12/2024

Eduard Modeller's Den je placený online magazín firmy Eduard - M. A., určený pro zájemce o plastikové modelářství, historii a související témata. Nabízí širokou škálu obsahu, včetně článků o aktuálním dění, historických článků, průvodců muzei a rozhovorů se zajímavými osobnostmi.

• Strana 1

  AKTUALITA – VLČÍ MÁKY

  DOUBLE STRIKE - MISE SCHWEINFURT-REGENSBURG

  PONORKY Z MANITOWOCU

  ROZHOVOR – LÉTAL JSEM S KRVAVOU STOVKOU

  WARNING SHOTS – LISTOPAD / PROSINEC 2024

  HISTORICKÁ POZNÁMKA - BOD OBRATU 1942

  PŘÍLOHA MAGAZÍNU INFO EDUARD

  Nulté číslo

  prosinec 2024

• Úvodník

  Vážení přátelé, vítejte u startovního čísla časopisu, který zajisté nemá malé ambice. Eduard Modeller‘s Den, tedy Eduardovo modelářské doupě, nebo také lenoška, pohodlné kanape, pro nás zjednodušeně EMD, si neklade za cíl konkurovat modelářským nebo historickým časopisům. Bude přinášet trochu jiný úhel pohledu a svou skladbou obsahu vytvářet mozaiku vhodnou jak pro čtenáře z okruhu plastikového modelářství, tak pro ty, kteří mají zájem o historii, muzejní cestování, setkávání se zajímavými osobnostmi a související témata.

  Vážení přátelé,

  vítejte u startovního čísla časopisu, kte-

  rý zajisté nemá malé ambice. Eduard Mo-

  deller‘s Den, tedy Eduardovo modelářské

  doupě, nebo také lenoška, pohodlné kana-

  pe, pro nás zjednodušeně EMD, si neklade

  za cíl konkurovat modelářským nebo his-

  torickým časopisům. Bude přinášet trochu

  jiný úhel pohledu a svou skladbou obsahu

  vytvářet mozaiku vhodnou jak pro čtenáře

  z okruhu plaskového modelářství, tak pro

  ty, kteří mají zájem o historii, muzejní ces-

  tování, setkávání se zajímavými osobnost-

  mi a související témata.

  Abychom to vše dokázali pokrýt, vytvoři-

  li jsme kvalitní sestavu autorů, korektorů

  a překladatelů, kteří vám budou pravi-

  delně předkládat výsledky své práce. Pak

  bude na vás, abyste si našli čas, rozložili se

  na svém oblíbeném kanapi nebo v doupě

  a náš časopis si užili.

  Když píšu, že jsme vytvořili sestavu auto-

  rů, neznamená to, že bychom nepracovali

  na rozšiřování jejich základny. Jsme připra-

  veni na spolupráci s dalšími badateli a pub-

  licisty, kteří se prostřednictvím EMD podělí

  se čtenáři o témata, která je fascinují, na-

  bíjejí je, nebo jim nedají spát. Mezi články

  tak budou nejen zcela nové a neznámé pří-

  běhy letecké, vojenské a námořní historie,

  či historie plaskového modelářství, ale

  také témata všeobecně známá, na která se

  však podíváme z jiného, méně obvyklého

  úhlu.

  Geneze tohoto časopisu byla dlouhá a po-

  měrně krkolomná. Začala před mnoha mě-

  síci úvahami o štěné podobě stávajícího

  Infa, kterou by si mohli zájemci objednat

  a nechat vyrobit principem on-demand,

  přes ročenku Infa s nejzajímavějšími člán-

  ky, až po to, co právě vidíte na svých ob-

  razovkách. I poté, co byla koncepce EMD

  ujasněna, z mnoha různých důvodů trvalo

  několik měsíců, proběhlo několik odkladů,

  než bylo připraveno toto nulté číslo. Berte

  ho jako ochutnávku toho, co vás v budouc-

  nu v EMD čeká.

  Ústředním prvkem tohoto čísla je článek,

  který pro nás připravil proslulý autor lite-

  ratury o Luwae, Donald Caldwell. Téma-

  tem je nechvalně proslulá mise 8th Air For-

  ce ze dne 17. srpna 1943 na Regensburg

  a Schweinfurt. V našem základním periodi-

  ku Info Eduard se v minulých měsících ob-

  jevilo několik článků přímo na toto téma,

  nebo se ho nějakým způsobem dotýka-

  jících. Práce pana Caldwella je doplňuje

  z „druhé strany“, z pohledu německé Lu-

  wae. Do podobného tématu patří i rozho-

  vor Maa Mabe s veteránem 100th Bomb

  Group, Johnem H. „Lucky“ Luckadoo. „Luc-

  ky“ je jedním z posledních žijících veteránů

  nejen Krvavé Stovky, ale i urputných letec-

  kých bojů o nadvládu nad evropským ne-

  bem v období roku 1943. Velmi si vážíme

  toho, že mí přátelé Ma a Lucky k použi

  jejich rozhovoru svolili.

  Výlet do muzea nás v tomto čísle zavede

  do Manitowocu ve státě Wisconsin. Člen

  naší redakční rady, frekventovaný autor

  Infa a ředitel společnos Eduard, Vladimír

  Šulc, tam při své návštěvě nasbíral nejen

  mnoho dojmů a fotograí, kterými vám

  chce toto unikátní muzeum přiblížit, záro-

  veň zpracoval řadu detailních historických

  vhledů vztažených k exponátům muzea

  i k tamějším dějinám.

  Čistě modelářská rubrika, kterou naplňu-

  je především externí kolega Marián Cihoň,

  a kterou nazýváme „Warning Shots“, tedy

  varovné výstřely, jakási upozornění, přiná-

  ší informace o pětadvace novinkách z ob-

  las plaskového modelářství, tentokrát

  vztažených především k listopadu a pro-

  ÚVODNÍK

  2

  Regensburg 17. srpna 1943 od Piotra Forkasiewicze

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

• Strana 3

  sinci 2024. Nečekejte v této rubrice něja-

  ká hodnocení, recenze. Myslíme si, že to

  nám nepřísluší. O to více se budeme snažit

  přinášet modelářské novinky velmi, velmi

  čerstvé.

  Z pravidelných rubrik tu máme ještě dvě,

  které vede náš kolega z redakční rady, a ji-

  nak šéf markengu Eduardu, ale také letec-

  ko-historický publicista, Jan Bobek. Zam-

  co první z rubrik ponese aktuální pohled,

  druhá bude historická. Ale že s historií

  a dneškem to není tak jednoduché, doka-

  zují i oba články, kterých se ve svých rubri-

  kách ujal sám editor. Historie i současnost

  se v nich dost prolínají. Víc ale nebudu pro-

  zrazovat, posuďte sami.

  Závěrečnou rubriku, kterou jsme nazva-

  li příznačně Debrieng, bude pravidelně

  obstarávat Vladimír Šulc, od kterého jste

  zvyklí v Infu číst úvodníky. Ale protože jsem

  si tuto výsadu pro EMD přivlastnil já, bude

  pan Šulc, nebo pro mnohé z vás Vláďa, Vla-

  dimír, Vlad… každé číslo svou myšlenkou

  uzavírat.

  Přestože tvůrčí tým tohoto časopisu má

  za sebou několik let tvorby Infa Eduard,

  a nějaké zkušenos zajisté nasbíral, kon-

  cepce zamýšleného časopisu je něčím zce-

  la novým. Bude přinášet nové výzvy a nová

  řešení. Jsme připraveni vám nabídnout po-

  cvou práci a čvý, neotřelý obsah, ovšem

  nepovažujeme se za mistry světa. Učíme

  se, proto nám promiňte případné přešlapy

  a nedokonalos, protože věříme, že právě

  ty, stejně jako vaše odezva, nás budou po-

  souvat dál.

  Než svůj první sloupek v tomto časopise

  zakončím a vyzvu vás, abyste si užili jeho

  obsah přinejmenším tak, jako jsme si my

  užili jeho tvorbu, rád bych poděkoval svým

  kolegům z redakční rady, našim autorů,

  grakům, korektorům a překladatelům za

  práci na obsahu tohoto čísla i již připravo-

  vaných čísel příšch. A v neposlední řadě

  také společnos Triobo, která pro nás zá-

  polila s neobvyklými technickými požadav-

  ky a pomáhala tak tento časopis během

  jeho dlouhého zrodu spoluvytvářet.

  Budeme rádi za vaše názory a odezvu.

  Příjemné čtení!

  Jan Zdiarský

  šéfredaktor EMD

  a magazínu Info Eduard

  2 Úvodník

  slovo šéfredaktora

  5 Aktualita

  Vlčí máky / Jan Bobek

  8 Double Strike Mise

  Schweinfurt-Regensburg

  z pohledu Luwae

  Donald Caldwell

  33 Ponorky z Manitowocu

  reportáž z muzea od Vladimíra Šulce

  70 Létal jsem

  s Krvavou Stovkou

  rozhovor Maa Mabe

  s Johnem H. Luckadoo

  82 Warning Shots

  Novinky ze světa plaskového

  modelářství - listopad / prosinec 2024

  Marian Cihoň

  91 Bod obratu

  - listopad 1942

  Historická poznámka Jana Bobka

  96 Modelářská galerie

  Paolo Portuesi: P-51D 1/48 Eduard

  100 Debrieng

  Vladimír Šulc

  70 8

  33 91

  OBSAH

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  3

  ÚVODNÍK

• Strana 4

  PODMÍNKY NÁKUPU A PŘIHLÁŠENÍ

  4

  EDUARD MODELLER´S DEN ... EDUARDOVO MODELÁŘSKÉ DOUPĚ

  Internetový časopis, placená příloha Infa Eduard.

  Jazyk: vychází ve dvou jazykových verzích, česky a anglicky

  Formát je připraven prioritně pro čtení na mobilních zařízeních a počítačích.

  Periodicita: měsíčník

  Termín vydání: okolo 10 dne v měsíci.

  Registrace k odběru: při nákupu na emd.eduard.com (aktuální nulté číslo je zdarma)

  Předplatné: dostupné při registraci a platbě *

  Způsob distribuce: ke čtení a ke stažení na plaormě Triobo (emd.eduard.com)

  Registrovaný uživatel bude moci číst obsah na 4 zařízeních zároveň.

  Zároveň může stáhnout pdf toho čísla, které má zaplaceno.

  Cena: 125 Kč / 5,- USD (či ekvivalent v EUR nebo jiné měně **) za permanentní přístup

  pro každé jednotlivé číslo (aktuální nulté číslo je zdarma)

  Způsob platby: kartou na platební bráně Stripe, přes plaormu Triobo

  Bonusy: při zakoupení každého čísla získá zákazník jednorázový kupón na slevu 10%

  při nákupu na e-shopu Eduard (www.eduard.com) ***

  Slevové bonusy budou dostupné od prvního placeného čísla časopisu

  * k možnos předplatného a jednotlivého nákupu:

  - bez předplatného, každé číslo si akvuji sám; jednorázový nákup, vzápě dosta-

  nu jednorázový slevový kupon

  - jako měsíční - každý měsíc se mi automacky otevře ke čtení nové číslo, částka

  strhne z karty a dostanu od Eduardu e-mail s novým slevovým kuponem

  - na období – čtvrtletní, pololetní, roční

  - po zaplacení předplatného na období dostanu tolik slevových kuponů,

  kolik měsíců jsem si předplal (3, 6 nebo 12) a mohu je kdykoliv využít.

  Na jeden nákup lze ale použít vždy jen jeden slevový kupón, nelze jich

  v jednom nákupu uplatnit několik.

  Uživateli / čtenáři zůstanou otevřena i starší čísla, pokud si je v minulos zakoupil.

  Zároveň lze stejným postupem jako u nového čísla zpřístupnit jakékoliv starší číslo.

  ** převodní poměr mezi USD a vaší měnou se řídí kursem vaší banky

  *** kombinace s jinými slevami vyhlášenými na www.eduard.com je možná.

  Slevy se aplikují postupně dle příkladu:

  Nákup v hodnotě 1000 Kč

  1) 1000 Kč – 20% Aerparty = 800 Kč

  2) 800 Kč– 10% EMD = 720 Kč

  => Celková sleva = 280 Kč = 28% z původní ceny

  Více slevových kódů za EMD nelze uplatnit kumulovaně při jednom nákupu.

  Tzn. na jeden nákup lze uplatnit pouze jeden slevový kupon EMD.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

• Aktualita - Vlčí máky

  U nás v Česku je již po řadu let měsíc listopad spojen s Dnem veteránů, jehož symbolem jsou vlčí máky. Ač je to tradice poměrně stará, u nás si z vcelku logických důvodů našla své místo až v posledních třiceti letech. Předchozí režim vedený komunisty a jejich pomahači vzýval červenou barvu ve zcela jiném tvarovém uspořádání (a zrovna listopad jí býval plný) a květ vlčího máku jaksi nebyl v kursu. Prostřednictvím zakoupení vzpomínkových vlčích máků lidé dnes přispívají na podporu válečných veteránů. Zahraniční čtenáře, především ze zemí Commonwealthu, může přenesení jejich tradice do českého prostředí překvapit. S 11. listopadem a „poppies“ nás seznámili naši vlastní váleční veteráni z 2. světové války, kteří se po pádu komunistického režimu v roce 1989 vraceli ze Západu do svobodné vlasti. Symbol vlčího máku se v Česku začal používat v devadesátých letech. V roce 2001 následovala první oficiální oslava Dne válečných veteránů v Praze na Vítkově a o tři roky později byl Den válečných veteránů definován v legislativě jako významný den České republiky. Od roku 2014 je pak mimo jiné symbolem sbírky Vojenského fondu solidarity. Naše firma tento fond podporuje téměř každý rok při oslavách Dne veteránů v Praze na Náměstí míru výtěžkem z prodeje našich stavebnic, plakátů a upomínkových předmětů.

  U nás v Česku je již po řadu let měsíc listo-

  pad spojen s Dnem veteránů, jehož symbo-

  lem jsou vlčí máky. Ač je to tradice poměr-

  ně stará, u nás si z vcelku logických důvodů

  našla své místo až v posledních třice le-

  tech. Předchozí režim vedený komunisty

  a jejich pomahači vzýval červenou bar-

  vu ve zcela jiném tvarovém uspořádání

  (a zrovna listopad jí býval plný) a květ vl-

  čího máku jaksi nebyl v kursu. Prostřed-

  nictvím zakoupení vzpomínkových vlčích

  máků lidé dnes přispívají na podporu váleč-

  ných veteránů. Zahraniční čtenáře, přede-

  vším ze zemí Commonwealthu, může pře-

  nesení jejich tradice do českého prostředí

  překvapit. S 11. listopadem a „poppies“

  nás seznámili naši vlastní váleční veteráni

  z 2. světové války, kteří se po pádu komu-

  nisckého režimu v roce 1989 vraceli ze

  Západu do svobodné vlas. Symbol vlčího

  máku se v Česku začal používat v devade-

  sátých letech. V roce 2001 následovala prv-

  ní ociální oslava Dne válečných veteránů

  v Praze na Vítkově a o tři roky později byl

  Den válečných veteránů denován v legis-

  lavě jako významný den České republiky.

  Od roku 2014 je pak mimo jiné symbolem

  sbírky Vojenského fondu solidarity. Naše

  rma tento fond podporuje téměř každý

  rok při oslavách Dne veteránů v Praze na

  Náměs míru výtěžkem z prodeje našich

  stavebnic, plakátů a upomínkových před-

  mětů.

  Tradice Dne veteránů je nejsilnější ve

  Velké Británii a zemích Commonwealthu,

  ale postupně se ujala i v dalších zemích.

  Během uplynulých dese let se postupně

  rozšiřuje například na Ukrajině.

  Jak se vlastně uctění památky padlých vo-

  jáků a podpora válečných veteránů spojila

  s vlčími máky? Prapůvod tohoto symbolu

  leží ve Flandrech v roce 1915 během dru-

  hé bitvy u Yper, jež probíhala od 22. dubna

  do 25. května onoho roku. Z předchozích

  bojů bylo bojiště masivní dělostřeleckou

  palbou proměněno v měsíční krajinu, na

  které zbyly jen pahýly stromů. Dnes takové

  scény můžeme vidět na záběrech z bojů na

  Ukrajině. Pro vojáky obou válčících stran

  na jaře 1915 tedy bylo značným překvape-

  VLČÍ MÁKY

  Jan Bobek

  AKTUALITA

  5

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

• Strana 6

  ním, když bitevní pole v obrovském rozsa-

  hu rozkvetlo záplavou vlčích máků. Zemi-

  na nesčetněkrát zoraná výbuchy byla tož

  pro tyto, v dobrém slova smyslu, plevelné

  rostliny ideálním prostředím.

  Po necelém roce strašlivé války, která prá-

  vě během druhé bitvy u Yper přinesla úto-

  ky chemickou zbraní, byly kvetoucí máky

  pro vojáky v zákopech výjevem jako z jiné-

  ho světa. Mnoho z nich poslalo květy domů

  v dopisech a dnes patří mezi cenné artefak-

  ty v muzejních sbírkách. Vlčí máky rostoucí

  na bojiš však byly fenoménem známým

  již od napoleonských válek.

  Základní kámen ke vzniku tradice vlčích

  máků položil právě během druhé bitvy

  u Yper kanadský vojenský lékař se skotský-

  mi předky, Major John McCrae, jenž slou-

  žil v rámci 1st Brigade, C.F.A. Před válkou

  působil jako patolog a na toto téma i pu-

  blikoval. Byl však nadán rovněž v oblas

  poezie. Jeho přítel, Lt. Alexis Helmer, byl

  2. května 1915 zabit dělostřeleckým graná-

  tem. Během následujícího dne se konal po-

  hřeb Helmerových ostatků, jež se podařilo

  nalézt. McCrae pod dojmem smr přítele

  a ohromného množství zabitých a zraně-

  ných vojáků po pohřbu začal tvořit báseň

  „Na anderských polích“. Rád bych ji připo-

  mněl v básnickém překladu Petra Kukala,

  neboť ani po více než sto letech nepozbyla

  nic na své síle a poselství:

  Na polích Flander odevšad

  máky a kříže. Stovky řad.

  Zde spíme. Tak to zůstane.

  Ty leš k slunci, skřivane,

  v rachotu děl a kanonád.

  Jsme mrtvi. Ještě před pár dny

  nám slunce pralo do torny.

  Hřálo nás jako láska těch,

  co nás teď najdou ve Flandrech.

  Teď jste to vy, kdo musí jít

  s pochodní v boj. Už pro náš klid.

  Věříme ve vás. Kdyby zhas‘

  plamen té víry, každý z nás

  zbytečně prolil svoji krev,

  co v mácích vzlíná ve Flandrech.

  Ještě během roku 1915 byla báseň pu-

  blikována a stala se nejpopulárnějším dí-

  lem tohoto charakteru na téma probíhající

  války. Rychle se dočkala překladu do řady

  jazyků a mnoho vojáků ji s vděčnos vní-

  malo jako vyjádření smyslu jejich utrpení

  a uctění obě padlých kamarádů. John Mc-

  Crae bohužel na počátku roku 1918 zemřel,

  a tak se nedočkal vydání své básnické sbír-

  ky, jež nesla název jak jinak než „Na ande-

  rských polích“.

  V roce 1921 se vzpomínkové vlčí máky

  rozšířily mezi Spojenci jako symbol, jež

  se nosí připnut na klopách v den příměří.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Vlčí máky

  AKTUALITA

  6

• Strana 7

  Tradice se natolik rozšířila, že dokonce

  vznikla továrna na vzpomínkové vlčí máky.

  Toto uctění památky padlých spojeneckých

  vojáků z první světové války i z dalších kon-

  iktů je dodnes inspirací i pro umělecká

  díla. Téma vlčích máků však není ve světě

  prostou kontroverzí. V minulos se spory

  týkaly jejich uměleckého návrhu, či opráv-

  nění tento symbol prodávat. V souvislos

  s některými vojenskými operacemi je jeho

  používání považováno čás veřejnos do-

  konce za nevhodné. Někdy je ztvárněn

  v bílé barvě, jako symbol míru.

  Vraťme se ale do Česka. Když nastalo

  11. listopadu 1918 v 11 hodin dopoledne

  pařížského času příměří, byl více než mi-

  lion česky mluvících mužů ze zemí Koruny

  české součás rakousko-uherské armády.

  V téže době však přes sto síc jejich kra-

  janů bojovalo v Československých legiích

  na spojenecké straně. Legionáři sloužili ve

  francouzské, italské, srbské a do roku 1917

  rovněž v ruské armádě. Asi stovka jejich

  krajanů dokonce bojovala v britských uni-

  formách. Pravděpodobně nikdo z nich na

  obou válečných stranách by se nenadál,

  že po sto letech budou v jejich vlas obě-

   válečných veteránů připomínány květem

  vlčího máku, jehož příběh začal na ande-

  rských polích a jeho vzpomínková forma

  vznikla v zámoří. Vlčí mák jako symbol obě-

   a podpory válečných veteránů se ubírá

  novými cestami a věřím, že je to pro vete-

  rány a jejich rodiny dobrá zpráva.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Vlčí máky

  AKTUALITA

  7

• DOUBLE STRIKE

  Tento článek podrobně popisuje obranu Luftwaffe proti kombinovanému náletu 8th Air Force na Schweinfurt a Regensburg dne 17. srpna 1943. Schweinfurt, kde se nacházelo velké množství německého průmyslu na výrobu ložisek, a Regensburg, hlavní výrobní závod stíhacích letounů Messerschmitt, patřily mezi nejdůležitější cíle na seznamu spojenecké bombardovací ofenzivy. Obě města byla vzdálená, mimo dosah amerických doprovodných stíhačů, ale 8th Air Force, pod velením generálmajora Iry Eakera, byla pod tlakem z Washingtonu, aby u těchto cílů docílila okamžitých výsledků. Štáb generálmajora Freda Andersona z VIII Bomber Command proto vypracoval ambiciózní plán bombardovat oba cíle v jediný den. Tři skupiny B-24 byly po náletu na Ploiești stále nasazeny ve středomořském prostoru, takže celá mise musela být provedena bombardéry B-17. V konečné verzi plánu měl menší a novější 4th Bomb Wing vzlétnout jako první a zamířit přímo na Regensburg, přičemž by jej až k německé hranici doprovázely všechny dostupné stíhací letouny P-47. Po bombardování by svaz pokračoval na jih přes Alpy a přistál v severní Africe. Větší a zkušenější 1st Bomb Wing měl vzlétnout s patnáctiminutovým odstupem, měl bombardovat Schweinfurt a vrátit se do Anglie. Tyto B-17 by byly doprovázeny maximálním stíhacím doprovodem, který by v ten den byl na své druhé misi. Očekávalo se, že nová povaha a složitost kombinované mise zmate německé pozemní návodčí a vyčerpá jejich piloty. Největší slabinou plánu, kromě závislosti na dokonalém počasí a přesném načasování, byl omezený dolet bombardérů, což nutilo letouny z 1st Bomb Wing letět nejpřímější trasou na cíl a zpět. Tato trasa byla až po Schweinfurt téměř identická s trasou na Regensburg. Němečtí pozemní návodčí se tedy měli vypořádat se třemi formacemi bombardérů letícími stejnou trasou v tentýž den, což jejich schopnosti nijak zvlášť nenamáhalo. Reichsluftverteidigung [RLV, protivzdušná obrana Říše] pomalu nabývala na síle. Několik stíhacích jednotek bylo staženo z východní fronty a Středomoří a po přestavbě zahájilo výcvik pro boj s americkými těžkými bombardéry.

  DOUBLE STRIKE

  MISE SCHWEINFURT-REGENSBURG

  Z POHLEDU LUFTWAFFE

  Donald Caldwell

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  HISTORIE

  8

• Strana 9

  Štáb RLV v předchozích měsících vypraco-

  val plány na soustředění shačů podél tras

  možných náletů, směřujících hluboko do

  vnitrozemí. Němeč pilo absolvovali před-

  letové přípravy a dostali mapy popisující le-

  ště, na nichž mohli po dlouhých bojových

  letech přistát. Tato leště byla vybavena

  potřebným technickým zázemím. To mělo

  usnadnit druhá bojová nasazení shačů ve

  stejném dni, pokud do bojové zóny dorazili

  z nejvzdálenějších základen.

  Ráno 17. srpna 1943 proměnilo anglické

  počasí už tak pochybnou misi v katastrofu.

  Počasí nad západní Evropou bylo to ráno

  dokonalé - kromě anglických základen B-17,

  které byly zahaleny mlhou. Plány byly pro-

  to narychlo změněny. Osádky z 4th Bomb

  Wing potřebovaly shnout denní světlo, aby

  mohly přistát na pro ně neznámých lešch

  v severní Africe, a mohly tedy se startem

  na misi čekat jen hodinu, poté však musely

  vzlétnout. V tuto dobu byl zřejmě změněn

  plán doprovodu, protože 4th Wing dopro-

  vázely pouze dvě skupiny P-47, zamco další

  dvě shací skupiny čekaly spolu s 1st Bomb

  Wing, který nebyl dostatečně vycvičen pro

  starty za špatného počasí. Start bombardé-

  rů 1st Bomb Wing byl odložen o tři a půl ho-

  diny, což byla maximální doba, jakou bylo

  možné čekat, a ještě se před setměním vrát

  do Anglie. Ani to však nepředstavovalo dost

  času na to, aby se P-47 z prvního doprovodu

  vrály, natankovaly a znovu vyzbrojily, takže

  doprovod velkého svazu k Schweinfurtu byl

  ponechán pouze na dvou skupinách P-47

  a Spiirech RAF s krátkým doletem. Dvě sku-

  piny P-47, 56th FG a nová 353rd FG, doká-

  Tento článek podrobně popisuje obranu Luwae pro kombinovanému

  náletu 8th Air Force na Schweinfurt a Regensburg dne 17. srpna 1943. Schwein-

  furt, kde se nacházelo velké množství německého průmyslu na výrobu ložisek,

  a Regensburg, hlavní výrobní závod shacích letounů Messerschmi, patřily

  mezi nejdůležitější cíle na seznamu spojenecké bombardovací ofenzivy.

  Obě města byla vzdálená, mimo dosah amerických doprovodných shačů,

  ale 8th Air Force, pod velením generálmajora Iry Eakera, byla pod tlakem

  z Washingtonu, aby u těchto cílů docílila okamžitých výsledků. Štáb generál-

  majora Freda Andersona z VIII Bomber Command proto vypracoval ambiciózní

  plán bombardovat oba cíle v jediný den. Tři skupiny B-24 byly po náletu na

  Ploieș stále nasazeny ve středomořském prostoru, takže celá mise musela být

  provedena bombardéry B-17. V konečné verzi plánu měl menší a novější

  4th Bomb Wing vzlétnout jako první a zamířit přímo na Regensburg, přičemž

  by jej až k německé hranici doprovázely všechny dostupné shací letouny P-47.

  Po bombardování by svaz pokračoval na jih přes Alpy a přistál v severní Africe.

  Větší a zkušenější 1st Bomb Wing měl vzlétnout s patnácminutovým odstu-

  pem, měl bombardovat Schweinfurt a vrát se do Anglie. Tyto B-17 by byly

  doprovázeny maximálním shacím doprovodem, který by v ten den byl na své

  druhé misi. Očekávalo se, že nová povaha a složitost kombinované mise zmate

  německé pozemní návodčí a vyčerpá jejich piloty. Největší slabinou plánu,

  DOUBLE STRIKE

  MISE SCHWEINFURT-REGENSBURG

  Z POHLEDU LUFTWAFFE

  kromě závislos na dokonalém počasí a přesném načasování, byl omezený

  dolet bombardérů, což nulo letouny z 1st Bomb Wing letět nejpřímější trasou

  na cíl a zpět. Tato trasa byla až po Schweinfurt téměř idencká s trasou na

  Regensburg. Němeč pozemní návodčí se tedy měli vypořádat se třemi forma-

  cemi bombardérů lecími stejnou trasou v tentýž den, což jejich schopnos

  nijak zvlášť nenamáhalo.

  Reichsluverteidigung [RLV, provzdušná obrana Říše] pomalu nabývala na

  síle. Několik shacích jednotek bylo staženo z východní fronty a Středomoří

  a po přestavbě zahájilo výcvik pro boj s americkými těžkými bombardéry.

  Základem článku je autorova kniha The Luwae over Germany: Defense of the Reich

  (spoluautor Richard Muller) a Day Fighters in Defense of the Reich: A War Diary 1942-1945.

  Není-li uvedeno jinak, fotograe poskytl autor.

  Donald Caldwell

  HISTORIE

  9

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

• Strana 10

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  zaly absolvovat dvě mise, podporovaly svaz

  lecí k Regensburgu a vracející se jednotky

  od Schweinfurtu. Zamco většina němec-

  kých Jagdgruppe [shacích skupin] neměla

  příliš velké problémy s podniknum dvou,

  nebo dokonce tří bojových letů během to-

  hoto dne.

  Testy palubních rádií na základnách B-17

  před úsvitem poskytly německým pozem-

  ním návodčím dostatečné varování před

  velkým náletem směřujícím hluboko do vni-

  trozemí. Jafü Holland-Ruhrgebiet [označení

  pro štáb a velitele řízení shacího operací

  v holandsko-ruhrské oblas], jímž byl Oberst

  Walter Grabmann, operující z vily poblíž Ar-

  nhemu, uvedl v 08:00 svých sedm Jagdgrup-

  pe do plné pohotovos. V 10:48 vyslal do

  vzduchu Hptm. Karla Borrise a jeho I./JG 26

  z Woensdrechtu. Nejlepší popis Borrisova

  bojového letu najdeme v nepublikovaných

  pamětech Jörga Kiefnera, důstojníka, kte-

  rý byl krátce před m přidělen k Borrisově

  jednotce. Jeho zpráva o bojovém letu může

  sloužit jako příklad řady dalších bojů, jež se

  v ten den odehrály:

  „Na stojánku 3. Stael jsme jeli za úsvitu

  s mým velitelem Hptm. Hermichenem na

  motocyklu se sajdkárou, v níž bylo pět nebo

  šest lidí. V té době byla I./JG 26 dislokována

  na leš Woensdrecht poblíž ús Šeldy, ji-

  hovýchodně od Antverp.

  Motory našich shaček Focke Wulf Fw 190

  byly právě zahřívány a z výfuků řvoucích mo-

  torů běžících na plný plyn vystřelovaly dlou-

  hé světle modré plameny. Velitel pozemní

  obsluhy hlásil tři stroje Startklar [připrave-

  ny ke vzletu]. Všichni pilo se shromáždili,

  byl mi přidělen letoun „žlutá 2“. Byl to býva-

  lý stroj Kommodora (opravdu rychlý stroj).

  Byl jsem šéfův Kaczmarek [wingman]. Také

  stroj Petera Ahrense byl připraven. Ve třech

  jsme měli zahájit „jednodenní válku“. Den

  předm jsem zničením bombardéru B-17,

  který byl před m poškozen někým jiným

  [endgülge Vernichtung, zkráceně eV], do-

  sáhl svého prvního sestřelu. Oblékli jsme zá-

  chranné vesty, vyzbrojili se signální pistolí

  a municí v každé kapse letecké kombinézy

  pro boje u Kanálu a natáhli jsme se v soused-

  ní místnos. V rádiu hrála chá ranní hudba,

  většinou z BBC Londýn. Jakmile se rozedně-

  lo, přišli ordonancové a připravili stůl na sní-

  dani pro shací piloty. Alfons už s rachotem

  připravoval nádobí. Mohli jsme začít, venku

  bylo ještě lehce mlhavo, čekal se hezký den

  a pravděpodobně se brzy bude něco dít.

  Kolem osmé hodiny hlasitě zapraskala

  v reproduktoru zpráva z velitelství: „Nad An-

  Fw 190A-5, WNr. 410054, Oberst Walter

  Grabmann, Jagdiegerführer Holland & 3.

  Jagddivision, 1943-1944

  Eduard kit No. 1144

  Fw 190A Obersta Grabmanna, velitele Jafü

  Holland-Ruhrgebiet, který vedl obranu

  Luwae pro misi Schweinfurt-Regensburg.

  Walter Grabmann (1905 - 1992)

  Jeden z nejschopnějších a nejvlivnějších

  velitelů shacích velitelství a divizí v rámci

  obrany Říše. Grabmann se naučil létat u ně-

  mecké policie a později získal hodnost v nově

  vzniklé Luwae. Brzy se stal velitelem jedné

  z jednotek, ze kterých později vznikla JG 26.

  Po působení ve Španělsku v roli velitele sha-

  cí složky Condor Legion přešel k nové katego-

  rii shacích letounů, Bf 110 (Zerstörer). Velel

  ZG 76 během francouzského tažení a bitvy

  o Británii, za což byl vyznamenán Ryřským

  křížem. V srpnu 1942 převzal funkci Jafü Ho-

  lland-Ruhrgebiet a v listopadu 1943 mu bylo

  svěřeno velení Jagddivision 3, které si udržel

  až do posledního chaockého měsíce války.

  Jeho poslední hodnost byla Generalmajor.

  Po válce byl hlavním autorem historických

  studií USAF o německém letectvu.

  HISTORIE

  10

• Strana 11

  glií byla zaznamenána intenzivní akvita při

  shromažďovací formací! Aha, začíná to!

  Přicházely další a další zprávy. Formace

  stále kroužily nad ostrovem. Trvalo to dnes

  opravdu dlouho, než přišlo hlášení: „Nyní

  se čelo formace vydalo východním kurzem“.

  Evidentně tam musely být velké skupiny ´tlu-

  stých aut´ [Dicke Autos, kód Luwae pro

  těžké bombardéry]. Z rádiové komunikace

  bylo patrné, že jde o čtyřmotorové bombar-

  déry. Do akce! Rozkaz ke startu musel přijít

  okamžitě, protože jsme byli přímo v příleto-

  vé trase hlášených nepřátelských jednotek.

  Takže je potkáme jako první! V 10:48 jsme

  dostali rozkaz ke startu.

  Díky neustálým hlášením o situaci napě

  rostlo až na hranici únosnos, teď to konečně

  přišlo! Když jsem doběhl k letounu, můj me-

  chanik už stál vedle něj s padákem, popruhy

  a přezkami připravenými. Výskok na křídlo

  a jedním hupem do sedačky. Páčka startéru

  v poloze zapnuto, zvednout břišní popruhy

  a sepnout je dohromady, levý a pravý ra-

  menní popruh a sepnout přezkou. Na hla-

  vu kuklu, kterou už měl mechanik připrave-

  nu v ruce, kabel do zástrčky rádia. Zapnout

  zapalování, startér zabral, pohnout pákou

  plynové přípus, a skvělý motor BMW 801

  s dvojitým hvězdicovým uspořádáním se

  rozeběhl, zpočátku vypouštěl modrý oblak

  kouře. Vpředu je volno, brzdové špalky jsou

  odstraněny, tlačítka rádia na ovladači jsou

  nastavena. Přidal jsem plyn a stroj roloval

  na okraj pole, hned napravo od Hermiche-

  na. Poslední zamávání mechanikovi, příš

  hodinu bude myslet na svého „ptáka“ a své-

  ho pilota!

  Pak zprava nad plochou přeletěla leta-

  dla štábního Schwarmu [čtyřčlenné letky].

  Jakmile nás minuli, náš vedoucí mechanik

  vystřelil červenou světlici, my tři jsme dali

  plný plyn a začalo divoké rojení. Nevzpomí-

  nám si, kolik letadel z naší Gruppe vzlétlo.

  Nebylo jich mnoho, nanejvýš dvanáct. Her-

  michen byl v čele, ale pro mě, ´mladého za-

  jíce´, bylo třeba držet se, udržet svou pozi-

  ci co nejlépe a být opatrný. Stoupali jsme

  docela rychle. V záplavě příkazů a hlášení

  velitelů formací panoval v rádiu absolutní

  chaos.”

  Borrisova I./JG 26 vzlétla při hotovostním

  startu v okamžiku, kdy svaz směřující k Re-

  gensbugu minul anglické pobřeží. Během

  pě minut začalo být zřejmé, že bombar-

  déry míří přímo k holandskému pobřeží

  a na leš Schiphol dostal rozkaz ke star-

  tu Hptm. Klaus Mietusch se svou III./JG 26.

  Několik nočních shacích Messerschmiů

  Bf 110 z I./NJG 1 a II./NJG 1 vzlétlo také.

  Měly za úkol napadat opozdilé bombardé-

  ry. Na leš Woensdrecht zůstala na zemi

  Karl Borris, na tomto snímku jako Oberleut-

  nant v roce 1942, byl jediným předválečným

  pilotem JG 26, který létal s JG 26 až do konce

  války. Major Borris velel I. Gruppe po dobu

  téměř dvou let.

  Hptm. Rolf Hermichen, Kommandeur

  I./JG 11, je nesen od svého letadla,

  zcela nového Fw 190A-7, po úspěšném

  bojovém letu počátkem roku 1944.

  Focke-Wulf je zřejmě celý v nátěru Hell-

  grau (světle šedá), jež byla běžná pro výš-

  kové shací Bf 109, ale ne pro Fw 190.

  Hermichen byl během mise Schweinfurt

  -Regensburg Kapitänem 3./JG 26.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  11

• Strana 12

  II./JG 1 a její personál sledoval, jak bom-

  bardéry přelétají přímo nad nimi. K této si-

  tuaci došlo patrně proto, že v tu chvíli byla

  známa pozice a předpokládaný kurs jen

  asi poloviny bombardérů. Borris se svou

  jednotkou začal nabírat výšku východním

  kurzem, aby měl výhodnou pozici k úto-

  ku. Mietuschovi pilo již měli ranní slunce

  v zádech, když se dostali do vizuálního kon-

  taktu s bombardéry.

  Přilétající americký svaz se skládal ze 146

  strojů B-17 v protáhlé formaci, kterou tvo-

  řily tři combat boxy se slabým doprovo-

  dem dvou squadron z 353rd Fighter Group.

  Borris čekal ve slunci a s výhodou převýše-

  ní, když se k němu bombardéry blížily. Byl

  v perfektní pozici pro čelní útok. Nedosta-

  tečný shací doprovod se patrně soustředil

  na ochranu prvního combat boxu a žádný

  z pilotů v kokpitech P-47 si nevšiml Focke-

  -Wulfů, které se prohnaly kolem a v levé

  zatáčce se říly k druhému combat boxu.

  Poté, co Němci americkou formací prolétli,

  zasáhli poslední box a odpoutali se z boje

  do různých směrů. Borrisův cíl, poslední

  letoun v combat boxu 94th Bomb Group,

  vzplanul, zamířil z formace kolmo dolů

  a dopadl na zem. Byla to první ztráta to-

  hoto dne na obou stranách. Z poškoze-

  ných motorů několika B-17 v posledním

  combat wingu začal vycházet kouř. Jeden

  Focke-Wulf byl zasažen, odpoutal se z boje

  a nouzově přistál na leš Venlo. Žádné

  další německé shací letouny nebyly bě-

  hem tohoto útoku vážně poškozeny.

  Jörg Kiefner na to vzpomíná: „Vylétli jsme

  z tenké vrstvy oblačnos a najednou jsme

  spatřili velkou skupinu Messerschmiů,

  jak se později ukázalo, byly to naši bratři

  z III. Gruppe. Měl jsem příliš málo zkuše-

  nos na to, abych se ve všem nějak oriento-

  val. Vystoupali jsme do hladiny 8000 metrů

  a letěli širokým obloukem. Najednou se ob-

  jevila ‘tlustá auta‘, čtyřmotoráky!!! Nejdřív

  výbuchy aku a pak mezi nimi husté hroz-

  ny bombardérů pod námi a vlevo! Paralel-

  ním kurzem jsme se dostali před ně, bylo

  jich 150! Pak jsme zatočili k čelnímu útoku,

  pevně, v klesání a v semknuté formaci! Můj

  druhý útok na čtyřmotoráky.

  Útočíme z mírného převýšení, zpředu, ze

  šikmého kurzu. Obrovská letadla, která

  byla původně vidět jen jako obrysy, se stá-

  vají stále většími. Teď přitahuji, mířím na

  trup a pravé motory, zahajuji palbu, stří-

  lím, záblesky napříč skupinou a prolétám

  přímo středem formace. Fantascký záži-

  tek, ty ´krabice´ jsou obrovské, některé už

  hoří, ve zlomku sekundy vidím jejich žraločí

  ocasní plochy velikos domu s velkými čer-

  nými markingy.

  Rychle zatáčím, támhle je [Staelkapitän]

  Hermichen. Připojuji se k němu. Zatáčí ke

  dvěma osamělým Boeingům, které jsou

  poškozeny (námi?) a nabírají kurz k Anglii.

  Útok zespodu zezadu, přitahujeme, přede

  mnou je můj šéf, nehodlá nechat Boeing

  uletět. Přibližuji se na krátkou vzdálenost,

  z pozice vzadu pod mým vedoucím střílím

  na provníka, který před námi visí ve vzdu-

  chu jako obrovská vrata od stodoly. Letoun

  brzy začíná jasně hořet z trupu a z pravých

  motorů. Poté, co se odpoutáváme doprava,

  se zatáčkou vracíme zpět abychom zaúto-

  čili zezadu jako podle příručky. „Zastavit

  palbu!“ volá Hermichen do rádia. Bombar-

  dér jasně hoří podél celé délky trupu a pět,

  šest členů osádky už vyskočilo. Pak bom-

  bardér zamíří přídí dolů a dopadá na zem –

  nezapomenutelný pohled. Zařazuji se zno-

  vu k Hermichenovi. Peter Ahrens byl také

  v této oblas, sestřelil druhý Boeing. Letoun

  dopadl mezi Antverpami a naším leštěm

  Woensdrecht.“

  Hptm. Mietusch se připravuje na vzlet

  se svou III./JG 26 ze severoněmecké-

  ho leště v červenci 1943, před ná-

  vratem jednotky do Nizozemska.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  12

• Strana 13

  Borris se znovu nepokusil svou Gruppe

  ve vzduchu zformovat k druhému útoku,

  ale spokojil se s m, že jeho pilo hledali

  americké opozdilce a při tom čekal od Jafü

  na pokyn k přistání. Kiefner pokračuje ve

  vzpomínkách:

  „Naše trojice prolétla nízko nad leštní

  plochou, Hermichen a Ahrens kývali křídly.

  Zařazení do okruhu, podvozek dolů, podrov-

  nat, přistát a rolujeme k velitelskému sta-

  noviš. Spousta lidí, nadšeně mávají ruka-

  ma, rolujeme do ochranných valů, hotovo,

  vypínám motor! Radost z výsledku! Lezu

  z mašiny, jdu k šéfovi, který už rukama no-

  hama sděluje průběh boje. Podávám hlá-

  šení, mašina je v pořádku a všichni se pta-

  jí, jak to šlo, fungovala dobře? Jak letěla?

  Všichni mi záviděli, protože oni se museli

  spokojit s výhledem z leště.

  Hermichen a Ahrens odešli na Gefecht-

  sstand [velitelské stanoviště]. První z nich

  byl v trapné situaci. Jeho mechanik mu

  sdělil, že kanony jeho stroje mají na úsch

  stále záslepky a vůbec se z nich nestříle-

  lo. Hermichen už nárokoval Abschuss [se-

  střel], ale hned podepsal svědecké hlášení

  Ahrensovi na Herausschuss [HSS, oddělení

  bombardéru od formace] a mě dosvědčil

  endgülge Vernichtung [eV, zničení poško-

  zeného bombardéru], protože jsem letěl

  a střílel blízko něho.“ [poznámka redakce:

  Ve vzpomínce Lt. Kiefnera jsou nepřesnos-

   ohledně klasikace Ahrensova vítězství

  nad bombardérem B-17. Fw. Ahrens měl

  17. srpna 1943 ve skutečnos uznány dva

  Oblt. Klaus Mietusch, fotografován

  v létě 1942 vedle ocasu svého Fw 190A-3

  z 7./JG 26.

  Fw 190A-7 „černá 16“ z 8./JG 26 s neobvyklým osobním emblémem v podobě

  zmasakrovaného ptáka. Mechanik, který fotograi poskytl, si bohužel nevzpomínal

  na okolnos vzniku této malby.

  Bf 109G-6/R6, WNr. 15367, Oblt. Herwig

  Zuzic, 8./JG 1, Leeuwarden, Nizozemsko,

  červenec 1943

  Eduard kit No. 84201

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  13

• Strana 14

  plné sestřely B-17, jeden v 11:32 severozá-

  padně od Antverp a druhý v 15:30 severně

  od Antverp.]

  Další na řadě při útoku byla Mietuscho-

  va Gruppe. Když dorazila k bombardérům,

  vrhla se na zadní část proudu bombardérů,

  která byla ponechána naprosto bez ochra-

  ny shačů. Messerschmiy se zformova-

  ly, provedly zatáčku a čelně napadly zadní

  wing. Při prvním útoku byl donucen opust

  formaci jen jeden bombardér, ale němeč-

   pilo se vraceli po následujících patnáct

  minut. Mietuschova bojová lozoe byla

  odlišná od Borrisovy. Nařídil svým pilotům

  útočit, dokud je poškození jejich stroje, ne-

  dostatek paliva nebo střeliva, nedonu boj

  opust. Soustředili se na zadní dva combat

  boxy. Další tři poškozené Fortressy se začaly

  opožďovat, ale palubní střelci zabili jedno-

  ho pilota Messerschmiu a další byl nucen

  se zraněním nouzově přistát. Tře pilot se-

  skočil bez zranění na padáku po provedení

  sudovitého výkrut zadní čás svazu B-17.

  Jedna ze čtyř B-17, které se se oddělily od

  zadního boxu 4th Bomb Wingu, byla se-

  střelena Fw. Wernerem Kraem z 9. Stael,

  který se zařadil vedle ochromeného bom-

  bardéru, aby si ho prohlédl. Toho využil

  pravý boční střelec Sgt. William Binnebose,

  jenž Kraa sestřelil a večer se oba setkali

  v belgické nemocnici.

  Další tři B-17 byly sestřeleny Focke-Wul-

  fy, Messerschmiy a číhajícími osádkami

  Bf 110 z NJG1. Bližší prozkoumání němec-

  kých nároků na sestřely ukazuje, jak mohlo

  být obžné potvrdit vítězství i u relavně

  jednoduchého bojové střetnu. Než bom-

  bardovací formace dosáhla hranic Němec-

  ka, osm strojů B-17 opuslo formaci. Jeden

  bombardér byl podle svědectví osádky ur-

  čitě sestřelen akem. Ze zbývajících sedmi

  byly tři přiznány jako plná vítězství letcům

  z I./JG 26, III./JG 26 měla přiznán jeden

  bombardér a další „společně“ s NJG 1.

  Luwae teorecky neuznávala vítěz-

  ství dosažená ve spolupráci, ale letcům

  Fw 190A-5 Oblt. Rüdigera von Kirchmayera, technického důstojníka II./JG 1, na fotograi

  z poloviny roku 1943. Nese znak s klínem a kruhem, označení stroje technického důstojní-

  ka, a zeleného Tatzelwurma [bájné zvíře ze severského folklóru] na krytu motoru jako

  označení štábu Gruppe.

  Fw 190A-4, WNr. 140581, Lt. E. Burath, Stab I./JG 1,

  Deelen, Nizozemsko, duben 1943

  Eduard kit No. R0016

  Bf 110 G-4, Lt. Heinz-Wolfgang Schnau-

  fer, II./NJG 1, Saint-Trond, Belgie, du-

  ben / květen 1943 Eduard kit No. 8208

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  14

• Strana 15

  z NJG 1 byla přiznána tři plná vítězství,

  přestože dle pravidel pro kategorizaci

  a bodování vítězství jim měly tyto sestřely

  být přiznány jen jako zničení poškozeného

  bombardéru. V záznamech se nepíše nic

  o tom, že sestřelů noční shači dosáhli ve

  spolupráci s JG 26.

  Shací doprovod z 353rd FG byl podle plá-

  nu vystřídán kolegy z 56th FG, jejíž pilo

  zahlédli jen jeden německý shací letoun.

  Německý pozemní návodčí zaznamenal

  přílet nových nepřátelských shačů a rych-

  le své vlastní letce poslal pryč, a nařídil jim

  návrat na domovská leště.

  Když se u Eupenu obrály zpět domů po-

  slední P-47, měly německé shací jednot-

  ky pod velením Jafü Holland-Ruhrgebiet

  volný prostor, aby nerušeně pokračovaly

  v útocích. U Aschaenburgu se v 11.50

  dostala do kontaktu s bombardéry I./JG 1

  a III./JG 1. Focke-Wulfy z I. Gruppe náro-

  kovaly bez vlastních ztrát tři plná vítězství

  a tři oddělení bombardérů od formace.

  Velitel Messerschmiů z III. Gruppe, Hptm.

  Robert Olejnik, odstartoval se zpožděním

  s vadnou radiostanicí a nedokázal svou

  jednotku dohnat. Po dobu 35 minut letěl

  u formace B-17 a nakonec nárokoval jedno

  zničení poškozeného bombardéru. Zbytek

  jeho Gruppe neohlásil žádná vítězství a při-

  šel o jeden Bf 109. Jako další na scénu při-

  letěly Messerschmiy z I./JG 3, jejichž pilo-

   nárokovali tři B-17 při ztrátě dvou strojů.

  Další dvě jednotky Obersta Grabmanna,

  II./JG 1 s Fw 190 a III./JG 3 s Bf 109 byly vy-

  slány do boje, ale nenavázaly s nepřítelem

  kontakt. Poté přistály ve Woensdrechtu

  a vyčkávaly na návrat bombardérů.

  Jakmile začalo být jasné, že bombardéry

  míří k nějakému cíli v západním nebo již-

  ním Německu, Jafü Holland-Ruhrgebiet

  požádalo o podporu kolegy z dalších sha-

  Fw 190A-6 „červená 5“ z 5./JG 1 na snímku z Rheine, léto 1943. Tento letoun byl ztra-

  cen při nočním bojovém letu 27. září, když jej pilotoval shací pilot jiné jednotky.

  Na snímku z července 1943 spouš blíže neidenkovaný pilot 5./JG 1 motor Fw 190. Jmé-

  no pilota se v různých zdrojích liší. Spodní část krytu motoru je ve žluté idenkační barvě,

  přední prstenec kapotáže a Tatzelwurm jako symbol Gruppe jsou v červené barvě 5. Stael.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  15

• Strana 16

  Hermann Graf

  (1912 - 1988)

  První shací pilot,

  který dosáhl 200 vzduš-

  ných vítězství, a pátý

  voják, kterému bylo

  uděleno nejvyšší vy-

  znamenání Wehrma-

  chtu za statečnost, Ry-

  řský kříž s dubovými

  listy, meči a brilianty.

  Po svém 202. vítězství

  na východní frontě byl

  Graf uzemněn a vrál

  se do Německa, kde

  se tento syn pekaře

  s nízkým vzděláním stal

  oblíbencem naciscké

  propagandiscké ma-

  šinérie. Nakonec byl

  obnoven jeho bojový

  status a postupně velel

  JG 50, JG 1 a JG 11 v rám-

  ci obrany Říše, ale poz-

  ději požádal o povolení

  vrát se na východní

  frontu a velel své staré

  jednotce JG 52. V den

  ukončení bojů v Evropě

  se pokusil vzdát Ameri-

  čanům, ale jako promi-

  nentní příslušník jed-

  notky z východní fronty

  byl předán sovětské

  armádě. Během svého

  čtyřletého zaje v Rus-

  ku zřejmě podepsal do-

  kumenty, v nichž uznal

  vinu nacisckého Ně-

  mecka za zahájení vál-

  ky. Za tento prohřešek

  byl po návratu do zá-

  padního Německa od-

  souzen německými ve-

  teránskými spolky a až

  do své smr zůstal kon-

  troverzní postavou.

  Cílová fotograe to-

  várny Messerschmi-

  u v Regensburgu

  ze 17. srpna 1943,

  pořízená osádkou

  B-17F 42-30250

  ‚Yank‘ od 385th

  Bomb Group.

  Major Hermann Graf, Kommo-

  dore JG 50, pózuje na konci roku

  1943 vedle vyzdobené směrov-

  ky svého Bf 109G-6 „zelená 1“.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  16

• Strana 17

  cích velitelství. Jednalo se o Jafü Deutsche

  Bucht, Jafü 2 a Jafü 3. Ociální koordinace

  akvit těchto velitelství dosud neexistova-

  la, ale žádos o obdobnou pomoc byly od-

  mítány jen zřídka.

  Ze svých severoněmeckých základen byla

  na jih poslána JG 11, naopak JG 2 se přesu-

  nula východním směrem ze svých základen

  v západní Francii. Všechny čás obou eska-

  der se přesunuly příliš pozdě na to, aby do-

  kázaly zasáhnout pro přilétajícím svazům,

  ale přistály na základnách podél předpo-

  B-17F-85-BO 42-30066, osádka Lt. Charlese B. Cruikshanka, Maj. John C. Egan,

  418th BS, 100th BG, Thorpe Abbos, Velká Británie, 17. srpen 1943

  Eduard kit No. 11183

  Bombardéry z Regensburg Task Force směřují na jih poté, co úspěšně napadly svůj cíl.

  [foto: NARA]

  Bf 109G-6 „černá 7“ Fw. Josefa Kehleho z 8./JG 1 na fotograi z Leeuwardenu v létě 1943.

  Letadlo má standardní kamuáž, červenobílou spirálu na vrtulovém kuželu a dva emblémy.

  Jeden náleží Stael a druhý Kehleho Roe [dvojice letadel].

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  17

• Strana 18

  kládané návratové trasy Američanů, které

  se obvykle shodovala s trasou příletu.

  Bombardéry se mezim dostaly do území,

  které bránily jednotky spadající pod Jafü

  Süddeutschland, které mělo k dispozici jen

  jednu denní shací jednotku, JG 50 pod

  velením Major Hermanna Grafa. Graf byl

  v té době shačem s nejvyšším počtem ví-

  tězství, ale v ten den nevedl svou jednotku

  ani při jednom ze dvou bojových nasazení,

  jež podnikla.

  Tento úkol převzal velitel 1. Stael, Oblt.

  Alfred Grislawski. Bombardéry letěly asi

  20 mil od základny JG 50 ve Wiesbaden-Er-

  benheimu a všech 26 stodevítek bylo při

  hotovostním startu vysláno do akce. Přida-

  ly se k nim Einsatzschwärmy [bojové let-

  ky] operačně výcvikových jednotek, které

  měly základny v okolí. S čelními útoky na

  bombardéry začaly kolem poledne a po-

  kračovaly až do 12.50, když bombardéry

  na posledním otočném bodě [Inial Point]

  nasadily přímý kurs k Regensbugu. Tepr-

  ve nyní byl Němcům znám cíl náletu. In-

  dustrieschutzstael [tovární ochranná jed-

  notka] výrobního závodu Messerschmi v

  Regensburgu rychle vyslala do vzduchu 12

  Bf 109. Oblt. Stemmler sestřelil jednu B-17

  ještě před odhozem pum, ale zbylých je-

  denáct pilotů Messerschmiů se letem

  střemhlav odpoutalo z boje. Stemmler se

  k tomu vyjádřil v tom smyslu, že záměr vy-

  tvořit tuto jednotku byl dobrý, ale zkušební

  pilo nejsou automacky dobrými bojový-

  Reichsmarschall Göring hovoří s Oblt. Alfredem Grislawskim během inspekce JG 50

  v Erbenheimu koncem roku 1943. Za Göringem je Kommodore, Major Hermann Graf,

  vlevo vzadu Genobst. Bruno Lörzer.

  Hptm. Wilhelm-Ferdinand Galland,

  Kommandeur II./JG 26, druhý z brat-

  rů Gallandových, který zahynul u JG 26.

  „Wutz“ byl zabit 17. srpna 1943 pilo-

  tem P-47 z 56th Fighter Group doprová-

  zejícím misi Schweinfurt-Regensburg.

  Bf 109G-6, Oblt. Alfred Grislawski, 1./JG 50,

  Wiesbaden-Erbenheim, Německo, září 1943

  Eduard kit No. 2144

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  18

• Strana 19

  Major General Curs E. LeMay (1906-1990)

  by Jan Zdiarský

  Curs E. LeMay se narodil ve městě Columbus

  v Ohiu. Když byly USA napadeny v Pearl Harbo-

  ru, sloužil v hodnos majora jako velitel nově

  ustavené 305th Bomb Group. Jeho skupina se

  měla o necelý rok později stát jednou z prvních

  amerických jednotek s těžkými bombardéry

  v Evropě. Vedl ji až do května 1943. Během to-

  hoto počátečního období americké bombardo-

  vací letectvo nejen sbíralo první hřivny, ale za

  cenu těžkých ztrát také zkoumalo slepé uličky

  a zkušenostmi v moderní letecké válce vyvíje-

  lo svou takku. Velký podíl na tom měl právě

  Curs LeMay, jehož role výrazná role spočívala

  ve vývoji standardů strategického bombardo-

  vání, sestavě bojových formací a logisce bom-

  bardovacích misí. V květnu 1943 opusl 305th

  BG a stal se velitelem provizorního 4th Bom-

  bardment Wing a později 3rd Bombardment Di-

  vision, v níž se tento wing transformoval. Tuto

  jednotku vedl také nad Regensburg 17. srpna

  1943. Ve svém velení se projevoval jako velmi

  tvrdý a zásadový velitel, mnohé z jeho přístu-

  pů dodnes budí kontroverze. V srpnu 1944 byl

  LeMay v hodnos generálmajora převelen na

  dálný východ, kde působil ve velení XX a pozdě-

  ji XXI Bomber Command. Zde zpřesňoval tak-

  ku strategického bombardování v podmínkách

  nasazení B-29 nad Japonskem a zasadil se za

  bombardování japonských měst zápalnými pu-

  mami při nočních útocích.

  LeMay velel také následným misím B-29 pro

  Japonsku, včetně masivních útoků na desítky

  japonských měst, včetně bombardování Tokia

  v noci z 9. na 10. března 1945, které je hod-

  noceno jako nejničivější bombardování války.

  O této operaci generál LeMay prohlásil: „USA

  konečně přestaly plácat mouchy a šly po hro-

  madě hnoje“.

  K debatám o kontroverzích bombardová-

  ní japonských měst je třeba doplnit informaci

  o letácích, která gen. LeMay nechal nad Japon-

  skem shazovat. Text v japonšně říkal: „Bomby

  bohužel nemají oči. V souladu s americkou hu-

  manitární polikou vám tedy americké letectvo,

  které si nepřeje zranit nevinné lidi, mto dává

  varování, abyste se z uvedených měst evakuo-

  vali a zachránili si tak život.“

  Po válce působil v Pentagonu ve štábu pro

  výzkum a vývoj a zde se začal zabývat myšlen-

  kou prvku odstrašení, které se v následných

  letech studené války stalo hlavním aspektem

  přetahované mezi USA a Sovětským svazem.

  V roce 1947 se vrál do Evropy, kde velel USAF

  Europe a mimo jiné vedl humanitární opera-

  ci zásobování západního Berlína obklíčeného

  okupačními vojsky Sovětského svazu. Od roku

  1948 působil ve Strategic Air Command, poz-

  ději jako Chief of Sta of the United States Air

  Force. V roce 1965 odešel do důchodu a začal

  se věnovat police. I zde často zaznívaly jeho

  nekompromisní a velmi tvrdé názory týkající se

  možného použi jaderných zbraní a přístupu ke

  globálně mocenským provníkům. Mimo jiné

  patřil mezi ty, kdo během Kubánské krize pro-

  sazovali rychlá a tvrdé řešení. Roku 1968 kan-

  didoval na viceprezidenta USA. Ač neúspěšně,

  American Independent Party, za kterou kan-

  didoval, získala na „tu tře stranu“ neobvykle

  vysokého výsledku. Čtyřhvězdičkový generál

  Curs LeMay zemřel 1. října 1990 ve věku 84

  let. Jeho příběhu se budeme podrobněji věno-

  vat ve formě samostatného článku v některém

  z budoucích čísel tohoto magazínu.

  B-17F-30-VE 42-5867, osádka Lt. Williama D. Desanderse,

  350th BS, 100th BG, Thorpe Abbos, Velká Británie, 17. srpen 1943

  Eduard kit No. 11183

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  19

• Strana 20

  mi piloty. Grislawskiho muži a pilo výcviko-

  vých jednotek nárokovali osm bombardé-

  rů, jejich ztráty z tohoto letu nejsou známy.

  Poslední letci, kteří dostali pokyn jít do boje,

  byli z výcvikové jednotky nočních shačů,

  NJG 101. Dostali za úkol hledat opozdilce a

  podařilo se jim sestřelit dva, tře vítězství

  nebylo uznáno. Většina z těchto němec-

  kých shačů však kroužila severně od města

  a čekala, až se svaz bombardérů B-17 bude

  vracet do Anglie.

  Bombardování 4th Bomb Wing ukončil

  v 13.07 a k velkému překvapení Němců

  svaz zamířil na jih, kde nebyla připravena

  žádná obrana. Američané nyní mířili do se-

  verní Afriky a museli čelit jen poškozením

  svých strojů, obžím s navigací a zmenšu-

  jícím se množstvím paliva. Ztrali 24 strojů

  B-17, z nichž 14 se zřílo nad konnentem,

  dva nouzově přistály ve Švýcarsku, čtyři

  havarovaly v jižní Evropě a čtyři byly nuce-

  ny přistát na hladinu Středozemního moře

  u tuniského pobřeží. Dalších padesát bylo

  poškozeno. Všechny bombardovací skupi-

  ny Col. LeMaye za tuto misi obdržely Disn-

  guished [později nazývanou Presidenal]

  Unit Citaon. Nálet byl vyhodnocen jako

  úspěšný, snímky z následného fotoprůzku-

  mu prokázaly vážné poškození výrobního

  závodu rmy Messerschmi.

  Pozemní návodčí v Jafü 2 a Jafü Hollan-

  d-Ruhrgebiet byli zaskočeni m, že dosud

  nedorazila hlavní část bombardérů B-17.

  Oba americké bombardovací wingy v mi-

  nulos vždy své útoky koordinovaly, aby se

  dělily o obranu, a ranní testy radiostanic

  dokazovaly, že druhá část bombardérů do

  akce pole rovněž. Ale Němci se na ně v tu

  chvíli nemohli zaměřit. Nad Kanálem byly

  tož hlášeny nálety bombardérů B-26 RAF,

  které obvykle odváděly pozornost od ná-

  sledujících náletů svazu B-17.

  Nepřátelé k Němcům v tento den přilétali

  s tak velkými časovými rozestupy, že i méně

  nebezpečné formace, které byly často ig-

  norovány, mohly být tentokrát napadeny.

  Pět spojeneckých formací mířilo k Pas de

  Calais, kde čekaly tři Stael z Geschwader-

  gruppe JG 26 [shací skupina štábu eskadry,

  jednalo se o ojedinělý takcký útvar]. Nic-

  méně proakce německých shačů úspěš-

  ná nebyla. Byl sestřelen jen jeden Typhoon

  a shací doprovod Spiirů sestřelil jeden

  z Focke-Wulfů a jeden Messerschmi.

  Spiiry se střetly také s čás II./JG 2, prav-

  děpodobně během přeletu této německé

  jednotky na jinou základnu pro odpolední

  bojový let a ve střetnu Britové přišli o jed-

  noho pilota.

  Na několika základnách v okolí Beauvais

  sídlila II./JG 26, jíž velel Major Wihelm-

  -Ferdinand „Wutz“ Galland, bratr Adolfa

  Gallanda, jenž v té době zastával funkci

  General der Jagdieger [Generál denních

  shačů]. Gruppe vzlétla při hotovostním

  startu před polednem, patrně aby uvolni-

  la svá leště před případným náletem Ma-

  rauderů. Nebyla navedena na nepřítele

  a o čtyřicet pět minut později její pilo při-

  stáli zpět, aby se připravili na další nasaze-

  ní. Poté jednotka dostala rozkaz k přesunu

  z Beauvais do Lille-Nord, ale důvod pro toto

  rozhodnu není znám. Leště Lille-Nord se

  nacházelo blíž k předpokládané trase dru-

  hého náletu těžkých bombardérů, které

  se tou dobou seskupovaly do formací nad

  Anglií. Lille-Nord však bylo poměrně malé

  leště, z nějž obvykle operovala jen jedna

  Stael a aktuálně na něm měla základnu již

  zmíněná Geschwadergruppe JG 26. Gallan-

  Těsná formace B-17 v doprovodu shacích letounů P-47 ze 4th Fighter Group.

  Pravděpodobně jde o misi ke Stugartu dne 6. září 1943.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  20

• Strana 21

  dova II. Gruppe zde přistála v 14.30, krátce

  poté, co svaz B-17 přeletěl anglické pobře-

  ží. Nezbyl čas na doplnění paliva, takže II./

  JG 26 pro bombardérům lecím směrem

  na Schweinfurt nezasáhla.

  I bez této jednotky měl Oberst Grabmann

  po ruce dostatečné síly, aby čelil druhému

  svazu B-17, který přilétal se značným zpož-

  děním a letěl přesně po stejné trase jako

  první svaz. Podél předpokládané návra-

  tové trasy bombardérů, které zasáhly Re-

  gensburg, bylo připraveno třináct Gruppe

  denních shačů. Bylo to největší množství

  shacích jednotek, které do té doby Něm-

  ci pro spojeneckému náletu nad Evropou

  nasadili. Jejich příprava tentokrát neměla

  vyjít naprázdno.

  První hlášení radarových stanic o 230

  bombardérech B-17, které letěly ke Schwe-

  infurtu, dorazilo k pozemním návodčím ve

  14.26. Tento svaz měl větší shací dopro-

  vod než jejich předchůdci. Osm peru Spit-

  rů doprovázelo bombardéry k Antverpám.

  Tam je měly vystřídat dvě shací skupiny

  Thunderboltů, které mohly s bombardéry

  letět až k Eupenu na belgické straně hrani-

  ce s Německem. Leště Woensdrecht bylo

  opět na trase bombardovacího svazu. Foc-

  ke-Wulfy z II./JG 1 a I./JG 26 byly posíleny

  o Messerschmiy s kanony v gondolách

  Portrétní fotograe v osobních dokladech

  Wilhelma-Ferdinanda Gallanda.

  Na fotograi byl domalován Ryřský kříž.

  Wilhelm-Ferdinand “Wutz” Galland

  (1914 – 1943)

  Tře syn vesálského zemského správce hu-

  genotského původu, vstoupil do Luwae

  v roce 1935. Nejdříve sloužil u proletadlové-

  ho dělostřelectva, kde byl za své úspěchy na

  počátku druhé světové války vyznamenán Že-

  lezným křížem první třídy. Brzy však požádal

  zařazení do pilotního výcviku a převelení k Ja-

  gdwae (shacímu letectvu). V červnu 1941

  se připojil ke svým dvěma bratrům v Jagd-

  geschwader 26. Mohlo to být považováno za

  protekci (jeho bratr Adolf byl Kommodorem

  JG 26), brzy se však ukázal jako vynikající bo-

  jový pilot a velitel formace, podle některých

  nejlepší v rodině. V červnu 1942 byl povýšen

  na Kapitäna 5. Stael a v lednu 1943 se stal

  Kommandeurem II. Gruppe.

  Gallandovu kariéru s velkým zájmem sledo-

  vali operátoři RAF na druhé straně Lamanšské-

  ho průlivu. Jeho volací kód Wutz byl na po-

  břeží Lamanšského průlivu nejvýraznější, jeho

  agresivita a drsný tón, který používal vůči veli-

  telům ostatních jednotek Jagdwae, nezůsta-

  ly bez povšimnu a „dynamický velitel Wingu

  z Vitry“ dostal ve zpravodajských zprávách RAF

  více prostoru než kterákoli jiná osobnost Lu-

  wae.

  Dne 17. srpna 1943 provedla Gallandova II./

  JG 26 nejdříve dva přelety bez kontaktu s ne-

  přítelem, poté však byla nasazena v plné síle

  pro vracejícím se útočníkům ze Schweinfurtu.

  Gruppe provedla jeden úspěšný čelní útok na

  bombardéry B-17, ale při opětovném formo-

  vání k druhému útoku byla překvapena zeza-

  du letouny P-47 z 56th Fighter Group. Galland

  byl na počátku tohoto boje sestřelen a zabit.

  Po dobu dvou měsíců zůstal nezvěstný, dokud

  nebylo jeho tělo nalezeno pohřbené spolu

  s letounem v měkké půdě severní Francie. Při-

  psal si 55 vzdušných vítězství ve 186 bojových

  misích, všechny na Západě.

  Smrt oblíbeného a nadaného Wutze Gallan-

  da byla pro Geschwader a Jagdwae vážnou

  ranou. Za osm měsíců svého působení ve

  funkci Gruppenkommandeura si u Luwae

  (a u Spojenců) získal pověst jednoho z nejlep-

  ších velitelů formací na Západě. Přeživší pilo-

   jeho Gruppe, kteří si říkali „Kavalíři“, o něm

  mluvili s láskou a byli přesvědčeni, že se pod

  jeho vedením opět stali nejlepší jednotkou

  u Lamanšského průlivu.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  21

• Strana 22

  pod křídlem z III./JG 3, která byla na svém

  prvním bojovém letu v rámci obrany Říše.

  Messerschmiy začaly startovat v 14.30

  a jako první se dostaly do kontaktu s bom-

  bardéry. Pozemní návodčí vedli tuto jed-

  notku nad Severní moře, shodou okolnos

  přímo pod Spiiry z 222. peru RAF, jejichž

  pilo bez váhání zaútočili. Sestřelili tři Me-

  sserschmiy a nepřátelskou jednotku roz-

  prášili tak, že již nemohla obnovit forma-

  ci. Rozzuřený Gruppenkommandeur Hptm.

  Walther Dahl z této situace obvinil pozem-

  ní návodčí, ale chyba byla přinejmenším

  zčás způsobena také nezkušenos jed-

  notky se západoevropským bojištěm.

  Lt. Kiefner z I./JG 26 se na svůj druhý let

  toho dne těšil s velkým očekáváním. Vzpo-

  míná: „Kolem poledne přistály na našem le-

  š tři nebo čtyři Gruppe, převážně s Me 109.

  Dorazili jsme na naši stojánku, která teď

  byla přecpaná shacími letouny. Dělalo to

  sice mohutný dojem, ale necíli jsme se moc

  dobře, ‘ptáky‘ šlo jen velmi málo masko-

  vat. Poté, krátce po druhé odpoledne, byla

  vyhlášena Erhöhte Aufmerksamkeit [zvý-

  šená pohotovost]. Krátce na to následova-

  la Sitzbereitscha! [hotovost v kokpitech].

  Leštní plocha byla plná letadel – „Beulen“

  [Bf 109G-6] startovaly první, za nimi Foc-

  ke-Wulfy. My šli nahoru poslední. Po chvíli

  byly tři letouny z 3./JG 26, ve kterých sedě-

  li Peter Ahrens, Max Munch a já, pověře-

  ny jako Holzauge-Kee [výškové zajištění]

  nad giganckou hordou 75 shacích le-

  tounů. Nikdy jsem nás neviděl v takové síle

  a nemohl jsem se zbavit pocitu naprosté

  sebedůvěry a bezpečí.“

  Fw. Peter Ahrens vedl trojici z 3. Stael

  a pokusil se dostat k bombardérům ještě,

  než odletěly Spiiry. Jörg Kiefner pokraču-

  je: „Letěli jsme v hladině 5000 metrů, když

  jsme zpozorovali ‚tlustá auta‘. Byli jsme

  pod nimi v pozici, ze které nešlo zaútočit.

  Napravo od nás bylo asi 180 bombardérů,

  které vypadaly jako tři kompaktní hrozny

  révy. Výkřik v rádiu – „Pozor, jsou tu kolem

  doprovodní shači!“ Peter [Ahrens] prud-

  ce zatočil doprava, přímo pod nejníže le-

  cí „Pulk“ [formace bombardérů], aby se na

  jeho druhé straně dostal možnost nerušeně

  Hptm. Walther Dahl, Kommandeur III./JG 3, kráčí kupředu, aby pogratuloval pilotům 7./JG 3

  po jejich úspěšném letu 14. října pro druhému náletu na Schweinfurt. Bf 109G-6 „bílá 6“

  nese kompletní označení: emblém Geschwader na kapotáži motoru, svislý pruh III. Gruppe

  a bílou kometu označující Stael. Pod křídlem je vidět WGr 21, standardní vybavení této Stael.

  Bf 109G-6, 7./JG 3, Bad Wörishofen, Německo, říjen 1943

  Eduard kit No. BFC055

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  22

• Strana 23

  zaútočit na velký „Haufen“ [lidově: hroma-

  da bombardérů]. Pak jsme letěli paralelně

  s Boeingy, nervy drásající zkušenost. Rych-

  lý pohled doleva a zakřičel jsem do rádia:

  „Aufpassen, Indianer!“ Mířily k nám tři Spit-

  ry. Znovu jsem zakřičel, „Peter, le dolů!“

  právě když provedl bleskový odval doleva,

  Münch ho následoval. Zatočil jsem doleva,

  příliš pomalu - moje ´bedna´ se brzy roz-

  padala na kusy. Sotva jsem postřehl malou

  ránu do levého kolena. Na křídlech se vyro-

  jily květáky výbuchů, křidélka kmitala na-

  horu a dolů a spadl jsem do ploché vývrtky,

  se kterou jsem svým kniplem nemohl nic

  dělat. Byl jsem přilepený na pravé straně

  kokpitu, sotva jsem byl schopen pohnout

  rukama. Nějak jsem dokázal zatáhnout za

  páku odhozu překrytu kabiny a rozepnul

  jsem popruhy. Pořád jsem byl v té zatrace-

  né vývrtce. Už jsem byl 1500 metrech. Po-

  sledním vzepřením jsem dostal ven a o pár

  sekund později nade mnou rozkvetl nád-

  herný bílý oblak.“

  Kiefnerovo koleno mělo v sobě kulku ráže

  .303” a při výskoku se uhodil hlavou o ocas-

  ní plochy. Po přistání ho dva belgič far-

  máři odvezli do nemocnice v Antverpách.

  Po krátkém léčení, ještě kratší dovolené

  doma a návštěvě v rehabilitačním zařízení

  Kurheim Florida pro shací letce, se vrál

  ke své Gruppe na konci prosince.

  Josef “Pips” Priller

  (1915 – 1961)

  Do Luwae vstoupil v roce 1936 a na po-

  čátku druhé světové války byl shacím pilotem

  u JG 51. Byl velmi úspěšný v bitvě o Británii

  a v říjnu 1940 obdržel Ryřský kříž. Adolfu

  Gallandovi, jenž byl Geschwaderkommodo-

  rem JG 26, se podařilo dosáhnout jeho převe-

  lení k vlastní jednotce v listopadu 1940, kde

  se Priller stal Kapitänem 1. Stael. Na pozi-

  ci Kommandeura III. Gruppe byl jmenován

  6. prosince 1941 a 10. ledna 1943 se stal Kom-

  modorem JG 26.

  Když Priller převzal JG 26, bylo mu dvacet

  sedm let. Byl tehdy nejlépe hodnoceným pi-

  lotem v Geschwader, a tak se osvědčil v boji,

  což byl hlavní požadavek pro povýšení v Jagd-

  wae. Byl také vynikajícím velitelem formací

  a bojovým takkem. Na veřejnos se projevo-

  val jako společenský bonviván, který se vyzna-

  čoval živelným vystupováním. Velitelské po-

  vinnos však bral vážně. Vždy se staral o blaho

  svých mužů, kteří mu na to odpovídali velkou

  úctou a láskou.

  Proslavil se osamoceným útokem ve svém

  Focke-Wulfu na Sword Beach v den D, kdy ho

  doprovázel jeho wingman. Na tento čin svět

  nejprve upozornila kniha a poté lm Nejdelší

  den.

  Oberst Priller opusl Jagdgeschwader 26

  v lednu 1945. Po pě letech nepřetržitého pů-

  sobení na západní frontě jeho bojová služba

  denivně skončila. Při 307 bojových letech

  dosáhl 101 vzdušných vítězství. Stal se inspek-

  torem denních shačů (Západ), což byla funk-

  ce, která mu bránila v dalším bojovém létání.

  Po válce se Priller k létání nevrál, ale stal se

  generálním ředitelem pivovaru, který vlastnila

  jeho manželka. Zemřel náhle 20. května 1961

  na infarkt.

  Major Priller v polovině roku 1943

  za letu v Fw 190A-5 WNr. 7298,

  jeho obvyklém osobním letadle.

  Fw 190 A-5, WNr. 0157 298, Maj. Josef Priller,

  JG 26, Lille - Vendeville, Francie, květen 1943

  Eduard kit No. 82143

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  23

• Strana 24

  Spiiry u Antverp nasadily kurz zpět na

  základny. Jedna ze dvou skupin Thunder-

  boltů, 4th FG, zmeškala setkání a vůbec se

  nedostala na svou přidělenou pozici nad

  vedoucími combat boxy. Druhá jednotka,

  78th FG, provedla doprovod zadních boxů

  B-17 přesně podle rozkazu. Neměla moc

  příležitos k boji, protože dvě Gruppe Foc-

  ke-Wulfů si mezim našly nechráněné čelo

  bombardovacího svazu. Němci byli schopni

  ve volném vzdušném prostoru před bom-

  bardovací formací připravit dobře koordi-

  nované čelní útoky. Jakmile byla soudrž-

  nost vedoucího wingu narušena, postupné

  útoky vyhledávaly nejméně chráněnou

  část bombardovacího proudu, v souladu

  s obvyklým německým schématem. Další-

  mi preferovanými cíli byly bombardéry na

  nejvyšších nebo nejnižších pozicích v bo-

  xech, které nebyly tak dobře kryty střelci

  sousedních bombardérů. Americké osád-

  ky daly nejnižší pozici ve formaci squadro-

  ny ve spodním boxu přezdívku „kout rakví“.

  Borrisova I./JG 26 zůstala s bombardéry

  o hodně déle než při jejich předchozím letu

  a nárokovala čtyři bombardéry, než se mu-

  sela kvůli ubývajícímu palivu z boje odpou-

  tat. Dvě z vítězství byla později potvrzena.

  Jedinou ztrátou byl Kiefner a jeden nová-

  ček, který doletěl až do Koblenze a poté,

  co mu došlo palivo, zahynul při pokusu

  o nouzové přistání.

  Focke-Wulfy z II./JG 1 provedly v pořadí

  jednotlivých Stael čelní útoky postupně

  vždy ve formaci jednoho Schwarmu a poté

  následovaly individuální útoky. Jednotka

  nárokovala šest B-17 sestřelených nebo

  oddělených od formace. Tři z nich byly po-

  tvrzeny. Jednotka ztrala čtyři Fw 190 při

  haváriích nebo nouzových přistáních a je-

  den pilot byl těžce zraněn.

  Zkoumání Abschussmeldungů [hlášení

  o sestřelech] II./JG 1 z tohoto boje ukazu-

  je obžnost přiznání individuálních vítěz-

  ství. Uz. Schönrock sestřelil B-17 z 91st BG

  u Mayen-Andernachu. Ještě během násle-

  dující noci shl navšvit přeživší členy její

  osádky a vyplnil Abschussmeldung. JG 1 sní-

  žila nárok na „eV“ a konečný výsledek posu-

  zování sestřelu nebyl uzavřen. Uz. Scharler

  naposledy pozoroval svůj cíl ve strmém kle-

  sání, ale dopad bombardéru neviděl. Vznesl

  nárok na vítězství v kategorii HSS, ale JG 1 vy-

  dala zamítavé stanovisko. Lt. Heinz Schwarz

  donul B-17 k opuštění formace a později

  viděl, jak na bombardér útočí tři shači a le-

  toun padá do vývrtky. Také on vznesl nárok

  na vítězství v kategorii HSS, rovněž však do-

  šlo k zamítnu již na úrovni JG 1.

  Bf 109G-6, WNr. 18807, Ofw. Alfred Surau,

  9./JG 3, Bad Wörishofen, září 1943

  Eduard kit No. 8268

  Obfw. Alfred Surau sedí na kole svého Bf 109G-6 „žlutá 6“ v Bad Wörishofenu na podzim

  1943. Shačka 9./JG 3 nese kompletní označení: emblém Geschwader na kapotáži

  motoru, žlutý vrtulový kužel, boule na krytu motoru a číslo letadla, spolu s velkým okem

  na boulích, vše má vazbu na příslušnost k 9. Stael. Na trupu je černý svislý pruh

  III. Gruppe a na žlutě zbarvené směrovce jsou vyznačena vítězství v podobě černých pruhů.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  24

• Strana 25

  Oberst Grabmann načasoval přiblížení

  většiny svých obránců tak, že se dostali do

  kontaktu s bombardéry až poté, když se dle

  očekávání Thunderbolty na německé hra-

  nici obrály zpět směrem na své základny.

  Po následující dvě hodiny byly bombardéry

  bičovány útoky dese shacích Gruppe. In-

  tenzita útoku předčila cokoliv, co bombar-

  dovací osádky dosud zažily. Mietuschova

  III./JG 26 byla typickým příkladem. Odstar-

  tovala z nizozemského Schipholu v 14.39

  a dostala pokyn letět na jihovýchod, smě-

  rem k Německu. K proudu bombardérů se

  tato jednotka dostala u Aachenu, zůsta-

  la s nimi v kontaktu po dobu třice minut

  a nárokovala čtyři vítězství. Jeden Messer-

  schmi byl sestřelen, tři byly poškozeny, ale

  nikdo z pilotů nebyl zraněn. Další jednotky,

  které nárokovaly sestřely, byly I./JG 1, III./

  JG 1, I./JG 3, Stab/JG 11, I./JG 11, II./JG 11,

  III./JG 11, JG 50 a NJG 101. Nejúspěšnější

  z nich byly I./JG 11 a JG 50, každá získala

  šest potvrzených vítězství. Několik Stael

  bylo vyzbrojeno dvojicí raket WGr 21 pod

  křídlem, jejichž použi německými piloty

  při čelním útoku bylo velmi ošidné. Oblt.

  Heinz Knoke vedl svou 5./JG 11 do čelního

  útoku raketami na spodní box – pravděpo-

  dobně z 92nd BG – v zadní čás formace.

  Knokeho letoun byl zasažen do křídla obran-

  nou palbou, což vedlo k předčasnému od-

  pálení jedné rakety. S druhou raketou minul,

  odpoutal se letem střemhlav a poté odha-

  doval rozsah poškození svého stroje. Zbytek

  jeho Stael zaznamenal dva přímé zásahy,

  ale bombardéry z formace nevypadly, a tak

  Němci vzdušná vítězství neohlásili.

  Útoky shačů ochably, když osádky B-17 za-

  hájily zaměření cíle ve Schweinfurtu. JG 50,

  která byla jednotkou s jednomotorovými s-

  hačkami se základnou nejblíže Schweinfur-

  tu, byla pravděpodobně poslední Jagdgrup-

  pe, jež se od amerického svazu odpoutala.

  Bomby byly odhozeny mezi 15.59 a 16.11.

  Z několika důvodů, které zde není nezbytné

  rozebírat, žádné bomby nezasáhly cíl, přes-

  tože v prostoru cíle nebyla oblačnost a pal-

  ba aku byla lehká. Celkové výsledky náletu

  byly označeny jako „very poor“ – velmi špat-

  né. Tři B-17 z níže lecích skupin byly akem

  poškozeny do té míry, že musely opust for-

  mace a žádná z nich se do Anglie nevrála.

  Němeč noční shači odvedli efekvní prá-

  ci při honbě za opozdilci a získali pět potvr-

  zených vítězství. Jeden průzkumný pilot se

  také přidal k honbě za bombardéry a byla

  mu přiznána jedna B-17.

  Zbývající bombardéry seskupily své obran-

  né boxy a nabraly návratový kurz, poněkud

  severněji od původní příletové trasy. Ame-

  ričané se domnívali, že m zmátli německé

  Bf 109G-6, jehož pilotem byl Kommandeur II./JG 3, Major Kurt Brändle, který v den mise

  Schweinfurt-Regensburg ještě nebyl v obraně Říše akvován. V tomto letadle 3. listopadu

  stejného roku padl. Bílé směrové kormidlo označuje Brändleho jako vedoucího formace.

  Fw 190A-5, WNr. 2700, 2./JG 11, Hu-

  sum, Německo, srpen 1943

  Eduard kit No. 84118

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  25

• Strana 26

  obránce, protože osádky bombardérů až

  k belgické hranici pozorovaly jen několik s-

  hacích letounů. Ve skutečnos byli Němci

  už stejně vyčerpaní jako Američané. Útoky

  jednotek s jednomotorovými shacími le-

  touny při jejich druhém či třem nasazení

  toho dne už byly početně slabé a nejisté.

  Pilo Focke-Wulfů z I./JG 1 si nárokovali tři

  vítězství, z toho dvě byla potvrzena. Pilo-

   stodevítek z I./JG 3 také nárokovali dvě.

  Šest Bf 110 z II./NJG 6 odstartovalo z le-

  ště Mainz-Finthen a jejich osádky dosta-

  ly za úkol zaútočit na combat boxy namís-

  to pronásledování opozdilců. Jedna Kee

  [tři letouny] provedla útok na 303rd Bomb

  Group, vlekoucí se v zadní spodní čás

  combat wingu, Němci se přiblížili k bom-

  bardérům zespoda a přímo zezadu a chtě-

  li zaútočit z bezprostřední blízkos, jak to

  bylo obvyklé při boji s nočními bombar-

  déry RAF. Avšak pro zadní a spodní střelce

  na palubách B-17 představovali terče jako

  na rybníku. Sestřelili všechny tři stodesítky

  a z šes členů osádek přežili jen dva. Dru-

  há Kee se přiblížila formaci 379th Bomb

  Group opatrněji a podařilo se jim sestřelit

  jednu již dříve poškozenou B-17, při ztrátě

  jednoho vlastního stroje.

  Velitelé formací, kteří přistáli mimo své

  domovské základny, měli doplnit palivo

  a dostali za úkol zorganizovat improvizova-

  né útočné jednotky z pilotů různých útva-

  rů, kteří také přistáli na daném leš. Oblt.

  Knoke přistál se svým poškozeným Bf 109

  na leš Bonn-Hangelar, kde mechanici

  zjisli, že jeho stroj má prasklinu v nosní-

  ku křídla. Shromáždil malou skupinu pilotů

  s letouny Bf 109 a Fw 190 a vedl je ve svém

  poškozeném stroji, aby znovu našli proud

  bombardérů. Soustředil se na opozdilce

  a manévry jeho poškozeného stroje byly

  natolik nápadné, že si toho všimla osádka

  jeho cíle, B-17 z 305th Bomb Group. Do-

  kázal ji sestřelit, ale sám byl zasažen, jeho

  motor v nízké výšce vysadil a byl nucen

  nouzově přistát. Podle Knokeho z letounu

  nezůstalo nic vcelku, mimo ostruhového

  kola. Jeden z jeho rukávů byl nasáklý krví

  od zranění způsobeného střepinou, ale ke

  své Gruppe v Jeveru se vrál během násle-

  dujícího dne v kurýrním letounu.

  Pozemní návodčí se velmi spoléhali na

  útok jediné čerstvé jednotky, která v bojo-

  vé oblas zbyla, II./JG 26 „Wutze“ Gallan-

  da. Své tři Stael vedl do vzduchu v 16.50

  z leště Lille-Nord a letěl jihovýchodním

  kurzem, v opačném směru návratové tra-

  sy bombardérů. Obstlt. Priller, Geschwa-

  derkommodore JG 26 také vzlétl a vedl do

  boje svůj Stabsschwarm a 8. Stael. Avšak

  Galland, který aktuálně vedl větší jednot-

  ku, byl patrně pověřen takckým velením

  obou formací. S proudem bombardérů se

  střetli čelně, východně od belgické hrani-

  ce a zaútočili na tře ze tří combat boxů.

  Prillerův cíl začal hořet. Galland pak shro-

  máždil tak velkou část své Gruppe, jak bylo

  možné a vedl ji k čelu napadené bombar-

  dovací formace k druhému čelnímu útoku.

  V tento okamžik byli Němci zaskočeni

  shacími letouny, které je napadly z týlu,

  z německého vnitrozemí. Colonel Hub

  Zemke vedl Thunderbolty své 56th Fighter

  Group, přezdívané “Wolfpack”, více na vý-

  B-17F č. 42-29978 „Hell‘s Angel“ od 381st Bomb Group, ztracená během mise

  na Schweinfurt 17. Srpna 1943.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  26

• Strana 27

  Hubert „Hub“ Zemke

  Jan Bobek

  Jednou z amerických shacích jed-

  notek, které výrazně zasáhly do boje

  pro Luwae během 17. srpna

  1943, byla 56th Fighter Group pod

  velením Col. Zemkeho s letouny P-47

  Thunderbolt. Pod palbou jednoho

  z jejích příslušníků zahynul v té době

  patrně nejlepší německý shací veli-

  tel na západní frontě, Major Wilhel-

  m-Ferdinand Galland.

  Hubert Zemke se narodil 14. břez-

  na 1914 v Missoule v Montaně v ro-

  dině německých imigrantů. Letecký

  výcvik v ozbrojených silách zahájil

  v únoru 1936. O rok později byl při-

  dělen k 36th PS, 8th PG (Pursuit

  Group) a kvalikaci pilota splnil

  v srpnu 1939. V roce 1940 byl Zemke

  poslán do Velké Británie, aby studo-

  val takku RAF a v květnu 1941 byl

  zařazen k velitelské letce 56th PG

  (později 56th FG). V roce 1941, ještě

  v době americké neutrality, byl vyslán

  do Sovětského svazu, aby pomáhal

  se zaškolením sovětských pilotů na

  Curssy P-40, dostal se při tom i do

  vizuálního kontaktu s německými le-

  touny. Pravděpodobně již v té době

  sloužil jeden z jeho bratranců u Lu-

  wae. Je možné, že jím byl Uz. Egon

  Zemke, který sloužil v roce 1944 na

  západní frontě na letounech Fw 190

  A u 2./JG 54 „Grünherz“.

  Po povýšení do hodnos Captain

  v první polovině roku 1942 krát-

  ce sloužil u 89th FS, 80th FG, ale již

  v září 1942 se vrál k 56th FG. Byl

  povýšen do hodnos Lieutenant Co-

  lonel a stal se velitelem jednotky.

  Po intenzivním tréningu a jimi inici-

  ovaných modikacích letounů P-47

  v USA byla 56th FG od počátku roku

  1943 nasazena v Evropě. Pod vede-

  ním Zemkeho a dalších důstojníků

  se 56th FG rychle dostala mezi elitní

  útvary na evropském bojiš. Takku

  nasazení Thundeboltů zvládla nato-

  lik dobře, že se s 664 vítězstvími sta-

  la nejúspěšnější americkou shací

  jednotkou na evropském bojiš a na

  rozdíl od jiných útvarů, které přešly

  na Mustangy, si 56th FG ponechala

  typ P-47 až do konce války. Zemke se

  systemacky zabýval koncepcí bo-

  jových misí nad okupovaným kon-

  nentem a přišel s takkou vzdálené-

  ho shacího doprovodu, spojeného

  se systemackým průzkumem ne-

  přátelského prostoru, která byla za-

  vedena do praxe pod názvem „Zem-

  keho vějíř“.

  Hubert Zemke byl v srpnu 1944

  jmenován velitelem 479th FG použí-

  vající typ P-51 a u ní dosáhl několi-

  ka dalších vítězství, jež uzavřely jeho

  skóre na 17,75 potvrzených sestře-

  lech, 2 další sestřely mu byly uzná-

  ny jako pravděpodobné a 9 letadel

  poškodil. Dalších 6,5 letounů zničil

  na zemi. Jedno ze svých vítězství si

  připsal 17. srpna 1943 při doprovo-

  du svazu, který se vracel z náletu na

  Schweinfurt. V okolí St. Trond sestře-

  lil jeden noční shací Bf 110.

  Během bojové mise 30. října 1944

  kvůli vážnému poškození letounu

  padl do zaje. V zajateckém táboře

  Stalag Lu I se v prosinci 1944 do-

  stal do pozice Senior Allied Ocer

  a pod jeho „velením“ se nakonec na-

  cházelo okolo 9,000 zajatců. Zemke

  tak byl hlavní styčnou osobou mezi

  zajatci a jejich vězniteli a měl zásad-

  ní podíl na zlepšení životních pod-

  mínek zajatců a jejich bezpečnos

  v posledních měsících války. Po vál-

  ce byl Zemke velitelem 36th FW

  a 31st SFW. Do výslužby odešel v čer-

  venci 1966 a stal se autorem tří knih.

  Zemřel 30. srpna 1994 v Orovillle

  v Kalifornii.

  [Foto: Fold3]

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  27

• Strana 28

  Robert B. Williams (1901-1977)

  by Jan Zdiarský

  Robert B. Williams (1901 – 1977) se narodil

  v texaském Albany, kde v roce 1923 vstoupil

  do armádního letectva. Po dokončení výcvi-

  ku působil ve fotoprůzkumných jednotkách,

  začátkem třicátých let jako letecký instruktor.

  Později působil ve velitelských funkcích bom-

  bardovacích jednotek a jako zkušený pilot pod-

  nikl několik dálkových letů, včetně mise sedmi

  bombardérů z Langley Field, VA do Rio de Ja-

  neiro v Brazílii. Na začátku 2. světové války pů-

  sobil jako vojenský pozorovatel ve Velké Britá-

  nii. Po návratu do USA působil ve velitelských

  funkcích bombardovacího letectva, načež byl

  v červnu 1943 v hodnos brigádního

  generála zařazen k 8th Air Force ve

  Velké Británii. Následně převzal ve-

  lení její 1st Bombardment Division.

  Tu osobně vedl na několik důleži-

  tých misí. První z nich byl tragic-

  ký nálet na Schweinfurt 17. srp-

  na 1943. Za vedení této mise gen.

  Williams obdržel DSC. V květnu

  1944 byl povýšen na generálmajo-

  ra a v říjnu 1944 se vrál do USA,

  kde se účastnil projektu Man-

  haan v Los Alamos. Jako velitel

  Second Air Force zodpovídal za výcvik osá-

  dek těžkých bombardérů a vývoj technik pro

  shozy speciálních zbraní. V červnu 1946 ode-

  šel do výslužby a přesunul se do San Antonio

  v Texasu. Mezi jeho hlavní vojenská vyzname-

  nání Disnguished Service Cross, Disngu-

  ished Service Medal, American Defense Servi-

  ce Medal, American Theater Medal, WWII

  Victory Medal, European–African–Middle

  Eastern Campaign Medal, a brazilský Order of

  the Southern Cross. Generál Williams zemřel

  ve věku 76 let 10. února 1977. Jeho příběhu se

  budeme podrobněji věnovat ve formě samo-

  statného článku v některém z budoucích čísel

  tohoto magazínu.

  chod, než letěly kdykoli před m, 15 mil do

  nitra Německa. K bodu setkání s bombar-

  déry se svou formací přiletěl přesně v ur-

  čeném čase a kurzu, avšak pokračoval dál

  pro směru letu bombardérů, aniž by si ho

  němeč útočníci všimli. Díky tomu si vy-

  tvořil pozici k překvapivému útoku. „Wutz“

  Galland byl po první zteči Thunderboltů

  sestřelen, varovný výkřik jeho wingmana,

  Uz. Heinze Gomanna, ho neshl zachrá-

  nit. Gomann byl také zasažen, vyskočil z le-

  tounu, ale šňůry jeho padáku se zapletly do

  ocasních ploch. Podařilo se mu uvolnit až

  těsně nad zemí a při přistání ztral vědomí.

  Když se probral, zjisl, že má jen ‘lehká zra-

  nění‘, ale i přesto dostal tři týdny dovolené.

  Tře člen Gallandova Stabsschwarmu měl

  při tomtéž útoku svůj letoun poškozený

  a přistál na základně Brusel-Evere. Dva dal-

  ší pilo z II./JG 26 museli s poškozenými

  stroji nouzově přistát. Gallandovy ostatky

  byly nalezeny o dva měsíce později, byly

  čtyři metry hluboko v troskách jeho stroje

  v měkké půdě nedaleko Maastrichtu.

  Zmizení populárního a nadaného „Wut-

  ze“ Gallanda bylo těžkou ranou pro jeho

  Geschwader i celou Jagdwae. Za osm mě-

  síců na pozici Gruppenkommandeura zís-

  kal reputaci v Luwae i na straně Spojen-

  Brigádní generál Robert B. Williams

  v rozhovoru s Col. J. J. Nazzarem,

  velitelem 381st BG, Anglie, 12. září 1943

  [Foto: U.S. Army Air Forces]

  Reichsmarschall Herrmann Göring v rozhovoru s Generálem Adolfem Gallandem.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  28

• Strana 29

  ců jako jeden z nejlepších velitelů shacích

  formací na Západě. Veteráni jeho Gruppe

  na něj vzpomínali vřele a byli přesvědčeni,

  že pod jeho velením se opět stali nejlepší

  jednotkou u Kanálu.

  Jedna ze tří Gruppe JG 2 se dostala k prou-

  du bombardérů ve stejném časovém úseku

  a podařilo se jí provézt úspěšný útok. Byla

  to II./JG 2 pod velením Hptm. Kurta Bühli-

  gena a dosáhla čtyř sestřelů, jeden z nich

  ve spolupráci s jinou jednotkou. Nicméně

  náhlý vpád Zemkeho jednotky rozbil útoky

  několika dalších německých formací, kte-

  ré byly donuceny bojovat s Thunderbolty.

  Po dlouhém boji se 56th FG vrála do An-

  glie a ohlásila sedm sestřelených a jeden

  poškozený Fw 190, čtyři sestřelené, jeden

  pravděpodobně zničený a jeden poškozený

  Bf 109 a pět sestřelených a sedm poškoze-

  ných dvoumotorových shacích letounů.

  Přišla při tom o tři P-47 a jejich piloty. Foc-

  ke-Wulfy náležely k I./JG 1 a II./JG 26. Jeden

  Bf 109 ztrala JG 50 a všechny Bf 110 pat-

  řily k II./NJG 1, která přišla o tři stroje díky

  Thunderboltům a jeden měly na kontě Spit-

  ry. Dva ze sestřelených Thunderboltů byly

  napadeny, když útočily na stodesítky. Pře-

  kvapily je pilo Bf 109 z III./JG 3 Hptm. Dah-

  la. Jeho letci nárokovali tři P-47 a odčinili tak

  svůj debakl pro Spiirům během předchá-

  zejícího bojového letu. Tře P-47 byl ve sku-

  tečnos sestřelen při provádění výškového

  zajištění. Napadli jej shora dva pilo Bf 109,

  kteří poté unikli střemhlavým letem.

  Když piloty z 56th FG po dosud nejúspěš-

  nějším doprovodu, provedeném ame-

  rickou jednotkou, vystřídala 353rd FG,

  v oblas už nebyly žádné velké formace le-

  tounů Luwae. Zbývající němeč shači

  byli rozptýleni na rozsáhlém území a hleda-

  li opozdilce. Obfw. Adolf „Addi“ Glunz z II./

  JG 26 byl posledním německým shačem,

  který úspěšně napadl proud bombardérů

  poté, co do oblas dorazili doprovodní s-

  hači. I přes chaos, který kolem něj panoval,

  se chladnokrevně držel rozkazů. Udržoval

  kontakt s bombardéry, a nakonec severo-

  západně od Diestu sestřelil B-17 z 305th

  Bomb Group. Útok provedl „sám, čelně

  a s P-47 za zadkem“, jak to popsal Ed Bur-

  ford, člen osádky B-17, který Glunze s re-

  spektem pozoroval. Jiný pilot z II./JG 26

  a další z III./JG 3 sestřelili opozdilé B-17,

  čímž zakončili boje pro čtyřmotorákům

  v průběhu tohoto dramackého dne.

  Jakmile byly 17. srpna večer k dispozici

  fotograe cílů z fotoprůzkumu, generálové

  Eaker a Anderson zjisli, že nálet na Schein-

  furt skončil debaklem. Vynikající výsledky

  náletu na Regensburg byl jen slabou náplas-

  Obfw. Glunz stojí ved-

  le svého Fw 190A-7

  z II./JG 26 po nejle-

  pším dni jeho kariéry

  shacího pilota, kdy

  sestřelil jeden P-47

  a tři B-17, další dvě

  B-17 vyhnal z forma-

  ce. Fotograe byla

  pořízena v Cambrai-

  -Epinoy začátkem

  roku 1944.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  29

• Strana 30

  Major General Frederick L. Anderson

  Jan Bobek

  Když velení U.S. Army Air Force vyhodnoco-

  valo výsledky náletů na Regensburg a Schwe-

  infurt, jedním z velících důstojníků, na jejichž

  bedrech spočívala odpovědnost za výsledky

  a ztráty této mise, byl brigádní generál Frede-

  rick Anderson.

  Narodil se 4. října 1905 v Kingstonu ve stá-

  tě New York. V červnu 1928 absolvoval West

  Point Military Academy a byl přidělen ke ka-

  valerii v hodnos Second Lieutenant. Později

  téhož roku však začal pilotní výcvik ve Brooks

  Field v Texasu, který dokončil následující rok

  v texaském Kelly Field. Poté byl zařazen do

  Army Air Corps a v následujících letech pra-

  coval v různých funkcích. Od poloviny 30. let

  sloužil u bombardovacích jednotek v Kalifornii

  a Coloradu. V roce 1934 navedl za letu hořící

  letadlo pryč od zástavby San Francisca a nad

  zálivem vyskočil na padáku. Za tento čin obdr-

  žel Disnguished Flying Cross.

  V roce 1940, po absolvování výcviku na Air

  Corps Taccal School v Maxwell Field v Ala-

  bamě, byl ponechán v instruktorském týmu

  jako vedoucí výcviku osádek bombardérů.

  Na jaře 1941 byl přeložen do kanceláře náčel-

  níka Army Air Corps ve Washingtonu, D.C., kde

  pracoval jako Deputy Director of Bombardment

  v Training and Operaons Division. V roce 1941

  vedl Anderson Bombardment Taccs Board

  skupinu důstojníků, kterou vyslal Gen. H. H.

  „Hap“ Arnold do Velké Británie, aby studovali

  metody bombardování používané RAF.

  Začátkem roku 1943 se Anderson podílel na

  přípravě plánu pro Combined Bomber Oensi-

  ve jako člen štábu generála Ira C. Eakera. V dub-

  nu toho roku převzal velení 4th Bombardment

  Wing 8th AF. Anderson obdržel Silver Star za

  statečnost v boji, když v období od března do

  května 1943 vedl wing během čtyř samostat-

  ných bojových misí nad Evropou. Zúčastnil se

  také řady dalších bojových letů před mto ob-

  dobím i po něm.

  V červenci se stal velitelem VIII Bomber

  Command a na konec tohoto měsíce naplá-

  noval „Blitz Week“, který v rámci Oprace Go-

  morrah zahrnoval útoky na Hamburk a další

  města. Plánoval také srpnové nálety na Schwe-

  infurt a Regensburg (Operaon Double Strike).

  Anderson byl jedním z velících důstojníků, kte-

  ří trvali na strategii náletů do německého zá-

  zemí bez doprovodu shačů, i když německá

  obrana byla stále silnější a efekvnější.

  Před startem amerických bombardovacích

  svazů k náletu 17. srpna 1943 na Regensburg

  a Schweinfurt byl Anderson pod mimořádným

  tlakem. Musel se rozhodnout, zda misi kvůli

  nepříznivým ranním povětrnostním podmín-

  kám zruší. Gen. „Hap“ Arnold, velitel americ-

  kých leteckých sil, měl ale mimořádný zájem

  na provedení náletu. Nakonec se Anderson,

  po vypjatých diskusích ve velení 8th Air For-

  ce, rozhodl vyslat osádky LeMayova 4th Bomb

  Wingu s předshem před 1st Bomb Wingem,

  jehož pilo nebyli vycvičeni pro start za sníže-

  né viditelnos. Le Mayovy bombardéry musely

  do Afriky doletět před západem slunce, proto

  se jejich start nemohl více odkládat. Pěhodi-

  nový rozdíl mezi vzlety obou wingů přispěl ke

  ztrátě šes desítek bombardérů a více než pě

  set členů osádek.

  V listopadu 1943 byl Arnold dočasně pový-

  šen do hodnos Major General, nejmladšího

  amerického důstojníka s touto hodnos bě-

  hem války. Když byly v lednu 1944 v Evropě

  zřízeny pod vedením generála Carla A. Spaatze

  United States Strategic Air Forces, byl Ander-

  son jmenován do funkce Deputy Commander

  for Operaons (A-3).

  Po válce Anderson sloužil dva roky jako

  Assistant Chief of Air Sta for Personnel, než

  v roce 1947 odešel z akvní služby, aby začal

  podnikat. Avšak v březnu 1952 byl jmenován

  do funkce U.S. Deputy Special Representa-

  ve v rámci Mutual Security Agency a v dubnu

  1953 se stal členem zastoupení v Radě NATO.

  Anderson byl spoluzakladatelem rmy Draper,

  Gaither & Anderson, jedné z prvních venture

  capital rem v oblas, která se později stala

  známou jako Silicon Valley.

  V roce 1956 Anderson pracoval ve výboru

  projektu Rockefeller Brothers Fund Special

  Studies zabývajícím se cíli a strategií USA na

  mezinárodním poli. Působil také v Hoovero-

  vě výboru pro reorganizaci federální vlády.

  Zemřel 2. března 1969 v Houstonu v Texasu

  a byl pohřben na Arlingtonském národním

  hřbitově.

  [Foto: U.S. Army Air Forces]

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  30

• Strana 31

   na ztrátu šedesá B-17, což před-

  stavovalo 16 % letounů, které byly

  na misi vyslány. Ztráty nebylo možné

  zatajit před velením USAAF a americ-

  kým skem, ale výsledky bombardo-

  vání byly značně nadsazeny. Chybný

  operační plán, který zapříčinil vyso-

  ké ztráty, byl v bojových hlášeních

  dobře zamaskován. Žádný z generálů

  kvůli misi Schweinfurt-Regensburg

  o svou pozici nepřišel. Poznatky

  z této akce byly prochůdné. Každý,

  kdo se letu zúčastnil, kladl důraz na

  důležitost shacího doprovodu a mi-

  nimalizace ztrát. Plánovači pochopili,

  že na Schweinfurt bude nezbytné

  provézt nálet znovu, a to brzy. A bude

  se opět jednat o let do vnitrozemí bez

  shacího doprovodu.

  Poznatky obránců byly také smíše-

  né. Čistě na základě deklarovaných

  počtů zničené nepřátelské techni-

  ky dosáhli shači z RLV vynikajícího

  úspěchu. OKW ve svém komuniké

  sdělilo, že bylo sestřeleno 101 těžkých

  bombardérů a pět shacích letounů.

  Nakonec byla potvrzena vítězství nad

  87 bombardéry a sedmi shači. Bylo

  to sice poněkud nadsazené opro

  spojeneckým ztrátám, ale nebylo to

  daleko od jejich skutečného rozsahu.

  Jako obvykle se výkon jednotlivých

  shacích jednotek v RLV lišil. JG 26

  měla za sebou jeden z nejlepších dnů

  války, měla 15 potvrzených B-17 a dva

  shací letouny při ztrátě pě padlých

  a šes zraněných. JG 50, která měla

  méně než třenu leteckého perso-

  nálu ve srovnání s JG 26, dosáhla té-

  měř stejného výsledku. Připsala si na

  konto 12 potvrzených B-17 při ztrá-

  tě dvou pilotů. Grafova JG 50 měla

  ovšem výhodu v tom, že útočila na

  bombardéry bez doprovodu.

  Po jiných jednotkách jako by se sleh-

  la zem. Například I./JG 2 a III./JG 2

  se dostaly do bojového prostoru

  v plné síle a prostě se někam vytraly.

  Priller a Hptm. Förster z NJG 1 podali

  písemnou sžnost úřadu General der

  Jagdieger [Adolf Galland], v níž od-

  soudili III./JG 1 za Leichenedderei

  [okrádání mrtvol], v souvislos s m,

  že tato jednotka nedokázala provést

  alespoň jeden koncentrovaný útok,

  ovšem poté, co se její pilo dostali

  k proudu bombardérů, se okamžitě

  rozdělili a hledali osamocené opož-

  děné stroje.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  31

• Strana 32

  Rozdíl mezi dobrými a druhořadými jed-

  notkami byl ve vedení a zkušenostech.

  Naneštěs pro Německo, RLV mělo vždy

  nedostatek obojího.

  Německá Luwae během 17. srpna

  1943 ztrala asi 40 letounů, z nichž devět

  bylo z nočních shacích jednotek, které

  byly brzy staženy z denních operací a byly

  nahrazeny několika Zerstörergeschwader,

  jednotkami těžkých denních shačů s Me-

  sserschmiy Bf 110 a Me 410. Měly sice

  velmi silnou výzbroj a mohly zvýšit obra-

  nyschopnost RLV, ale úspěšnost těchto

  těžkých letounů závisela na nepřítomnos-

   amerického shacího doprovodu. Buď

  mohly zůstat mimo dosah Thunderboltů,

  nebo musely operovat pod ochranou jed-

  nomotorových německých shacích le-

  tounů. Jednotky se stroji Bf 109 a Fw 190,

  které byly přiděleny do RLV, měly sloužit

  k ničení bombardérů. Doprovod jednotek

  s těžkými shacími letouny byl v rozpo-

  ru s platnou doktrínou, stejně jako jaká-

  koli snaha o boji se spojeneckými shači

  na úkor útoků maximální silou na bom-

  bardovací svazy. Budoucí úspěch obrany

  Říše tak vycházel z předpokladu, že shací

  doprovody USAAF již dosáhly svého ma-

  ximálního doletu. Když se Adolf Galland

  snažil Göringovi sdělit, že Thunderbolty

  17. srpna překročily německé hranice, při-

  čemž důkazem bylo několik havárií poblíž

  Aachenu, Göring zprávu proklel jako „Hir-

  ngespinste schlapper Defaisten“ [žvásty

  opotřebovaných deféstů] a dal Gallan-

  dovi „rozkaz“, že spojeneč shači nikdy

  nepronikli do německého vzdušného pro-

  storu. Racionální obranná strategie byla

  pod takovým vrchním velitelem nemožná.

  Německá obrana dne 17. srpna 1943 byla

  vrcholem, kterého RLV dokázala dosáh-

  nout. Německo sice mohlo až do koneč-

  ného zhroucení koncem roku 1944 vyrá-

  bět velké množství (většinou zastaralých)

  shaček, ale nedokázalo vycvičit dostatek

  pilotů ani velitelů formací. USAAF je jed-

  noduše předčilo - mělo více letadel, s-

  hačky s delším doletem, více a lépe vycvi-

  čených pilotů a po změně velitelů v lednu

  1944 i správnou takku, která umožnila

  porazit Jagdwae předm, než se západní

  spojenci v červnu 1944 vylodili ve Francii.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Double Strike: mise Schweinfurt-Regensburg

  HISTORIE

  32

• PONORKY Z MANITOWOCU

  Wisconsinské město Manitowoc leží na západním břehu jezera Michigan asi 130 km severně od Milwaukee. Městem protéká stejnojmenná řeka, Manitowoc River, na jejímž levém břehu, těsně před ústím řeky do jezera Michigan, je před budovou muzea Wisconsin Maritime Muzeum zakotvena ponorka třídy Gato, USS Cobia.

  Wisconsinské město Manitowoc leží na západním břehu

  jezera Michigan asi 130 km severně od Milwaukee. Městem

  protéká stejnojmenná řeka, Manitowoc River, na jejímž levém

  břehu, těsně před úsm řeky do jezera Michigan, je před

  budovou muzea Wisconsin Marime Muzeum zakotvena

  ponorka třídy Gato, USS Cobia.

  Wisconsin Marime Muzeum není velké, jeho expozice

  v moderní budově je ale velice zajímavá. Má několik čás

  a je těžké říct, která je nejzajímavější. Úchvatné jsou všechny.

  My jsme do muzea přijeli nedostatečně připraveni, jeli jsme

  za ponorkou, a proto nás to, co jsme v muzeu našli, veskrze

  příjemně překvapilo.

  Ponorky z Manitowocu

  Vladimír Šulc

  MUZEA

  33

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

• Strana 34

  Expozice jsou věnované historii lodní do-

  pravy na jezeře Michigan, historii stavby

  lodí v Manitowocu a ve Wisconsinu obec-

  ně, lodním katastrofám na jezeře Michigan

  a také průzkumu lodních vraků na pobřeží

  Wisconsinu. Těch se nachází

  jen u pobřeží státu Wisconsin

  více než 700. To je překvapi-

  vě vysoké číslo, obzvlášť pokud si uvědo-

  míme, že Wisconsinské pobřeží zahrnuje

  jen část oblas Velkých jezer, po kterých se

  v posledních dvou stolech plavily sí-

  ce lodí nejrůznějších typů a velikos, od

  malých člunů a jachet, přes dopravní lodě

  a trajekty až po velké nákladní lodě, pře-

  vážejíc zboží nebo suroviny jako je ropa

  Model trajektu City of Midland 41.

  Trojčinný parní motor z lodi Chief Wawatam. Jeho konstrukce je velmi podobná

  (prakcky stejná) parním strojům, pohánějícím legendární Titanic.

  Fotograe na předchozí stránce: Budova Manitowoc Marime Museum s ponorkou

  USS Cobia (SS 245) zakotvenou na levém břehu řeky Manitowoc. Fotografováno

  z pravého břehu řeky. Ponorky třídy Gato jsou dlouhé 95 metrů (311  8 in).

  Více o sbírkách

  muzea zde:

  www.

  wisconsinmarime.

  org/collecons/

  I

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  34

• Strana 35

  nebo železná ruda. Část vraků jsou staré

  lodě, opuštěné a potopené v pobřežních

  vodách na konci jejich služby. Velká část

  potopených lodí ale měla mnohem drama-

  čtější osud a byla potopena při nehodách

  způsobených mnoha příčinami, po pravdě

  u lodních katastrof obvyklými, jako jsou

  navigační omyly, bouře nebo, především

  u starších případů, požáry. Ty byly v deva-

  tenáctém stole velmi častou příčinou ka-

  tastrof s fatálními následky, umocněnými

  nedostatečným vybavením tehdejších lodí

  záchrannými prostředky. Bylo to horší než

  na Titanicu, lodě na Velkých jezerech v po-

  lovině devatenáctého sto-

  le prakcky nikdy neměly

  dostatek záchranných člunů,

  o jiných záchranných pro-

  středcích jako jsou záchran-

  né vesty ani nemluvě.

  Nejčastější příčinou lodních katastrof na

  jezeře Michigan a na Velkých jezerech vše-

  obecně byly ale bouře. Především na pod-

  zim - v říjnu a v listopadu, tu propukají silné

  bouře, proslulé „gales of November“, pro-

  vázené vichřicemi, velkými vlnami a sně-

  hovými vánicemi. Za nejnebezpečnější ob-

  last je považován průliv Death’s Door mezi

  poloostrovem Upper Door´s Penninsula

  a ostrovem Washington, spojující jezero

  Ponton pro

  přepravu ponorek

  z Manitowocu do

  New Orleans na

  dobové fotograi.

  Více o lodních

  vracích v Michi-

  ganu najdete zde:

  hps://wiscon-

  sinshipwrecks.org/

  Learn/Shipwrecks

  Everywhere

  I

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  35

• Strana 36

  Michigan se zátokou Green Bay na severo-

  západě jezera Michigan. Tudy vedly vyže-

  né trasy nákladních lodí, převážejících že-

  leznou rudu, uhlí a další nerostné suroviny

  z přístavu Escanaba na severu Michiganu,

  kde se překládala železná ruda z vlaků na

  nákladní lodě, typické pro přepravu neros-

  tů po Velkých jezerech.

  Na sál s modely lodí navazuje další ex-

  pozice, v níž je vystaven zrekonstruovaný

  a funkční trojčinný parní stroj z trajektu SS

  Chief Wawatam. V expozici je vysvětlena

  funkce parního stroje, je možné ho spust

  a sledovat jeho činnost. Stejný typ parních

  strojů byl instalován i na legendárním Tita-

  niku.

  Další expozice jsou věnované historii stav-

  by lodí v loděnicích v Manitowocu, v samo-

  statném velkém sále je vystavena kolekce

  modelů lodí z oblas Velkých jezer. Jsou

  tu interakvní instalace, jako je velitelský

  můstek ponorky USS Cobia, kde si můžete

  vyzkoušet torpédování nepřátelských lodí,

  nebo interakvní instalace pro malé dě,

  kde si mohou vyzkoušet spouštění lodí na

  hladinu, plavbu po jezerech i řekách, po-

  znat funkci přehrad a zdymadel. V dalším

  sále je expozice věnovaná invazivním mi-

  hulím, původem z Atlanku. Součás ex-

  pozice je i akvárium s živými mihulemi.

  Model lodi SS Phoenix

  Obraz Wisconsinského malíře Williama J Coelpina (1938 – 1996) The Baery Phoenix, olej na plátně.

  ZKÁZA LODI PHOENIX

  V 3:30 ráno 21. listopadu 1847 vypukl na

  lodi Phoenix, plující se Sheboygunu do 46 km

  vzdáleného Manitowocu rychle se šířící požár.

  Ve dvou záchranných člunech se zachránilo 31

  pasažérů a členů posádky. Dva členové posád-

  ky a jeden pasažér byli vytaženi z vody. Dalších

  180 cestujících a členů posádky našlo smrt

  v plamenech nebo v mrazivých vodách jezera

  Michigan. Zkáza lodi Phoenix, osudy pasažérů

  i příběh objevení a průzkumu vraku je v ex-

  pozici muzea velmi hezky zdokumentován. Je

  to velmi sugesvní okno do historie, ukazují-

  cí mimo jiné etnickou skladbu pasažérů a za-

  chycující i část příběhu osidlování Wisconsinu.

  Ten byl v devatenáctém stole osidlován z vel-

  ké čás přistěhovalci ze severozápadní Evropy,

  z Německa, Skandinávie a Beneluxu, najdeme

  zde také významnou českou stopu.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  36

• Strana 37

  TRAJEKT A LEDOBOREC CHIEF WAWATAM

  SS Chief Wawatam byl vlakový a automobilový

  trajekt a zároveň ledoborec postavený v roce

  1911 v loděnicích Toledo Shipbuilding compa-

  ny v Toledu v Ohiu. Sto tři metrů dlouhá loď

  o výtlaku 2 990 tun byla vybavena třemi par-

  ními kotli a poháněna třemi parními motory

  o celkovém výkonu 4 500 hp (3,36 MW). Měla

  tři lodní šrouby, dva na zádi a jeden na přídi.

  Přepravní kapacita byla 26 osobních vlakových

  vagónů na třech paralelních kolejích.

  Chief Wawatam (Náčelník Wawatam), přezdí-

  vaný Chief, spojoval až do roku 1984 města

  Mackinaw City a Saint Ignace v Michiganu, leží-

  cí na prolehlých březích Mackinackého průli-

  vu mezi jezery Michigan a Huron. Loď poskyto-

  vala plný servis pasažérům i posádce, protože

  v zimě mohla cesta přes zamrzlý pět mil široký

  průliv trvat i několik hodin. Mohutné ledové

  bariéry, které se v zimě v této oblas na jezeře

  vytvářejí, byly důvodem, proč byl Chief posta-

  ven jako ledoborec a jako ledoborec dokázal

  desítky let spolehlivě fungovat. K rozbíjení ledu

  využíval svůj přední lodní šroub, který kromě

  pohonu lodi a pomoci při jejím manévrování

  dokázal odsát vodu zpod ledové vrstvy, a tak

  způsobit její rozlomení působením gravitace.

  V roce 1944 ho v této roli vystřídal moderní

  šes dieselovými motory po-

  háněný ledoborec pobřež-

  ní stráže USCGC Mackinaw

  (WAGB-83), který poté sloužil

  na severu Velkých jezer dal-

  ších 62 let, až do roku 2006.

  Chief Wawatam, který po pře-

  stavbě po roce 1945 dostal

  kormidlo a kormidelní zaříze-

  ní z druhoválečného torpédo-

  borce, ukončil přepravu pasažérů v roce 1957,

  po otevření mostu Mackinac Bridge. Nadále,

  až do roku 1984, však pokračoval v přepravě

  vlaků přes Mackinacký průliv. Byl posledním

  parníkem s ručně plněnými topeniš kotlů na

  Velkých jezerech. V roce 1989 byl prodán, pře-

  stavěn na nákladní člun a v roce 2009 sešroto-

  ván.

  USS POTOMAC

  V loděnicích Manitowoc Shipbuilding Com-

  pany byla kromě ponorek postavena řada dal-

  ších zajímavých lodí. Mezi ty nejzajímavější pa-

  tří prezidentská jachta prezidenta Franklina D.

  Roosewelta, USS Potomac. Dnes je jednou ze

  dvou zachovalých prezidentských jachet. Mů-

  žete ji navšvit v Oaklandu v Kalifornii

  Byla postavena v Manitowocu v roce 1934

  jako shač ponorek Pobřežní stráže USCGC

  Elektra. V té době jako prezidenská jachta slou-

  žila USS Sequoia, což byla malá dřevěná jach-

  ta. Tu Tajná služba vyhodnola jako rizikovou z

  hlediska požární bezpečnos a nevhodnou pro

  prezidenta Roosewelta. Roli v tom mohla hrát

  také prezidentova fóbie z ohně, protože jako

  dítě zažil tragickou smrt své tety, která uhoře-

  la při požáru domu zapáleném od petrolejové

  lampy. USS Sequoia je tou druhou dodnes za-

  chovalou prezidentskou jachtou.

  Pro přestavbu byla vybrána Elektra, která

  pod novým jménem USS Potomac vstoupila do

  služby v roce 1936. Byla velmi moderně a lu-

  xusně vybavena, byla bezbariérová a uzpůso-

  bená potřebám prezidenta, který byl částečně

  odkázaný na kolečkové křeslo. Raritou byl fa-

  lešný zadní komín, v němž byl instalován výtah,

  který mohl prezidenta v kolečkovém křesle vy-

  vézt na palubu. Při konverzi byla zohledněna

  také bezpečnost, loď měla neprůstřelná skla

  a při pobytu prezidenta na palubě byl insta-

  lován proletadlový kulomet. Doplňkové vy-

  bavení ovšem posunulo těžiště lodi nahoru

  a způsobilo její nestabilitu, při vlnobi se na-

  kláněla až o 48 stupňů. Prezidenta, jako býva-

  lého akvního námořníka, náměstka ministra

  námořnictva (Asistant of Secretary of Navy) ve

  vládě prezidenta W. Wilsona a později i minis-

  tra námořnictva (Acng secretary of Navy) to

  nijak nevzrušovalo, jeho návštěvníkům to ov-

  šem čas od času způsobilo krušné chvíle. Úpra-

  vy lodi vyšly na 60 000 Dollarů.

  Prezident Roosevelt jachtu často a rád po-

  užíval jak k rekreaci, tak k polickým setká-

  ním a loď, nazývaná Plovoucí Bílý dům, sehrá-

  la významnou roli i v historických událostech.

  V roce 1939 na ní Roosevelt hosl britského

  krále Jiřího VI. s královnou Alžbětou během

  historicky první návštěvy britského panovníka

  u amerického prezidenta. V srpnu 1941 poslou-

  žila vpravdě špionážní operaci, kdy na ní prezi-

  dent Roosevelt plul podél pobřeží Massachu-

  ssets, cestou se setkal a zarybařil si s norskou

  korunní princeznou Marthou a dalšími hosty,

  aby pak v průlivu Wineyard Sound přestoupil

  na křižník USS Augusta, na jehož palubě odplul

  k Newfoulandu, kde se setkal s britským pre-

  miérem Winstonem Churchillem, se kterým

  podepsali Atlanckou chartu. Určitě víte, o co

  jde, pokud ne, přečtěte si to v odkazu vedle.

  V době, kdy Roosevelt s Churchillem jednali

  u Newfoulandu, plul Potomac pod prezident-

  skou vlajkou pomalu zpět podél pobřeží Massa-

  chussets. Na palubě se po dobu

  plavby pohyboval agent tajné

  služby, převlečený za prezidenta,

  který měl zmást předpokláda-

  né německé agenty, sledující

  prezidentovy akvity. Jistě si

  to náležitě užil. Co o tom hlási-

  li němeč agen není známo.

  Zlatá éra Potomacu jako prezidentské jach-

  ty skončila s Rooseveltovou smr. Prezi-

  dent Truman ji nechal nahradit větší lodí USS

  Williamsburg. Legenda říká, že jako vášnivý pi-

  anista chtěl mít na jachtě klasické piano, které

  se ale na palubu Potomacu nevešlo. Možná ale

  loď jen neměl rád, jako nenámořník její vlast-

  nos snášel hůř než jeho předchůdce. Potomac

  se vrál pobřežní stráži a do roku 1960 sloužil

  u Maryland Tidewater Fisheries Commission

  ke kontrole rybolovu. Pak byl prodán do sou-

  kromých rukou, ociálně sloužil jako trajekt,

  pravděpodobnější ovšem je, že sloužil k pro-

  vozování nelegálního hazardu na moři. Pozdě-

  ji měnil majitele, v roce 1964 ho krátce vlast-

  nil Elwis Presley, aby byl v roce 1980 zabaven

  celní správou při zátahu pro pašerákům drog

  z Mexika. Loď byla odtažena k Treasure Island,

  kde se potopila, údajně kvůli prorezavění tru-

  pu. Po dvou týdnech byla vytažena a prodána

  za 15 000 Dollarů jedinému zájemci, přístavu

  Oakland.

  Mezi lety 1983 a 1993 byla loď nákladem 2,5

  milionu USD zrestaurována neziskovou orga-

  nizací Associaon for the Preservaon of the

  Presidenal Yacht Potomac. Dnes je Potomac

  významnou atrakcí v Oaklandu a slouží k vy-

  jížďkám po Sanfranciském zálivu Potomac si

  zahrál také ve lmu, ve snímku The Master

  s Jaquinem Phoenixem, Philipem Seymourem

  Homanem a Amy Adams z roku 2011.

  Neméně zajímavá je

  ale i stránka věnovaná

  jeho nástupci, ledobor-

  ci USCGC Mackinaw:

  hps://en.wikipedia.

  org/wiki/USCGC_Mac-

  kinaw_(WAGB-83)

  hps://en.wi-

  kipedia.org/

  wiki/Atlan-

  c_Charter

  Více o SS Chief

  Wawatam zde:

  hps://en.wi-

  kipedia.org/wiki/

  SS_Chief_Wawatam

  Více o USS

  Potomac zde:

  hps://en.wikipe-

  dia.org/wiki/USS_

  Potomac_(AG-25)

  I

  I

  I

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  37

• Strana 38

  VÁLEČNÁ VÝROBA

  Společnost Manitowoc Shipbuilding Com-

  pany, založená v roce 1902, byla význam-

  nou loděnicí, vyrábějící lodě pro provoz na

  Velkých jezerech a na řekách v americkém

  vnitrozemí. Stavěla především trajekty, re-

  morkéry a nákladní lodě. Už během první

  světové války se zapojila do válečné výro-

  by, kdy od roku 1917 do roku 1920 stavěla

  nákladní lodě známé jako Design 1044 na

  základě kontraktu s United States Shipping

  Board (USSB) a realizovala řadu dalších

  projektů.

  Do válečné výroby se společnost zapojila

  i za druhé světové války. Už v roce 1939 na-

  vrhl prezident společnos Charles C. West

  vládní agentuře Bureau of Construcons

  and Repairs (BuC&R) stavbu torpédoborců

  pro US Navy. Jeho návrh byl sice námoř-

  nictvem zamítnut, nicméně rma získala

  9. září 1940 kontrakt na stavbu dese pono-

  rek třídy Gato a stala se tak jednou ze čtyř

  loděnic, stavějících za války ponorky třídy

  Gato a Balao. V Manitowocu v letech 1942

  a 1943 to bylo 14 z celkem 77 postavených

  ponorek třídy Gato a následně v letech

  1943 až 1945 14 z celkem 120 postavených

  ponorek třídy Balao. Za války v loděnicích

  pracovalo 7000 dělníků a techniků na tři

  směny v nepřetržitém provozu sedm dní

  v týdnu.

  Pamětní deska těm, kdo ponorky vyráběli a kdo na nich sloužili.

  Odhalena ke 100. výročí založení Ponorkových sil Námořnictva Spojených států.

  Pamětní deska posádky ponorky USS Lagarto, potopené při její druhé bojové

  plavbě 3. května 1945.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  38

• Strana 39

  V Manitowocu postavená USS Rasher po-

  topila během války během osmi bojových

  plaveb 18 japonských lodí o celkové to-

  náži 99 901 BRT. Tím se stala buď druhou

  nebo tře nejúspěšnější americkou ponor-

  kou druhé světové války. Problém je v tom,

  že na druhé místo aspiruje USS Flasher se

  100 231 potopenými tunami.

  U jeho skóre panuje ale po-

  chybnost ohledně potopení

  jednoho japonského torpé-

  doborce, a pokud se jeho

  tonáž od skóre USS Flasher

  odečte, dostane se Rasher

  na druhé místo.

  Čtyři v Manitowocu postavené ponorky

  byly během války ztraceny během bojo-

  vých plaveb: USS Golet, USS Kete (obě tří-

  dy Gato), USS Lagarto a USS Robalo (obě

  třídy Balao). Na jejich palubách zahynulo

  336 důstojníků a členů posádek.

  Loděnice v Manitowocu byla jedinou ze

  čtyř amerických loděnic, vyrábějících po-

  norky, ležící ve vnitrozemí. A to velmi hlu-

  boko ve vnitrozemí. Na moře se ponor-

  ky dostávaly zajímavým způsobem, byly

  naloženy do plovoucího doku a taženy to

  Chicaga a odtud plavebním kanálem (Illi-

  nois – Mississippi waterway), řekou Illino-

  is a soustavou plavebních kanálů do řeky

  Mississippi a po ní až do New

  Orleans, kde byly vystrojeny,

  vyzbrojeny a předávány US

  Navy.

  Výroba v loděnici pokračovala i po válce

  a skončila v roce 1972, kdy společnost Ma-

  nitowoc Shipbuilding Company přestěho-

  vala výrobu do Sturgeon Bay. Tím ale výroba

  lodí v Manitowocu neskončila, stále pokra-

  čuje výroba ve rmě Burger Boat Company,

  kde 330 zaměstnanců vyrábí průměrně tři

  luxusní jachty ročně.

  USS COBIA

  Největší, nejvýznamnější a nejzajímavěj-

  ší exponát muzea, připomínající válečnou

  výrobu ponorek v Manitowocu, USS Cobia,

  v Manitowoku postavena nebyla. To ale

  vůbec nevadí.

  Vyrobila ji v roce 1943 loděnice Electric

  Boat Company v Grotonu v Conneccutu.

  Kýl byl založen 17. března 1943, na vodu

  byla spuštěna 28. listopadu 1943 a do

  služby US Navy byla pod kódem SS-245

  zařazena 29. března 1944. Jejím prvním

  kapitánem byl jmenován

  Lieutenant Commander Al-

  bert L. Becker, který jí ve-

  lel na pě ze šes bojových

  plavbách (war patrol). Během nich Cobia

  potopila 11 japonských lodí o celkovém vý-

  tlaku 16 835 BRT, za což jí byly uděleny čty-

  ři Bale stars. Během čtvrté bojové plavby

  Cobia zaznamenala jedinou ztrátu na živo-

  tě člena osádky, když byl 26. února 1945

  odvetnou palbou z japonské nákladní lodi

  zabit nabíječ palubního 20 mm kanónu Ral-

  ph C. Hudson. Poslední bojovou plavbu za-

  končila Cobia 22. srpna 1945 návratem na

  základnu na Saipanu, odkud po válce od-

  plula přes Pearl Harbor, Washington a New

  York na ponorkovou základnu New London

  v Grotonu v Conneccutu. Zde byla 22. květ-

  na 1946 vyřazena ze stavu US Navy a zařa-

  zena do rezervy Atlancké oly US Navy.

  Věž ponorky USS Cobia z levoboku

  Více o USS

  Rasher zde:

  hps://en.wiki-

  pedia.org/wiki/

  USS_Rasher

  Více o USS

  Flasher zde:

  hps://en.wiki-

  pedia.org/wiki/

  USS_Flash

  er_(SS-249)

  I

  Více o průmyslu

  v Manitowocu

  najdete zde:

  hps://content.wiscon-

  sinhistory.org/digital/

  collecon/tp/id/66326

  I

  I

  Více o Albertu

  L. Beckerovi zde:

  hps://en.wikipe-

  dia.org/wiki/Albert_L._

  Becker

  I

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  39

• Strana 40

  Do služby se vrála 6. července 1951 jako

  cvičná loď pro trénink záložníků US Navy

  a studenty Naval Submarine School (NAV-

  SUBSCOL) a Naval Enlisted Sub School .

  Dne 29. října 1953 odplula na

  generální opravu do loděnic

  Portsmouth Naval Shipyard

  v Kiery v Maine. Po generál-

  ce se vrála do New London

  a byla 19. března 1954 opět

  zařazena do rezervy.

  V roce 1959 shledalo námoř-

  nictvo Cobii zastaralou a pře-

  vedlo ji do Wisconsin Naval

  Reserve Center v Milwaukee,

  kde jako pomocná ponorka

  pod označením AGSS-245 ná-

  sledujících jedenáct let slouži-

  la jako stacionární tréninková

  základna pro výcvik záložní-

  ků US Navy. Díky tomu se po-

  dobně jako řada ostatních za-

  chovalých ponorek třídy Gato

  a Balao ve Spojených státech

  zachovala dodnes, protože

  většina z těchto zachovalých

  exponátů ukončila svoji služ-

  bu v této roli. Těchto cvičných

  ponorek pro víkendová cvičení záložníků

  US Navy bylo na různých místech po Spo-

  jených státech zakotveno celkem 58. Byly

  to stacionární výcvikové lodě, ze svého

  kotviště nevyplouvaly. Cvičil se na nich po-

  hyb posádky po lodi, obsluha palubních

  zbraní a vybavení a podobné námořnické

  činnos. V sedmdesátých letech byly vy-

  řazeny ze stavu USN a většina z nich byla

  bohužel sešrotována. Některé dokonce

  nedávno, jako USS Clamagore (SS 343, tří-

  da Balao), která byla vyvázaná vedle USS

  Yorktown na Patriot Point v Charlestonu

  v Jižní Karolíně a byla sešrotována v loň-

  ském roce.

  1. července 1970 námořnictvo vyřadilo

  Cobii z námořního rejstříku (Naval Regis-

  ter). Ponorka byla odtažena do Manitowo-

  cu, kde sloužila jako Meziná-

  rodní památník ponorkářů.

  V roce 1986 se stala součás

  expozice Manitowoc Mari-

  me Muzeum, byla prohlá-

  šena za národní historickou památku a za-

  psána do Národního registru historických

  památných míst.

  V roce 1996 prošla USS Cobia generál-

  ní opravou v suchém doku za půl miliónu

  dolarů a je udržována ve výborném sta-

  vu, jednom z nejlepších ze šes zachova-

  lých ponorek třídy Gato v USA. Má funkční

  dva dieselové motory ze čtyř a má funkční

  také radiostanici a radar. Její radar je tak

  patrně nejstarším funkčním radarem na

  světě. Pravda, konkurovat mu může radar

  Reichenberg na hvězdárně v Ondřejově,

  ten je ale jednak patrně o několik měsíců

  mladší, a jednak slouží pouze jako pasivní

  přijímač radiových vln z hlubokého vesmí-

  ru. Radar SJ-1 je také ve funkčním stavu na

  další z muzejních ponorek třídy Gato, USS

  Cod v Clevelandu v Ohio.

  Kromě běžných prohlídek

  je možné si na Cobii zaplat

  noční program s přespáním.

  Stojí 50 dolarů, je bez jíd-

  la a je třeba mít vlastní spací pytel. Pokud

  do toho půjdete, přeji vám pěkné zážitky.

  Já jsem tuto příležitost minul, i to je pro mě

  jedním z důvodů, proč bych se rád někdy

  do Wisconsinu a Manitowocu vrál.

  Více o radaru

  SJ zde:

  hps://en.wikipedia.

  org/wiki/SJ_radar

  Více o Enlisted

  Submarine

  School zde:

  hps://en.wikipedia.

  org/wiki/Basic_

  Enlisted_Submarine

  _School

  Detaily služby

  USS Cobia za

  druhé světo-

  vé války na-

  jdete zde :

  hps://en.wikipedia.

  org/wiki/USS_Cobia

  I

  I

  I

  Prostor předních

  torpédometů

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  40

• Strana 41

  Kuchyňka

  Rozvodna ovládání předních torpédometů

  Uložení (sklad) torpéd pro

  přední torpédomety

  Toaleta

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  41

• Strana 42

  Ubytovací

  prostory

  posádky

  Jídelna

  Sprcha

  Vodotěsná přepážka

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  42

• Strana 43

  Kajuta,

  nejspíš

  kapitána

  Kancelář

  Kuchyně

  Kajuta,

  důstojnická

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  43

• Strana 44

  Kormidelna (Control room)

  Tzv. „diving staon“, odkud se řídilo potápění a vynořování ponorky.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  44

• Strana 45

  Umyvárna

  Restroom

  Jídelna

  Vodotěsná přepážka

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  45

• Strana 46

  Strojovna, dieselový motor General Motors Model 16-248 V16

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  46

• Strana 47

  Strojovna, dieselový motor General Motors Model 16-248 V16

  Nějaké páky :-)

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  47

• Strana 48

  Detaily přístrojového vybavení

  Dílna mechanika

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  48

• Strana 49

  Detaily přístrojového vybavení

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  49

• Strana 50

  Detaily přístrojového vybavení

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  50

• Strana 51

  Kancelář mechanika

  Toaleta

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  51

• Strana 52

  Úložné prostory zadních torpédometů Koště

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  52

• Strana 53

  Prostor záďových torpédometů

  Torpédomet

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  53

• Strana 54

  Věž ponorky fotografovaná od zádě Příď s přístavní vlajkou (Jack of the United States) Detail věže s anténou palubního radaru, periskopem

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  54

• Strana 55

  Věž ponorky fotografovaná od zádě Detail paluby s pacholetem a vyvazovacím lanem

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  55

• Strana 56

  NĚMECKÉ PONORKY

  NA VELKÝCH JEZERECH

  U-505

  Kromě muzejních ponorek třídy Gato může-

  te v oblas Velkých jezer najít jeden světový

  unikát, který byl v závěru své kariéry sice také

  ve stavu US Navy, ale pochází z temné stra-

  ny druhoválečného bojiště. Je jím německá

  ponorka U-505, která je jedním ze dvou na

  světě zachovalých U-Bootů Typ IXC. Druhým

  je U-534 ve Western Approaches Muzeum

  v Liverpoolu ve Velké Británii.

  U-505 byla spuštěna na vodu 24. května

  1941, do služby v Kriegsmarine byla zařaze-

  na 26. srpna 1941. Na své dvanácté bojové

  plavbě, kdy jí velel Oberleutnant zur See Ha-

  rald Lange, byla U-505 dne 4. června 1944

  vypátrána operační skupinou Task Force 22.3

  složenou z letadlové lodi USS Guadalcanal

  a torpédoborců Pillsbury, Pope, Flaherty,

  Chatelain a Jenks, asi 150 námořních mil zá-

  padně od pobřeží Rio de Oro (Západní Sa-

  hara). Na ponorku zaútočila palubní letadla

  z USS Guadalcanal a torpédoborce. Ponorka

  byla poškozena, vynořila se, její osádka ote-

  vřela zaplavovací venly a opusla loď. Veli-

  tel TF 22.3 Daniel V. Gallery nařídil vyslání os-

  mičlenné skupiny z torpédoborce Piillsbury

  vedenou poručíkem (Lt. Junior Grade) Alber-

  tem Davidem na palubu ponorky. Zamco

  torpédoborce Chaelain a Jenks zachraňo-

  valy posádku ponorky, jejíž všichni členové až

  na jednoho boj přežili, tým poručíka Davida

  zavřel zaplavovací venly a zastavil potápění

  ponorky. Napůl potopená ponorka byla poté

  ve vleku za letadlovou lodí USS Guadalcanal

  odtažena 1700 námořních mil přes Atlanc-

  ký oceán na základnu Great Sound na Ber-

  mudách.

  Ukořistění U-505 nebylo plánované, byla to

  v podstatě akce kapitána Galleryho. Ponorka

  byla na Bermudách prozkoumána technic-

  kými týmy námořnictva, ale její ukořistění

  bylo drženo v tajnos. Důvodem byla obava,

  že pokud provník zjis, že byla ponorka uko-

  řistěna i s šifrovacím strojem Enigma, změní

  používané kódy a to znemožní spojencům

  čtení německých depeší. Ty byly v té době

  už úspěšně dekódovány díky dříve ukořistě-

  ným strojům Enigma z ponorek U-110 v roce

  1941 a U-559 v roce 1942. Posádka ponorky

  byla proto držena v izolaci v zajateckém tá-

  boře v Rustonu v Luisianě až do roku 1947,

  kdy se všech 58 členů posádky vrálo do Ně-

  mecka. Tam byli v roce 1944 prohlášeni za

  padlé. V rámci utajení byla ponorka natřena

  jako americké ponorky a přejmenována na

  USS Nemo. Teprve po skončení války v Ev-

  ropě byla představena veřejnos a zařazena

  do programu propagace prodeje válečných

  dluhopisů (war bonds). Během tour po ame-

  rických přístavech navšvila New York, Fila-

  deli a Balmore, aby byla po válce ulože-

  na v loděnici Portsmouth Navy Yard v Kiery

  v Maine. Námořnictvo ji chtělo použít jako

  Věž U-505 s výzbrojí, proletadlovým

  kanónem 3,7 cm SK C/30 a dvěma zdvojenými

  proletadlovými kanóny 2 cm FlaK 30.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  56

• Strana 57

  První, co návštěvník při vstupu do hlavní haly expozice U-505 spatří, je příď ponorky s otevřenými horními příďovými torpédomety

  a vypouštěným torpédem z pravého horního příďového torpédometu. U mnoha návštěvníků to vyvolá wow efekt a pocit, že vidí

  největší ponorku na světě, nebo alespoň největší druhoválečnou ponorku. To je ale jen iluze. Ponorky třídy Gato, které na návštěvníky

  takto obvykle nepůsobí, byly ve skutečnos bezmála o dvacet metrů delší než ponorky typu IXC. Gato mělo na délku 95 metrů,

  U-Boot Typ IXC měřil 76,76 metrů.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  57

• Strana 58

  cvičný cíl, ale v té době už kontradmirál (rear

  Admiral) Gallery bojoval za její záchranu. Jeho

  otec kontaktoval Lenoxe Mohra, prezidenta

  Chicagského Museum of Science and Industry,

  a přesvědčil ho, aby muzeum jednalo s námoř-

  nictvem o darování ponorky do sbírek muzea.

  Dlouhá jednání byla nakonec úspěšná a námoř-

  nictvo ponorku muzeu v roce 1954 skutečně

  darovalo.

  U-505 byla přes Velká jezera se zastávkou

  v Detroitu v červenci 1954 odtažena do Chicaga,

  v Navy Pier byla vytažena na břeh a v průvodu

  s velkou slávou odvezena do muzea. Součás

  expozice se stala 25. září 1954. Nebyla ovšem

  ve stavu, kdy by mohla sloužit jako exponát, vše

  odnímatelné z exteriéru i interiéru bylo odmon-

  továno a většina dílů byla ztracena. Loď byla

  dlouhá léta umístěna na dvoře muzea, vysta-

  vena vlivům povětří a postupně chátrala. Přes-

  to dostal její příběh dobrý konec a U-505 se po

  padesá letech po příjezdu do Chicaga dočkala

  kompletní rekonstrukce a vlastního výstavního

  pavilonu. V roce 2004 byla přesunuta do základů

  nové klimazované budovy, která byla nad po-

  norkou postavena. Výsledkem dlouhé a nároč-

  né rekonstrukce, kdy celý projekt vyšel na úcty-

  hodných 35 miliónů dolarů, je loď v naprosto

  perfektním stavu a jedna z nejkomplexnějších

  a nejkrásnějších muzejních expozic, věnova-

  ných jedné lodi, jakou můžete na světě vidět.

  UC-97

  U-505 nebyla první německou ponorkou na

  Velkých jezerech. Tou byla mimonosná po-

  norka UC-97, spuštěná na vodu v Hamburku

  v březnu 1918. Byla to jedna ze šes němec-

  kých ponorek, které Spojené státy získaly na

  začátku roku 1919. Do Evropy byla vyslána

  skupina dvanác důstojníků a 120 námořníků,

  nazvaná Ex. German Submarine Expediona-

  ry Force, aby ponorky dopravila do USA. Čtyři

  z nich vypluly z Británie v dubnu 1919 a přes

  Azorské ostrovy a Bermudy dorazily do New

  Yorku. Byly zařazeny do programu kampaně

  prodeje válečných dluhopisů (Liberty Bonds

  Campaign). UC-97 pod velením Lt. Comman-

  dera Charlese A. Lockwooda, který později

  v době 2. světové války velel ponorkám Ticho-

  mořské oly US Navy (a m pádem byly pod

  jeho velením i ponorky vyrobené v Manitowo-

  cu), byla vyslána do oblas Velkých jezer. V sr-

  pnu 1919 připlula do Chicaga a byla přidělena

  pod velení 9. Námořního obvodu (9th Naval

  District). Nejprve byla vyvázaná v Navy pier,

  později byla přemístěna na Chicago Lakefront

  u Grant parku.

  Až do roku 1921 sloužila jako turiscká atrak-

  ce. Poté mírová konference rozhodla, že všech-

  ny německé lodě v držení Spojenců budou

  před 1. červencem 1921 zničeny. UC-97 byla

  vytažena na jezero Michigan a 7. června 1921

  byla potopena palbou baterie čtyřpalcových

  děl dělového člunu USS Wilmee. Palba zača-

  la v 11:45, u děl se střídali námořní záložníci.

  První střelu vypálil střelec J. O. Sabin z Iowy,

  poslední osmnáctou o patnáct minut později

  A. H. Anderson, muž, který o několik let dří-

  ve, za 1. světové války, vystřelil první americké

  torpédo na německou ponorku. UC-97 klesla

  na dno jezera Michigan, kde spočívá dodnes.

  Její potopení nařídil, hádejte kdo? Ano, byl to

  úřadující ministr námořnictva, Franklin Delano

  Roosevelt.

  Dělový člun Wilmee byla také lodí se zají-

  mavým osudem. Původně byla v roce 1903 po-

  stavena jako nákladní parník SS Eastland. Poz-

  ději byla přestavěna na výletní parník. Ten si

  24. července 1915 pronajala společnost Wes-

  tern Electric, aby odvezla své zaměstnance na

  piknik do Michigan City v Indianě. Loď se krát-

  ce po vyplu, ještě na přístaviš na Chicago

  River, převrála. Částečně položená na bok se

  potopila do hloubky šes metrů. Příčinou byla

  nefunkčnost balastních nádrží, která posunula

  těžiště lodi nahoru a způsobila tak nestabilitu

  lodi, a fakt, že se velká část ze 3000 pasažérů

  nahrnula na pravobok, aby mávala svým blíz-

  kým na břehu, poté přeběhla na levobok, aby

  vyrovnala náklon lodi, a loď se následně pře-

  vrála na levobok. Při katastrofě zahynulo 844

  lidí, z toho 220 jich bylo českého původu. Vět-

  šina českých obě této katastrofy je pohřbena

  na Českém národním hřbitově v Chicagu.

  Loď byla ještě téhož roku vyzvednuta a prodá-

  na US Navy, u které sloužila jako USS Wilmee

  až do čtyřicátých let dvacátého

  stole. V roce 1941 byla překlasi-

  kována na pomocnou loď IX-29

  a v roce 1947 byla sešrotována.

  Více o katastro-

  fě SS Eastland

  najdete zde:

  hps://cs.wi-

  kipedia.org/wiki/

  SS_Eastland

  I

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  58

• Strana 59

  Pohled na ponorku z levoboku s otevřeným výstupním otvorem pro návštěvníky.

  Většina muzejních ponorek má v trupu nebo v palubě vyříznuté vstupní otvory pro

  pohodlný přístup návštěvníků. Jednou z mála muzejních ponorek, která tyto vstupy

  nemá a je stále v původní bojové konguraci, je USS Cod v Clevelandu v Ohiu.

  U-505 nemá ve věži nainstalovaný periskop. Ten je v expozici vystavený samostatně

  a umožňuje návštěvníkům vyzkoušet si pozorování periskopem. Je to trochu fejk, v peris-

  kopu není opka, ale kamera. To ale nevadí. Periskop má sám o sobě také zajímavý osud.

  Po válce ho námořnictvo, stejně jako prakcky všechno vybavení ponorky, vymontovalo,

  a umíslo ho v Arkcké ponorkové laboratoři (Arcc Submarine Laboratory) v Point Loma

  u San Diega v Californii. Po zrušení laboratoře a její demolici v roce 2003 ho US Navy da-

  rovala muzeu, díky tomu může být součás expozice v Museum of Science and Industry.

  Více informací

  o laboratořích

  v Point Loma zde:

  hps://en.wikipedia.

  org/wiki/Arcc_Sub-

  marine_Laboratory

  I

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  59

• Strana 60

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  60

• Strana 61

  Kuchyňka

  Ubikace posádky v prostoru příďových torpédometů

  Důstojnická ubikace, se dvěma patrovými lůžky na každé straně chodby

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  61

• Strana 62

  Akuscké pracoviště, kde radista sledoval

  zvuky v okolí ponořené ponorky.

  Pracoviště radisty. Hnědá krabice na pravé straně

  je dřevěným krytem pro Enigmu.

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  62

• Strana 63

  Velitelské stanoviště / kormidelna. Kruhový přístroj s červeným rámem

  vlevo nahoře a na černobílé fotograi je telegraf pro předávání

  příkazů do strojovny.

  Mapový stůl na pracoviš navigačního důstojníka

  v prostoru velitelského stanoviště (na pravoboku)

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  63

• Strana 64

  Průchod z velitelského stanoviště do strojovny

  Strojovna s dvěma deví válcovými dieselovými motory MAN

  Pracoviště radisty

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  64

• Strana 65

  Ovládací panel elektromotorů. Vlevo od levého horního rohu

  průchodu je telegraf pro předávání příkazů do strojovny.

  Strojovna Strojovna

  Reliéf hlavy lva na rámu elektrické

  skříně ve strojovně elektromotorů

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  65

• Strana 66

  Pamětní deska věnovaná Task Group 22.3

  Prostor záďových torpédometů

  Eduard Modeller‘s Den č. 0 - PROSINEC 2024

  Ponorky z Manitowocu

  MUZEA

  66

• Strana 67

  PONORKY NA VELKÝCH JEZERECH

  USS Cobia není jedinou ponorkou, kterou mů-

  žete vidět v oblas Velkých jezer. Na východním

  břehu jezera Michigan, v Muskegonu v Michi-

  ganu, kotví od roku 1987 jedna z nejúspěšněj-

  ších amerických ponorek druhé světové války,

  USS Silversides. Je to loď s velmi zajímavou his-

  torií, jak se můžete dočíst v připojeném odka-

  zu. Ve své moderní historii se USS Silversides

  v roce 2002 podílela i na lmové produkci. Pro

  účely natáčení hororu Hlubina (Below), kde

  hrála kvní ponorku USS Tiger

  Shark, byla dokonce vyvlečena

  na jezero Michigan.

  V Bualu ve státě New York, na

  jezeře Erie, se v expozici Bualo

  and Erie County Naval & Military

  Park nachází USS Croaker, který

  v roce 1953 prošel modernizací a konverzí na

  útočnou ponorku (Hunter-Killer Submarine),

  určenou k útokům na nepřátelské ponorky.

  Ve stejně dobré kondici jako USS Cobia, ne-li

  lepší, je také USS Cod, vyvázaný v Clevelandu

  v Ohiu. V roce 2021 prošel jeho trup generální

  opravou za 1,1 milionu dolarů v suchém doku

  v loděnici Donjon Shipbuilding & Repair v Erie

  v Pensylvánii. Cod je zajímavý a autencký

  i m, že jako patrně jediná muzejní ponorka ze

  stavu US Navy nemá do trupu vyřezané vstu-

  py a instalované schody pro návštěvníky, vstu-

  puje se do něho původními vstupy (poklopy)

  a po původních žebřících. Myslím si, že už kvůli

  tomu stojí tato ponorka za návštěvu. Má také

  funkční všechny čtyři dieselové motory i zá-

  ložní dieselový motor. Ty byly vyrobeny v Ge-

  neral Motors Cleveland Diesel Engine Division

  v západní čás Clevelandu. Muzeum navíc dis-

  ponuje dvěma dalšími motory GM Cleveland

  Model 16-248 V16 z ponorky USS Sngray.

  Plně funkční je také torpédový počítač Mark IV,

  radar J-5, palubní telefon a palubní radiostani-

  ce.