 byla přesunuta do základů nové klimatizované budovy, která byla nad ponorkou postavena. Výsledkem dlouhé a náročné rekonstrukce, kdy celý projekt vyšel na úctyhodných 35 miliónů dolarů, je loď v naprosto perfektním stavu a jedna z nejkomplexnějších a nejkrásnějších muzejních expozic, věnovaných jedné lodi, jakou můžete na světě vidět. 

  První, co návštěvník při vstupu do hlavní haly expozice U-505 spatří, je příď ponorky s otevřenými horními příďovými torpédomety a vypouštěným torpédem z pravého horního příďového torpédometu. U mnoha návštěvníků to vyvolá wow efekt a pocit, že vidí největší ponorku na světě, nebo alespoň největší druhoválečnou ponorku. To je ale jen iluze. Ponorky třídy Gato, které na návštěvníky takto obvykle nepůsobí, byly ve skutečnosti bezmála o dvacet metrů delší než ponorky typu IXC. Gato mělo na délku 95 metrů, U-Boot Typ IXC měřil 76,76 metrů. 

  
  

  UC-97

  U-505 nebyla první německou ponorkou na Velkých jezerech. Tou byla mimonosná ponorka UC-97, spuštěná na vodu v Hamburku v březnu 1918. Byla to jedna ze šesti německých ponorek, které Spojené státy získaly na začátku roku 1919. Do Evropy byla vyslána skupina dvanácti důstojníků a 120 námořníků, nazvaná Ex. German Submarine Expeditionary Force, aby ponorky dopravila do USA. Čtyři z nich vypluly z Británie v dubnu 1919 a přes Azorské ostrovy a Bermudy dorazily do New Yorku. Byly zařazeny do programu kampaně prodeje válečných dluhopisů (Liberty Bonds Campaign). UC-97 pod velením Lt. Commandera Charlese A. Lockwooda, který později v době 2. světové války velel ponorkám Tichomořské flotily US Navy (a tím pádem byly pod jeho velením i ponorky vyrobené v Manitowocu), byla vyslána do oblasti Velkých jezer. V srpnu 1919 připlula do Chicaga a byla přidělena pod velení 9. Námořního obvodu (9th Naval District). Nejprve byla vyvázaná v Navy pier, později byla přemístěna na Chicago Lakefront u Grant parku.

  Až do roku 1921 sloužila jako turistická atrakce. Poté mírová konference rozhodla, že všechny německé lodě v držení Spojenců budou před 1. červencem 1921 zničeny. UC-97 byla vytažena na jezero Michigan a 7. června 1921 byla potopena palbou baterie čtyřpalcových děl dělového člunu USS Wilmette. Palba začala v 11:45, u děl se střídali námořní záložníci. První střelu vypálil střelec J. O. Sabin z Iowy, poslední osmnáctou o patnáct minut později A. H. Anderson, muž, který o několik let dříve, za 1. světové války, vystřelil první americké torpédo na německou ponorku. UC-97 klesla na dno jezera Michigan, kde spočívá dodnes. Její potopení nařídil, hádejte kdo? Ano, byl to úřadující ministr námořnictva, Franklin Delano Roosevelt.  

  Dělový člun Wilmette byla také lodí se zajímavým osudem. Původně byla v roce 1903 postavena jako nákladní parník SS Eastland. Později byla přestavěna na výletní parník. Ten si 24. července 1915 pronajala společnost Western Electric, aby odvezla své zaměstnance na piknik do Michigan City v Indianě. Loď se krátce po vyplutí, ještě na přístavišti na Chicago River, převrátila. Částečně položená na bok se potopila do hloubky šesti metrů. Příčinou byla nefunkčnost balastních nádrží, která posunula těžiště lodi nahoru a způsobila tak nestabilitu lodi, a fakt, že se velká část ze 3000 pasažérů nahrnula na pravobok, aby mávala svým blízkým na břehu, poté přeběhla na levobok, aby vyrovnala náklon lodi, a loď se následně převrátila na levobok. Při katastrofě zahynulo 844 lidí, z toho 220 jich bylo českého původu. Většina českých obětí této katastrofy je pohřbena na Českém národním hřbitově v Chicagu.

  Loď byla ještě téhož roku vyzvednuta a prodána US Navy, u které sloužila jako USS Wilmette až do čtyřicátých let dvacátého století. V roce 1941 byla překlasifikována na pomocnou loď IX-29 a v roce 1947 byla sešrotována. 

  U-505 nemá ve věži nainstalovaný periskop. Ten je v expozici vystavený samostatně a umožňuje návštěvníkům vyzkoušet si pozorování periskopem. Je to trochu fejk, v periskopu není optika, ale kamera. To ale nevadí. Periskop má sám o sobě také zajímavý osud. Po válce ho námořnictvo, stejně jako prakticky všechno vybavení ponorky, vymontovalo, a umístilo ho v Arktické ponorkové laboratoři (Arctic Submarine Laboratory) v Point Loma u San Diega v Californii. Po zrušení laboratoře a její demolici v roce 2003 ho US Navy darovala muzeu, díky tomu může být součástí expozice v Museum of Science and Industry.  

• MUZEA - Box 5

  PONORKY NA VELKÝCH JEZERECH

  USS Cobia není jedinou ponorkou, kterou můžete vidět v oblasti Velkých jezer. Na východním břehu jezera Michigan, v Muskegonu v Michiganu, kotví od roku 1987 jedna z nejúspěšnějších amerických ponorek druhé světové války, USS Silversides. Je to loď s velmi zajímavou historií, jak se můžete dočíst v připojeném odkazu. Ve své moderní historii se USS Silversides v roce 2002 podílela i na filmové produkci. Pro účely natáčení hororu Hlubina (Below), kde hrála fiktivní ponorku USS Tiger Shark, byla dokonce vyvlečena na jezero Michigan.

  V Buffalu ve státě New York, na jezeře Erie, se v expozici Buffalo and Erie County Naval & Military Park nachází USS Croaker, který v roce 1953 prošel modernizací a konverzí na útočnou ponorku (Hunter-Killer Submarine), určenou k útokům na nepřátelské ponorky.

  Ve stejně dobré kondici jako USS Cobia, ne-li lepší, je také USS Cod, vyvázaný v Clevelandu v Ohiu. V roce 2021 prošel jeho trup generální opravou za 1,1 milionu dolarů v suchém doku v loděnici Donjon Shipbuilding & Repair v Erie v Pensylvánii. Cod je zajímavý a autentický i tím, že jako patrně jediná muzejní ponorka ze stavu US Navy nemá do trupu vyřezané vstupy a instalované schody pro návštěvníky, vstupuje se do něho původními vstupy (poklopy) a po původních žebřících. Myslím si, že už kvůli tomu stojí tato ponorka za návštěvu. Má také funkční všechny čtyři dieselové motory i záložní dieselový motor. Ty byly vyrobeny v General Motors Cleveland Diesel Engine Division v západní části Clevelandu. Muzeum navíc disponuje dvěma dalšími motory GM Cleveland Model 16-248 V16 z ponorky USS Stingray. Plně funkční je také torpédový počítač Mark IV, radar J-5, palubní telefon a palubní radiostanice. S Cobií má společné také vysílání amatérské radiostanice, ta na USS Cod má volací znak W8COD.

  USS Croaker [Naval History and Heritage Command]

  USS Cod také patří mezi muzejní lodě, které se podílely na filmové tvorbě. Patří mezi nimi mezi opravdové hvězdy. Poprvé si USS Cod zahrál již v roce 1958 v seriálu stanice NBC The silent service v epizodě The USS Cod´s lost boarding party.

  V roce 2015 se na USS Cod natáčely exteriérové a interiérové pro dokument Hells bellow, produkovaný Smithsonian Channel. Cod ve filmu představoval americkou ponorku USS Tang a německé ponorky U-99 a U-100. Dokument byl vysílán v roce 2016.

  USS Cod [Naval History and Heritage Command]

  O USS Cod je natočen také dvoudílný dokument YouTube kanálu World of Warships s názvem Naval legends: USS Cod, uveřejněný v červenci 2019.

  Německé ponorky si Cod opět zahrál ve filmu Dolpha Lundgrena Operace Seawolf z roku 2022.

  Do úplného výčtu muzejních ponorek třídy Gato už zbývají jen dvě, USS Cavalla a USS Drum. USS Cavalla je instalovaná na souši v Seawolf Park v Galvestonu v Texasu, kde mají kromě ní ještě jednu velkou zajímavost, USS Steward, eskortní torpédoborec třídy Edsall. Park je pojmenovaný po USS Seawolf, ponorce třídy Sargo, a najdete v něm řadu dalších zajímavostí.

  USS Drum je součástí expozice v Battleship Alabama Memorial Park v Mobile v Alabamě. Je také instalovaný na břehu, poněkud stranou hlavního exponátu, mohutné bitevní lodi USS Alabama. USS Alabama je jedna z muzejních lodí, které jsou udržované ve skvělé kondici a sama o sobě stojí za samostatný článek, na který, jak doufám, také jednou dojde, a proto vám zde o ní nebudu spoilovat.

  USS Cavalla [Naval History and Heritage Command]

  LCT 5 a YO

  Kromě ponorek loděnice vyrobila i 36 vyloďovacích člunů LCT-5, jejichž výrobě je věnovaná jedna z expozic muzea. Devět LCT vyrobených v Manitowocu bylo v bojích 2. světové války potopeno. Loděnice také vyráběla přístavní nákladní čluny YO (Self-propelled fuel barge), sloužící k zásobování lodí v přístavech palivem a dalším materiálem. 

  SS EDMUND FITZGERALD

  K patrně nejznámější lodní katastrofě na Velkých jezerech došlo na Hořejším jezeře (Lake Superior) 10. listopadu 1975, když se 222 metrů dlouhá nákladní loď SS Edmund Fitzgerald s nákladem železné rudy, směřující do Detroitu v Michiganu, v extrémní bouři s vlnami vysokými 11 metrů a ve vichřici dosahující síly uragánu krátce po devatenácté hodině rozlomila a zmizela v hlubinách se všemi 29 členy své posádky. Poslední rádiovou zprávu odeslal jeho kapitán v 19:10. Rozlomený vrak nalezl průzkumný letoun P-3 Orion US Navy o čtyři dny později, 14. listopadu, v kanadských vodách 13 námořních mil (24 km) západně od Deadman´s Cave v Ontariu (Kanada) a 15 námořních mil severozápadně od vstupu do zátoky Whitefish Bay. Tato katastrofa vedla k významným změnám v regulaci lodního provozu na Velkých jezerech, v povinném vybavení lodí záchrannými a identifikačními prostředky a povinných kontrolách plavidel. Stala se také součástí populární kultury díky písni kanadského zpěváka Gordona Lightfooda „Vrak Edmunda Fitzferalda“ z roku 1976. 

  SS Edmund Fitzgerald [Great Lakes Historical Society]

• MUZEA - Box 6

  DOPRAVA ŽELEZA

  Jedna z expozic muzea je věnovaná modelům lodí z Velkých jezer. Model nákladního mola pro překládání železné rudy z vlaků dopravní společnosti Chicago & Nordthwestern Railroad na nákladní lodě, zvané self-unloading bulk carriers společnosti American Steamship Company je ukázkou fascinující průmyslové historie amerického středozápadu, dnes nazývaného Rezavý pás. Provoz na trati společnosti Chicago & Nordthwestern Railroad a překládacích doků v Escanabě byl ukončen v srpnu 2016 a zakončil tak 165 let dlouhou historii přepravy nákladů z přístavů na severu Michiganu na jih do Chicaga a dále do průmyslových oblastí Illinois a Indiany. 

  Model mola pro překládání železné rudy z vlaků společnosti Chicago & Northwestern Railroads na nákladní lodě společnosti American Steamship Company v Escanabě na severu Wisconsinu. 

  Model nákladní lodi pro přepravu železné rudy, zvané self-unloader SS Adam E. Cornelius. Loď nese jméno jednoho ze zakladatelů společnosti American Steamship Company, postavené v roce 1959 v loděnicích v Manitowocu. 

  
  

• Rozhovor

  Létal jsem s Krvavou Stovkou
  

  Rozhovor Matta Mabe s Johnem H. „Lucky“ Luckadoo, pilotem B-17, 100th Bomb Group

   

  Fotografie: Foto: John H. Luckadoo, 100th BG Archives, titulní kresba: Piotr Forkasiewicz, Squadron Signal

   

   Lucky Luckadoo a Matt Mabe

  MATT

  Lucky, ještě jednou ti děkuji, že sis našel pár minut na rozhovor. Je to vzácná čest a privilegium mluvit s lidmi, kteří mohou povídat o 100. bombardovací skupině a vím, že máš mnoho jedinečných zážitků, o které se můžeš podělit, protože jsi tam byl v oněch prvních dnech života skupiny. Začnu ale od začátku – kde to pro tebe začalo a jak se stalo, že jsi už krátce po Pearl Harboru vstoupil do amerického armádního letectva. A zajímalo by mě, zda bys mohl trochu pohovořit o tom, jaké to bylo ve výcviku leteckého kadeta.

   

  LUCKY

  Jistě. Přihlásil jsem se téměř okamžitě po Pearl Harboru. Armádní letectvo mělo obrovský příliv dobrovolníků, a proto, když jsem se přihlásil, přijali sice mě, ale dali mě stranou a řekli: „Zavoláme vás, až vás budeme moct zařadit“. Tak to udělali a já jsem pak skutečně nastoupil... Myslím, že datum mého nástupu bylo někdy v lednu 42. A v březnu mi oznámili, že budu odeslán do Maxwell Field v Montgomery v Alabamě do předletové přípravky. Tam jsem se hlásil 1. května. Jedna z prvních věcí, kterou udělali, byla... tedy byly tam čtyři tisíce kadetů a oni nás vyvedli na buzerplac a vybrali několik z nás, aby se z nás udělali pobočníky Wingu. Zkouška spočívala v tom, že jsme se postavili doprostřed náměstí a co nejhlasitěji křičeli „pass in review“. No, a já jsem to vyhrál. Možná se tam projevily dny mého hlučného pokřikování v Tennessee. Nevím, ale měl jsem to štěstí, že jsem byl vybrán jako adjutant Wingu. Takový adjutant byl vlastně druhým nejvýše postaveným v hierarchii velení kadetského sboru toho konkrétního ročníku. A to se později ukázalo být mojí ohromnou výhodou, o ní povím za chvíli. Velitel regimentu, kadet, který byl vybrán, byl mladý muž jménem Bert Shaber. Nebyl nijak vysoký, vůbec nijak impozantní, spíše tichý chlapík, ale byl vybrán jako velitel kadetů celého čtyřtisícového kadetského sboru. Celou dobu svého leteckého výcviku jsem ho neviděl, protože jakmile jsme dokončili předletovou přípravu, která trvala devět týdnů, byli jsme rozděleni do skupin asi po 100 mužích a posláni na různé letecké základny k základnímu výcviku. Já jsem byl odeslán do Avon Park na Floridě. Učil jsem se létat na PT-17 Stearman Cadet.

   Lucky v době základního výcviku

  Myslím, tak nějak automaticky se stalo, že jsem byl určen jako kadetní kapitán svého ročníku pro primární výcvik, protože jsem byl kadetním oficírem v té předletové přípravě. Byl jsem pak poslán na základní výcvik na Shaw Field v Sumteru v Jižní Karolíně, a to byl velký posun vpřed, protože z dvouplošníku o výkonu 225 koní jsme byli hozeni do velkého třesoucího se BT-13, který měl 450 koní a byl to o dost větší dolnoplošník, se zatahovacím podvozkem, klapkami a spoustou dalších věcí, které jsme se museli naučit ovládat. Měli jste povoleno 12 hodin výcviku ve dvojím řízení, a pokud jste na konci těch 12 hodin nebyli schopni samostatného letu, byli jste vyřazeni. No, měl jsem problém zvládnout ten velký skok z primárního výcviku na základní výcvik. Také tam jsem byl kapitánem kadetů svého ročníku a vojenská část měla důstojníka, podporučíka Wese Poyntera, který byl mým instruktorem. A ten nebyl schopen mě něco opravdu naučit. Sám si uměl s tím letadlem hrát, ale předat mi nějaké zkušenosti a instrukce, jak si s letadlem poradit, schopen nebyl. A já jsem se ocitl na hraně toho, že mě opravdu vyhodí. A v tom je myslím přiměla k zamyšlení ona skutečnost, že jsem byl kapitánem kadetní třídy. Jak jsem se později dozvěděl, jeden civilní instruktor se dozvěděl o tom, že mě chtějí vyřadit, a řekl: „No, to bude špatný morální faktor, když vyřadíme kapitána třídy. Nechte mi ho na 30 minut, a když ho nedokážu dovést k sólu, tak ho můžete vyhodit“. Přišel ke mně a řekl mi, abych šel ven a sedl si do letadla a on si pak sedl na zadní sedadlo. Odletěli jsme na pomocné letiště, přistáli a on vystoupil na křídlo a řekl: „Teď si to vezmu já“. Vzal mě nahoru a letadlo opravdu prohnal. Ukázal mi, jak se dojde k přetažení, jak se dostávat z pádů a jak se dělá loping... Na tom letadle měl přes 6 000 hodin, takže to opravdu uměl. Dělal si s ním, co chtěl, a vodit ho tedy uměl! A za těch 30 minut mě naučil víc, než jsem se naučil za 10 hodin výuky od onoho poručíka. Potom vylezl na křídlo letadla a řekl: „Luckadoo, jestli dokážeš s tímhle letadlem vzlétnout, udělat tři okruhy a přistát, zatímco já si půjdu sednout támhle pod ten strom a zapálit si cigaretu, tak projdeš“. Tak tedy vystoupil, šel a sedl si pod strom. A já velmi opatrně s tou věcí odstartoval, obletěl po okruhu a třikrát přistál. Už si nevzpomínám, jestli ta přistání byla dobrá nebo špatná, ale každopádně se pak vrátil, nasedl do letadla a řekl: „Poleťme zpátky na základnu.“ Tak jsme letěli zpátky, on vystoupil a odešel do pilotního baráku. Přitom se otočil a ukázal mi palec nahoru. Tedy takhle jsem se ubránil tomu, aby mě uprostřed výcviku nevylili. Byl jsem mu velmi vděčný, protože mi opravdu zachránil kůži. Pokračoval jsem dál, dokončil základní výcvik a pak mě poslali do Valdosty v Georgii na pokračovací výcvik na dvoumotorových letounech.

  
  

   Když jsem se dostal do Valdosty, měli tam také kontingent jednomotorových pilotů, kteří se měli stát stíhacími piloty. Byli jsme na stejné základně, absolvovali jsme ve stejnou dobu, Bert Shaber byl kapitánem ročníku těch jednomotorových letounů. A já jsem byl kapitánem dvoumotorového ročníku. Při ukončení v únoru 43 však v seznamech nebyl. To mě velmi zarazilo. Ale byl jsem tak rád, že jsem dostal svá křídla a své vyřazení z výcviku, že jsem o tom moc nepřemýšlel. Až o několik měsíců později jsem se dozvěděl, že během výcviku zjistili, že je německého původu, a nechali ho projít až k samotnému konci, než ho sejmuli. V patnácti letech se přistěhoval s rodinou z Německa. Schaber bylo samozřejmě německé jméno, a to myslím vyvolalo nějaké podezření, aby se začalo šetřit, ale každopádně to byl docela šok a překvapení, když jsme se dozvěděli, že je to špión, a tak s námi výcvik nedokončil.

  Lucky v době základního výcviku 

  Jak ale víš, po ukončení výcviku jsme byli se čtyřiceti spolužáky z dvoumotorové školy posláni do Kearney v Nebrasce, abychom se ihned připojili ke 100. bombardovací skupině. A byli jsme samozřejmě zařazeni jako co-piloti, abychom nahradili všechny dosavadní co-piloty ve skupině. To byla pro mě jedna z nejzáhadnějších věcí, které se během druhé světové války staly. Proč proboha těsně před tím, než měla být skupina vyslána do zámoří, najednou odveleli všechny druhé piloty a nahradili je námi, nově vycvičenými piloty, kteří do té doby v B-17 neseděli? Nikdy v životě jsme neviděli nic tak velkého jako čtyřmotorové letadlo a najednou jsme seděli na pravém sedadle jako zástupci velitele desetičlenné osádky a měli jsme se naučili létat s B-17, a to nikoliv na základě bojového výcviku, ale pouze od pilota, který nám byl přidělen. A to byla nesmírně nebezpečná a nešťastná věc. Co se nám podařilo zjistit, v žádné jiné skupině se to nestalo. A proč to tak bylo právě u Stovky, mi není dodnes známo.

  
  

  MATT

  To je rozhodně zajímavý způsob, jak se dostat do Stovky. Jedna věc mě fascinuje. Víš, dnes se díváme na filmy, herci, kteří ztvárňují veterány druhé světové války, jsou ve svém skutečném životě pravděpodobně třicátníci, ale vy jste byli dvacetiletí a vím, že ve tvém případě, pokud dobře počítám, tobě bylo 21 let jako podporučíkovi, když jste v roce 1943 začali létat na bojové mise. A mě by zajímalo, jestli bys nám mohl říct něco o tom, jakou tíhu jsi cítil na svých bedrech jako pilot, ale také jako velitel osádky.

   

  LUCKY

  No, samozřejmě zmíním, že jako náhradní co-piloti jsme nebyli vždy osádkami, ke kterým jsme byli přiděleni, vítáni. Tak to bylo i u osádky, ke které jsem byl přidělen já. Navigátor a bombometčík měli svého co-pilota velmi rádi. Kamarádili se s ním a trávili společně čas, když byl odvolán, byli z toho špatní. A pokračovali v tom, že se snažili udělat mi ze života peklo. Vadilo jim, že jsem nic nevěděl o B-17 a byl jsem jim přesto vnucen do osádky. Byli tímto krokem opravdu dost rozhořčeni a ublížení. Bylo to z jejich strany tak trochu dětinské, snažit se znepříjemnit mi život, protože jsem byl koneckonců zástupcem velitele osádky, a kdyby cokoli vyřadilo pilota, měl jsem to převzít já. A to se také stalo, když jsme dorazili do Newfoundland na cestě na naši zámořskou základnu. Nevím, jestli o tom víš, ale když jsme se dostali na Newfoundland, museli jsme čekat na příznivý vítr do zad, jinak bychom až do Skotska nedoletěli, a to ani s přídavnými palivovými nádržemi a dalším palivem v pumovnicích. Zatímco jsme čekali, pilot, který mi byl přidělen, porušil příkazy a jednou v noci, když jsme si váleli šunky a čekali na příznivý vítr, se vydal na druhou stranu základny a podařilo se mu zaplést se s britskou WAAF, která ho nakazila a on skončil v nemocnici s nepříjemnou formou nějaké pohlavní nemoci. A celá skupina pokračovala v cestě, zatímco my jsme tam seděli další dva týdny a čekali, až se uzdraví. A pak bylo tomuto navigátorovi a bombometčíkovi, kteří se ke mně chovali tak nepřátelsky a nepřijali mě do bratrství osádky, zcela jasné, že letadlo budu muset řídit já, protože když našeho pilota konečně propustili poté, co byl léčen sulfurem, což bylo to jediné, co v té době měli, byl tak slabý, že se nemohl postavit na nohy a doslova ho museli naložit do letadla. Řekl mi: „No, Lucky, budeš muset letět. Já budu sledovat motory a přístroje a pomáhat ti, jak jen to půjde.“ Ale byl tak slabý, že mohl sotva mluvit, natož chodit nebo nějak fungovat. 

  Stránka z fotoalba Johna H. Luckadoo - osádka Lt. Glenna W. Dye po absolvování 25 misí, září 1943. Lucky stojí zcela vpravo. Vedle něj pilot, Lt. Dye, dalším v pořadí je velitel perutě Ollie Turner.

  A tak jsme vzlétli. Než jsme ale vzlétli, zavolal jsem si navigátora a bombometčíka a řekl jsem jim: „Pánové, vy jste mi v životě pořádně zatopili, teď se ale musíte spolehnout na mě, že nás dostanu dál“, ukázal jsem na navigátora a řekl jsem: „Tak ty jeden takovej a takovej, jestli se do toho kousku pobřeží netrefíš nosem, tak tě osobně chytnu za prdel a vyhodím z letadla bez padáku“. To vyrovnalo podmínky na kolbišti a od té doby to mezi námi bylo o něco příjemnější. Jistě, byl to dobrý navigátor a skutečně se trefil na správné místo pobřeží, a tak jsme dostali blíž k boji. Jak asi víš, když skupina dorazila do Anglie, naše základna v Thorpe Abbotts nebyla ještě dokončena a místo do Thorpe Abbotts byli tedy posláni do Podingtonu, kde zůstali několik dní. A pak, když jsme přiletěli o dva týdny později, se přesunuli do Thorpe Abbotts. My jsme letěli přímo z Prestwicku do Thorpe Abbotts a připojili se ke skupině. Oni už byli na nějakých cvičných misích, ještě ale nelétali bojově, protože hned první bojové mise, kterou Stovka letěla, jsme se zúčastnili i my. Myslím, že kvůli té nerozvážné eskapádě na Newfoundlandu byl můj pilot rozhodnutý vykoupit se tím, že co nejrychleji dokončí turnus a vrátí se domů ke své rodině. To se mu podařilo, jak asi víš, jako prvnímu pilotovi 100. bombardovací skupiny, který dokončil turnus 25 misí.

   Základna AAF č. 139 Thorpe Abbotts, Norfolkshire, Anglie, domov 100th Bombardment (H) Group v letech 1943 - 1945

  MATT

  Určitě to je zajímavý sled událostí, během kterých jsi se dostal do boje a který tě navíc brzy posadil do sedačky kapitána. Povídal jsem kdysi o svém zájmu o téma vůdcovství a ty jsi zmínil, že máš velký obdiv a respekt k Jacku Kiddovi jako veliteli, vedoucímu typu. Vím, že v jeho vedoucí pozici ve Stovce často čelil těžkým chvílím, a tak mě zajímalo, jestli bys mohl rozvést, čeho si na Jacku Kiddovi jako leaderovi osobě vážíš.

   

  LUCKY

  Jistě… Během služby jsme se setkali se spoustou lidí s různými vlastnostmi a schopnostmi. A k některým jste se naučili mít určitý respekt a k jiným ne. Když jednotka odletěla do Anglie, původně byl Jack Kidd velitelem 351. perutě a během cesty byl z této funkce uvolněn a zařazen jako operační důstojník skupiny. A Ollie Turner ho vystřídal na pozici 351. perutě, ke které jsme byli přiděleni. Nedlouho poté jsem si uvědomil obrovský talent majora Kidda, protože jako operační důstojník skupiny fungoval příkladně nejen tím, že vyřizoval personální záležitosti různých osádek a velitelů squadron ve formacích, ty také sestavoval, ale rovněž jako velitel při misích, protože se účastnil těch nejhorších misí, které jsme létali. Letěl do Regensburgu, letěl ... na všechny ty nejhorší mise a samozřejmě i na tu do Brém, která se ukázala pro mě být tou nejhorší a ostatně pro něj také. 

  B-17F-120-BO 42-30796, Capt. Glenn W. Dye crew, 351st BS, 100th BG, Thorpe Abbotts, Velká Británie, září 1943

  Eduard kit No. 11183

  
  

  Letěl tenkrát s Evem Blakelym u 418. perutě a tuto misi vedl. Všiml jsem si, že si ho velmi vážil také velící důstojník skupiny, kterým byl tehdy Chick Harding, velký respekt měl i u generála LeMaye, když ten zavítal z velitelství 3. divize. Takže zpětně si myslím, že si to zasloužil a měl být během své bojové zkušenosti povýšen na velitele skupiny nebo ještě výš. Ale nikdy se tak nestalo. Byl klidný, chladný a vyrovnaný. A jak fungoval, vím i z vyprávění Harry Crosbyho, který s ním létal. Zejména na té brémské misi, kde ztratili dva motory a nouzově přistáli v Anglii, sotva se dostali zpátky. Jejich osádka prošla velmi traumatizujícím zážitkem, když byla při zaměřování cíle sražena z formace. To, jak se v té situaci choval, jak zvládal osádku, mělo vliv na to, že si ho vážili a respektovali. Určitě to ještě vylepšilo můj názor na něj... Ale myslím, že největší respekt jsem k němu měl poté, co moje původní osádka dolétala a já jsem letěl na misi do Brém, což byla po jejich odchodu moje první následující mise. Ollie Turner za mnou jednou v noci přišel, když jsem byl v důstojnickém klubu, poklepal mi na rameno a řekl mi, abych se šel vyspat, protože druhý den letím.... Měl bych dodat, co se stalo, když jsem se 8. října 1943 vrátil z mise na Brémy. Vedoucí letoun mé squadrony, což byla spodní squadrona, pilotovali Tom Murphy a Al Barker. Barker byl operačním důstojníkem 351. perutě. Já jsem vedl druhý element spodní squadrony s úplně novou osádkou, se kterou jsem samozřejmě nikdy předtím neletěl. Viděl jsem, jak letadlo Toma Murphyho explodovalo, a když jsem přistál, hlásil jsem, že si myslím, že nikdo z nich nepřežil. Když mě Turner při přistání potkal, byl jsem ještě podporučík (orig.: Second Lieutenant) a okamžitě mě jmenoval místo Barkera operačním důstojníkem 351. perutě. Řekl jsem mu, že mi to je nepříjemné, že mě staví do nedobré pozice, protože jako podporučík budu rozkazovat kapitánům, majorům a členům dalších osádek, určovat jim, kde mají mít ve formaci svou pozici a jestli mají nebo nemají letět, a on řekl: „Nedělej si s tím starosti, povýšíme tě co nejrychleji.“ V tu dobu jsem už byl navržen na poručíka (orig.: First Lieutenant) a koncem toho měsíce se tak stalo. Ale následující měsíc, koncem listopadu, mi zbývalo odletět ještě jednu misi. Měl jsem za sebou už 24 misí a jednou večer jsem byl v důstojnickém klubu a Turner ke mně přišel, přistoupil ke mně zezadu, položil mi ruku na rameno a řekl: „Lucky, měl by ses jít raději vyspat, protože zítra letíš“. A já jsem řekl: „No, jak to?“ a on řekl, že vedeme skupinu a chce, abych letěl jako velící pilot. A ještě mi řekl s jakou osádkou, už si přesně nepamatuji, kdo to byl, ale každopádně jsem odpověděl: „No, Ollie, když vedeme skupinu, měl bys letět ty, je to tvoje zodpovědnost.“ A on řekl: „Já vím, ale prostě chci, abys tu misi vzal ty“. Tak jsem o tom už nepřemýšlel, šel jsem spát a druhý den ráno jsem vstal a šel na briefing. Tam jsem zjistil, že se něco děje, protože přišel generál LeMay a ten ještě nikdy předtím na briefingu u naší skupiny nebyl. Vystoupil na pódium a řekl: „Pánové, musím vám říct, že jsem celou svou vojenskou kariéru směřoval k tomu, abych letěl na takovouto misi, ale generál Arnold mi zakázal, abych misi dneska vedl nebo vůbec sedl do letadla, jinak že mě postaví před vojenský soud“. A dodal: „Upřímně řečeno, musím vám říct, že pokud nad cíl dostaneme jen jedno letadlo, budeme tuto misi považovat za úspěšnou“. Odhrnuli oponu a tam byla přímá linka na Berlín. Měl to být první denní nálet Osmé letecké armády na Berlín. Řekl: „Stovka je jedinou skupinou, která letí, a místo toho, abyste bombardovali v obvyklé výšce 25 až 29 000 stop, chceme, abyste letěli ve dvanácti tisících. Protože meteorologové říkají, že máme nad celou Evropou celistvou oblačnost do deseti tisíc stop. A jakmile se otočíte k bodu zahájení zaměření cíle, střemhlav se vrhnete skrz mraky a prorazíte v šesti tisících stopách nad Berlínem v pravé poledne, za bílého dne, a budete bombardovat Reichstag“.

  
  

  Podíval jsem se přes místnost na Turnera a ukázal mu prostředníček. Po briefingu jsem se na něj podíval a řekl jsem mu: „Ty žlutej parchante, věděl jsi, co je to za misi, a postavil jsi mě do téhle pozice, když jsi měl letět sám. Ale já se z ní vrátím, a až se vrátím, jestli uvidím tvůj hnusnej ksicht, tak tě zabiju“. Samozřejmě to byla nekázeň vůči vyšší hodnosti, ale kdyby mě postavil před válečný soud, musel by na tu misi letět on. Tak ani neotevřel pusu. Vzlétli jsme, vystoupali, zformovali se a dostali se k nepřátelskému pobřeží... a v tom tu misi zrušili. Vrátili jsme se tedy a přistáli. Sotva jsem vystoupil z letadla, šel jsem rovnou za Jackem Kiddem, vysvětlil jsem mu, co se stalo. Řekl jsem mu: „Už nemůžu sloužit pod Olliem Turnerem ani minutu. Prosím, přeložte mě.“ A on řekl: „No, nemůžu ti to zazlívat, Lucky. Zrovna potřebuji operačního důstojníka u perutě Bucky Eltona, u 350., vzal bys tu práci?“

  A já jsem na to řekl: „Okamžitě.“ Tak jsem opustil 351. peruť a samozřejmě jsem poděkoval Jacku Kiddovi za jeho empatii a za mé přeřazení. A měl jsem k němu ještě větší respekt, než jaký jsem měl už předtím. To byl dobrý příklad toho, jak a proč jsem si ho tak vážil. Byl to příkladný důstojník. Samozřejmě, jak asi víte, zůstal v letectvu a později byl buď generálmajorem, nebo generálporučíkem, zapomenutou čarodějnicí. Ale stal se také zuřivým protiválečným fanatikem a neustále dělal přednášky o tom, jak je válka překonaná a jak je zbytečná, že v ní nejsou žádní vítězové, ale jen oběti.

   John Luckadoo a William DeSanders po dokončení operačního turnusu, 13. února 1944, B-17G Alice from Dallas II.

  MATT

  Z toho, co říkáš, určitě chápu, proč sis Jacka Kidda tak hodně vážil. Vím, že je úspěch sám o sobě, vrátit se třeba jen z jedné mise, ale ty jsi jeden z mála šťastlivců, kteří přežili 25 misí, a to dokonce na začátku operací. Nevím, jak moc si vzpomínáš na svou poslední misi v únoru 1944, ale zajímalo by mě, jestli bys mohl trochu pohovořit o samotném pocitu úlevy a o tom, jaké to na té poslední misi bylo.

   

  LUCKY

  Sloužil jsem asi tři měsíce jako operační důstojník Buckyho Eltona u 350. perutě a měl jsem před sebou ještě jednu misi. Buckyho poslali na dovolenou, do „Flak House“, a tak byl mimo základnu. V polovině února 1944 tedy přišla možnost odletět tuhle jednu misi. Chtěl jsem ji určitě dokončit a přežít ji, a stejné to bylo u Billa Desanderse. Bill byl vedoucím pilotem u 350. perutě, docela dobře jsem ho znal. Řekl jsem mu: „Bille, ty máš letět jednu misi a já taky. A tohle je právě ta pravá“. Bylo to něco, čemu jsme říkali „no ball“. Mysleli jsme si, že to bude hračka, protože jsme měli za úkol bombardovat základny raket V2 přímo na pobřeží Francie, domnívali jsme se, že se tam prostě přiženeme, shodíme bomby a odletíme domů. A to bude všechno. Ukázalo se ale, že Němci na nás byli upozorněni a přišli nám naproti přes půl kanálu a pěkně nám dali do těla. Naše cíle se nám ale podařilo zasáhnout a vrátit se zpět. A samozřejmě to bylo obrovské uvolnění, když jsme si konečně uvědomili, že jsme přežili pětadvacet misí, protože to přežilo zatraceně málo příslušníků jednotky, zejména z původní skupiny. DeSanders byl také z původní skupiny, stejně jako já. Ta úleva a uvědomění si, že se nám podařilo dokončit turnus, byly nepopsatelné, bylo to jako sundat si z ramen těžké břemeno, protože pokaždé bylo obtížné se psychicky připravit na návrat do letadla, obzvlášť po těžké misi. 

  Dekret udělení Záslužného leteckého kříže Capt. Luckadoovi po ukončení operačního turnusu.

  Často se mě ptají, jak jsme to dokázali, a já musím přiznat, že vlastně nevím. Museli jsme se soustředit na svou práci, a to bylo to, kvůli čemu jsme tam byli, a měli jsme v úmyslu tu práci dokončit, jak nejlépe jsme uměli. A to se nám podařilo. Byla to ale jen otázka prostého štěstí, jestli se vám to podařilo, nebo ne. V té době obzvlášť. Zpočátku jsme neměli žádný stíhací doprovod, který by nás chránil, a vyráželi jsme za bílého dne a samozřejmě jsme vůbec nevěděli o tom, že Britové jsou neoblomně proti bombardování za denního světla. Vyzkoušeli si to a Luftwaffe je rozsekala na kusy. A tak žádali generála Eakera, velitele Osmé letecké armády, aby od bombardování za denního světla upustil a přidal se k nim v nočním bombardování. Eaker to nechtěl udělat, a tak Arthur Bomber Harris, šéf bombardovacího letectva RAF, přiměl Churchilla, aby se on pokusil přesvědčit prezidenta Roosevelta, aby nám nařídil ukončit denní bombardování. A prezident Roosevelt řekl - ne. Věřil, že velitelé jeho letectva vědí, co dělají, a odmítl to. A tak jsme létali každý den, kdy jsme mohli, a Britové bombardovali v noci. Takže to bylo takové nepřetržité obtěžování Třetí říše. A myslím, že to bylo účinné. Mám jisté mínění o tom, že Eaker dokonce odmítl noční bombardování důkladně vyzkoušet. Neříkám, že by bylo lepší než bombardování za denního světla, ale určitě jsme měli potíže kvůli obrovskému chladu a náročnému fungování ve velké výšce. Zatímco Britové v noci létali ve výšce 12 až 15 000 stop a nepodstupovali nic podobného. Byl to ale jiný typ létání a také nelétali ve formacích, na které jsme my byli hrdí a měli jsme pocit, že si můžeme poskytnout určitou vzájemnou ochranu. A myslím, že to do jisté míry to tak skutečně fungovalo. Ale Luftwaffe byla také vyspělá a měla takovou zkušenost, a tak dobré vybavení a vynikající výcvik, že nám způsobovala strašlivé škody, protože vyvíjela nové a lepší techniky, jak se k nám přiblížit a přinejmenším poškodit buď protiletadlovou, nebo stíhací palbou natolik, aby nás srazila z formace. A pak, když jste venku sami, jste sedící kachna a pro ně snadný cíl.

   Na Reunionu 100th BG, Savannah, GA, 2023

  MATT

  Jsem ohromen všemi těmi příběhy, které jsem slyšel o tom, jak těžké bylo v té době přimět se jít na další mise. Je v nich neuvěřitelná odvaha a statečnost. Když slyšíte o některých z těch, kdo navzdory všemu zvládli dovést zmrzačenou B-17 zpět. Jsou to neuvěřitelné příběhy o statečnosti lidí, a ohromující je také samo to letadlo. A vzpomínám si, když jsi povídal o své lásce k B-17. A také vím, že v roce 2013 jsi měl jedinečnou možnost, znovu usednout za řízení B-17. Více než 70 let po válce. A mě by zajímalo, jaké to pro tebe bylo, znovu usednout do kokpitu B-17 ve vzduchu.

   

  LUCKY

  Víš, Matte, tři roky jsem se snažil někoho přimět, abych mohl dokázat, že 92letý chlápek může stále řídit B-17, a když jsem se dostal k závěrečným ujednáním, vždycky se našel nějaký důvod, proč to nedovolili.

  Ale když jsme v roce 2013 měli mít v Savannah náš Reunion, zavolal mi Mike Faley a řekl mi, že se chystají natočit dokument s názvem „Masters of the Air“ o 100. bombardovací skupině a Donald Miller by se mnou chtěl udělat rozhovor, pokud bych do Savannah přijel. A já jsem v té době moc Reunionů nenavštěvoval. Z těch, kterých jsem se zúčastnil, jsem byl trochu zklamaný, protože tam bylo příliš málo lidí, které jsem znal. Téměř všichni, se kterými jsem se na srazech setkal, byli samozřejmě lidé, kteří přišli a létali po mně a prožili si úplně jinou válku, jiné období a měli odlišného nepřítele a jiné zkušenosti než já.

   Lucky a historik 100th BG Michael P. Faley při návštěvě bývalé základny v Thorpe Abbotts.

  Ale zejména z původní skupiny bylo tak málo těch, kteří byli ještě naživu, že to pro mě bylo spíše zklamání. Takže jsem se moc Reunionů nezúčastnil. Jenže Mike mě přemluvil, abych přišel na rozhovor, a řekl: „Když přijedeš, přivezeme Memphis Belle a zařídíme ti svezení“. A já jsem mu na to řekl: „Miku, já se nechci nechat svézt v Memphis Belle, já ji chci řídit!“. A na druhém konci linky bylo mrtvé ticho. Nakonec řekl: „Dobrá, zařídíme to.“ A já na to: „Podívej, nechci tam přijet a být znovu zklamaný, jako jsem už byl a prostě nechci, aby se to stalo znovu“. A on na to: „Dobře, nedělej si z toho starosti. Máš moje slovo, že tě necháme letět a řídit.“ A tak jsem se se svou ženou objevil v Savannah a oni mě zařadili na rozhovor s Donaldem Millerem na pátek. Na letišti jsem si domluvil let na 11:15 v sobotu dopoledne. Rozhovor jsem měl tedy mít v pátek pozdě odpoledne, a oni ho přeložili na pátek v noci. Já jsem řekl: „Hele, na to kašlu. Já prostě budu na letišti v 11:15 a je mi jedno, jestli ten rozhovor udělám, nebo ne“. Pořád to odkládali, a nakonec se ukázalo, že Miller nestíhá, jeho rozhovory se protáhly, takže mě nakonec naplánovali až na sobotní odpoledne. Ale já jsem řekl: „To je pro mě v pohodě, já budu na letišti v 11:15“, a taky že jsem tam byl! A bylo nás šest, které na ten let vzali. Vzlétli jsme, a jakmile jsme se dostali do vzduchu, pilot se zvedl ze sedadla a říká: „Lucky, je to tvoje“. A já se zeptal: „Myslíš to vážně?“, on na to: „No jasně!“. Tak jsem si sedl a všechno se mi vrátilo, jako když jedeš na kole. Staré cítění, vjemy, reakce letadla a já jsem si ten let s B-17 užíval.

  Během premiéry seriálu Masters of the Air v lednu 2024. Zleva: Henry Cervantes (349th BS), Steven Spielberg, John H. Luckadoo (351st, 350th BS), Robert H. Wolf (418th BS), James R. Rasmussen (349th BS)

   Byla to ta nejpůvabnější věc, tenhle čtyřmotorový bombardér, tak krásně vymyšlený. Samozřejmě jsem měl vždy respekt k jeho strukturální integritě, k tomu, že vydržel takové poškození v boji, jaké jsem s ním utrpěl na mnoha svých misích, a přesto jsem se dostal domů. Bylo vzrušující zažít ty pocity a cítit reakce letadla. A nejpříjemnější asi bylo to, že na mě při tom tentokrát nikdo nestřílel. Létal jsem s ní asi 30 minut okolo celého Savannah a byl jsem za to privilegium nesmírně vděčný, protože to bylo opravdové privilegium. Neumožnili mi s ní přistát ani vzlétnout, protože to bylo „verboten“, ale aspoň to, že jsem dostal do rukou řízení a znovu si ho osahal, bylo to, jak jsem to popsal „jako vlhký sen před probuzením“, bylo to opravdové vzrušení...

  V kokpitu B-17G – The Mighty Eight National Museum, Savannah, 2023

  
  

  Posláním Nadace 100. bombardovací skupiny je uchovávat a šířit historická svědectví o misích, strojích a mužích, kteří bojovali na evropském nebi během druhé světové války.

   www.100thbg.com

  www.facebook.com/100thBGFoundation

  www.instagram.com/100thbgf

   

  Další informace o historii 100. bombardovací skupiny naleznete ve zvláštním čísle časopisu Info Eduard The Bloody Hundredth 1943, červen 2024

  06/2024 - Special | Info EDUARD

  
  

• Warning shots

  November/December 2024

  Text: Marian Cihoň

  
  

  F-35C 1/48 Tamiya

  Keď v roku 2022 na výročnom šesťdesiatom Hobby World-e Tamiya predstavila F-35A Lightning II v mierke 1/48, dalo sa tak trochu očakávať, že sa v budúcnosti dočkáme aj verzie F-35B aj napriek tomu, že A aj B už majú dlhší čas v portfóliu iní výrobcovia. Dôvod je prozaický - oba varianty sa nachádzajú vo výzbroji japonských vzdušných síl sebaobrany. A tak sa aj stalo a verzia B uzrela svetlo sveta o rok neskôr.

  Menej isté bolo vydanie F-35C - vzhľadom na veľké konštrukčné rozdiely by sa muselo jednať o takmer úplne novú stavebnicu nakoľko počet spoločných dielov je minimálny. Našťastie výrobca nenechal nič na náhodu, príležitosť vydať aj tretiu variantu využil a palubného blesku sa dočkáme. Nerezané masky na striekanie RAM, plná mechanizácia krídel s možnosťou stavby v zloženej pozícii, vysunutá sonda pre tankovanie za letu, otvorená zbraňová šachta a bohatá paleta výzbroje - na to všetko sa môžeme tešiť už v decembri tohto roka. (MC)

  
  

  Z-37A 1/32 Hph

  Keby mi niekto ešte pred pár rokmi povedal, že budeme vo veľkom stavať lietadlá ako Z-126/226/526, ktoré poznáme hlavne z aeroklubov východného bloku, neveril by som. Ale že budeme mať na trhu Z-37 hneď v troch mierkach, čiže luxus, ktorý sa nedostáva ani niektorým populárnym konštrukciám z druhej svetovej vojny, tak to sa mi ani vo sne nesnívalo.

  Najnovším prírastkom do rodiny Čmelákov je model českého výrobcu Hph v mierke 1/32. Pre výrobcu sa typicky jedná o primárne resinový model, doplnený o detaily vyrobené 3d tlačou či o sústružené podvozkové nohy a leptané diely. Univerzálny dekálový aršík umožní stavbu prevažne českých/československých a východonemeckých strojov. (MC)

  [Foto: Miroslav Odložilík]

  
  

  PZL M18B Dromader 1/48 IBG Models

  A aby tých práškarov nebolo málo, poľská firma IBG Models, v spolupráci s gréckym Grand Models, prinesie bombu v podobe PZL M18B Dromader. Pre IBG Models sa zároveň jedná aj od debut v mierke 1/48. Dromadera si budeme môcť postaviť vo variante jedno- aj dvojmiestnej, ako stroj poľnohospodársky, hasičský či vojenský, a to už v priebehu roka 2025.

  Tým sa však Dromadery nekončia - fanúšikovia tohto typu sa dočkajú aj modelu v mierke 1/72, tentokrát firmy Answer Plastic Kits. (MC)

   

   B-26B Marauder “Flak-Bait” 1/48, ICM

  202 bojových letov nad nacistickým Nemeckom a vyše 1000 priestrelov - to je legendárna “Návnada pre Flak”, čiže B-26B-25-MA Marauder, ktorý si hrdinstvom posádky a svojou húževnatosťou u 449. bombardovacej letky, 332. bombardovacej skupiny vyslúžil samostatné, už druhé vydanie tohto modelu, ukrajinskou firmou ICM. Skutočný stroj, ktorý je predlohou pre model, sa dnes nachádza v expozícii Národného leteckého a vesmírneho múzea Smithsonian. Výrobca predpokladá začiatok predaja modelu na 18.11.2024. (MC)

   

  PBJ-1J a A-20B/C Early 1/48 HK Models

  HK Models pokračujú v zmenšovaní svojich Havocov a Mitchellov - tentokrát na rad prichádza v Tokyu oznámený špeciál zboru námornej pechoty - PBJ-1J a A-20B/C Boston skorších sérií. Kým v prípade PBJ-1J už vieme čo očakávať - prvé vydanie stredného bombardéra B-25J je na trhu už tretí rok a jedná sa teda jeho prebal s drobnými zmenami, zmenšenina A-20 je úplne novou stavebnicou a okrem skúšobných výliskov zatiaľ nič viac výrobca neukázal. PBJ-1J by mal stihnúť vianočný trh, A-20 bude pravdepodobne novinka pre rok 2025. (MC)

   

   A6M5 Zero 1/48 Fine Molds

  S japonskými Zerami sa v poslednej dobe doslova pretrhlo vrece - najnovším je A6M5 od japonského výrobcu Fine Molds. Fine Molds je dobre známa pomerne vysokou kvalitou výliskov a netradičnými riešeniami - inak tomu nie je ani v prípade Zera ktoré modelárske hladiny rozvírilo viacdielnym prekrytom kabíny a trupom, ktorý nie je, ako to býva zvykom, delený pozdĺžne. Prekryt kabíny Zera bude v krabičke hneď v dvoch vyhotoveniach - prekryt klasický, s presklením a rámom v jednom kuse a prekryt rozdelený na rám a presklenie. Na druhú stranu, trup je podľa slov výrobcu technologicky delený tak ako tomu bolo u skutočných strojov. Obe riešenia nie sú ojedinelé a prinášajú špecifické úskalia ako z pohľadu lisovania modelov, tak počas stavby modelu. Bude zaujímavé sledovať, ako si s nimi poradili vo Fine Molds, ktorí typ ponúknu v dvoch vyhotoveniach strojov z fabrík Mitsubishi a Nakajima. (MC)

    

  A6M2 a He-111 H-6 1/35 Border Model

  Aby Zer nebolo málo, svoje želiezko do ohňa prihodil čínsky výrobca Border Model, tentokrát v pre nich už neprekvapivo technikárskej mierke 1/35. Zero príde na pulty modelárskych obchodov v dvoch prebaloch - samostatný model A6M2 z Okinawy 1945 a stavebnica, ktorá bude obsahovať nielen lietadlo, ale aj kus paluby a mostík lietadlovej lodi Akagi, tentokrát z obdobia okolo r. 1942.

  Kým Zero bude pomerne štandardný model výrobcu, nemalú pozornosť na seba upútali skúšobné výlisky nemeckého stredného bombardéra Heinkel He-111 - tak ako ich po Wingnut Wings zdedený Lancaster, má nielen negatívne rytie, pozitívne a negatívne nity, ale hlavne má celý povrch na trupe a krídlach znázornený zvlnený plech. Táto významná vlastnosť modelu nebola vôbec patrná z 3D renderov, ktoré Border Model zverejnili na začiatku tohto roka a preto ju asi nikto neočakával. Hlavne modelári, ktorí radi pracujú s povrchom modelov sa majú nepochybne na čo tešiť. (MC)

  [Foto: Fan Chengbin]

   

   Nieuport, 1/32 Copper State Models

  Fanúšikov chmelníc nepochybne potešia Copper State Models - prednedávnom sa objavili skúšobné výlisky vstrekovaného modelu Nieuport-u XI, ktorého výrobca vydá minimálne v dvoch vydaniach - Early a Late. Výlisky budú doplnené o širokú paletu 3D tlačených doplnkov - mali by nimi byť motor Le Rhone 9C, kolesá, držiak na mapy, zásobníky munície, vstup vzduchu do karburátora, operadlo sedadla či palubné prístroje. (MC)

  [Foto: Filip Rząsa]

   

  Fokker D.VII 1/32 Gothaforce

  Za to ďalšia novinka úplného nováčika na trhu, firmy Gothaforce - Fokker D.VII bude z 3D tlače celá. Model bol oficiálne predstavený počas Scale Model Challenge 2024 v holandskom Eindhovene, kde mohli návštevníci obdivovať vysokú kvalitu výtlačkov a detailov modelu. Fokkera bude výrobca ponúkať až v siedmich atraktívnych kamuflážnych schémach, venovaných nemeckým pilotom, ktorí stroj sedlali počas prvej svetovej vojny - medzi inými Ernstovi Udetovi, Walterovi Blumovi či Wilhelmovi Leuschovi. Pretože sa nejedná o vstrekovaný model, mnohých nepoteší pomerne vysoká cena, ktorú výrobca nastavil na približne 250 Eur / 6500 českých korún. (MC)

  [Foto: Kamil Trembacz]

    

  Bloch MB 210 1/72 Special Hobby / Azur-Frrom

  Už tradičná spolupráca francúzskej firmy Azur-Frrom a českého výrobcu Special Hobby priniesla novinku v podobe bombardéra Bloch MB 210 v mierke 1/72. Model elegantného bombardéra, nástupcu v našich končinách historicky aj modelársky presláveného MB 200, bude ponúkať tri kamuflážne schémy francúzskych strojov, niekoľko leptaných dielov a výfuky vyrobené 3D tlačou. (MC)

  
  

  Stinson L-5 Sentinel, 1/48, Sword

  Po úspešnom vydaní najslávnejšieho školného a spojovacieho lietadla L-4 Grasshopper od Special Hobby, prichádza na trh český výrobca Sword Models s druhým najvýznamnejším strojom tohto druhu, L-5 Sentinel.. Kvalitný short-run bude vyrábaný v dvoch variantoch - L-5A/OY-1/ Sentinel Mk.I a L-5B /OY-2/ Sentinel Mk.II. Viac detailov zatiaľ nepoznáme. (MC)

   

   Hercules 1/144 GWH

  Šanghajský výrobca Great Wall Hobby sa zväčša zameriava na leteckú techniku v mierke 1/48, no nie je tomu vždy tak - špecializuje sa totiž aj na väčšie modely v mierke 1/144. Po slávnej B-52G, či britských V-bombardéroch - Victor, Valliant a Vulcan, si budú môcť modelári zadovážiť C-130H Hercules. Aj napriek pomerne malej mierke sa nebude jednať o zjednodušený model - výrobca na výliskoch ukázal napríklad plne vybavený nákladný priestor s možnosťou otvoriť zadnú rampu alebo bočné dvere. Prípadne postaviť Hercules so štvorlistými vrtuľami japonských vzdušných síl sebaobrany či osemlistými vrtuľami, ktorými sú vybavené novšie verzie USAF. (MC)

   

  MiG-29AS Tiger On Tail 1/72 GWH

  Slovenské obecenstvo nepochybne poteší aj vydanie zmenšeniny MiG-29A v digitálnej kamufláži a tigrom na chvostových plochách. Vydanie sa volá Digital Camouflage Tiger on Tail, 2014/2015 Special Painting. Tentokrát sa však dostane na fanúšikov mierky 1/72.(MC)

    

  Lancia Stratos 1/12 Italeri a Porsche GT3 RS 1/24 Tamiya

  Ako to už býva zvykom, modelárske darčeky si modelári nadeľujú sami a tieto Vianoce im výber neuľahčí Tamiya ani Italeri - taliansky výrobca okrem prebalu Lancie Delta HF Integrale 16v Sanremo 1989 pripravil aj úplne novú stavebnicu ďalšej legendy - rely špeciál Lancia Stratos HF Gr.4 Montecarlo 1977. Stavebnica v mierke 1/12 ponúkne kompletný interiér, otvorenú kapotu aj motorový priestor. Priestorovo menej nároční modelári môžu siahnuť po novinke firmy Tamiya, ktorou je Porsche 911 GT3 RS 992. (MC)

  
  

  PZL TS-8 Bies 1/72 Answer Plastic Kits

   PZL TS-8 Bies 1/72 Answer Plastic Kits Iskra, Wilga, Bies je svätá trojica modelov, ktoré každý modelár z Poľska musí mať. Plastových polytechnických skladačiek týchto strojov je ale na trhu len skromne. Hodenej rukavice sa chytil tím z Answeru a na trh len nedávno prišiel TS-8 Bies v mierke 1/72. Počiatočné dva prebaly - Trop. indonézskeho letectva a úvodnú výrobnú sériu z WSK Okęcie doplnia koncom októbra ohlásené ďalšie dve - sériové vojenské BII a stroje použité na natáčanie filmov v atraktívnych kamuflážnych schémach, s červenými hviezdami či trámovými krížmi. Tak ako v predchádzajúcich vydaniach - modely obsahujú rámiky zo sivého plastu, leptané bočné panely a prístrojové dosky, prípadne 3D tlačené diely. Komu by to nestačilo, výrobca prístrojových panelov, firma Yahu, ponúkne farebné leptané diely pre tento model. Tretím a štvrtým vydaním Answer s Biesom určite nekončí, podľa slov výrobcu je v príprave model v mierke 1/48. (MC)

   

  P-40E 1/48 Eduard

  Ak aspoň trochu sledujete dianie okolo firmy Eduard, tak iste viete, že je najvyšší čas do konca roku postaviť všetky tie nasyslené stavebnice Mauve, Arii, ale hlavne Hasegawa, pretože začiatkom budúceho roka príde nová P-40. Eduardi finišujú, formy už sú takmer hotové a začína sa lisovať. Predpredaj sa začne už v novembri a ako prvý príde na rad Royal Class. Kto z vás by si rád pozrel prvé výlisky, príďte sa na ne pozrieť 30. novembra na Plastikovú Zimu do Bratislavy. (MC)

   

  Ammo Lock’N Load verzatilky

  Tak ako modelov, ani modelárskych doplnkov a chémie nikdy nie je dosť - a ani tím Miga Jimeneza nespí. Novinkou, s ktorou prichádzajú na trh, sú akvarelové ceruzky v 12 odtieňoch, určené pre znázornenie zašpinenia, prachu, hrdze či opotrebenia vplyvom poveternostných podmienok. Na rozdiel od konkurencie sa vyznačujú tým, že majú vymeniteľnú náplň - podobne ako klasické verzatilky. (MC)

    

  P-40E 1/48 Eduard podruhé!

  Eduardí P-40E v měřítku 1/48 se skutečně blíží do finiše a rád bych čtenářům nabídl pohled pod pokličku prací na jejím dokončení. Minulý týden jsme na lisu měli první formu a testovali první rámeček. Zkouška dopadla nad očekávání a již na první pokusy se odstříkly skoro všechny díly. Ke hladkému odladění nových forem nám značně pomohlo zavedení technologie 3D skenování a následného porovnávání skenů s 3D modelací forem. Další týdny v nástrojárně Eduardu budou ve znamení dokončování všech forem na P-40!

  Současně pracujeme i na konstrukcích všech doplňkových sad. Ke konstrukci motoru z řady Brassin jsme přistoupili odlišně než v jiných případech a rozhodli jsme se ho ztvárnit kompletně otevřený i s chladičem, který je pod motorem. Celá sestava motoru bude vyrobena technologií 3D tisku, jak je již poslední dobou zvykem. Dále pracujeme na podvozkových šachtách ve dvou variantách. Důvodem dvou variant je to, že povětšinou byly šachty zakryté látkou, kterou však bylo možno odstranit. Modeláři si tak budou moci vybrat, jak šachty ztvární. Pracujeme také na radiostanici, zbraňových šachtách, kokpitu, různých typech kol, výfuků a sedaček s integrovanými 3D tištěnými pásy, které jsou mezi modeláři velmi populární. Samozřejmostí budou také leptané klapky a sada SPACE. Další měsíce budou zkrátka v Eduardu v režii P-40 a rozhodně to bude jízda! (JN)

   

  Spitfire Mk.Vb 1/32 Kotare Models

   Austrálčania z WingNu..ehrm Kotare si už stihli získať priazeň modelárov svojím veľmi podareným modelom Spitfire Mk.Ia. Rozloženie dielov v rámikoch nasvedčovalo, že pri jednej verzii neskončia. To sa potvrdilo a modelári si už teraz môžu predobjednávať najnovšiu stavebnicu Spitfire, tentokrát vo verzii Mk.Vb. Tá bude, okrem 141 dielov zo sivého plastu, z ktorých až 38 je oproti Mk.I úplne nových, obsahovať aj výtlačky výfukov pre tento typ či plagát autora boxartu. Pri stavbe si budú môcť vybrať z troch kamuflážnych schém - RAF, USAAF a poľského stroja.

   

  Bf 109K-4 1/32 Kotare Models

   A pretože nielen Spitfirami sú výrobci aj modelári živí a v Kotare to vedia tiež, ich ďalšou plnohodnotnou novinkou nebude nič iné ako klasický bestseller - Bf 109K-4. Nedostatkom Kurfürstov modelári nikdy netrpeli, no Hasegawa už je dávno plnoletá a Trumpeter tiež nie je bez vád. V prípade Kotare by sme sa teda mali dočkať kvalitne spracovanej predlohy - K-4 je vo finálnej fáze 3D modelovania, do predaja by sa mala stavebnica dostať v polovici budúceho roka.

   

  Aiči D3A2 Val 1/48 Wingsy Kits

   Ukrajinským Wingsy Kits nie sú japonské stroje cudzie, Aiči Val však podľa slov Vitalija nebol predlohou, do ktorej by sa vrhol tak strmhlav, ako sa v tomto stroji vrhali japonskí piloti na americké lode v Pacifiku. Ale zákazníci rozhodli a ani neľahká domáca situácia neprekazila prípravu stavebnice. Výrobca momentálne pracuje nad výberom kamuflážnych schém, 3D modelácia je hotová. Z renderov môžme vyčítať, že Val bude mať tak ako predchádzajúce modely výrobcu plne onitovaný povrch a dočkáme sa aj leptaných detailov.

   

  Curtiss Hawk 1/72 Arma Hobby

   Kým sa P-40 stala P-40, na jej začiatku stál Curtiss Hawk - stroj, ktorý po boku Hurricanov a Spitfirov odolával prvotnému nemeckému a ruskému náporu v Európe či japonskému v Číne. O modeli veľa nevieme, poľská Arma Hobby zatiaľ ukázala iba jeden farebný render. Na stránkach výrobcu sa dozvieme, že v predpredaji by mal byť v decembri tohto roka a v poštových schránkach si ho modelári nájdu začiatkom roka 2025. Zároveň môžeme očakávať, že okrem plastového modelu Arma Hobby ponúkne aj niekoľko doplnkov, ktoré si budú môcť modelári sami vytlačiť doma.

   

  Ki-43 II Hayabusa 1/72 Arma Hobby

   O čo menej vieme o Hawku, o to viac ukázala Arma Hobby o druhej novinke v mierke 1/72 - Ki-43 Hayabusa. Model sa oficiálne predstavil kde inde ako v Tokyu a v polovici novembra výrobca ukázal prvé skúšobné výlisky. Tri rámiky, z ktorých dva sú tradične zo sivého plastu a jeden číry, tri kamuflážne schémy strojov z Novej Guineje, Kuríl a Japonska, a masky na kokpit si budú môcť modelári doplniť aj o svojpomocne vytlačené diely - výfuky, chladič, hlavne zbraní či sedačku pilota. Tí z vás, ktorí 3D tlačiarňou nedisponujete, ak si model objednáte v predpredaji, dostanete tieto diely vytlačené v krabici od výrobcu.

   

  Chevy Blazer Hopper Stranger Things 1/24 Revell

   Aj vám sa posledných niekoľko zimných sezón stáva, že vás trochu zamrazí, keď vám na vianočnom stromčeku zablikajú svetielka? Pokiaľ áno, tak asi tušíte, čo to pre protagonistov úspešného mysteriózneho seriálu Stranger Things znamená a prečo je dobré, aby bol na blízku policajt Jim Hopper. A ak aj neviete, ale máte radi klasické americké SUV, tak vedzte, že Revell na trh čoskoro príde s úplne novým policajným Chevroletom Blazer z roku 1985 v mierke 1/24. Ovladač mysli z boxartu vraj súčasťou stavebnice nebude. Ale taký demogorgon by snáď mohol. ?

  
  

• Historická poznámka

  
  

  BOD OBRATU

  Listopad 1942

  Jan Bobek

   

  V tomto měsíci připomínáme 82. výročí událostí, jež znamenaly obrat v druhé světové válce. Hitlerovské Německo od září 1939 dobývalo Evropu s cílem získat svá území ztracená během první světové války, především ale také nová teritoria. Pro svou válečnou ekonomiku Německo potřebovalo nerostné bohatství, výrobní závody a pracovní síly. Válečná strategie byla do značné míry řízena osobními rozhodnutími Adolfa Hitlera. Jeho nohsledi v přesvědčení o své rasové nadřazenosti začali realizovat útlak, věznění a vraždění Židů a dalších etnických nebo společenských skupin. Nakonec zorganizovali dosud neslýchané krveprolití při masových vraždách ve východní Evropě a vyhlazování lidských bytostí v koncentračních táborech. V červnu 1941 napadl Hitler, v přesvědčení o své genialitě, svého komunistického rivala a dosavadního spojence, Sovětský svaz. Invaze do této země byla vedena třemi strategickými směry, na Leningrad, k Moskvě a směrem k ropným polím na Kavkaz. Primárním cílem Operace Barbarossa bylo zničit Rudou armádu a dosáhnout strategického proniknutí do hloubky území, zejména linií Archangelsk-Astrachaň. Ural byl vzdáleným cílem. Od roku 1941 se Němci se svými evropskými spojenci snažili ovládnout také Středozemní moře a v pozemních operacích dosáhnout kontroly Suezského průplavu. Strategické ambice měli i v Sýrii a Iráku. Zároveň pochopitelně pokračovaly letecké boje na atlantickém pobřeží a jeho okolí i nad Velkou Británií. Hitlerův sen o Velkoněmecké říši a jí ovládaném obřím ekonomickém prostoru v rámci nového světového řádu se naplňoval.

  Veřejnost v bránících se zemích, především v USA a ve Velké Británii, pociťovala po několika letech bojů únavu z války. Lidé viděli šanci na vítězství pesimisticky a řada politiků by se s Hitlerem raději domluvila. V továrnách britského válečného průmyslu dokonce propukaly stávky.

  Po letech dobývání čínského území vstoupilo do 2. světové války během 7. a 8. prosince 1941 také Japonsko, když napadlo americké, britské a nizozemské síly na Havaji, Filipínách a v dalších částech jihovýchodní Asie.

  Po vyhlášení války Spojeným státům ze strany Německa a Itálie nic nestálo v cestě japonskému kolonizačnímu plánu, který měl vytvořit tzv. Velkou východoasijskou sféru vzájemné prosperity. Tento plán byl maskovaným imperialistickým projektem, který sloužil k japonskému vykořisťování dobytých území. Země Osy si chtěly rozdělit Evropu, Afriku a Střední východ. Japonsko, toužící po nerostném bohatství, plánovalo dobýt rovněž Indii, asijskou část Sovětského svazu, a dokonce spekulovalo o umístění dvou milionů japonských kolonistů do Austrálie.

  Japonský Blitzkrieg ale dostal vážné trhliny v bitvě v Korálovém moři, a především v bitvě u Midwaye. Postup pozemních sil na jihu Nové Guineje narazil poprvé na úspěšný spojenecký odpor a Guadalcanal byl druhým mantinelem, o který se japonská expanze směrem na jih zarazila. Sny vůdců sil Osy Berlín – Řím – Tokio o rozdělení Evropy, Afriky a Asie dostaly tvrdou ránu v listopadu 1942.

  V severní Africe, během druhé bitvy u El Alameinu (23. října – 11. listopadu 1942), zvítězily britské síly pod velením generála Bernarda Montgomeryho nad německo-italskými silami pod vedením Erwina Rommela. Spojenci tak zastavili postup sil Osy v severní Africe a donutili je k ústupu do Libye. Bitva byla klíčová pro udržení kontroly nad Suezským průplavem.

  V Maroku a Alžírsku americko-britské síly úspěšně provedly obojživelné vylodění, operaci Torch (8. listopadu – 16. listopadu 1942), a obsadily klíčové přístavy a oblasti kontrolované francouzskou kolaborantskou vládou ve Vichy. Spojenci vytvořili novou frontu v severní Africe, což donutilo německé a italské síly rozdělit své zdroje a zahájit ústup. V důsledku obou výše zmíněných vojenských úspěchů a díky silné letecké obraně Malty, vzdaly německé síly v listopadu dlouho trvající úsilí o blokádu a případné dobytí této nepotopitelné letadlové lodi.

  Během bitvy o Stalingrad (dnešní Volgograd) byla 19. listopadu 1942 zahájena sovětská protiofenzíva, známá jako Operace Uran. Tato operace obklíčila německou 6. armádu pod velením Friedricha Pauluse a její spojence. Obklíčení vedlo k výraznému oslabení německých sil na východní frontě a k jejich pozdější kapitulaci v únoru 1943. Sověti v té době již využívali západní materiální a vojenskou podporu v rámci smlouvy Lend-Lease.

  V polovině listopadu vyvrcholila kampaň na Kokodské stezce na Nové Guinei (21. červenec–16. listopad 1942). Na přelomu září a října 1942 byli Japonci zastaveni na dohled od Port Moresby. Obsazení této základny na jihovýchodu ostrova by významně podpořilo japonské plány na invazi do Austrálie. Zásobovací problémy, vyčerpání a australské posily je však donutily k ústupu. Kampaň na Kokodské stezce byla prvním případem, kdy spojenecké pozemní jednotky úspěšně zastavily japonský postup. Ukázala odolnost australských vojáků v mimořádně těžkých podmínkách a posílila morálku Spojenců. Další postup Australanů směřoval v listopadu 1942 k letištím Buna a Gona. Kampaň na Kokodské stezce má v Austrálii dodnes významný historický a symbolický význam, protože se jednalo o klíčový boj za ochranu domoviny a úspěch proti silnému nepříteli.

  V polovině listopadu 1942 došlo k námořní bitvě u Guadalcanalu (13.–15. listopadu), kde americké námořnictvo porazilo japonské síly. Bitva byla klíčová pro zastavení japonské expanze v Tichomoří, narušení japonského zásobování ostrova a znamenala přechod Spojenců do ofenzivy. Japonci boj na Guadalcanal prohráli po šesti měsících bojů na počátku února 1943.

  Listopad 1942 byl tedy zlomovým měsícem, protože „velká“ Osa, tedy Osa Berlín – Řím – Tokio, ztratila iniciativu na několika hlavních bojištích. V následujícím období se již soustředila především na obranu dobytých území. Jediným teritoriem, kde se silám Osy dařilo až do konce války postupovat, byly jižní části Číny. I tam ale japonské jednotky musely po kapitulaci v srpnu 1945 složit zbraně.

  Na konci druhé světové války se Spojené státy americké se svým obřím vojenským průmyslovým potenciálem nazývaly Arsenálem demokracie. Úloha USA byla v tomto ohledu pro vítězství všech spojenců jedním z hlavních klíčových faktorů. Ze svých dosavadních úhlavních nepřátel učinily západní vítězné mocnosti po druhé světové válce nové spojence, aby zabránily opakování scénáře z první a druhé světové války. Po posledním světovém konfliktu následovala válka Studená, v níž nakonec Sovětský svaz prohrál a rozpadl se. Kreml přišel o rozsáhlá území, jež byly součástí Sovětského svazu, nebo ztratil kontrolu nad východoevropskými zeměmi, které ovládal či dokonce okupoval. V obdobné situaci bylo Rusko na konci první světové války. Tehdy přišlo o Finsko, část dnešního Polska, Bělorusko, část současné Ukrajiny a další území.  Jak vidíme v historii 20. století, diktátoři mají tendenci pokusit se o obnovení ztraceného vlivu a teritoria. Bohužel, vypadá to, že ani ve 21. století takových plánů nebudeme ušetřeni.

  V listopadu roku 2024 uplynulo 1000 dnů od invaze ruských ozbrojených sil na Ukrajinu. Putin se touto dobyvačnou agresí snaží obnovit část bývalého Sovětského svazu, dostat se k nerostným a výrobním zdrojům Ukrajiny a zvýšit stabilitu vlastní země. Otevřeně říká, že mu jde o změnu světového řádu. Zda se mu to podaří, s jeho strategií teroru a spálené země, ukáže čas. Doufám, že neuspěje, tak jako byli poraženi před ním jiní diktátoři s podobnými ambicemi. 

  Mám silný pocit, že Arsenál demokracie musí začít spolu se svými partnery rychle budovat nové výrobní kapacity.

  
  

• Debriefing

  Vážení přátelé,

  pokud jste dočetli až sem, jistě jste si vytvořili jasný názor, zda náš nový internetový časopis Eduard Modeller´s Den, česky Eduardovo modelářské doupě, stojí za váš čas, za váš zájem, a nakonec i za vaše peníze. My uděláme vše pro to, aby za to vše stál. Naší snahou je a bude tvořit kvalitní periodikum s hodnotnými články, věrohodnými a aktuálními informacemi, zajímavými rozhovory se zajímavými lidmi a také se seriózními názory autorů.

  Koncepce časopisu EMD vychází z koncepce a stylu už více než deset let pravidelně vycházejícího firemního e-magazínu Info Eduard. Proto s ním má mnoho společného, v mnohém jeho koncepci rozvíjí, ale také se od něho mnoha svými prvky a přístupy odlišuje. Hlavním rozdílem mezi EMD a Infem je přístup k reklamě. Eduard Info je primárně marketingovým nástrojem a jako takové klade hlavní důraz na informace o produktech firmy Eduard, především o novinkách, a jeho cílem je tyto novinky co nejlépe a nejkomplexněji představit zákazníkům. Historické a technické články, ač tvoří velkou část obsahu Infa, jsou v něm sekundárním produktem, jehož cílem je přitáhnout pozornost zákazníka, dát mu širší náhled do pozadí tvorby firemních produktů, a také ho seznámit s historickým a technickým pozadím předloh firemních produktů.

  U EMD tomu je naopak. V něm jsou články, rozhovory, reportáže i informace o novinkách v oboru, stejně jako komentáře a aktuality, primárním produktem. Reklamní část je sekundární záležitostí. Reklama firmy Eduard se zde bude vyskytovat v minimální míře, a pokud se vyskytne, nepůjde o reklamu na produkty jako jsou stavebnice nebo doplňky k nim, ale půjde o reklamu nebo spíše o upoutávky na akce jako je E-day, letecký den s Eduardem v Líních, soutěž Iron Bunny a další podniky podobného typu. Zmínky o novinkách budou omezeny na základní informace o některých stavebnicích, které budou v rubrice o novinkách v oboru, nazvané Warning Shots – tedy něco jako varovné výstřely, a to především kvůli zachování kontextu, který by byl v případě vynechání novinek firmy Eduard podle našeho názoru neúplný.

  Dalším zásadním rozdílem mezi Infem Eduard a EMD je dostupnost. Zatímco obsah Infa Eduard je a zůstane bezplatný, EMD je (tedy lépe řečeno od příštího čísla bude) placený. EMD je publikováno stejně jako Info Eduard na platformě Triobo. Na rozdíl od Infa Eduard bude EMD přístupné pouze registrovaným uživatelům a za nevelký poplatek. Ten bude navíc kompenzován slevovým kuponem s unikátním kódem, který dovolí čtenářskou investici do EMD velmi dobře zužitkovat při nákupu na e-shopu Eduardu.

  Milí čtenáři, modeláři i zájemci o historii, berte dnešní nulté číslo EMD jako náš předvánoční dárek a ochutnávku toho, co pro vás připravujeme do dalších čísel. Těšíme se na vás a slibujeme, že uděláme vše pro to, abychom vás dobře a kvalitně bavili nejen po celý příští rok, ale také dlouhá následující léta!

   

  Vladimír Šulc,

  člen redakční rady EMD a ředitel společnosti Eduard